Boj proti Osudu 59

„Má-ma.“ Vyslabikovala Hinata po několikáté s úsměvem. Chlapeček sedící na koberci se na ni jako obvykle zasmál.
„Pá!“ Vyjekl a radostně zakopal nožičkama. Hinata se uchichtla.
„Ne, Keitaro, máma nepůjde pá.“ Vysvětlila pobaveně. „Máma ještě musí uvařit tatínkovi večeři, má se dnes vrátit z mise, víš?“ Chlapeček se znovu zasmál a přehoupl se ze sedu na kolena, aby se mohl k mamince víc přiblížit.
Batolení už zvládal na výbornou, a to byla Hinata přesvědčená, že bude kvůli paralyzované ručce pozadu. Ale on si i s ní poradil, stejně jako se vším, co mu vstoupilo do cesty – třeba jako teď plyšová hračka, které se chlapeček šikovně vyhnul. O pár vteřin později už byl u Hinaty, která seděla na koberci v tureckém sedu, hrnek s vychladlým čajem zapomenutý na stolku opodál.
Chlapeček se svalil do sedu a zazubil se na ni. Potom se začal zvědavě rozhlížet okolo, až mu oči padly na knížku s obrázky zvířátek, která se válela opodál.
„Bá.“ Řekl důležitě a ukázal prstem na knížečku.
„Chceš se podívat na obrázky, Keitaro?“ Mrkla na něj Hinata a natáhla se po knížce. Brzy už ležela otevřená na koberci mezi ní a chlapečkem. Ten si se zájmem prohlížel pestré kresby zvířat.
„Podívej, tady je ptáček. Hezky sedí na větvičce a pevně se jí drží, aby nespadl, vidíš? Ptáček.“ Popisovala Hinata, zatímco pomalu otáčela stránky. „Tady se na louce pase ovečka. Podívej, jakou má na sobě hustou vlnu. A tady se na sluníčku vyhřívá kočka. Má, šelmička, pěkné drápky.“
Keitaro zaujatě sledoval zvířátka, na která maminka ukazovala, naprosto ponořen do dějů v poutavých obrázcích. Slova, která mu říkala, mu zatím nedávala moc smysl, její hlas se ale hezky poslouchal, a tak mu to ani moc nevadilo. Jen občas se mu nějaké její slovíčko nezdálo, tak ji doplnil svým „Ta!“ nebo „Ga!“.
Listy tenké knížky šustily a kresby se měnily, až se s maminkou prolistovali na poslední stránku.
„Podívej, Keitaro, už jsme na konci. Už není.“ Pokrčila Hinata naoko překvapeně rameny a zasmála se. Chlapeček vycenil zuby v širokém úsměvu.
„A teď musíme vařit, Keitaro. Papu. Pro tatínka. Řekni tá-ta.“ Vstala a s úsměvem se sklonila pro dítě, natahující k ní ručku.
„Ta!“ Potvrdil chlapec. A šlo se do kuchyně.
Hinata posadila dítě do postýlky. Keitaro se podepřel dlaní, a než Hinata došla ke kuchyňské lince, balancoval na nohách, přidržujíc se vysoké klícky.
Tenhle pokrok byl docela novinka. Asi před dvěma týdny se začal chlapec vzpírat na ruce a zvedat kolena ze země. Na rozdíl od jiných maminek to ale Hinatě způsobovalo spíš vrásky na čele než radost. Věděla, že jakmile se začne Keitaro učit chodit, budou pády nevyhnutelné. Její nově naučená dovednost v zastavování krvácení ji ale po pár incidentech uklidnila. Nyní jen chlapečkovi s úsměvem zamávala do postýlky a začala se věnovat přípravě večeře.

***

Dům byl krásně provoněný pečeným kuřetem, když se Keitaro probudil z krátkého zdřímnutí. Rozespale zamrkal a protáhl si nožičky. Jeho pohled okamžitě padl na maminku, která právě sundávala z plotny hrnec s rýží.
Když Hinata hrnec odložila na izolační podložku, otočila se k postýlce. Před pár vteřinami odtamtud usyšela zašustění a zakňourání a tak ověřovala, zda se už chlapeček probudil. Probudil. Setřepala rukavici na linku a sklonila se nad postýlkou.
„Jak ses vyspal, Keitaro, hm?“ Šeptala jemně a pohladila chlapečka po tváři. „Nechceš si ještě chvilku zdřímnout, než to v kuchyni máma dokončí?“ Šeptala konejšivě a snažila se svým tónem hlasu chlapce uspávat. Ten si sice zívl, když se ale jeho výraz vrátil do normálu, byly oči čerstvější než před chvilkou a Hinata věděla, že je její boj marný. Když se Keitaro začal škrábat do sedu, její domněnku tím jen potvrdil.
Hinata se natáhla po misce s ovocem, oloupala banán a uloupla dítěti kousek ovoce do ruky. „Na Keitaro, banán.“ Usmála se.
„Ba!“ Chlapeček se po dobrotě radostně natáhl a začal ji okamžitě žmoulat v puse. Hinata na dítě mrkla a otočila se zpět k pracovní ploše s čekajícím hrncem rýže.
Opatrně nakoukla do rozpálené trouby a zkontrolovala stav pečení kuřete. Vonělo krásně a na povrchu vypadalo tak akorát křupavě. Žena se ho rozhodla vypnout a nechat dojít v troubě, aby nevychladlo. I hrnec s rýží přikryla žena pokličkou a zabalila do huňaté utěrky, aby pokrm uvnitř zbytečně neztrácel teplotu.
„Tak se zdá, že má máma hotovo.“ Usmála se na zapatlané dítě v postýlce. To k ní vzhlédlo, zazubilo se, a otevřelo pusu.
„Má-ma!“ Vyslabikovalo sebejistě a Hinata ztuhla uprostřed protahování. Dvěma kroky překonala vzdálenost zpět k postýlce a naklonila se přes klícku.
„Máma!“ Vypravila ze staženého krku plná naděje.
„Má-ma!“ Zopakoval chlapeček jakoby nic a pozoroval ji velkýma očima, ruku s ovocem v puse.
„Máma!“ Smála se modrovláska do kolíbky a láskyplně hladila dítě po hlavě.
„Má!“ Zasmál se chlapec v domnění, že jde o hru a zatřepal rukou, dlaň sevřenou v pěstičce. Kuchyň zatím naplňoval Hinatin smích, zatímco se po jejích tvářích kutálely slzy štěstí.
„Ty jsi maminčin nejšikovnější chlapeček, viď, Keitaro. Má-ma!“ Smála se a pusinkovala dítě na čelo a do vlásků.
V tu chvíli za jejími zády klaply dveře od kuchyně. Hinata se s širokým úsměvem otočila na nově příchozího, kterého dosud ani neslyšela přicházet.
„Neji, on řekl máma! Jeho první slovo. Slyšels?“ Smála se a brečela najednou za veselého žvatlání chlapečka v postýlce, který se na nově příchozího culil na uvítanou. Muž ale jen bezvýrazně kývl hlavou.
„To je skvělá zpráva.“ Řekl tiše a povzdechl si. Hinatin úsměv trochu povadl.
„Stalo se něco?“ Zeptala se opatrně. Trefnější by byla spíše otázka ‚Co se stalo?‘, Hinata ale znala svého druha dost na to, aby věděla, že na vážnější věci je lepší jít oklikou.
Muž dle jejího očekávání jen zavrtěl hlavou.
„Všechno je v pořádku. Jen jsem trochu unavený.“ Vydechl. „To první slovo je skvělá zpráva.“ Dodal po krátké pauze, duší nepřítomen. Hianta na vteřinu semkla rty, rychle se ale ovládla. Setřela si z tváří slzy a nadělila miminku poslední pochvalnou pusu na čelo.
„Tak si pojďme dát večeři.“

***

Večeře toho dne proběhla v naprosté tichosti.
Hinata věděla, že je něco špatně.
Neustále střílela očima po Nejim a přemýšlela, co se asi mohlo přihodit.
Přemýšlela, jak se zeptat.
Přemýšlela, ale nevěděla.
Muž zatím mlčky dojedl večeři. S tichým „Gochisousama“ odložil hůlky vedle talíře. Odsunul se na židli a postavil se na nohy. Sevřel mezi prsty talíř a hůlky. Odložil špinavé nádobí do dřezu. Pustil vodu.
Hlasité žbluňknutí vody o dno dřezu konečně probudilo Hinatu ze zamyšleného tranzu. Škubla sebou a odvrátila pohled od mužových zad zpět do svého napůl plného talíře. Její povzdech zanikl v hlasitém zurčení čirého proudu z kohoutku.
Bez chuti rozžvýkala pár dalších soust a podala Keitarovi ještě jeden kousek banánu. Vráska mezi jejím obočím ale ani na moment nezmizela.
Po pár trýznivých minutách proud vody utichl. Na odkapávači ležel kromě talíře i čistý hrnec od rýže a několik dalších kusů nádobí. Muž dál stál u dřezu, zády k Hinatě, nehybný jako socha.
Modrovláska se vyhoupla na nohy, talíř stále plný vychladlého, nedojezeného kuřete, a za pár okamžiků už stanula za zády muže. Už to napětí nemohla snášet.
„Co se stalo, Neji?“ Špitla zkusmo. „Přihodilo se něco na misi?“ Její hlas byl nakřáplý nervozitou. Odkašlala si. „Jsou všichni v pořádku?“ Mužova ramena se poraženecky svěsila.
„Nentou a Nigenteki jsou v nemocnici.“
Hinata zalapala po dechu.
„Přepadla nás skupina Oblačných shinobi. Po boji jsem je našel ležet v bezvědomí opodál.“
Hinata muže konejšivě pohladila po rameni. „Budou v pořádku.“
„Naštěstí.“ Vydechl muž. „Sestra v nemocnici říkala, že to není nic vážného. Prý si je tam jen nechají přes noc na pozorování.“ Hinata si tiše oddechla. Pak si ale vzpomněla na Nejiho dřívější slova.
„Z Oblačné? Ti ale neměli v té oblasti co dělat!“ Poznamenala zamračeně. „Proč na vás útočili?“ Muž ztuhnul. I když se rychle vzpamatoval, Hinata si toho přesto všimla. Něco tu nesedělo.
Neji setřepal její dlaň ze svého ramene a dal se do kroku směrem ven z místnosti. Hinata se ale nedala odbýt a svižně ho dohnala.
„Proč?“ Naléhala. „Co chtěli?“
Neji znovu unikl jejímu dotyku. „Nic důležitého.“
„Neji!“ Ozvala se pevně. Dvěma kroky muže obešla a stanula před ním. Jedny bledé oči se vpily do druhých. „Důvěřuj mi. Řekni mi, co se stalo.“
Muž zahanbeně odvrátil pohled. „Nechci tě ním zatěžovat.“ Zamumlal.
„Řekni mi to.“ Zopakovala Hinata pevně.
Ticho.
Povzdech.
„V Konožské bingo book přibyl Nukenin.“
Ticho.
Hinata zalapala po dechu.
Pochopila.
„To není možné. Proč?“ Nevěřícně kroutila hlavou. Potom k muži zvedla pohled. „Jen ty?“
Přikývl.
„Ale to přece nedává žádný smysl! Proč jen ty?“
Neji se uchechtl. Byl to ten nejmíň veselý zvuk, který kdy Hinata slyšela.
„Protože,“ Nadechl se Neji, „jsem tě zřejmě unesl.“ Z jeho hlasu prýštil sarkasmus.
„To ale přece není pravda!“ Vyjekla modrovláska. „Kdo by něco takového chtěl prosadit.“
Neji rozhodil rukama. „Hiashi? Naruto? Co na tom sejde. Výsledek je stejný.“
„Ale – vždyť u toho byli – Kiba a Shino! A Lee! Řekli jsme jim, co se stalo. Muselo jim být jasné, že jdu dobrovolně!“
Neji odevzdaně zakroutil hlavou. „Tehdy možná. Teď je to nejspíš jinak. Buď, anebo mlčí.“ Pokrčil rameny a povzdechl si. „Výsledek je stejný ať je to, jak chce.“
„Říkal jsi o tom Mizukage?“ Neji zatnul zuby a kývl.
„Už o tom věděla. Prý tu našli špeha.“ Na vteřinu se odmlčel. „Kousek odtud.“ Oba jejich pohledy v tu ránu mířily na dítě hrající si nicnetušíc v postýlce.
A opět ticho.
Dusilo oba Hyuugy jako oxid uhličitý. Naplňovalo prostor kolem jejich hlav, celou místnost, až s odezněním neslyšné ozvěny vystoupalo do nejvyšších pater domu.
„Ostříhej mi vlasy.“ Tichá žádost protnula vzduch jako zápalný šíp. Hinatiny oči se zvedly ke známému obličeji.
„Ale to přece – víš přece, co to znamená! Bude to, jako by ses k tomu přiznal.“ Mužská ruka náhle laskala její tvář.
„Ne, Hinato. S krátkými vlasy nebudu tak nápadný, pochop. Nikdo mě nepozná.“
„Ale to je přece hloupý důvod! Jsou jiné způsoby, jak –“
„Tohle je nejlepší z nich.“
„Ale Neji! Když si Hyuuga ostříhá vlasy, je to znamení toho, že je z něj vyvrhel! Že je ostuda rodiny. Je to ta nejhorší potupa!“
Jemný dotyk dál hřál mladou ženu na tváři. „Mrzí mě, že sis tím musela sama projít, Hinato.“ Mužovy rty se roztáhly do smutného úsměvu. „Teď je řada na mě.“

***

Dlouhé prameny tmavě hnědých vlasů se těžce snášely k zemi. Kovové tesáky nůžek se zakusovaly do lesklých pramenů s nepředvídatelnou chutí. Ruce, které je ovládaly se nejistě třásly. Z tváří napjaté ženy se uvolňovaly slané kapky a dopadaly mezi zbědované vlasy na podlaze.
Muž, sedící strnule na židli, měl zavřené oči. Do svého výrazu nevpustil ani ten nejjemnější náznak emocí. Ruce zatnuté v pěsti měl položené na kolenou, lokty mírně ohnuté. Ramena měl omotaná velkou osuškou. Jeho dech byl klidný, jeho mysl už méně.
Poslední pramen vlasů se rozutekl po bílých kachličkách.
Ve venkovní temnotě se zatím k zemi snášel bílý sníh.
Proměna byla dokonána.
Už nebylo cesty zpět.