Záletníkova cesta

Detektivní agentura Fuku. Organizace o šesti lidech, kteří v mezích zákona k nelibosti metropolitní konožské policie, plní zakázky svých zákazníků a bojují proti (podprůměrnému) zločinu. Podvody, cizoložství, hledání nezvěstných osob a odhalování kostlivců ze skříně. To je jejich denní chléb. Při této zakázce však nikdo z nich netušil, jaké karty jim osud rozdal.

„Cíl je Samui Aijin, věk třicet devět let. Právě se nachází v hotelu Hoshinoa ve společnosti svého milence Uzumaki Naruta, věk dvacet sedm let.“

Před luxusním hotelem v bohaté konožské čtvrti seděl u stolu mladý brunet oblečený v elegantně padnoucí bílé košili a černém saku. Na stole měl před sebou plný šálek kávy, který pomalu chladl, malou přenosnou kameru a rozložené noviny. Nezdálo se však, že by si užíval klidného slunného odpoledne. Hlavu si podepíral levačkou, zíral do prázdna a znuděně si pohrával s klopou saka.
„Šmarjá, jak dlouho tam ještě budou? Vždyť tu zapustíme kořeny… Pohněte sebou trochu,“ zamumlal polohlasně.
Náhodný svědek by tuto situaci mohl pokládat za samomluvu, jenže mladíkův hlas rozhodně nevyšuměl do prázdna.
„Co to blábolíš?“ zahučelo brunetovi v levém uchu.
Reakce přišla od muže, který se znuděně s rukama v kapsách opíral o sloup v garáži.
„Jsi příšerný,“ vmísil se jim do rozhovoru ženský hlas, „právě kvůli tomu nejsi mezi ženami oblíbený.“
„To není pravda,“ namítl brunet, „protože mě odmítnou ještě dřív, než k něčemu dojde.“
„A bylo by to vůbec k něčemu, pokud by k něčemu došlo?“ odfrkl si pobaveně muž v garáži.
Elegantně oblečená blondýna sedící v luxusně vybaveném lobby hotelu vzala ze stolku před sebou časopis o módě a protočila oči.
„Mě ale milostné pletky neoblíbeného Inuzuky nezajímají,“ pronesla.
„Hele, to neříkej! Pro mě je to důležitý!“ namíchl se brunet, který si stále hrál s klopu saka.
Blondýna si povzdechla. „Bude to problém, pokud to dneska nedokončíme?“
„Nejspíš,“ odtušil muž nudící se v garáži.
„Neboj, dneska je dostaneme!“
„Kibo, kde se v tobě bere ta sebedůvěra?“ zaskřípala zuby blondýna.
„Dneska to cejtím v kostech a myslím to vážně!“
„A neříkáš to pokaždý?“
„Ino, proč máš pořád takový připomínky?“
Ino neodpověděla, protože její pozornost upoutali dva lidé na schodech. Vypadnuvší pramen z drdolu zastrčila za ucho, odložila časopis, začala se hrabat ve své kabelce, kterou příhodně natočila ke schodům a zapnula skrytou kameru.
„Už jdou,“ oznámila potichu svým dvěma kolegům.
Po schodech šel nejprve mladý muž s blankytně modrýma očima a rozcuchanými blonďatými vlasy, oblečen do černého přiléhavého trika s dlouhými rukávy, svítivě oranžových kalhot a na hrudi se mu vyjímal řetízek s tyrkysovým krystalem. Pár kroků za ním kráčel jejich cíl – žena ve středním věku oblečená ve slušivých šatech levandulové barvy. V ruce nesla bílý kabátek, kabelku a šátek, který přes ni byl přehozený, v mátové barvě.
„Tak?“ zahučel Kiba, kterého vysedávání u studeného kafe nebavilo.
„Hm, těžko říct,“ povzdechla si Ino frustrovaně. Oba se chovali tak, jako by se neznali. Pod schody na sebe téměř neznatelně mávli. „Ty záběry nejsou průkazný… A teď se rozdělili!“
Poslední informace vyburcovala jejího kolegu k akci. Kiba aktivně vyskočil ze židle a popadl kameru, udělal pár kroků a vzápětí se zarazil.
„Shikamaru!“
„Hm?“
„Udělej něco!“ vyhrkl Kiba a mávl na servírku.
„Udělej něco?“ zopakoval zmateně Shikamaru, který se dosud schovával za sloupem v garáži.
„To to zase necháš na něm?“ zaskřípala Ino zuby.
„Musím zaplatit,“ zahuhlal Kiba omluvně.
Shikamaru to už ale nevnímal. Spěšně zapnul diktafon, který schoval do vnitřní kapsy své bundy. Uslyšel, jak se otevřely hotelové dveře vedoucí do garáže. Letmým pohledem se ujistil, že jde o Samui, počkal na vhodnou situaci a vyrazil. S předstíraným spěchem do ženy drcl a omluvným promiňte ušel ještě pár kroků. Pravidelný klapot podpatků ho ujistil, že se žena nezastavila. Otočil se a sebral šátek mátové barvy, který Samui spadl z kabelky.
„Pořád je v hotelu?“ zašeptal Shikamaru potichu, zatímco šel rychlou chůzí ke dveřím vedoucí z garáže do hotelu.
„Je,“ potvrdila Ino. „Něco vyřizuje na recepci.“
Shikamaru vyrazil a utíkal s větrem o závod. Schody vedoucí do hotelového lobby vyběhl po dvou, v chodbě zabočil doprava a jen tak tak se vyhnul obrovskému květináči, který byl nešikovně postavený u zdi. Zahlédl Ino sedící v křesle, jak zuřivě gestikuluje směrem k recepci.
Blonďák se chystal k odchodu.
Shikamaru znovu vyběhl. Měl dojem, že dnes má snad v podrážkách pružinky. Těsně před dveřmi chytil Uzumakiho za rameno. Ten se na něj otočil s nechápavým výrazem.
„Promiňte,“ spustil Shikamaru dřív, než Uzumaki stačil cokoli říct, „tohle upadlo té ženě, s kterou jste před chvílí byl.“
Uzumakiho nechápavý výraz se proměnil ve vřelý úsměv.
„Ach, děkuji. Předám jí ho, snad ji ještě zastihnu v garáži,“ vzal si blonďák šátek. Pohled mu padl na stříbrné hodinky s modrým ciferníkem, které měl Shikamaru na ruce. Uzumaki se ještě mírně uklonil a poté zamířil směrem k výtahu. Shikamaru na nic nečekal a vyrazil do garáže tou samou cestou, odkud přišel. Těsně před chodbou s květináčem se však srazil s nosičem zavazadel. Přerazil se tak o několik kufrů a rozplácl se na zemi jak široký, tak dlouhý. Srážku však nejvíc odneslo jeho ego a hodinky. Bezhlesně zaúpěl, sebral se z podlahy a seběhl schody do garáže.
„Hej! Vy jste ten z předtím…“ zastavil ho nadšený hlas. „Ještě jednou děkuju za ten šátek.“
„Nemáte zač,“ usmál se poněkud křečovitě Shikamaru na blonďáka.
„Vy máte Seiko Solar hodinky, že jo?“
Kolem nich projelo Samuino auto.
„Mm-hm,“ přikývl Shikamaru a odolal nutkání zaskřípat zuby při vzpomínkce na zničené hodinky, které svíral v kapse.
„No nic, už musím letět,“ usmál se Uzumaki. „Mějte se!“
Shikamaru počkal, než blonďák zmizel.
„Zatraceně!“ ucedil mezi zuby.
„Tak co?“ ozval se mu v uchu Kibův hlas
„Kde jsi byl?!“
„Takže nic nemáš,“ roznesl se hlas garáží. „Tak se podívej, jak vážně jsem to dneska myslel!“
Shikamaru se otočil s uviděl Kibu opírajícího se o sloup, jak vítězoslavně drží kameru, která zrovna přehrávala scénu, na které se Samui s Uzumakim líbali.

Případ vyřešen. Ale spustil nezastavitelnou lavinu následných událostí, které lidem převrátily život naruby. A kdyby to Shikamaru věděl, nikdy by si následující den nešel koupit nové hodinky.

Pro Uzumakiho Naruta to byla zcela obyčejný den, kdy během pozdního dopoledne procházel rušné ulice Konohy a pozoroval dění kolem. Neměl zrovna nic na práci, brigáda žádná a upřímně řečeno, zaměstnání na plný úvazek ho nijak nelákalo. Prostě vedl jednoduchý a spokojená život, v kterém se sem tam objevila nějaká ta dámská známost. Nic vážného, samozřejmě, nechtěl se v tak mladém věku vázat. Alespoň takhle si obhajoval svůj životní styl.
Vzpomínka na včerejší den mu vyvolala úsměv na tváři, a tak se rozhodl Samui zavolat. Místo vřelého pozdravu se mu však dostalo ledové sprchy.
„Už mi prosím nevolej, manžel na nás přišel. Najal si soukromé detektivy… Slíbila jsem mu, že to s tebou utnu. Sbohem.“
A zavěsila.
Naruto si povzdechl, většinou jeho románky končily stejným způsobem. Schoval si telefon do kapsy, přičemž se málem srazil s mužem, který právě vycházel z hodinářství.
Zpozorněl.
„Hej!“ zařval na vysokého muže s černými vlasy staženými v culíku. „Vy jste detektiv!“
Shikamaru se na něj otočil.
„Nevím, o čem to mluvíte.“
„Myslím, že jo,“ nedal se Naruto. „Hotel? Parkoviště? Šátek?!“
Neovládl se a chytil černovlasého muže za límec.
„A to si říkáte detektiv?! Požívat takový nečestný praktiky?!“
Shikamaru zvedl obočí a s odstrčením se vymanil ze sevření.
„Ty…!“
Naruto se napřáhl a pokusil se mu pravou pěstí jednu natáhnout. Shikamaru udělal krok vzad a ráně uhnul. Naruto se rozmáchl levačkou. Shikamaru sehnul, v příhodném okamžiku mu ruku chytil a zkroutil za záda. Zkusil se tedy rozmáchnout znovu pravačkou, ale jeho protivník ho znovu odstrčil. Unáhleně se tedy znovu rozběhl.
Shikamaru, kterého potyčka už nebavila, podkopl Narutovi nohy. Blonďák silou setrvačnosti spadl do postavených kol, která se s rachotem zřítila jako domino.
Shikamaru se omluvně párkrát mírně uklonil a poklusem odběhl pryč.
Naruto se s úpěním vyhrabal na nohy, poskládal kola zpět a jal se pronásledovat detektiva.
„Počkej!“ zařval, kdy ho spatřil na schodech.
Shikamaru se ani neohlédl a začal utíkat.
Naruto ho pronásledoval přes most, rovně, doleva, doprava, přeskočil zábradlí, skrz pěší zónu, dětský park… Až ho nakonec ztratil před železničním přejezdem. Ne na dlouho…
A navíc, jak těžké může být najít soukromou detektivní agenturu v takové zapadlé čtvrti?

Velice těžké. Kdo nikdy nebloudil v metropoli, ten snad nikdy nezažil ten vtíravý pocit frustrovanosti, který se dostavuje vždy, když desetkrát bloudíte kolem svého cíle, ale nemůžete ho zaboha najít. Dokonce už to došlo tak daleko, že po páté šel kolem nemocnice.
„Zatracení detektivové,“ mrmlal si pod vousy.
Náhle se otřásla zem, v moment na to se ozval ohlušující výbuch a ven ze čtvrtého patra vyšlehl oheň.
Narutovi tenhle sled událostí připadal jako konec světa. Lidé panikařili, volali svým blízkým. Nemocniční personál začal s nutnou evakuací. Na místo dorazili hasiči, kteří začali krotit požár, který se ze čtvrtého patra rozšiřoval dál. Naruto ten zmatek úzkostlivě pozoroval. Chtěl pomoct, ale neměl jak…
Pozoroval hořící budovu a všiml si, že ze střechy na ně někdo mává.
„Hej! Někdo je na…“ snažil se upozornit personál nemocnice i hasiče, ale ti měli plné ruce práce a varování civilisty nebrali na zřetel.
„Postarám se o to,“ uslyšel Naruto za sebou hlas. Než však stihl zaregistrovat, kdo to na něj promluvil, ozval se v davu jásot.
„To je Suima!“ vykřikla nadšeně jedna holčička.
Naruto se podíval směrem, který holčička ukazovala. K hořící nemocnici běžel mladý muž. Měl na sobě tmavě vínový oblek, černé vysoké boty, které připomínaly jezdecké holinky. Na zádech se mu tkvěla obrovská tykev. Naruto věděl, o koho jde. Byl to opravdu Suima, místní superhrdina, o kterém četl neustále v novinách, vídal ho ve zprávách... Velká nakladatelství se chopila šance a začala o něm vytvářet komiks, který se hned po vydání stal velmi žádaným zbožím u dětí a puberťáků.
Suima si odšpuntoval tykev a něco vykřikl na ženu stojící na střeše. A vzápětí Narutovi spadla brada, protože to, co teď viděl na vlastní oči, většinou vídával jenom v televizi. Z tykve se začal valit písek a utvářel superhrdinovi plošinu. Suima na ni vyskočil a začal se vznášet směrem nahoru. Ze střehy začínaly šlehat plameny, ale to hrdinu nijak neodradilo. Písečné stěny, které se mimovolně vytvářely, ho dostatečně chránily před spalujícím žárem. Záchrana to byla přímo blesková a jak bleskově se Suima objevil, tak i zmizel.
Naruto se k nešťastné události otočil zády. Neměl čas tu postávat a zvědavě pozorovat ten šrumec, který nehoda vyvolala. Ještě pořád musel najít tu zatracenou detektivní agenturu. A tak se po jedenácté vydal hledat strůjce jeho dnešního neštěstí.

Shikamaru otevřel dveře do kanceláře detektivní agentury Fuku. V chodbě prošel okolo stolu s počítačem, u kterého seděla mladá brunetka s dvěma vyčesanými drdoly.
„Brý ráno,“ zahučel, kdy jí sundal sluchátka.
„Dobré ráno,“ opáčila zmateně.
„Jdeš pozdě,“ utrhla se na něj Ino, která kolem nich prošla s šálkem kávy.
Chodba ústila do větší místnosti. Vpravo byl pohodlný gauč se stolkem, vlevo byly čtyři pracovní stoly natěsnané tak, aby vytvářely pohodlný pracovní prostor. Naproti chodbě, v které stál Shikamaru, byly další dveře, které vedly do kanceláře jejich šéfky. Vlevo u stolů byly ještě jedny dveře, které pro změnu vedly do místnosti, kde získávali informace od svých zákazníků.
Ino se posadila k jednomu ze stolů. Shikamaru si na věšák pověsil kabát.
„Co se děje? Jsi nějak zadýchaný,“ poznamenal Kiba, který seděl u stolu napravo od Ino.
„Ale nic,“ odbyl ho ledabyle Shikamaru.
„Tak jsme všichni,“ zahalekal jejich nadřízený, Kakashi. I když to byl muž ve středních letech, ve vlasech se mu tkvěly šediny.
„Jasně.“
„Shikamaru?“ zpozorněla Ino, jejíž stůl byl naproti vchodovým dveřím.
„Co je?“
Shikamaru přešel do chodby. O futra se ležérně opíral modrooký blonďák. Shikamaru si frustrovaně povzdychl.
„To sis myslel, že utečeš?“ usmál se blonďák, vběhl dovnitř a rozmáchl se pravačkou.
Shikamaru se otočil kolem vlastní osy a výkopem poslal Uzumakiho k zemi.
„Hej, co to sakra děláš?!“ zvýšil hlas Kiba.
Všichni přítomní se nahnuli nad ležícím Narutem.
„Ach! To je ten chlap ze včerejška!“ poznala jej Ino.
„Co? Ten perverzák?“ otočil se na ni Kiba. „To tě pronásledoval, Shikamaru?“
„Jo.“
„Tak to je dost dobrý,“ protáhl uznale Kakashi. „Když dokázala pronásledovat Shikamara…“
„Já jen nebyl dost opatrný.“
„Ale stejně je to skvělý!“
Naruto zaskučel a promnul si hlavu. Kakashi se k němu sehnul.
„Jste v pořádku? Můžete vstát?“
„Budu vás žalovat za ublížení na zdraví!“ vyprskl blonďák.
„Vždyť jsi to sám začal!“ neudržel se Kiba.
„To proto, že bez dovolení fotíte lidi!“
„Protože nás o to klient požádal! A navíc, mít románek s vdanou ženou během dne je horší! A navíc ještě přes tři hodiny!“ rozčiloval se dál.
„Ty závidíš?“ ušklíbla se Ino.
„Ale vůbec ne! Takže,“ otočil se zpátky na stále ležícího Naruta, „pokud to chápeš, tak vypadni!“
„Uklidněte se!“ zařval na ně Kakashi. „Jak se jmenujete a kolik vám je?“ zeptal se blonďáka.
„Nečekáte odpověď, že ne?“
„Uzumaki Naruto, dvacet sedm let,“ odpověděl za něj Shikamaru. „Není ani tak brigádník, spíš nezaměstnanej hnijící na pracáku!“
„Mohl by být docela zajímavý, kdyby nerandil s vdanými paničkami,“ poušklíbla se Ino.
„To zní jako zábava,“ ozval se jim za zády dámský hlas.
„Tsunade-san,“ otočila se Ino překvapeně.
Z druhé kanceláře vyšla žena s pobaveným úsměvem na tváři.
„Vstávej,“ poručila mladíkovi ležícímu na zemi.
„He?“
„No vstávej.“
Naruto se rychle postavil. Tsunade přišla až k němu a změřila si ho od hlavy až k patě.
„Proč na mě tak zíráte?“
„Jsi populární?“
„No…“ zarazil se Naruto, takovou otázku nečekal. „Docela ano.“
„Nijak to, zdá se, nepopíráš,“ pousmála se Tsunade.
„Každou ženu, kterou si vyhlídnu, vždycky učaruju.“
„Neuvěřitelná sebedůvěra.“
„Ani ne… Vím to v okamžiku, kdy se na ni podívám.“
„Co víš?“
„Jestli ji učaruju nebo ne.“
„Tak co vidíš u mě? Učaruješ mě? Nebo ne?“ naklonila Tsunade hlavu s úsměvem na rtech, v očích pobavené jiskřičky.
„Tahle otázka je docela ošemetná,“ zasmál se Naruto.
„Proč?
„Pokud vám teď řeknu, že vás učaruji, nikdy se to nestane. Ale na druhou stranu vás nebude zajímat muž, který vám hned ze začátku poví, že vás neučaruje, že? Je jedno, co řeknu, protože nedostanete uspokojivou odpověď.“
Tsunade na to neodpověděla, místo toho mu chvíli zírala do očí.
„Zajímavé. Nechceš tu s námi pracovat?“
Skupinka detektivů, která jejich slovní výměnu stále sledovala, náhle zpozorněla.
„Cože?!“ vyletěl Kiba.
„Pracovat? Tady? Já?“ Naruto se snažil celou situaci pochopit.
„No, proč ne?“ usmála se Tsunade. „Na pár dní si to tu můžeš vyzkoušet, a když ti to nebude vyhovovat, můžeš se vrátit znovu k brigádám.“
„Beru!“ vyhrkl Naruto a ignoroval Kibovo zaúpění, Shikamarovo zasyčení a Inino protočení očí v sloup. Naruto si byl jist, že dřív nebo později (spíše později, žeáno) se stanou skvělými parťáky na život a na smrt. Alespoň tak to u detektivů funguje.
Nebo ne?

A tak agentura Fuku získala sedmého člena, který solidně otřásl jejími pevnými základy. Jestli Uzumaki Naruto v jejích strukturách vydrží, to už je ve hvězdách…