Ovládán Temnotou – Něco v temné uličce; 14

Jakkuro okamžitě popadl svůj plášť a brašnu, chtěl se vydat do míst, které považoval skoro za své. Co se hlavně týkalo jeho práce. Aby ne, když pokaždé, když tam šel, se setkal jen s nucenou úctou, věděl, že kdyby projevil kouska slabosti bude sežrán zaživa. Temná strana Konohy byl svět sám pro sebe. Tsunade se nepletla do jejich věcí a obráceně. Kupodivu to fungovalo. Přes léta výslechů s Ibikim, za hojné, leč nedobrovolné asistence Ryoa, coby léčitele, si jako druhý vysloužil výsadu „zastav se u nás a mi tě možná na oplátku nezabijeme“. Ostatní to měli nahnuté. Třetím se stal Ryo, kvůli jeho občasné pomoci tamním obyvatelům. Byl sice patolog, ale také melouchařil jako doktor. Tsunade přímo pod nosem, kdyby na to přišla… to by byl sec mazec.
Musel mít jistotu, že místo činu (což věděl na jisto) bude ohledáno nejen jím, ale i uznanou lékařskou kapacitou. Ušklíbl se nad představou jak bude Ryo prskat a vztekat se, že zase bude muset opustit teplo své kanceláře a zase jít do těch míst, kde to nesnášel, protože se bál o svůj život, přes fakt, že nebude sám. Podruhé tento týden! Znovu se nad tím ušklíbl.
Cesta mu zabrala jen pět minut. Stačilo jen vejít speciálními dveřmi do druhé budovy a sejít několik pater a páté dveře nesly patologovo jméno. Důrazně zaklepal, až se zevnitř ozvalo známé „dále“.
Jen co vešel do jeho kanceláře, už vrtěl hlavou pro ne. Ani se nepodivil, že jeho kamarád pracuje i přes noc, pokud se mu práce nakupila ve dne. V duchu se pro sebe potřetí ušklíbl. Nesnášel, když měl pravdu.
„Ale no tak! Ani nevíš, co chci,“ začal mírně detektiv.
„Vím, byl tady Nezumi a sdělil mi tvé úmysly.“ Bránil se slabě, leč statečně.
„Ten to vzal, ale hopem,“ podivil se této náhodě, která nebyla náhoda. Nezumi, díky své krátké spolupráci s Ibikim se naučil mnohým věcem. A mezi ně patřilo i znalosti zvyků, přátel, nepřátel etc. zdejších pracovníků… bude si muset toho mladíka více všímat. Teď nestál o to, aby i Nezumi padl Kyuubimu do spárů.
„To jo, fakt tam zase musím?“ kníkl v naději, proto dal důraz na slovo „zase“. Bohužel plané.
„Opravdu, já nejsem takový znalec, co se týče určování všeho ohledně smrti,“ zalichotil mu trochu, aby ho donutil k nepříjemné cestě a ještě horšímu úkolu. Ohledat místo činu.
„Nekecej, tys přece prodělal ten dvou týdenní kurz mé práce, ne?“ Nedal se tak snadno zviklat.
„Nebyl jsem tam, Tsunade mě na poslední chvíli odvolala k případu,“ což byla náhodou pravda. Zbýval mu poslední trumf. Nerad ho používal.
„Ani na to nemysli, znám tě jako svý léta prošlapaný boty. Dobrá, jdu s tebou, na oplátku chci absolutní záruku bezpečí. Víš, co se stalo posledně, ne? Tak na to mysli!“ Narážel na smutný incident, kdy mu zemřela pacientka po náročném porodu, dítě to také nepřežilo. Navíc to byly tamního šéfa manželka a dcera. Během své řeči se oblékl. Bílý plášť schoval pod černým kabátem, brašnu s věcmi si hodil přes rameno, sebral klíče od kanceláře a pozvedl své černé obočí. Chvíli si hleděli do očí. „Jdeme nebo co?“ ozval se Ryo jako první, Kirisaki sebou trhl z toho náhlého přerušení ticha.
„Ale jo, porád,“ stěžoval si Maou.
Ryo za sebou zamkl, klíče zmizely v kapse kabátu. Vydali se do té horší Konohy v ještě horší čas. Ve tři ráno. Během své cesty nepotkali živáčka. Také, kdo by byl venku v tak nelidskou hodinu? Jen naprostí cvoci. Přesně takhle se cítil Nishikido. Ovšem na konci je čekal jeden mrtváček.
Při vstupu do temné části vesnice se najednou cítili malí a slabí, tak to mělo na všechno a všechny působit. Absence pouličních světel umocňovala tíživou atmosféru. Také zde chyběly krámky s jídlem, oblečením, zkrátka čímkoli se vyznačovala spořádaná ulice. Dokonce i přes tu temnotu oba muži rozeznávali bídu všude okolo, okna vymlácená, dveře cik cak zabarikádované přibitými prkny, grafity na každém domě, odpadky se neuspořádaně válely na zemi a toho puchu vycházejícího z domů. Směska lidských a zvířecích výměšků odrazovala hromadnou většinu lidí. Jen oni to museli mlčky snášet. Z velice taktických důvodů. Hodně to odrazovalo nevítané návštěvníky. Stávaly se zde i nehody, kdy nepozorný obyvatel přišel k úhoně, i přes důrazné varování ostatních. Tsunade to brala jako nutné zlo pro udržení křehkého míru, jenž uzavřel Třetí.
Ani jeden nepromluvil ani slovo. Věděli, že jsou bedlivě pozorováni, už od samého začátku, jakmile vstoupili na jejich území. Ne pro přepadení, spíše jen tak ze zvědavosti, co můžou chtít skoro nad ránem a v jejich teritorium. Za chvíli jim to bylo jasné. I tak nezaškodilo mít pár očí navíc. Co kdyby. Tady platilo jen jedno pravidlo. „Přestaň být ostražitý a máš kudlu v zádech.“
Ale co to? Po chvíli se stáhli. Ucítili mocnou přítomnost chakry (ano, někteří se potají cvičili v ovládání a vycítění chakry), poznali komu patří a raději se klidili z cesty, nechtěli mít s tímhle nic společného, i když se tělo nacházelo zde. Možná nevědomky udělali za svůj tvrdý život jedinou dobrou věc. Nechali to být…
Tuto změnu naši hrdinové zpočátku nezaznamenali, tolik se zaobírali jinými věcmi, až skoro přešli tu temnou uličku, kterou si Jakkuro, kdoví proč vybral za správnou.
„Výletníci“ tu přítomnost chakry a jejího majitele vycítili a spatřili jen, co se vrátili o několik kroků zpět, vešli do té správné uličky. Až se zastavili na místě, tolik je překvapilo zjištění, kdo to je. Pak koutkem oka zaregistrovali další postavu, pololežící na zemi. Ihned si dali dvě a dvě dohromady. Do toho ten šok z identity stojící osoby, jen tentokrát bez typického pláště. Už ho nepotřeboval. Svůj úkol splnil. Nyní nosil černá trika (pravděpodobně z nostalgie), modré kalhoty a černou bundu k tomu sportovní obuv. Ruce měl v kapsách, jak prozrazovala silueta. Za necelou vteřinku se na ně otočil. Jen tak jim zamával!
Stáli tam jak solné sloupy. První se vzpamatoval Jakkuro. Vždyť měl být mrtvý…! Popošel o pár kroků blíže, potvrdilo se jeho podezření.
„Co-?“ na víc se zatím nevzmohl.
„Konečně se mi podařilo umlčet slavného Maou, to si musím zapsat, co na tebe platí,“ zavtipkoval údajný mrtvý.
„Co?“
„Proč jsi tady?“ Ryo šel hned k věci. Teprve teď pochopil, čí tělo našli. Vůbec ho to netěšilo. Spíše deprimovalo. Hlavně zjištění jak skončila. Ani nemusel chodit blíž. Na první pohled bylo vše jasné. Aby se trochu vzpamatoval začal automaticky ohledávat tělo a okolí. Zapisovat si detaily, domněnky, pravdy.
„To je na dlouho, věřte mi. Koukám, že jsem asi přišel pozdě.“ Poukázal na tento stav věcí, jako by věděl něco, co Jakkurovi unikalo. „Bratr nebude nadšen ze smrti Sakury,“ dodal.
„On je tady taky?“ vyjelo z něj rychlostí blesku. „Promiň, a jak si to myslel? Máme tady pozdvižení, řádí tady sériový vrah a-.“
„Já vím, bratr úplnou náhodou vyslechl v Suně rozhovor mezi Miaki-san a Iemasu-sama o tom, co se děje. Ještě téhož dne mě zpravil o hrozných událostech. Vyzvedl ho a rovnou sem. Nečekal bych, že se toho dne dožiju a ono je to za dveřmi. Pokud něco nepodnikneme, bude ještě hůř.“ Navrátilec mluvil tajemně, jakoby pro sebe.
Patolog stále pracoval na těle, jakmile se zabral do práce, nevnímal okolí, jen dodržoval postupy vryté do mozku a rukou tolika léty praxí. Dokonce ho nevzrušila zpráva ležící vedle mrtvé Sakury. Udělal pár poznámek a šel dál…
„Nebude tedy vhodnější, to probrat jinde, kde ulice nemají oči a uši?“ navrhl rozumně Jakkuro. Znovu zaznamenal slídivé oči.
„To se mi líbí, ale sejdeme se dnes večer v osm před naším starým sídlem. Přes den nechci nic riskovat. Navíc mu bude trvat než sežene a přesvědčí náhradu. Nezapomeň vzít tady doktora, bude se hodit.“ S těmi slovy byl najednou pryč.
„Chápeš to? Mrtvola mi bude dávat rozkazy, kde to jsme?“ vztekal se právem. Navíc ho dorazila přítelova slova.
„Cos to říkal? Neposlouchal jsem tě, nechci být přehnaný optimista, ale mohli bychom získat otisk vrahových rukou. Ani rozsáhlé poškození krku nesmaže velikost dlaně, prstů ecetera.“ Pak si udělal dalších pár poznámek, vzhlédl od bloku ke kamarádovi a zeptal se tak nevinně, až měl detektiv chuť vraždit taky. „Přišel jsem o něco?“

Hříčkou náhody se konečně naše trojka vrátila z Edoki. Miku byl najednou vyplašený, vypadal, že se chce vrátit. Od snídaně nepromluvil ani slovo. Přitom ho Neji a Yamato uklidňovali jak jen mohli. Museli brát ohled i na fakt dětského strachu z neznáma. Nechali ho vstřebávat dojmy.
„Co vy tu? Neměli jste se vrátit až za čtrnáct dnů?“ poznamenal Izumo.
„Měli, ale situace se nevyvinula jak jsme předpokládali. Klient odstoupil od dohody,“ podal vysvětlení Neji. „Tudíž jdeme rovnou za Hokage-sama.“ Víc nebylo třeba. K tomu byl Miku vpuštěn bez jediného slova. Kdo by se taky bál ustrašeného kluka?
Do kanceláře dorazili snadno a bez potíží. Najednou Miku podivně ožil, nemohl se vynadívat krámků, obchůdků, výzdoby, lidí, domů. Oči mu jen zářily. Až to Neji nevydržel, aby se nezeptal.
„U vás to není takové jako tady? Aspoň pár dní v roce?“
Miku zavrtěl negativně hlavou. „Nikdy. Konoha je mnohem víc…“ hledal správné slovo. „Slunečná.“
Rozhovor mezi nimi, Miku zůstal před kanceláří, a Hokage proběhl v tísněném duchu. Zamlčeli tajemství, které dovedlo Mikua až sem.
„A co ten chlapec?“
„Ten je právě synovcem nezvěstného starosty, pomohl nám s vesničany a oni ho za to vyhnali,“ lhal bezostyšně Yamato.
„Dobře, tudíž víte, kde bude bydlet?“ zajímala se Tsunade.
„Ano, zatím u mě, než se situace nevyřeší,“ přispěchal s odpovědí Neji. „Pokud je to vše, zprávu z mise obdržíte večer.“
„Jistě, můžete jít,“ pronesla Tsunade smutným hlasem. Právě před chvíli se dozvěděla, že Sakura byla nalezena mrtvá. Jakkuro to odůvodnil tím, že dostal hlášku od svého informátora.

A už vůbec nebyla náhoda, když se naše trojice potkala před budovou Hokage s nočními návštěvníky temné uličky.
„Tomu říkám náhodička,“ podotkl Jakkuro.
„Ano, bohužel máme špatné zprávy,“ začal Yamato, poté naznačil jak se tady znovu ocitl, hlavně důvody. To zaujalo našeho detektiva natolik, že pozval Yamata, ale i Nejiho na menší procházku noční Konohou, shodou okolností končící před Uchiha sídlem.
„Ovšem musíme vzít s sebou i Mikua, má pro tvůj případ zásadní informace a myslím, že i máme pro vás něco, co vás posadí na zadek.“ Sliboval Neji, ten se k tomuto kruhu dostal jako mrtvola ke dveřím bez toho, aniž by zazvonila.
„Fajn, jsme domluveni. Zajisté mě omluvíte, musím jít pracovat.“ Řekl naštvaně Ryo, už tak se zdržel a ta noční výprava ho netěšila. Nespal skoro dva dny, vlastně tři připočteme-li tuto noc. Už teď byl venku nezdravě dlouho. Potřeboval teplo a klid čtyř stěn.

Je to necelá půl hodinka, kdy dostali vzkaz, že Haruno Sakura byla prohlášena za mrtvou. Yamato, Neji a Miku se vrátili z Edoki. Do toho všeho ten zmatek v Suně, už toho bylo příliš.
„Nezdá se ti, že tady něco hodně smrdí?“ pojal podezření Iemasu.
„Jo, a hodně, tohle všechno nemůže být náhoda. Není ti divné, že to začalo hned potom, co jsme se tehdy poprvé vrátili do Konohy?“ poprvé zazněla otázka, která ležela několika lidem v hlavě.
„Přesně, to si myslím. Nevím, co tady ještě děláme, když máme splněno. Jdeme za Kazekagem, zdali se něco nového nevyskytlo. A po něm ani vidu ani slechu,“ tím lehce naznačoval jejich tajnou část mise.
„Třeba už není tady a lidé přestali mizet.“ Nadhodila Miaki.
„Možná, nevím proč, ale tuším, že strejda přede mnou něco tají. Ovšem je to jen pocit.“ Iemasu si to myslel, už od té rané doby, co začal chodit na Akademii, protože pokaždé, když se představil se na něho všichni obrátili, vyvalili oči a ptali se, zdali není příbuzný s bývalými daimyo. Zakroutil hlavou a vypověděl falešný příběh, co mu „strejda“ vtloukl do hlavy.
Gaara je přijal stále v letargické náladě. Choval se jako stroj, co jede na záložní energii. Ještě držel smutek za sestru. Kankurou zde nebyl. Asi si plnil jiné povinnosti.
„Přišli jsme se zeptat, jak jsme na tom? Nepřišel bych sem, kdyby se v Konoze nestala tragédie,“ Iemasu se snažil mluvit, co možná nejstručněji.
„Tady máme hotovo. Chvilku před vámi se tu zastavil bratr, prý zmizelí přišli dnes ráno, sami od sebe, zpět branou. Nikdo si nic nepamatuje. Všichni jsou v naprostém pořádku. Nejsou vyhladovělí, nemocní. Tudíž i toto považuji za vyřízené. Co se stalo?“ tohle nikdo nečekal. Co se to tady dělo?
„No, radši si to přečtěte sám,“ Miaki mu podala svitek. Jakmile se Gaara začetl, zbledl o další dva odstíny bílé na skoro průhlednou.
„Jak?“ dostal ze sebe.
Tak mu to Iemasu vyklopil, celé. Od záhad v Edoki, přes smrt Ibikiho, Araty a teď Sakury. Neviděl důvod to před Kazekagem tajit. Vždyť byli spojenci.
„To je hrůza. Doufám, že na to Tsunade-sama nasadila Kirisakiho,“ nečinilo mu žádné problémy vyslovit jméno detektiva, který nedokázal zabránit smrti jeho sestry.
„Ano, strejda to už řeší. I když mám pocit, že uvízl ve slepém bodě. Vůbec si s tím neví rady. Dokonce v žertu poznamenal, že kdyby Kyuubi nebyl tak dokonale zapečetěn do Naruta, tak hlavní podezřelý by byl on. Každý ví jaký je to démon.“ Vysvětlil mladík.
„Strýc? Vy jste příbuzní? To jsem netušil. Tady vám podepíšu vaše papíry o vykonání práce, můžete jít. Mám pocit, že vás nebudu delší čas potřebovat. Ale jinak děkuji za spolupráci. Příště si vyžádám vás. Shikamaru už je asi ze hry. Také ho to zasáhlo.“
„Děkujeme, budeme na vás myslet. Rádi znovu přijdeme. Doufám, že už za lepších časů,“ vyslovila přání Miaki.
„To my také. Hlavně, ať se nevzdává. On to dokáže. Vyřiďte mu od nás pozdravy.“
„S radostí předám vzkaz.“ Na rozloučenou si potřásli rukama. Poklonili se a šli si zabalit, aby se mohli, co nejdříve vrátit. Oba měli pocit, že je to naléhavé, aby u toho byli.

Kyuubi/Naruto zazvonil na hlavní zvon, aby dal o sobě vědět. Než se představil a uvedl důvod své návštěvy, obdivoval toto sídlo už za časů, kdy se stavělo. Měl pro tuto budovu slabost. Vnitřek budovy viděl jen jednou. Přesto jak honosně sídlo vypadá, uvnitř je to skromné. Nikde není nic navíc, prostorem se šetří a vše je perfektně uklizeno. Dokonce i nábytek je tu mírně zastoupen. Hlavně, co se týče stolků, polštářů a menších polic. Coby dědeček Hinaty pozval Minata a Kushinu na společenskou návštěvu ohledně očekávání nového dítěte. Samozřejmě i kvůli zvolení Minata, coby Yondaime.
Démon se zase zasnil minulostí. Poslední dobou na ni myslel čím dál víc. Kyuubi mu už druhý den lehce našeptával, že by si měl promluvit s Hinatou o těch dvou slovech a někam ji pozvat jako poděkování. Kyuubim se více zamlouvala Hinata než Sakura. Navíc musel jednat rychle, než se zpráva o její smrti dostane k ní. Do toho bude mít práci méně, tady věděl jak Hinata miluje Naruta. Mnul si packy jak mu to zatím vycházelo. Leč zapomínal koukat i na druhou stranu.
Kdyby jen věděl, že brzy už bude zcela odhalen, rozběsnil by se daleko dříve, ale naštěstí nebyl jasnovidec. Teď si užíval pohledu na nesmělou Hinatu, která přišla ke dveřím, když ji služebná oznámila, že má pohledného hosta.
„Tak pojď dál, neboj, otec má nějakou poradu. Nebude nás rušit.“ Zvala ho dál. Naruto neváhal ani minutu. Způsobně se zul, a následoval služebnou a Hinatu do přijímacího pokoje.
„Prosím tě, dones nám něco k pití a sušenky,“ požádala ji automaticky mladá Hyuuga.
„Jak si přejete, má paní,“ uklonila se a najednou byla tatam.
„Copak se děje?“ Hinata se překonávala, chovala se zcela normálně, už to nebyla ta věčně omdlévající holka, ale mladá žena.
„Jenom bych tě chtěl někam pozvat, ber to jako poděkování za záchranu života, pokud to nebude vadit, je to malinko mimo vesnici.“ Vydoloval ze sebe dlouho větu. „Také bych chtěl vědět, víš, no, jak je to s tím vyznáním.“