manga_preview
Boruto 31

Tři králové (a neviditelná Yoshino)

Šťastné Tři Krále, Pale!
- Madara

Laboratoř.
To se dalo poznat podle kachličkové podlahy, omyvatelných stěn a hlavně stereotypně bílých zářivek a lamp, kterých mohlo být v místnosti kolem padesátky a někdo se je z nějakého důvodu rozhodl zapnout všechny najednou. Samozřejmě tu chyběla okna, tak to asi bylo kvůli simulaci denního osvětlení. Na chromovaných stolcích se kupily mikroskopy, baňky a křivule s barevným obsahem a počítačové obrazovky. Zkrátka to byla ta nejtypičtější laboratoř, jakou kdy viděl na filmovém plátně. Tak typická, až začínal vážně pochybovat nad její skutečností...

Nara Shikaku se začal pomalu probouzet. Víčka měl těžká, tělo ztuhlé a uvědomoval si jen to, že jej cosi hrozně, ale hrozně popouzí. Než ale mohl vůbec detekovat zdroj své emocionální nevyrovnanosti, jeho ospalá mysl se musela nejdřív vypořádat s realitou. Tak se Shikaku v rozzostřených vzpomínkách vrátil do včerejšího dne, lekl se, že je na misi, a vyletěl z postele s rukama připravenýma ke kageshibari. Až poté, co se jeho černé oči uráčily otevřít, detekoval vlastní ložnici a dospěl k závěru, že jej neuvěřitelně irituje hlasité a neutuchující klepání na okno. Pohlédl tím směrem, uvolnil se a dlouze zívl.
Inoichi balancoval na okenní římse s grácií nenapravitelného romantika, kterého představa smrti pádem z třetího patra ani trochu neznervózňuje, a s vášnivým zaujetím stikl obličej na okenní tabulku. „Shiku!? Jsi tam? Otevři!"
Shikaku zívl ještě jednou, z nočního stolku popadl hodinky a nakonec otevřel okno - ani ne proto, že by jej těšila dostaveníčka uprostřed noci, jako spíš ze starosti, že to Inoichi tentokrát opravdu přežene a zlomí si dole vaz. „Ichi, jsou dvě ráno..." řekl Shikaku a prokládal přitom svou větu častým zíváním.
„Já vím," odpověděl Inoichi.
„Zrovna jsem se vrátil z mise..."
„Já vím! Byli jsme na ní společně!"
„Dneska skládám přísahu novému Hokage..."
„Já to vím, sakra! Všichni tam jdeme!"
Shikaku si unaveně povzdechl. „Ichi, chci spát."
Inoichi jen nelibě stáhl obočí a pak rychlostí blesku popadl svého parťáka za límec. „Na to teď není čas!"
Shikaku slabě vyjekl, když byl tažen z okna na parapet, ale byl příliš rozespalý na to, aby se bránil. Když si jej Inoichi hodil na záda a rozběhl se s ním po střechách, doufal jen v to, že má Chouza náhradní futon.

Chouza Akimichi otevřel dveře v bílé noční košili s vyšívaným límcem, čemuž by se Inoichi za jiných okolností možná i zasmál, kdyby na to byl ovšem čas. Teď jen řekl: „Čau, Chou," a strčil mu napůl spícího Shikaka.
Chouza převzal nečekaný dárek s lehce zmateným výrazem. „Eh?"
„Já za to nemůžu," zazíval Shikaku. „Unesl mě."
Inoichi nakráčel do přijímací haly sídla klanu Akimichi s neslušnou suverenitou, kterou si k cizím príbytkům mohou dovolit jen úhlavní nepřátelé nebo nejlepší přátelé jejich vlastníků, a začal zde posunovat sedací polštáře.
Chouza opatrně postavil Shikaka na zem a tiše řekl: „Už se mu zas něco zdálo?"
„Něco? Zdá se mi pořád to samé!" Inoichi naaranžoval tři polštáře do řady za sebou a obrátil se na zbytek svého týmu. „Ale tentokrát to bylo jinak."
Chouza se mu pokusil položit ruku na rameno v uklidňujícím gestu. „Ichi, o té laboratoři sníš už od doby, co jsme šli do biografu na Chikamatsuovo monstrum. Prostě ti to jenom hodně utkvělo, na tom není nic zvláštního."
Inoichi hbitě podklouzl pod obrovskou dlaní. „Chikamatsuovo mostrum s tím nemá vůbec nic společného! Byl to hrozně nudný film! Moje sny nudné nejsou!"
„Ale mělo to dobré efekty," podotkl Shikaku a pokusil se posadit na nejbližší polštář. Inoichi ho přitom popadl za ruku a nasměroval na druhý na v řadě, což Naru lehce zmátlo, ale nechal to plavat „Hele, že tě někdo unesl a experimentoval na tobě v nějaký tajný laborce, je při našem povolání naprosto reálná možnost. Problém je, že jsi za poslední rok neměl ani jednu misi sólo a my dva si fakt nevzpomínáme, že bys na některé z nich zmizel."
Chouza souhlasně přikývl. „Letos to bylo fakt hektický. Neměli jsme ani čas být doma, natož být unesení. Vedení by si všimlo."
Inoichi otráveně pohlédl na strop a zpátky: „No, tak se asi vedení nekoukalo pozorně! Protože jsem měl dneska nový sen," Inoichi udělal dramatickou pomlku a ukázal na oba prstem, „a vy jste tam byli se mnou!"
Toto nové nařčení ovšem nevzbudilo očekávané vášně.
Shikaku jen znova zívl: „Unýst jednoho ninju se dá ještě zvládnout. Ale všechny tři najednou?"
„Je to možný!" Vyhrkl Inoichi se stále stejnou urgentností. „Hele, pořád jsme zvyklí a to, že někoho honíme a pak s ním bojujeme! Řekni mi jedinou, jednu jedinou instanci, Shiku, kdy se nás někdo pokusil unést, aniž by nás zabil!"
Shikaku se nad tím zamyslel, ale než dokázal vyslovit svůj předpoklad, Inoichi pokračoval:
„Zkrátka se s tím nedovedeme vyrovnat, protože se nám to ještě nestalo, ale to neznamená, že se to stát nemůže! Nejsme nepřemožitelní!"
„Fajn," povzdechl si Chouza. „Uznávám tvé důvody, ale stejně - na žádné misi jsme se nezpozdili. Kam se poděly všechny ty dny? A jsme úplně v pořádku, alespoň to říkal můj doktor. A jak to, že si z toho nic nepamatuju?"
„Paměť-vymazávající-jutsu," zívl Shikaku z polštáře.
„Ještě mu nahrávej," zavrčel Chouza.
„Ne, vážně," pokračoval Shikaku. „V porovnání s shintenshinem se zdá krádež určitých vzpomínek jako celkem triviální záležitost. Hmm, Ichi, jakto, že to ještě neumíš?"
„Ty buď rád, že si nepřečtu tvoje," ohradil se Inoichi a unaveně si promnul kořen nosu.
Ještě to nebylo moc viditelné, ale začínal mít pod očima pořádné kruhy. Jeho opakující se vidiny cizí laboratoře řešil už asi půl roku, ale nikdo z jeho okolí je nepovažoval za důležité. Inoichiho paměť se v tomto ohledu zdála naprosto prázdná a on i zbytek týmu skutečně splnili všechny mise na čas, nehledě na to, že byli naprosto zdraví a jejich chakra v normě. A přesto to Inoichi nemohl nechat být.
Rázně přistoupil k okrajovému polštáři a usedl naproti Shikakovi. „Mám plán: přenesu vzpomínky na sny do tvé paměti. Uvidíš přesně to, co jsem viděl já. Tak se do nich budu moct ponořit hlouběji a všímat si detailů, které jsem předtím vynechal."
„A co budu dělat já?" Ozval se Chouza, který si začínal připadat odstrčeně.
Inoichi zalovil pod překladem své yukaty a vytáhl odtud zápisník a pero. „Ty se napojíš na Shikakův stín a budeš psát poznámky."
„Ichi," povzdechl si Shikaku stylem strhaného čtyřicátníka, ačkoliv mu ještě nebylo ani osmnáct. „Tři hodiny ráno. Den před inaugurací. Vážně?" Dodal skoro plačtivě.
Inoichi neoblomě přimhouřil oči. „Trvalo mi půl roku, než jsem si v tom snu všiml vás dvou. Vím, že samotný moje slovo nic neznamená, ale prostě cítím, že zítra je pozdě!"
Tento nejnovější poznatek vzbudil ve zbyku Ino-Shika-Chou ducha týmové soudržnosti a tak oba teenageři přikývli a Chouza usedl na poslední polštář. Inoichi položil Shikakovi ruku na čelo, Shikaku udělal pečet a aktivoval stín. Formace utvořena. Zavřeli oči a bylo poznat, že se po víčky chvějí, jak začali vnímat věci uvnitř namísto vně:
Byla to laboratoř. Nápadně podobná Chikamatsuovu monstru, ovšem z pohledu první osoby působila docela reálně. Inoichi se ohlédl stranou a trojici se tak skrze jeho vidění naskytl pohled na sebe sama. Všichni leželi na jakýchsi kovových lehátkách a nepřítomně zírali před sebe. Ve zbývajícím prostoru laboratoře stálo několik pracovních stolů a mezi nimi spatřili starého muže v bílém plášti. Jeho vrásčitou tvář s velkým nosem korunovaly rozčepýřené bílé vlasy a šedivý knír. Nehýbal se. Vlastně se zdálo, jako by byla celá místnost zamrzlá v čase.
„Ten je tu pořád," ujistil ostatní Inoichi. „Pokusím se dostat blíž."
Zatímco ve svých snech byl Inoichi uvězněn v jediné pozici, vzpomínky, promítnuté do mysli někoho jiného, mu konečně poskytovaly volnost pohybu a tak se s chutí vydal skrze imaginární prostor. Nejprve se zaměřil na starce a zblízka si všiml, že mu z klopy visí jmenovka. Sklonil se k ní blíž, ale rozzostřila se a jméno na ní nešlo rozeznat.
„Ichi," promluvil v realitě Shikaku, „tvoje rozlišení je na prd."
„Trpělivost," odvětil Inoichi klidně. „Tenhle obraz by měl kombinovat všechny sny, co jsem kdy měl. Minimálně v jednom jsem ji musel vidět jasně."
Skoro jako na potvrzení Inoichiho slov se obraz vyostřil a Chouza rychle zapsal zobrazené znaky: Kaminari Yoshaku. Podbná situace se opakovala u nedalekého stolku s mikroskopem. Bohužel, nikdo z Ino-Shika-Chou nechápal obsah ani význam laboratorních spisů a petriho misek, Chouza je ovšem zaznamenal i tak, pro všechny případy. Větší štěstí měli u stolu číslo dva, kde stál stolní kalendář s červeně zaznačeným datem 6. 1. a poznámkou "Sangoku Miso". Nad ním svítil monitor bílého počítače, kde bylo po určité době možno rozeznat portrétní fotografii zamračené, hnědovlasé dívky. Pod fotkou se nacházel prostý, leč výřečný nápis: "Najděte ji".
Inoichi pohlédl na portrét ještě jednou, Shikaku díky němu taky a interně hvízdl. Což v jejich stavu znělo, jako by jim hvízdl do ucha.
Inoichi v ten okamžik naštěstí zrušil pečet a nadšeně rozhodil ruce. „Ha!"
Chouza se vynořil za Skikakovým ramenem a nazlobeně stáhl obočí. „Ha? Co myslíš tím 'ha'?"
„Coby. Už víme, kam nejdřív," odvětil Inoichi hrdě a vstal.
„Víme?" Zarazil se Chouza.
Inoichi a Shikaku se rozhodli odpovědět oba najednou:
„Najít toho chlapa."
„Najít tu holku."
Podívali se na sebe. Inoichi podezíravě a Shikaku jako by se nechumelilo: „No co, je to kočka."
„Shiki, to je hrozné," zavrtěl Inoichi hlavou. „A hloupé. Ani nevíš, kdo to je!"
„To je fakt, může patřit k těm, co nás unesli," přidal se Chouza.
„Oni mi věří," zaslzel tiše Inoichi.
„Jak to zjistíme?" Dodal Shikaku.

O pár hodin později (a vydatné snídani u Akimichiú) se všichni tři kupili kolem Zlatých stránek na stolku v čítárně Konožské knihovny, a ignorovali občasné zlé pohledy místní knihovnice, protože přitom nedokázali být ticho.
„Kaminari Yoshaku," řekl Chouza s prstem na abecedním pořadníku, „tu není."
„Nedivím se," řekl Shikaku, který se na minulých pět minut ztratil v archivu periodik a teď hodil na čtenářský pult náruč starých vydání KonohaDnes.
Poukázal hlavně na články typu: "Zmizení slavného vědce", "Kaminari Yoshaku - Unesen?", "Nová biologická hrozba na vzestupu", "Zrádce Kaminari", "Hon na zběhlého biologa neúspěšný" a nakonec "Skutečný cíl Mudrců z Východu?".
Mudrci z Východu?" Zopakoval Chouza.
„Teroristická organizace, ne moc známá ani úspěšná," vyčetl Inoichi z ninjovské ročenky. „Občas vyhrožují nějaké vesnici útokem, ale nikdy k tomu nedošlo. A nedojde. Zinkasují peníze a beze stopy zmizí. Kaminari je podle všeho členem."
„A ta holka?"
„Jeho dcera, Kaminari Yoshino."
„Tu znám!" Vyhrkl Shikaku, skloněný nad osm let starou Akademickou ročenkou. „Byla dva roky pod náma! Udělala chuuninskou a zmizela."
Chouza do něj strčil loktem a smazal mu tím nepřítomný úsměv. „Nedělej si naděje. Třeba v tom jede se svým tátou."
„Kaminari Yoshino," citoval hned Inoichi ninja-ročenku. „dvakrát zatčena pro podezření ze spolupráce s Mudrci z Východu, Pašeráky z Jihu a Zabijáky ze Severu."
„Hehe," uchechtl se Shikaku, „ze západu nikdo?"
„Tam bydlí. Kaminari Yoshino, Konoha-Západ," vyčetl Chouza ze Zlatých stránek. „Jdem po ní?"
„Jasně."
„Že váháš."

Na oběd se Ino-Shika-Chou posadili u stolku malé čajovny u výjezdu na Travnatou a Inoichi ještě jednou zadumaně přečetl její název: „Dobrá čajovna. Hmm..."
„Hmm, co?" Ozval se Shikaku, zahleděný do nápojového lístku.
„Není to Sangoku Miso. Čekal jsem, že to bude mít nějakou souvislost s mým snem..." Mladý Yamanaka si pohladil bradu.
„To by bylo logický," uznal Shikaku, „ale její domovnice se vyjádřila jasně - najdeme ji v Dobré čajovně. Teď mě napadá, možná tady pracuje... Proč jsme se nezeptali?"
Inoichi se v duchu otřípl: „Myla schody. Nikdy nezaváděj konverzaci s důchodkyní, který šlapeš po podlaze. Mimochodem, Dobrá čajovna je celkem zavádějící název. Co když jsme špatně a ona pracuje v čajovně, která je náhodou dobrá?"
Shikaku věnoval Inoichimu otrávený pohled přes menu. „Kámo, komplikuješ to."
Jejich rozhovor byl vzápětí přerušen skupinou kuchařů, kteří před ně s hrdostí položili objednané položky.
„Takže to je jedna horká pánev - zeleninové kari s hovězím. Dále pro každého takoyaky, osmnáct onigiri s lososem, desekrát ústřice, dvacet dango knedlíčků, třikrát fazolková směs s grilovanými houbami a jako dezert kumquatový koláč," vyjmenovala servírka. „Co si dáte k pití?"
„Vodu..." zahuhlal Chouza, jehož širokými ústy právě prošlo čtvrté onigiri.
„Zelený čaj," odvětil Inoichi automaticky. „Nemůžeme ztrácet čas, podle Kaminariho kalendáře máme limit! Kolikátého vlastně je?"
„Saké," dodal Shikaku a jedním dechem odpověděl: „Šestého. Inaugurace Minata Namikaze."
„Ha!" Udělal Inoichi teatrálně. „Teď si vem, že najdeme Yoshino a ta stejně nebude vědět, co dál!"
„Bude, proč by nás k ní Yoshaku jinak poslal?"
„Jak víš, že nás za ní poslal? Může být jen v hledáčku Mudrců z Východu."
Servírka dokončila soupis, strčila jej do ruky ocházejícímu kuchaři a pak se s povzdechem posadila do jejich kóje. Členové Ino-Shika-Chou si to uvědomili až v momentě, kdy popadla Inoichiho fazolkovou směs a roztrhla hůlky.
Shikaku na ni tiše zamrkal a pak se překvapením prudce nadechl. Chouza se na ni podíval jen po očku, ale i to způsobilo, že přestal jíst a z pootevřených úst mu vypadlo nakouslé dango. A Inoichi na ni ukázal prstem napražené ruky a hlasitě zvolal: „Yoshinóóó!"
Kaminari Yoshino s povzdechem přikývla. „Chtěla jsem vám to říct dřív, ale pak mě napadlo, že to vyřídíme u oběda."
„Dřív? Co?" Koktal Inoichi.
Yoshino máchla hůlkami k papírové stěně jejich kóje. „Šli jste přímo kolem mě, když jsem odcházela do práce. Slyšela jsem váš rozhovor s paní Konitsukowou. Pak jsem byla mezi lidmi, co vám radili na křižovatce, když jste hledali Dobrou čajovnu. A nakonec do mě tady blonďák vrazil, když jsem vynášela zadem odpadky."
Na tvářích ninjů se na okamžik objevily zadumané výrazy tiché reminiscence. Nakonec se Shikaku rozpačitě poškrábal za krkem: „No... my... totiž..."
„To je dobrý. Jsem na to zvyklá," odvětila Yoshino a popadla další misku. „Tak o co jde? Jak jsem pochopila z vaší konverzace, nějak v tom figuruje můj otec a Mudrci z Východu."
Inoichi okamžitě ožil a v zápalu se naklonil přes stůl. „Nevíme jak ani kdy, ale pravděpodobně nás unesli do své tajné laboratoře! Měli kalendář s dnešním datem a vaši fotku, u které -..."
„Dost, dost!" Vyštěkla Yoshino. „Ještě jste se ani nepředstavili!"
Jakmile napravili členové Ino-Shika-Chou svůj omyl a Inoichi popsal svou schopnost rozebrat sny a co v nich viděl, Kaminari Yoshino jim předložila svou část příběhu.
„Už tři roky se Mudrcům z Východu snažím dostat na kobylku. Víte, jaké to je, hledat organizaci, která nenechává vůbec žádné stopy? Hrůza! Dokonce jsem se kvůli tomu přidala do podsvětí a nic! Ani organizovaný zločin je nedokáže zaškatulkovat!" Yoshino zdrceně popadla šálek Shikakova saké a vyprázdnila jej dvěma hlty. „Zničilo to moji kariéru. A ten idiot, co si říká můj otec..." Hlasitě škytla a její hnědé oči se na okamžik smutně zaleskly. Pak praštila šálkem o stůl a obrátila se zpět k trojici. „Říkali jste, že máte všechno v zápisníku. Budu ho potřebovat."
„Jo, tady..." Chouza vylovil zápisník zpoza hrudního plátu své zbroje a rychle z něj oklepal zatoulané mungo fazolky.
Shikaku k tomu chápavě přidal láhev se zbytkem svého vína a Yoshino jej obdarovala nečitelným pohledem.
O půl hodiny později Chouza dojedl a zatímco ostatní usrkávali nápoje (Shikaku si objednal kafe), poněkud rudonosá Yoshino vyvodila závěry svého pátrání:
„Tak předně, vaše sny nejsou pouhé sny, ale dopředu připravený a skvěle promyšlený systém vodítek, který nás má dovést do jejich tajné základny."
„Eh, tomu moc nerozumím," přiznal Inoichi. „Moje sny nejsou pravé vzpomínky, nebo co?"
„Je to mnohem komplikovanější," řekla Yoshino po chvíli napětí. „Můj otec prostě použil obrazy všeho, co jste viděli vy, plus to, co viděl on, plus to, co ve skutečnosti neexistuje, ale chce, aby jste to viděli. Jak jinak byste mohli prohledávat něčí laboratorní stůl?"
„Takže je to směs našich, jeho a úplně falešných vzpomínek," vyvodil Inoichi a uznale pokýval hlavou. „Hustý. Jak to udělal?"
„Nejspíš vás zhypnotizoval, je v tom dost dobrý," odpověděla Yoshino. „Každopádně, díky jeho indiciím vím, kam máme jít a kdy. Takže mám špatnou zprávu."
„Jakou?" Zeptal se Shikaku.
„Tu inauguraci asi nestihnete."

Tajná laboratoř Mudrců z Východu byla zakopána nápadně blízko Konohy (zřejme pod premisou, že pod svícnem je největší tma) a dovnitř se dostali tak, že Chouza prorazil stěnu vedle ocelových dveří hlavního vchodu. Podle jejich zbraní a připravených pečetí počítali Ino-Shika-Chou s tím, že budou okamžitě napadeni; uvnitř je však (ne)čekalo jen asi deset překvapených vědců, kteří začali kvapně vymazávat obsah svých počítačů, pálit mnoha stránkové spisy nad malými kahany a nakonec s rukama nad hlavou hlásit, že mají právo nevypovídat. Shikaku je otráveně sehnal do houfu a zavřel do jedné laborky, načež se trojice vydala hledat svého hostitele.
Kaminari Yoshaku na ně čekal ve své kanceláři na druhé straně komplexu, kam se trojice přihnala jako velká voda a málem se udusili nárazem o vědcův psací stůl, protože měla místnost pouhé dva metry čtvereční a spoustu kartoték.
Kaminari Yoshaku potřásl svou rozčepýřenou bílou havou a usmál se. „Přesně na čas, už jsem se začínal bát! Minutku strpení, jenom najdu klíče."
Trojice ninjů pohlédla z vědce, zahloubaného v zásuvkách, na sebe navzájem a zase zpátky.
„Zatýkáme vás!" Vyhrkl Skikaku v náhlém návalu zuřivosti, kterou si rozvzpomněl mít.
„Za co?" Houkl vědec z hlubin stolu.
„Za únos nás tří a cokoliv jste s námi pak prováděli," upřesnil Inoichi. „Mimochodem, co jste s námi vlastně prováděli?"
Yoshakovi se objevil v ruce svazek klíčů a zatočil s nimi na špičce prstu. „Zajisté, račte mě následovat!"
Jakmile se Kaminari rozhodl vstát, trojice zaujala bojové postoje a Chouza jej výhružně dloubl svou bojovou tyčí: „Tak počkat! Proč bysme to měli dělat!?"
Vědec pokrčil rameny. „Protože jinak se nic nedovíte?"
Uskupení Ino-Shika-Chou chvíli váhalo, než se jeho členové smrskli do hloučku a bylo od nich slyšet věty, typu:
„Sejmeme ho."
„Neblbni, je starší než moje babička."
„Co když je to past?"
„Takhle se nikam nedostaneme..."
„Je to nebezpečný zločinec!"
„Vždyť má kravatu s kočičkama."
„Co?"
Hlavy všech se krátce obrátili k vědcově kravatě, která skutečně nesla vzorek kočičích siluet, a bylo rozhodnuto.

Kaminari Yoshaku je zavedl do větší laboratoře (ano, byla to TA laboratoř) a cestou jim nastínil svůj dlouhý, životní příběh... který je ovšem z většiny irelevantní pro naši zápletku, takže přikročíme k věci:
„Aby bylo jasno, Mudrci z Východu je mezinárodní organizace, složená výhradně z vědců a mediků, přesný počet neznám a ani mě nezajímá," vysvětlil biolog a pokračoval: „Že jsou ninjové nejsilnějšími bojovníky planety je obecně známo už celá staletí. A rovněž celá staletí vznikají společenstva nás, chakrou neobdařených jedinců, kteří se navzdory obecnému stereotypu nesnaží o vyhlazení ninjů, nýbrž o prosté zachování rovnováhy sil. Chápete?"
Přítomným shinobi chvíli trvalo, než se jim dotočila mozková kolečka, ale nakonec přikývli.
„A jak toho chcete dosáhnout?" Zajímal se Shikaku.
„Lépe řečeno, jak toho dosahujeme. Máme mnoho projektů, často jen na teoretické úrovni, dál se to nedostane. Leč, je to asi devět měsíců, co jsem se stal účastníkem operace s krycím jménem Tři Králové," odpověděl Kaminari a sugestivně zakmital obočím.
Chouza zvedl ruku jako školák na první hodině: „To máme být jako my?"
„Co bylo cílem projektu?" Vložil se do hovoru Inoichi.
Do laboratoře vešel brýlatý asistent a bez průtahů podal Kaminarimu nějaké spisy. Pak přistoupil k zadní části místnosti, kam Inoichiho sny nikdy nezasáhly, a která byla ozdobena bílou plentou. Asistent zatáhl za šňůru, plenta odjela bokem a za ní se objevila velká skleněná nádrž, naplněná nažloutlou kapalinou. Nejdřív to málem přehlédli, na druhý pokus se jim však povedlo uvnitř spatřit cosi podobné lidskému embriu.
Kaminari poklepal na sklo. „Už roky se pokoušíme stvořit vlastního člověka. Asi vás to překvapí, ale klonování DNA není v podstatě nic těžkého. Vezmete něčí buňky, dáte jim dostatek živin a správné prostředí a necháte je množit. Problém tkví v tom, že zatímco dokážeme klonovat tkáň, nedokážeme replikovat duši. Naše výtvory jsou tak pouhými biologickými schránkami. Pokud by za ně nedýchaly a nepumpovaly stroje, neměly by k tomu žádný důvod. Můžeme je nastartovat, vypnout a zase nastartovat znova, není v tom rozdíl. Přesto se o bytost s vlastním vědomím pokoušíme dál, a to i v případě Tří Králů, jehož cílem bylo spojení DNA Ino-Shika-Chou a stvoření dokonalého ninji, věrného organizaci."
„Chcete říct, že jste se z nás pokusili udělat super ovladatelného ninju?" Zhodnotil Shikaku znechuceně.
„Správně," přikývl vědec. „Ale nějak to nevyšlo a teď -..."
„Teď vám běhá po světě šílený klon těch tří a chce zničit svět, hmm?" Řekl asistent a namířil na Kaminariho malý kunai.
Ino-Shika-Chou se překvapeně nadechli a Chouza zvolal: „Yoshinó!"
Byla to Yoshino a probodávala svého otce vražedným pohledem. O tom kdy a jak zmizela, neměli shinobi ani páru.
„Proto jsi nás sem přivedl. Předvídal jsi to!" Zašermovala zbraní v nebezpečné blízkosti.
„Yoshino," usmál se nadšeně vědec a podnikl chabý pokus o její obejmutí, nicméně mu v tom kunai zabránil. „Tvá důvěra v mé předvídací schopnosti mě těší, ale ne, nemusíte se bát. Žádný šílený ninja z toho nevyšel."
„A co teda?" Nechápal Inoichi.
Jen to dořekl, dveře do laboratoře se otevřely a dovnitř vstoupil skutečný asistent, tlačící před sebou vozík se třemi zabalenými předměty... které se velice nápadně podobaly novorozeňatům.
„V případě Tří Králů jsme to zkusili trochu jinou klonovací cestou. Nicméně, DNA se odmítla propojit a místo jednoho vznikly klony tři," vysvětlil Kaminari.
Ino-Shika-Chou ani Yoshino nereagovali, zamzlí v naprostém úžasu a šoku.
„No, klony... Jsou to spíš sourozenecká embria z nepravého vajíčka, vypěstovaná z vašich spermií v umělé děloze," opravil vědec sám sebe a vzal jedno dítě do náručí. Batole se probudilo a zavrtělo se. „Zkráceně řečeno, máme před sebou neposkvrněné početí. S účastí jednoho rodiče. Který nebyl přítomen."
Do panujícího ticha se ozývaly jen zářivky a pak na okamžik i tupý úder, když Chouzovi vypadla z rukou jeho tyč a udeřila o podlahu. Tento impulz vyvolal následnou hysterickou reakci u Inoichiho, který ji ventiloval prostě tím, že otevřel ústa a křičel asi deset vteřin, což vzbudilo a rozplakalo všechny tři děti.
„K-k-kdy? J-jak?" Vykoktal Shikaku. Pak popadl Kaminariho za klopy pláště a zběsile mu dýchal do obličeje. „Proč? Proč by někdo něco takového dělal!!?"
„Protože můžeme?" Zkusil biolog.
„Tak hele, ty zrádce národa," přidala se Yoshino, zbraň stále připravenou v ruce, „jestli si myslíš, že ti s tímhle tvým problémem nějak pomůžeme -...!"
Yoshaku Kaminari se opatrně vymanil z Shikakova sevření a smířlivě zvedl ruce: „Problémem? Prosím vás, ta děcka jsou naprosto neškodná, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Jen mě napadlo, že by bylo fér vám o tom říct. Jsou to teoreticky vzato vaši potomci."
„Potomci..." vydechl šokovaně Chouza.
Na Shikakově tváři se ustálil zhrozený výraz. „Ne! Ne, ne, ne, ne! To teda nejsou!"
Kaminari jen pokrčil rameny. „Důvod, proč jsem využil mentálních schopností tady Yamanaky-san a dovedl vás tak až sem, tkví v jiné záležitosti. Jak ještě nevíte, v těchto laboratořích se pokoušíme replikovat jutsu. Jinými slovy, vyvíjíme přístroje, které by je dokázaly produkovat a i neninja by byl tedy schopen souboje se skutečným shinobi. To také zahrnuje výrobu nových, doposud neznámých jutsu. V tomto odvětví ovšem nepracuji, takže jsem se teprve u projektu Tři Králové dověděl o existenci tak zvaného Ayamata Kioku no Jutsu, nebo Lživá Vzpomínka. To jsme, mimochodem, aplikovali na vás třech. Nevybavíte si únos, když máte pocit, že žádný neproběhl."
„Ale jak jsme tedy mohli dokončit včas misi?" Nechápal Shikaku.
„Doručovali jste cosi někomu, kdo vás nikdy neviděl. Poslali jsme vaše náhradníky," vysvětlil Kaminari.
„Naše oficiálně poslední Déčko," uvědomil si Chouza a zvážněl. „Když si na to teď vzpomínám, tak to vážně nedává smysl. Byli jsme při té misi strašně zamlklí a ani jsme si neudělali pamětní momentku."
„To proto, že se to nikdy nestalo," zavrtěl hlavou Shikaku.
„Mně to nevykládejte," ozval se Inoichi. „Já jsem vám to říkal hned!"
„Pánové," upoutal jejich pozornost vědec, „zapomeňte na klonování lidí nebo uměle produkovaná jutsu. Ayamata Kioku je tou skutečnou hrozbou! Tyhle laboratoře vypadají bezpečně schované, ale ani tady se nic neutají napořád. Dřív nebo později se Lživá Vzpomínka dostane na veřejnost a co pak? Zločinci vymažou paměť soudcům, nebo dokonce samotným obětem svých zločinů! Lidé se budou mstít za věci, které se nikdy nestaly! Jutsu použitelná v boji - no prosím, jak je libo; ale tohle si už zahrává s lidskou psychikou a na tu se, s prominutím, nesahá! Nastal by naprostý chaos!"
Yoshino chápavě pokývala hlavou a konečně schovala svou zbraň. „Chceš, abychom ji zničili."
„Zase vedle," usmál se na ni. „Poslední existující dokument o této technice jsem přinesl sem do laborky a osobně jej zničil už před dvěma dny. Důvod, proč jsem vás sezval právě tady a teď, vychází z mých předpovědí na minulý půlrok. Touto dobou se o mém plánu dozví lidé na vysokých místech, kteří si na to jutsu už dlouho brousili zuby. A ti nás přijdou -..."
Než mohl Kaminari Yoshaku dokončit větu, místnost se otřásla vzdálenou explozí a všichni popadali k zemi.
„ - ... zabít," dokončil Kaminari na podlaze.
„Neříkal jste, že členové Mudrců z Východu jsou jenom vědci?" Řekl Chouza, který se proplazil kolem.
Yoshino se opatrně zvedla na čtyři. „Tohle asi nebudou Mudrci z Východu..."
„Nejspíš Zabijáci ze Severu. Nahání mě už dlouho." Biolog svižně vyskočil na nohy a vrhl se k nenápadnému vypínači u nádrže. „Nachystal jsem tajný východ! Kam jste zavřeli zbytek personálu?"
„Do jedný z těch laborek vepředu," upamatoval se Skikaku a zvážněl. „A sakra."
Chouza popadl madlo pojízdného stolku s plačícími novorozeňaty a postrčil jej k Yoshino, která zrovna lovila z kapsy svoji zbraň. „Vemte tohle a jděte napřed! Zdržíme je!"

Vedle obrněných vstupních dveří se sice už skvěla velká díra, ale nově příchozí Zabijáci ze Severu se nenamáhali s jejich hledáním a raději udělali svou vlastní ve stropě, což by vysvětlovalo nedávný výbuch. Když se Ino-Shika-Chou přihnalo na místo, tucet po zuby ozbrojených mužů se právě pokoušelo dostat do zamčené laborky, kde se zabarikádovali vědci, takže si ninjovského uskupení nikdo nevšímal a ti tedy měli dost času na vytvoření formace.
Jakmile byli útočníci zpacifikováni jojem a ninjové evakuovali dvanáct vědců na zemský povrch, přišel je přivítat nadšený Kaminari a jeho brýlatý asistent, oba zablácení a pokrytí pavučinami, protože to nebyla nejpohodlnější tajná chodba na světě.
„Výborně," zvolal vědec a potřásl rukou nejblíž stojícímu Shikakovi. „Já i mí kolegové vám vděčíme za záchranu života. Bohužel, budeme se teď muset rozloučit."
„Ani nápad!" Vykřikl asistent a popadl biologa za rameno. „Tihle tři jsou ninjové, jestli jsi nezapomněl! Je jejich povinností tě zatknout!"
„Čau, Yoshino," řekl Shikaku.
Byla to skutečně Yoshino a nepustila svůj úlovek, ani když se jí na hlavě objevil velký pavouk a slanil odtud dolů.
Starý muž si trochu omluvně upravil brýle. „Mrzí mě to, holčičko, ale to je nemožné. Nemohou se mě ani dotknout díky této kravatě."
Yoshino zmateně pohlédla na kravatu s kočkami a zase zpátky. „Co?"
„Mluví pravdu," promluvil Chouza zaraženě. „Mohli jsme ho zatknout už předtím a pak jsme ji uviděli. Jak to?"
„Zhypnotizoval jsem vás, jsem v tom docela dobrý," odpověděl vědec. „Ale nezoufejte, už tak s sebou musíte tahat dvanáct omráčených zabijáků."
„Je sis možná obmotal kolem prstu, ale ještě jsem tu já!" Vykřikla Yoshino, která se zřejmě nehodlala jen tak vzdát, a dramaticky přitom odhodila svůj převlek.
„To je ženská..." špitl Shikaku při pohledu na její zbraňovou výbavu.
„Ehm, omlouvám se, že vás ještě přeruším," vložil se do debaty Inoichi, „ale jak s tím vším souvisí Sangoku Miso? Původně jsme mysleli, že tam Yoshino-san pracuje, ale -..."
„Sangoku Miso?" Zopakovala jmenovaná s vážným výrazem.
„Jo, bylo to napsaný pod vaší fotkou v jeho počítači, tak jsme mysleli..."
Inoichi by hovořil dál, ale všiml si, jak se její oči nápadně lesknou. Když stiskla rty v pokusu ovládnout přicházející pláč a obrátila se ke skupině zády, trojice rychle zařadila zpátečku a Shikaku dodal:
„Ehm, počkáme vedle."
Co přesně si otec s dcerou tehdy řekli nad troskami podzemní laboratoře nemohlo Ino-Shika-Chou slyšet, nicméně se jim ještě povedlo zahlédnout, jak Kaminari Yoshaku položil své dceři ruku na rameno a Yoshino jej přitom ani neohrozila na životě.
Zbývalo tedy vyřešit jen poslední věc.

„Nemůžeme je tady nechat!" Zamítl Inoichi a mávl přitom k odstavénému vozíku na děti.
Batolata byla zřejmě poprvé na denním světle, protože mhouřila své velké oči a se zájmem se koukala kolem.
„Neříkám, že je tu necháme," obhájil se Shikaku. „Říkám, že bychom je měli dát pro-tuto-záležitost-ustanovené instituci, která by se o ně postarala."
„Chceš je strčit do sirotčince!?" Vyjekl Inoichi. „Takhle se zbavit zodpovědnosti za jejich výchovu!"
„Nejsem za ně zodpovědný!"
„Víš, jak to chodí v sirotčincích? Danzou chodí v sirotčincích!"
„Tak je umístíme rovnou pod ochranu Hokage!"
„Danzou je ochranka Hokage!!"
Shikaku si vjel rukama do vlasů a začal frustrovaně popocházet tam a zpátky. „Nemůžeme si je nechat! Je mi sedmnáct! Neumím se starat o dítě!"
„Jsi shinobi, máš zvládat mnohem horší věci," odbil jej Inoichi. „Jak Kaminari říkal, jsou to teoreticky naši potomci! Naše krev!"
„Krev!?" Vyhrkl Shikaku. „Víc než to! Jsou taky naše svalová hmota, naše kosti, naše zatracený buňky! Jsou my do posledního atomu! Nemůžeme dělat otce sami sobě!"
Inoichi se uraženě odvrátil. „Nemůžu uvěřit, že jsi můj kamarád..."
„Hej, Inoichi tak úplně identickej není!" Zavolal na své přátele Chouza, který se rozhodl vyhnout hádce a raději si šel batolata prohlédnout. Zrovna držel v rukou nejmenší z nich, jehož modré oči a blonďaté chmýří na hlavě prozrazovaly, že je výsledkem Yamanakovské DNA. Batole postrádalo plenky a když se na něj oba ninjové zadívali pozorně -...
Shikaku se hlasitě nadechl. „Máš holčičku!"
„Heuaaah..." zahuhlal Inoichi cosi nezřetelného.
„Mně se to líbí. Konečně budou tým, jako navrhovala lady Tsunade," zasmál se Chouza a vyměnil Inoichiho potomka za baculaté dítě vedle. Batole se v jeho velkých rukou cítilo bezpečně a vrátilo mu úsměv. Chouza hrdě přimhouřil oči. „Budeš se jmenovat Chouji. Po dědovi."
„Nemůže se jmenovat po dědovi! Je to jeho otec," protestoval ještě Shikaku, ale nikdo ho neposlouchal.
„Já mám dceru," usmál se Inoichi nepřítomně a zavinul holčičku nazpět do přikrývky.
Pak z vozíku popadl poslední dítě a donesl jej Shikakovi s podobnou pompou, jako má Hokage u udílení vesnického vyznamenání. Shikaku tak věděl, že pokud odmítne, nebude se moct dále nazývat správným ninjou. S odevzdaným povzdechem uzlík přijal.
„Pojďme domů," řekl Inoichi. „Je půl páté, ještě stihnem tu inauguraci."
Shikaku se zahleděl za dvojicí svých přátel a pak na dítě, co mu leželo v náručí. Rysy klanu Nara zde byly jednoznačné, ale přibyl k nim i prvek, který Shikaku dobře znal z ranních pohledů do zrcadla: dvě velké tmavé oči, které hlásají do světa, že jejich nositel ví úplně všechno a není z toho nadšen. Naštvaně si povzdechl a volnou rukou poklepal dítěti na čelo:
„Když jsi tak chytrej, tak to pak vysvětli své babičce!"

Poznámky: 

Pozdě, ale přece.
Je to dost překvapující?

Tenhle kus mi do toho neseděl, tak ho dávám sem, jakožto takovou zajímavost:

5
Průměr: 5 (8 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Alalka
Vložil Alalka, Čt, 2019-01-10 20:24 | Ninja už: 3988 dní, Příspěvků: 909 | Autor je: Prostý občan

Tvoje povídky prostě nikdy nezklamou, bylo to napínavé od začátku do konce. A jelikož už jsem zapomněla Palantirovo zadání, tak jsem žádné překvapení nečekala a byla prostě překvapená Laughing out loud Ino-Shika-Cho je povedená trojka, které rozhodně neschází humor. Dědek Kamimaro, nebo jak se jmenoval (pořád jsem to jeho jméno četla blbě), byl takovej vyšinutej flegmouš xD Jsem věděla, proč si tohle dílo na přání mám nechat až naposled, pobavila jsem se.

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Út, 2019-01-08 17:16 | Ninja už: 763 dní, Příspěvků: 905 | Autor je: Účastník Irukova doučování

Jak já miluju tenhle adamsovsko-pratchettovsko-avártovskej styl vyprávění. Hrozně mě baví sledovat, jak pár drobnýma zmínkama dokážeš nastolit všechno potřebný. Nehledě na to, že je to zase celý báječně ujetý.

Ty děti, pardon, klony, byly fakt docela očekávatelný (nutno ovšem podotknout, že jako komentář k opravdu podezřelé rodinné podobě to funguje stoprocentně). Ale zase je třeba vzít v potaz, do jaký míry je to způsobený tím zadáním - ono, když víš, že v tý povídce bude překvapení, tak to prostě čteš s tím, že tam bude, a hledáš všemožný náznaky. Člověka, co čeká, že bude překvapen, je prostě těžký překvapit. Laughing out loud Věřím tomu, že bys i tak dokázala svést čtenáře ze stopy, ale v takhle krátkým čase to dost dobře nešlo.

"Nemůže se jmenovat po dědovi, je to jeho otec!" Laughing out loud Až se skoro divím, že na konci nepřišel proslulý vichr z hor. Laughing out loud

P.S.: Paní Koniczková! Úpa boží!!! Chudák, ta ženská pořád jenom uklízí. Nebo to byla její japonská příbuzná?
P.P.S.: Já stejně pořád tajně doufám, že si někdy přečtu o průchodu Sasukeho a spol. tím Orochimarovým... zvěřincem... ve čtvrtým patře základny. Laughing out loud

Obrázek uživatele Avárt
Vložil Avárt, Út, 2019-01-08 19:17 | Ninja už: 3755 dní, Příspěvků: 693 | Autor je: Hlídač Gaiovy želvy

Původně se to mělo odehrávat na poušti s dvojnásobným počtem postav a klonovací dějová linka měla být spíš taková tečka na závěr. Ale pak jsem si to přepočítala a došla k závěru, že by na to byl potřeba minimálně měsíc navíc a do toho žádné svátky. Už jen tohle jsem stihla jen díky prodloužení mise (proto to taky obsahuje jenom nejnutnější popisy).

P.S.: Konečně si někdo všiml! Laughing out loud (Pí Koniczková ve skutečnosti cestuje paralelními vesmíry.)
P.P.S.: ... Ja to nebyl ...(Kdy už se tu vyhlásí mise "dopiště něčí povídku"?)

Obrázek uživatele Ivanitko
Vložil Ivanitko, Ne, 2019-01-06 20:46 | Ninja už: 2323 dní, Příspěvků: 1761 | Autor je: Editor všeho, Manga tým, Uchazeč o ruku Mizukage

Tohle byla fakt sranda, člověk netušil, co se na něj vyřítí vzápětí a srazí ho smíchy na kolena. Příběh má rozhodně zajímavou dějovou linku, plus tady máme setkání "rodičů" Shikamara a samořzejěm 3 děti, které si otcové okamžitě zamilovali Laughing out loud

Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, Čt, 2019-01-03 19:00 | Ninja už: 3299 dní, Příspěvků: 4617 | Autor je: Moderátor, Editor fóra, Pečetící ninja

Noo, mňa osobne už v závere nič neprekvapilo, ale podstatné je, že bol prekvapený Inoichi. Eye-wink
Takže za mňa super.
Do veľkej miery si vystihla, na čo som myslel pri zadávaní želania. Pretože som pri tom vychádzal zo svojho nerealizovaného nápadu do výzvy na tému "Straty na nálezy", ktorý mal byť detektívkou s týmito troma, pričom Inoichi by mal v príbehu problémy pre rozchod s Tsume (reflektujúc príbeh od himi-Tsume) a Shikaku by na konci zistil, že má oňho záujem Yoshino. Tee-hee Aj keď mám podozrenie, že Yoshino sa ti tam (podobne ako mne do toho konceptu) dostala hlavne pre to, že je jedinou manželkou, ktorej meno poznáme.
A keď sa nad tým tak zamyslím, zároveň si nadviazala aj na sériu príbehov "Chcem dieťa" ktorú som zvykol vydávať práve v tomto období roka. Laughing out loud
Mimochodom, Yoshininu špeciálnu schopnosť si vymyslela skvele. Kakashi YES
A aby som nezabudol - gratulujem k novozískanej špeciálnej hodnosti

Obrázek uživatele Avárt
Vložil Avárt, Čt, 2019-01-03 21:15 | Ninja už: 3755 dní, Příspěvků: 693 | Autor je: Hlídač Gaiovy želvy

Alespoň, že tak Smiling
Popravdě nevím, proč se mi to slovo vžilo s "d". (Jak říkám, asi stejný důvod, proč spousta lidí píše "d" v "bizarní". Nějak to tam prostě sedí...)

Hehe, tohle všechno jsem toužila a ještě toužím napsat. Ale jestli to má dávat smysl a mít nějakou nosnou zápletku, čekali byste na to pár roků, minimálně dva. Eye-wink
Mně by ostatní manželky ani nevadily, jména bych jim vymyslela. Ale byl by s nimi stejný problém, jako jsem měla na začátku s Yoshino: Jak je tam nacpat, aby byly podstatnou součástí příběhu a ne jenom nějaké vnucené křoví? Proto taky dostala Yoshino speciální vlastnost, zkrášlilo to její příchody na scénu. Eye-wink (A z těch tří je vzhledově nejobyčejnější.)

(Kdybych tak měla pár let navrch a mohla z toho udělat sérii... To je nevýhoda misí, mají deadline. Dobrá kniha je kniha psaná spontánně, ve spontánním čase...)

Díky. Očividně je to pořád výš, než Genin Smiling

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Čt, 2019-01-03 18:13 | Ninja už: 3756 dní, Příspěvků: 2020 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

„Víš, jak to chodí v sirotčincích? Danzou chodí v sirotčincích!" A další a další a další. Bože, tam je perel xD Co dodat - dokonalé, famózní, strhující, subaraší! Až bude blbá nálada, zaručeně přečtu znova Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Krev tvých očí | Oblačno, místy zataženo 7/ | Kam přichází mrazy
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..

Obrázek uživatele Avárt
Vložil Avárt, Čt, 2019-01-03 19:30 | Ninja už: 3755 dní, Příspěvků: 693 | Autor je: Hlídač Gaiovy želvy

A to mi kdosi řekl, že to není komedie Laughing out loud