manga_preview
Boruto TBV 07

Krev tvých očí

Přišla liška na zajíčka, stočila se do klubíčka,
žádný shon a času dosti; před večeří líp se postit...

„Máš kuráž,“ sykl. „Máš kuráž, ale to na mě nestačí.“ Oči pálí.
Nejsou její, ne její, její je jen lebka obtěžkaná strachem.
„Jednou tě stáhnu dolů.“
Vypálený cejch na srdci a nemotorné dětské prsty, snaha rozdrásat znamení na cokoliv jiného. Čert vem jizvy, má jich plné tváře. Jenže zásek jeho drápů z duše nevyrve.

Někdy se jen dívá. Dívá, mlčí.
Sálá horkem a prosím... není kam uniknout. Ta černá tma není nekonečná, ta černá tma skrývá zdi a pouta, která ji drží na místě a nutí pohled opětovat.
Možná jeden z nich promluví.
Možná dnes ne.

„Kdybys mohla jít kamkoliv, úplně kamkoliv bys chtěla, kam bys šla?“ A to zadání školní úlohy je až primitivně jednoduché, ale cožpak může malá holka odpovědět: „Kamkoliv, šla bych kamkoliv, kam se mnou nemůže jít moje hlava?“ Šla by kamkoliv, tudy a támhle, tudytam a támhletam, jen ho nevidět ve stínu zavřených víček a neblouznit, když položí hlavu na polštář. Říkají tomu halucinace. Sny. Noční můry. Běsy. Jednou mezi babičkami chytajícími poslední podzimní slunko na lavičkách v parku zaslechne slovo demence. Ta všechna označení duní v uších a ona pořádně nerozumí ani jednomu z nich, ale na tom nezáleží, nezáleží, všechna znamenají totéž.
Všechna znamenají problém. Takový, co řeší lidi v bílých pláštích, ne chudáci maminky a tatínci; vytáhnou ji z davu jako onehdy toho kluka a budou si s ní chtít povídat.
Himawari si nechce povídat.
Himawari chce zapomenout a necítit.

Někdy běhá v lese. Skáče po stromech a létá vzduchem. Z nebe prší chrpy modré jako tátovy oči a tráva zpívá, sotva jí zčeří prsty. Měkká na dotek, sladká mezi zuby.
Přesto se přesvědčuje, že nesní.
Nejsou to sny, je to Svět tam uvnitř, Svět uvnitř ní, který jednou laská a podruhé praská. Země se drolí pod nohama a hlas šeptá. Vinou Světa uvnitř je nejlepší ze třídy, nikdo nedokáže po nestabilním povrchu kráčet tak sebejistě jako ona, chodidla uvykla horšímu, zatímco ostatní odpočívali.
Necítí za to vděčnost. Stokrát raději by spadla do vody jako tlustý Chinchin nebo si sedřela lokty do krve. „Stokrát a víckrát!“ zakřičí mezi stromy poprvé, zoufale.
„Sto padesátkrát bude stačit,“ ozve se za ní vztekle a ona se lekne, že dnes, dnes je den, kdy její vnitřní svět vyvrhne zrůdu -
Ale nejsou to rudé oči, do kterých pohlédne, ty oči jsou hnědé a krátkozraké a patří jejich prudérnímu učiteli. Při čtyřicátém opisu „Neřvu, plaším tak zvěř“ zlomí hrot tužky. Přihlížející učitel se nafoukne jako žába a v ní to znovu vzplane, nejraději by ho tím kůlem bodla. Jednou, pořádně, definitivně, konec.

Boruto se směje víc. Slunečnice se otáčí za sluncem, ale slunce přece byla dřív ona, byl to vždycky táta a byla to máma, ne věčně nespokojený, znuděný bráška, jehož vlasy připomínají lány zralého obilí.
Možná to tak má být. Tápající slunečnice a šeptající zlatá pole požehnaná sluncem, vždyť se přece chtěla ztratit v davu, ztratit a už se nikdy nenajít.
Možná mu jen závidí.
Rodiče si dávno všimli, ale mají toho dost ve škole - vidíš známky, jak se snaží - to je ten hloupý věk, zas z toho vyroste – jakej věk? – Ten věk – Boruto nic takovýho – Boruto začal v osmi... to všechno přehluší a zase nechá vyšumět.
A možná za to jediné vděčná je.

„Máš kuráž,“ vrčí v ní, jenže ona nemá, nemá, NEMÁ!
Zdušené vzlyky a rozkousané rty neznačí kuráž. Kuráž je odhodlání v očích, ruka v pěst, přímost, žádné kolísání, žádný krok zpět.
Kdyby mohla, udělala by jich nazpět tisíc. Kdyby mohla. Černá zeď nepovoluje.
Máš kuráž, zpívá v ní. „Nemám, nemám!“ řve, když se vrhne před týmového partnera a odrazí smrtící kunai, protože co je to pár hloupých nožů, trocha hloupého, nabroušeného železa, které jednou otupí a zrezne, oproti věčným plamenům stravujících duši?
„Nemám,“ opakuje, když prochází trávou zbrocenou krví, kontroluje životní funkce a kolem ní tucet nevidomých očí zírá vzhůru do nekonečného nebe. Smrt jí náhle přijde směšná. Snadná. Konec a nic. To před ní je miliónkrát horší, zoufalejší, tvrdší než nějaká smrt. Smrt je jen svist a pak rozklad nepříjemný přeživším.
„Nemám,“ zopakuje, když jí medik vytahuje z rozšklebené rány na stehně kus odštípnuté hvězdice a ona jen netečně přihlíží a necítí.
„Cože nemáte? Nerozuměl jsem,“ usměje se omluvně kluk asi o tři roky starší než ona a sáhne po dezinfekci. Kov už cinkl o koš.
„Ráda krev,“ odtuší bezduše první, co ji napadne, protože by nesnesla, kdyby se ji ty úžasně zelené oči pokoušely přesvědčovat o opaku.
„Já taky ne,“ zasměje se, ale nesnaží se dál její hloupou reakci zlehčovat. To Himawari dokáže ocenit. Připomíná jí Shikadaie. Co je ti? a Vem svoji ségru, ať se zas usměje. Asi proto zaváhá, když ji při obvazování pozve na rande. Alespoň zaváhá, než stejně odmítne.

Přijď, přijď, přijď, volá v ní a běž, běž, BĚŽ A NEZASTAVUJ, řve na sebe ona.
Potácíme se vyprahlou krajinou a každý nádech dusí, vzduch v ústech chutná po popelu. Padáme a... a vylezla bych na strom, ale co stromy?, nejsou stromy, už nejsou žádné stromy. Svraštělé ruce a bolavá kolena.
Co zůstalo?
Když se ohlédnu, nevidím stopy.
A tak se nedívám.
Nezanechávám stopy. Jen se sunu.
Svraštělá a bolavá.
Kam vlastně můžem spadnout?

Kam ještě můžu spadnout?

Je to hloupé. Celé hloupé.
A tak zastaví.
Prostě zastaví.

Čeho se ještě bát? Je jí fyzicky i psychicky tak zle, že už nevnímá, jak by mohlo být jinak. Boruto vyjednává, Himawari zírá a čeká a přeměřuje. Voda je voda, krev je krev, půda je půda, dům je dům, tělo je tělo, živé a mrtvé a Saradina iluze potrhaná jako měsíc na vodní hladině a bezmocná jako můra chycená ve sklenici. Mladou Uchihu při trénincích fascinuje, čeho všeho se Himawari nebojí a mnohem mladší Uzumaki naopak nebaví zírat do očí dalším hrůzám a vědět, že by měla cítit víc. Rozklepat se jako ta můra bijící křídly o sklo. Jsou to roky, zas další roky, ale připomene si medika vonícího po éteru a zelené oči vyvolávající dojem jiných, pronikavých... A po letech se pokusí nadechnout. Zvednout hlavu a uvidět v mracích něco víc než mraky, jako to dokázala v dětství.
Chtěla bych se umět vrátit, zašeptá a přijde si uboze, tak strašně uboze. Chtěla bych se vrátit. Hrubě otesané hrany dávno semlela voda a Himawari je teď ohlazená jako oblázek, hladká, tvrdá a připravená na cokoliv, co přijde a cokoliv, co nebude zahrnovat její srdce a duši. Co by dala za jedinou prasklinu v brnění, které ji děsí.
„Šel bys se mnou na festival?“ zeptá se zelených očí a modlí se, aby souhlasil, aby ji zase navenek roztrhl a dostal k ní slunce. Shikadaovi zaskočí, protože zrovna zíval. A pak se objeví; z unuděných na pronikavé a soustředěné, jako by ji loupal po vrstvách a zkoumal jednotlivé letokruhy jejích unavených svalů.
„Nikdy jsi nechtěla.“
„Teď jo.“
Zaváhá. A místo dalšího obvyklého zívnutí se ušklíbne. „Máš to mít.“

Hoří. „Vidím tě,“ říká plamen ostře.
Hoří. Ještě nepřeskočil ven. „Taky tě vidím,“ odvětí a zavře své druhé oči, oči v tom Světě tam uvnitř.

Kam ještě můžu spadnout? Skládám se zpátky, myslí si, poskládám se zpátky, dokud se neroztříští celá.
Rudé kočičí oči ze Světa tam uvnitř, zelené laskající její vlasy, dívčí rudé s příslibem nesmyslných obrazů a dav modrých, bílých; skvěle a protivně veselých. Dokud se modré nepromění v krvavé, rozmarný hlas nenahradí skřípění. Svět tam uvnitř se prolne se Světem tady venku a bolavá kolena konečně vypoví službu. Někdo křičí. Poprvé někdo křičí nahlas.
„Měli jsme jim to říct už před lety.“
„Himo, holčičko, co je ti, můj bože, co se ti stalo?“
„Co to má ksakru bejt?“ dolehne k ní Borutův skřek.
„To nic, to nic...“
„Zvedni ji.“
„NE! Ne, ne,“ syčí někdo.
„To nic není, zlato, to jen Kurama, je to jenom Kurama...“
Co je Kurama?
„Ne, NE!“ přistihne se, že to ona syčí a okamžitě zmlkne.
Boruto se dožaduje vysvětlení, zatímco ona jen tupě civí do modrých očí a vidí rudé.
Kurama.
Nikdy ten oheň nepojmenovala. Nikdy, snad by dostal tvar a hmoty se bála víc než stínu.
„Kurama.“ A on tu je, hltá ji pohledem a střídavě s Narutem vysvětluje, že jsou parťáci, přátelé, zachránci vesnice, zachránci jeden druhého... Jeho hlas připomíná bublání vařící vody, která občas vyprskne na rozpálenou plotnu.
Vídávám tě celé roky v sobě, v černých nocích, kterých se bojí i stvůry, šeptne.
„Vídávám tě celé roky,“ vysloví Himawari nahlas.
„Mohla na mě reagovat, koneckonců zdědila ty tvoje značky na tvářích...,“ vysvětluje zamyšleně Kurama, jenže ona slyšela; v duchu doopravdy řekl jizvy, protože ví o všech jejích jizvách.
„To nic, zlatíčko,“ utěšuje ji matka a Naruto dál vysvětluje, ale -
Když se podívá do těch rudých očí (liščí, ne kočičí), pozná pravdu. Věděl to celou dobu.
Starý lišák líznul karty a odhodil trumfového zlatého chlapce.
Založil veselého hrdinu.
Sevřel slunečnici.
Pro cos mě zocelil? děsí ji, protože ta otázka je jednoduchá, ale odpověď na ni nezná.

Co po mně chceš?

Poznámky: 

Je strašně zvláštní psát na přání.

5
Průměr: 5 (10 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Ne, 2019-01-13 00:36 | Ninja už: 2617 dní, Příspěvků: 1363 | Autor je: Manga tým, Leeho závaží

Už poněkolikátý se pokouším napsat ti sem komentář, jen proto, aby se mi pokaždý rozsypaly všechny slova pod rukama. A je mi to líto, protože ta povídka je nádherná... Ono by jí to mlčení plný rozvířených pocitů asi stejně slušelo ze všeho nejvíc, ale zároveň bych ti chtěla jako autorovi poděkovat, že jsi mi vůbec umožnila si ji přečíst. Jsem prostě jenom strašně ráda, žes ji nerozštípala a nespálila, byla by to věčná škoda.

Obrázek uživatele Alalka
Vložil Alalka, Po, 2019-01-07 23:21 | Ninja už: 5842 dní, Příspěvků: 1015 | Autor je: Prostý občan

Chtěla jsem ti tu zanechat komentář, že jsem četla, ale nějak jsem nevěděla, co napsat... Moc se mi líbí tvůj styl, působí tak nadpozemsky a umělecky, až básnicky, za krásnými slovy se skrývá hodnotný význam či popis, problém je, že má přízemní mysl Laughing out loud nějak nechápe smysl některých pasáží a ztrácím se v tom, za což v nejmenším nemůžeš. Je to mnou, tím mým omezeným myšlením. Četla jsem od tebe víc věcí, ale tady jsem kolikrát opravdu nevěděla, co se s Himawari vlastně děje. Snad se nezlobíš za upřímnost Smiling

Obrázek uživatele Rahzel
Vložil Rahzel, St, 2019-01-09 00:50 | Ninja už: 2288 dní, Příspěvků: 745 | Autor je: Student Akademie

Pomáha prečítať viackrát Eye-wink Pri prvom prečítaní (niečo po polnoci) som aj ja úplne nechápala, čo sa miestami deje - ale tú neostrosť vnímania ("rozmazanosť" ako to nazvala Lee) považujem za plus a vidím v tom autorkin talent. Pri druhom prečítaní ráno som už jasne videla, čo Himawari prežívala.

Obrázek uživatele Yuki Kaze-san
Vložil Yuki Kaze-san, Po, 2019-01-07 22:35 | Ninja už: 5676 dní, Příspěvků: 7877 | Autor je: Moderátor, Vydavatel Icha Icha

No páni, Aku. Už dlouho jsem nečetla nic tak surového jako je tvoje povídka. Chudinka Hima, tak dlouho se trápit a stačilo jen ty stíny pojmenovat a tím oslabit ten děs. Fakt ty jsi mistr popisů takových věcí. Tleskám a zas si mi dala brouka do hlavy. Jsem ráda, že jsem si zase přečetla něco od tebe.

„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska

Obrázek uživatele Ivanitko
Vložil Ivanitko, Ne, 2019-01-06 16:30 | Ninja už: 4177 dní, Příspěvků: 2115 | Autor je: Editor všeho, Manga tým, Tatér prokletých pečetí

Další povídka, která je zpracována netradičním slohem. Povedlo se, sice mi nebylo úplně jasné, jestli Hima v sobě část Kuramy mám nebo ne, ale hádám že ne, a jen vidí toho Narutova, což ji děsí. No ani se nedivím Laughing out loud

Obrázek uživatele Rahzel
Vložil Rahzel, Po, 2019-01-07 07:09 | Ninja už: 2288 dní, Příspěvků: 745 | Autor je: Student Akademie

Z textu vyplýva, že Himawari vidí Kuramu v Narutovi (za modrými očami planúce červené). Presne tak som aj ja nad tým uvažovala. Akumakirei to podanie strachu a odporu priviedla k dokonalosti.
V Borutovi nechýba veľkolepá scéna, kedy sú deti ohurené spoluprácou Naruta a Kuramu, ale tak nejak mi tam chýbalo to pochopenie hĺbky úzkosti, bolesti a odpornosti, ktorou si Naruto musel prejsť. Himawari je na to perfektná postava.

Obrázek uživatele Lee
Vložil Lee, Ne, 2019-01-06 16:21 | Ninja už: 4672 dní, Příspěvků: 2392 | Autor je: Moderátor, Manga tým, Tsunadin poskok

Páni. Za sebe musím říct, že jsem se nikdy tak nějak neztotožnila s představou Kuramova dobrého srdce a Tvůj drsný lišák odpovídá mojí představě kyuubiho mnohem lépe. Vůbec jsem neměla v plánu dnes žádnou povídku číst, ale když jsem si přečetla začátek té Tvé, už mě to nepustila. Smiling Je to fascinující, tím, jak je to otevřené, jak se na to celé dívá čtenář jakoby rozmazaně, vážně pozoruhodně podáno.

Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!

Obrázek uživatele Rahzel
Vložil Rahzel, Po, 2019-01-07 18:33 | Ninja už: 2288 dní, Příspěvků: 745 | Autor je: Student Akademie

Ja práveže s týmto prerodom Kuramu nemám problém. Asi preto, že sama vidím, aký netvor sa vo mne občas skrýva. Občas dokážeme trápiť seba, trápiť iných, napriek tomu, že vnímame to zlo. Ale pod tlakom svojej slabosti (hriešnosti), sebaľútosti, pod tlakom okolností, ktoré nám ubližujú, volíme cestu menšieho odporu. Až kým sa tomu nepostavíme čelom, priznáme zlyhanie, ospravedlníme sa, napravíme spôsobené škody, proste zabojujeme. U Kuramu tiež vidíme ľútosť, tak prečo by sa nemohol zmeniť? Určite sa z neho ale nestal dobráčisko od kosti Eye-wink

Obrázek uživatele Lee
Vložil Lee, Po, 2019-01-07 20:04 | Ninja už: 4672 dní, Příspěvků: 2392 | Autor je: Moderátor, Manga tým, Tsunadin poskok

Už jsem čekal dost! Dvanáct let! Na Konoze!

Obrázek uživatele Rahzel
Vložil Rahzel, St, 2019-01-09 00:43 | Ninja už: 2288 dní, Příspěvků: 745 | Autor je: Student Akademie

To malo byť asi (určite) pre mňa.
Áno, ten náhly zlom vo dvoch kapitolách pri prvom zhliadnutí pôsobil násilne aj na mňa, možno to autor tak úplne nezvládol.
Ale mohlo to byť aj tak, že Kurama dávno nebol tým netvorom, ako sa navonok prezentoval, že už predtým zatúžil po zmene, len to bolo ťažké priznať Smiling

Obrázek uživatele Rahzel
Vložil Rahzel, Ne, 2019-01-06 10:13 | Ninja už: 2288 dní, Příspěvků: 745 | Autor je: Student Akademie

Po ďalšom prečítaní ešte viac oceňujem Tvoje spracovanie témy. Keďže to bolo moje prianie a nie primárne tvoja potreba vyjadrenia, muselo to byť náročné.
Ja milujem príbehy a očakávala som niečo naratívne. Táto sugestívna sonda do Himawari predčila všetko. Pre mňa je to zatiaľ najkrajšia z vianočných FF, ktoré som v rámci tejto misie prečítala (ešte som nestihla všetky). Takže vianočný dar sa skutočne vydaril.

Obrázek uživatele Rahzel
Vložil Rahzel, Ne, 2019-01-06 00:42 | Ninja už: 2288 dní, Příspěvků: 745 | Autor je: Student Akademie

Máš pravdu. Ale som okúzlená spôsobom, akým si to podala. Ďakujem. Myslela som, se si ju prečítam až zajtra (teda dnes až ráno), ale nevydržala som. Dúfam, se sa nezobudím o dve hodiny na desivé sny ako minule.