Ať už to máme za sebou I

„Takhle to dál nejde!“ praštil jsem do stolu naštvaný kvůli dalšímu zbytečnému sporu mezi Tobiramou a Madarou. Každý samostatně byl pro vesnici nepostradatelný, ale jakmile byli v jedné místnosti, nadělali víc škody než užitku.
Přitom zrovna dneska jsem doufal, že se nenápadně vytratím z kanceláře dříve a skočím si na jedno do té hospůdky s výhledem na celou vesnici, co nedávno otevřeli na Hokageho skále, jak jsme pojmenovali sráz nad vesnicí. Už jsem se těšil, jak budu chytat bronz na zahrádce, kochat se pohledem na svůj výtvor a možná bych si dal taky jednu, nebo dvě partičky karet, trochu nějakého toho pití.
„Ach…“ povzdechl jsem si při té myšlence.
A místo toho jsem musel řešit ty dva blázny. Copak nechápou, že válka už skončila?
„Sakra!!!“ bouchl jsem znovu do stolu.
„Rozčilování ti nepomůže!“ ozval se z kuchyně hlas mé ženy, která tam zrovna krájela zeleninu potřebnou pro přípravu večeře.
To mě dopálilo ještě víc.
„Ve svém domě se můžu rozčilovat, jak chci!!!“ zahřměl jsem a stůl se znovu otřásl pod mým úderem. Tentokrát natolik, že se po něm rozkutálelo ovoce vyskládané v míse uprostřed.
Zvuk nože klepajícího o prkénko ozývající se z vedlejší místnosti ustal a ve futrech se objevila Mitina tvář s výrazem, který napovídal, jak moc velkou chybu jsem právě udělal.
„Cos to řekl, Hashiramo?“ zavrčela výhružně moje drahá polovička.
„Nic, lásko,“ zasípal jsem přidušeně.
„Taky si myslím,“ přikývla a hodila po mě nějaký nůž, který se zapíchl do pomeranče, který se kutálel po stole.
Opatrně jsem ho vytáhl a zjistil, že se nejednalo o nůž, ale o škrabku na brambory.
„Co?“ pomyslel jsem si. Mého zmatení si všimla i Mito.
„Budeš to zkoumat ještě dlouho, nebo půjdeš sem a pomůžeš mi s přípravou večeře?“ pronesla kroutíc hlavou. Potom zmizela zpátky v kuchyni. „A ne že pošleš klon,“ dodala.
„Sakra!“ zavrčel jsem si pod fousy, když vystihla můj plán.
V kuchyni na malém stole na mě už čekala mísa plná brambor a před ní vyskládané noviny. Přisedl jsem tedy a pustil se do díla. Protestovat nemělo cenu. Tedy pokud jsem dnes chtěl spát v ložnici, a ne v pokoji pro hosty.
…
Hashirama se dnes z práce vrátil včas a střízlivý, což znamenalo, že se už zase pohádal se svým bratrem, nebo s Madarou. Poslední dobou to bylo čím dál horší. Madara vedl na našich společných setkáních čím dál podivnější řeči. Například když jsme ho naposledy pozvali na večeři, tak se mého muže neustále vyptával na to, jak je náročné chovat ocasé démony a kolik to asi tak stojí je živit. A Tobirama tomu taky moc nepomáhal. Protože pokaždé, když jsem se s ním chtěla o Madarovi pobavit, tak jenom začal říkat něco o prokletí Uchihů a jejich předurčení ke zlu.
Pro Hashiramu je to velmi složité. Jelikož Madaru miluje jako svého bratra. A Tobirama jeho milovaným bratrem je. Jak jsem ho tam viděla sedět jako hromádku neštěstí, jak bojuje se šlupkou od brambor, která se mu přilepila k prstům, bylo mi ho hrozně líto.
…
„Brambory… Zajímalo by mě, jestli by to šlo zkvasit, nebo z toho něco vypálit,“ přemýšlel jsem při loupání.
Mito mezitím dále pokračovala s přípravou ostatních ingrediencí. Když byla hotová a večeře se už pekla v troubě, tak si ke mně přisedla a škrábala se mnou.
„Tak který problém tě tak rozčílil, Miláčku?“ zeptala se po chvíli
„Co myslíš?“ vypadlo ze mě nechápavě, jelikož jsem už na svůj předešlý výstup úplně zapomněl.
„No ten, kvůli kterému se nám teď po celém obýváku válí ovoce,“ upřesnila svou otázku.
„Jo tohle!“ došlo mi. „Tobirama a Madara se neustále hádají o všem možném a já už nevím, jak to s nimi mám vydržet. Když jeden řekne to, druhý začne tvrdit něco jiného už jenom z principu, aby ten první neměl pravdu,“ začal jsem znaveně vyprávět. „Například dneska. Příští týden bude roční výročí založení vesnice. Víš, co jsme řešili celý den? Bezpečnost? Ne! Program? Ne! Řešili jsme RYBY!!!“ praštil jsem se prázdnou rukou do čela a protočil oči v sloup. „Respektive jakou rybu objednáme jako hlavní chod hostiny. Jeden chce lososa, druhý tuňáka. Jak mám být asi dobrým Hokagem, když pořád řeším jenom hovadiny?“
„Tak je neřeš. Prostě to rozhodni sám a je to! Jsi jejich Hokage budou to muset respektovat.“
„To nechci. Víš stejně dobře jako já, že nebýt jich, tak tahle vesnice neexistuje, nemůžu je teď odstřihnout.“
„Tím, že rozhodneš o rybě, tak je odstřihneš?“ podivila se.
„Nejde o rybu. Poslední dobou mám pocit, že nemůžu nic říct, aniž bych nebyl nařčen, že někomu straním. Jestli to takhle bude dál...“ zarazil jsem se. Myšlenku, co mě právě napadla, jsem nechtěl ani vyslovit „Budu se muset s jedním z nich rozloučit,“ dokončil jsem neochotně větu.
…
Nemohla jsem uvěřit tomu, co právě Hashirama řekl. Zbavit se jednoho z nich? Musí být opravdu zoufalý, když o něčem takovém přemýšlí. Můj obrovitý manžel tam seděl shrbený s hlavou zaraženou mezi rameny a prázdným pohledem koukal do rohu místnosti. Nejmocnější shinobi světa vypadal jako ten poslední z bezmocných.
„Víš co?“ řekla jsem nakonec. „Už se tím netrap. Najíme se a hned bude líp.“
Hashirama jenom nepřítomně zavrtěl hlavou.
„Jídlo můj problém nevyřeší.“
„A proč by vlastně nemohlo?!“ napadlo mě.
…
Zrovna jsem ve své kanceláři dodělával nějaké podrobností k plánům oslav, když za mnou dorazila jedna z Mitiných služebných a pozvala mě k nim na návštěvu. Byl jsem dost překvapený, jelikož není obvyklé, aby mě Mito někam zvala svým jménem. Nebyli jsme si nijak blízcí, pro mě to byla pouze žena mého bratra a já pro ni pouze bratr jejího muže. I když… vždycky to tak nebylo. Muselo to tedy být vážné. Rychle jsem dodělal svou práci. A vyrazil za ní.
Služebná, která mi otevřela, mě dovedla do společenské místnosti, kde zrovna Mito dokončovala čajový obřad. „To není dobré,“ problesklo mi hlavou. V klanu Senju se u čaje vždy říkaly jenom špatné zprávy. Nevím proč, ale bylo tomu tak, co si pamatuji.
Navíc se Mito oblékla do svého slavnostního bílého kimona se zelenými lotosovými květy, což bylo podezřelé samo o sobě.
Mito mi pokynula, abych se posadil naproti ní.
„Raději postojím,“ odpověděl jsem stroze.
„Prosím, Tobiramo,“ pokynula mi znovu, tentokrát důrazněji a nalila do dvou kalíšků trochu čaje. Posadil jsem se tedy neochotně naproti ní, přijal čaj a čekal, co bude dál.
„Doufám, že jsem tě nevyrušila od ničeho důležitého,“ začala omluvným tónem.
„Jdi rovnou k věci, Mito,“ zarazil jsem ji ihned. Neměl jsem čas ani náladu na zdvořilostní konverzaci.
„Hashirama mě pověřil výběrem hlavního jídla na hostinu k výročí založení Konohy,“ začala. „Vybrala jsem Fugu,“ šla konečně k jádru problému.
„Ta je přece jedovatá,“ nechápal jsem.
„Ne, pokud se správně připraví. Potom je to pochoutka, která je velmi žádaná zejména mezi šlechtou.“
„Dobře,“ přikývl jsem, alespoň se o tom nebudu muset hádat s Madarou. „Dám to vědět kuchařům,“ chtěl jsem se zvednout, ale zastavila mě.
„Počkej! Jak jsem říkala, tato ryba vyžaduje zvláštní přípravu. A v celé vesnici není nikdo, kdo by tento proces spolehlivě zvládl. Vlastně v celé Zemi Ohně je v současnosti k dispozici jenom jeden kuchař, který to dokáže, ale je to tak trochu podivín,“ mluvila s vážností.
„Co po mě tedy chceš?“ zeptal jsem se nakonec.
„Abys pro něj došel.“
„Proč já?“ nechápal jsem. I Mito musí vědět, že mám své práce až nad hlavu.
„Obdivuje tě, je to jeho podmínka, jinak práci odmítne,“ mluvila Mito nacvičeným hlasem, který se jenom sotva podobal jejímu přirozenému.
„Kdy pro něj mám jít?“
„Zítra.“
„V čem je háček?“
„Žádný není,“ uhnula pohledem.
„Mito! Víš, že nemám rád, když si se mnou někdo hraje,“ řekl jsem možná až příliš přísně.
Ani tak jsem se ale odpovědi ještě nějakou chvíli nedočkal.
„Obdivuje taky Madaru a nepřijde, pokud o to nepožádáte vy dva osobně,“ vypadlo z ní po dlouhých desítkách sekund ticha.
Okamžitě jsem byl na nohou. „Potom se nemáme o čem bavit,“ zavrčel jsem stroze. „Nech upéct kapra, těch tu máme spoustu. A zvládne je ukuchtit každý.“
„Tobiramo!“ vykřikla.
„Víš co se stalo, když jsem byl naposledy o samotě společně s Uchihou Madarou?!“ neovládl jsem se a vyjel po ní.
„Myslíš tu vaší menší neshodu?“
„Myslím, to jak se mě pokusil zabít.“
„To jenom tak blbnul,“ usmála se. Kdybych nevěděl, že je to falešný úsměv, tak by mě snad i dojala.
„Kdybych si toho včas nevšiml tak mě upálil za živa,“ nenechal jsem se ukonejšit. „Promiň, Mito, ale tahle oslava se musí obejít bez Fugu,“ otočil jsem se k odchodu. Nehodlal jsem trávit celý den s tím magorem jenom proto, aby Mito sklidila neupřímný potlesk od pár šlechticů.
„Jde o Hashiramu!“ vyjekla tentokrát už svým přirozeným hlasem a postavila se mi do cesty.
Už zase jsem vůbec netušil, o co jde. „Jak to myslíš?“ snažil jsem se dostat do obrazu.
„Mám o něj strach, každý den se trápí tím, že spolu s Madarou nevycházíte a vaše vzájemná nenávist ho ničí. Vím, co si o Madarovi myslíš, ale také vím, že pokud se neusmíříte, dopadne to špatně nejenom pro vás, ale také pro vesnici a všechno, co ubližuje vesnici, ubližuje také jemu. Miluji ho a vím, že ty taky. Proto tě prosím, Tobiramo, usmiř se s vůdcem Uchihů, už kvůli svému bratrovi,“ naléhala na mě.
Tenhle pohled jsem u ní už dlouho neviděl… byla to snad upřímnost? Uzumaki Mito byla dokonale vychovanou dcerou vůdce klanu. U těchto žen se něco takového v přítomnosti někoho jiného než rodiny netolerovalo. Život těchto žen byla maska. Maska pro nepřátele, maska pro přátele, maska pro obchodní partnery. Bylo až komické, jak je všechny tyto dámy měly stejné. Byly to jen smutné obrazy na plátně prodávaném za vysokou cenu. Ale tohle bylo jiné. V jejích očích nebyla faleš, pouze upřímná starost o milovaného manžela.
„Co po mě vlastně chceš?“ zeptal jsem se vážně. „I kdybych ti na tuhle misi kývl, s Madarou se usmířit nemohu, i kdybych chtěl. Zabil jsem mu bratra, to je jedna z věcí co se neodpouští. „Kdyby on udělal to samé mě a zabil Hashiramu, tak bych mu to taky neodpustil,“ problesklo mi hlavou.
„Prostě přijď zítra k hlavní bráně. Zbytek už nech na mě,“ podívala se mi prosebně do očí.
„Dobře,“ souhlasil jsem s nelibostí.
Stejně pochybuji, že na tohle Madara kývne.
…
Druhý den jsem vstával už ve čtyři ráno. S Mito jsme se domluvili, že na misi vyrazím brzo, abych to měl co nejdříve za sebou. Navíc, jak jsem později zjistil, tak ten kuchař žije jako poustevník někde v horách dva dny cesty na západ takže, abychom to stihli do oslavy, musíme vyrazit co nejdříve.
Došel jsem k bráně a k mému překvapení tam už stál i Madara. „Jdeš pozdě,“ houkl na mě podrážděně.
„Jdu na čas! Pořiď si hodinky,“ odsekl jsem a prošel kolem něj směrem ven z vesnice. „Tak dělej, ať to máme za sebou,“ pronesl jsem, když jsem ho míjel.
To byla na dlouhou dobu poslední slova, která někdo z nás pronesl. Běželi jsme vedle sebe a snažili se jeden druhého ignorovat.
Až po pár hodinách cesty prolomil ticho vůdce Uchihů. „Jak daleko to je ještě k tomu šaškovi?“ pronesl.
„Asi tak den a půl cesty, za předpokladu, že se neztratíme v lese ani v horách.“
„To nás mohli rovnou poslat na konec světa,“ mrmlal nespokojeně Madara, který se zastavil a v předklonu hluboce oddychoval.
„Copak? Snad už není velký vůdce Uchihů unaven,“ popíchl jsem ho. Čímž jsem si vysloužil propíchnutí, naštěstí zatím jenom zlostným pohledem.
„Velký vůdce Uchihů má hlad,“ natáhl ke mně ruku.
„A co já s tím?“
„Co asi? Dej mi jídlo!“
„Jsem snad tvůj sluha? Nebo kuchař?“ odsekl jsem mu.
„Jak si sám řekl, jsem vůdce klanu a ty jsi jenom druhořadý poskok. Takže ano, na téhle misi budeš skákat, jak já pískám, nebo si upeču tebe,“ zasyčel, a v jeho očích se objevil Mangekyu Sharingan.
Instinktivně jsem sáhl pro jílci svého meče. „Chceš to zkusit?“ zavrčel jsem výhružně.
Probodávali jsme se pohledy, když najednou se na jeho tváři objevil úsměv.
„Copak nemáš žádný smysl pro humor, Tobiramo?“ zasmál se a Sharingnan z jeho očí zmizel.
„Když jsi mi tuhle větu řekl naposledy, tak hořela půlka restaurace.“
„Stejně už to tam potřebovalo rekonstrukci.“
„Bylo to slavnostní otevření.“
„Ale bylo to tam hnusný!“
„A to je legitimní důvod to tam podpálit?“
„Chodili tam divný lidi,“ přikývl.
„Byli jsme tam jenom my dva!“
„No právě! Ani na slavnostní otevření tam nikdo nepřišel. Ten podnik by tam nepřežil ani půl roku! Takhle to napodruhé udělali pořádně, vyhodili kuchaře. A jak to tam teď žije!“
„Kuchaře nevyhodili. S křikem utekl do lesů a tam ho tam sežrali vlci.“
„Potom doufám, že chutnal líp než jídla, která vařil,“ pokrčil rameny, jako že mu to je fuk.
„Takže ty si vážně myslíš, že jsi jim vlastně pomohl?“
„Jo!“ pronesl bez váhání, nebo sebemenších pochybností.
„Už ti někdo řekl, že jsi magor?“
„Dneska ještě ne,“ odpověděl bez emocí.
Jenom jsem nevěřícně zakroutil hlavou.
„Z toho mluvení o jídle jsem dostal ještě větší hlad,“ postěžoval si. „Máš teda něco nebo ne?“
Chtěl jsem ho poslat do háje, ale potom jsem si vzpomněl na svůj včerejší rozhovor s Mito. V životě jsem tu ženu tak neproklínal, jako tehdy v tu chvíli. Nicméně nadávku jsem spolkl a hodil po vůdci klanu Uchiha pytlík s potravinovými kuličkami.
„To si děláš srandu, ne?“ zíral Madara znechuceně na svůj oběd.
„Cos čekal? Kachnu?“
„Čekal jsem jídlo pro lidi, ne granule pro psy.“ Sedl si na zem do tureckého sedu. Za příšerného šklebu.
„Ber nebo nech být!“ odbyl jsem ho, otevřel svůj pytlík se stejným jídlem a začal jíst.
„Vždycky jsem si říkal, jak je možný, že jsi takový parchant. Ale teď, když vidím, co jíš, tak už se nedivím. Když do sebe nacpeš něco takového, tak se s tebe zákonitě musí časem stát vyšinutý magor,“ pronesl.
„V tom případě nechápu, čeho se bojíš? Tobě už to ublížit nemůže,“ odpověděl jsem na urážku urážkou.
Madara se jenom uchechtl a nadechl se k odpovědi. Když najednou na mě začal udiveně zírat. Měl jsem z toho divný pocit. Po pravdě to bylo nepříjemnější než vražedné pohledy, které na mě vrhal obvykle. Najednou si klekl na všechny čtyři, a pomalu se sunul směrem ke mně.
„C-Co… blbneš?“ vykoktal jsem zaraženě.
Madara si jenom ukazováčkem přikryl ústa a sunul se dál. Až v tu chvíli jsem si všiml, že nekouká na mě, ale na něco za mnou. Otočil jsem se tedy, a opravdu asi metr za mnou seděl zajíc, ne jen tak ledajaký. Byl to pořádný kus. Asi jednou tak velký, než je u tohoto druhu obvyklé. Zvíře mělo sklopené uši a s hlavou nahnutou doprava udiveně pozorovalo černovlasého muže v brnění, plazícího se k němu.
„Pojď sem či-čí,“ mluvil na zajíce konejšivým hlasem.
„Všiml sis, že to není kočka?“ utrousil jsem posměšně.
„Je to jenom tupý zvíře, Tobiramo. Je mu jedno, jak na něj voláš,“ snažil se udržet konejšivý hlas.
„Tak to bych si vyprosil! Nevím, kdo si tu plete zajíce s kočkou a plazí se tu po zemi jako postiženej!“ odseklo zvíře tenkým hláskem.
S Madarou jsme si vyměnili zmatené pohledy.
„Ty mluvíš?!“ ujišťoval jsem se, že jsem dobře slyšel.
„Samozřejmě. Jak jinak bych vám mohl předat zprávu od Mito-chan.“
„Posílá tě Mito?“ zapochyboval jsem. Nikdy jsem Hashiramovu ženu neviděl použít přivolávací techniku.
„Ano,“
„Jako oběd?“ zeptal se s nadějí v hlase Madara.
„Co?“ změřil si zajíc Uchihu pobouřeným pohledem. „Ne, jako průvodce.“
„Oběd bych bral spíš,“ povzdechl si zklamaně můj spolucestující.
Zvíře jenom zakroutilo hlavou a obrátilo svou pozornost na mě. Zřejmě mu došlo, že se mnou bude domluva jednodušší.
„Mito-chan vám přeje šťastnou cestu a poslala mě, abych dohlédl na to, že tuto misi budete plnit opravdu společně a že, abych ji citoval přesně, se vy blázni nepozabíjíte navzájem.“
„To je asi dobrý nápad,“ uznal jsem.
„A co mi, ušáku, zabrání, abych tě nestáhl z kůže a neupekl si tě na divoko?“
„No, když na tebe tak koukám, tak dobrota srdce to asi nebude,“ zapištěl zajíc. „Ale abys mě mohl sníst, musel bys mě nejdříve chytit a ty nevypadáš zrovna jako rychlík,“ vysmíval se Uchihovi.
„Já ti dám rychlík!“ vykřikl černovlasý ninja a skočil po zvířeti, které už ale dávno bylo o dva metry jinde a smálo se mu. To ho naštvalo ještě víc a vyrazil po něm znovu. To už si to ušatec namířil mezi stromy a utíkal, co mu nohy stačily. Madara letěl za ním.
„To nám to pěkně začíná,“ povzdechl jsem si. A vyrazil po jejich stopách.