Snové šílenství

Krok sem, krok tam. Vlasy se zavlní. Paže podivně zkroutí. Bosá noha následuje druhou, kameny ignoruje. Les zpívá svou krásnou píseň. Praskání větví doplňuje uklidňující šumění. Konečně je volný od bolesti a osamění. Nic ho neohrožuje. Krok sem, krok tam, pokračuje v rytmu lesa. Krk se mu protáhne, vlasy se zavlní jako černí nebezpeční hadi. Už tam skoro bude. Přál by si proměnit v malé háďátko a hřát se na slunci. Slunce! Jaký to krásný a záhadný objekt. Září daleko ve vesmíru, a přesto dokáže zahřát celou zem. Kéž by tak šlo dát do laboratoří okna, aby skrz ně mohly pronikat příjemné hřející paprsky na jeho dokonale bílou pleť. Přeskočil malý potůček, otočka a další kroky. Kopec před ním rýsuje se. Neúnavně poskakujíce se žene směrem nahoru. Paže vlají dozadu. Ještě pár skoků. Hlava se nedočkavě natahuje dopředu.
Pomalu se zjevuje! Tak krásný. Ze záře běhá mráz po zádech. Jizvy mu přidávají na dokonalosti. Támhle je! Nádherný kotouč zdobící noční oblohu. Nohy zrychlí ještě víc. Už je vidět celý.
Zničeho nic ztrácí rovnováhu a padá dozadu. Bosé chodidlo uklouzlo po kameni. Klesá přímo k zemi. Vlasy víří vzduchem. Usmívá se. Natahuje ruku k měsíci. Zavírá oči. Následuje dopad.

Stojí v rohu místnosti. Kde to je? Tohle místo vypadá jako jeho laboratoř. Ovšem, že je to jeho laboratoř! Přesto je na ní něco cizí. Něco mrazivého. Udiveně natáčí hlavu. Rukou se snaží uchopit pramen vlasů. Jsou pryč! Jeho krásné dlouhé vlasy, pěstované spoustu let, jsou pryč. Panicky si prohmatává zbytek vlasů. Kdo si dovolil ho ostříhat! Kabuto? Nebo ten drzý spratek Sasuke? Žene se na druhou stranu k zrcadlu. Nehledí však na svojí podobu, ale zírá na něj samolibě mladý Uchiha.
Zamračí se. Podařilo se mu to snad? Získal jeho tělo? Ale kdy? Nic si nepamatuje. Nechápavě se rozhlíží po místnosti. Na stole leží bíla hmota. Co to je? Udělá par zvědavých kroků dopředu. Obrysy se vyjasňují. Bílá hrouda se přeměňuje v hroudy masa pokrytý bílými šupinami. Mohlo by to být? Ne, to určitě nemůže být… Polije ho horko. Zmateně obchází pozorovaný objekt. Pak se jeho srdce skoro zastaví. Z jednoho kousku trčí dlouhý pramínek černých vlasů. Tak přece je! Na stole je naporcovaný on. Jak se to mohlo stát?! Nemůže být mrtvý, vždyť tu přece stojí! Ten drzý floutek ho přece nemohl porazit. Celým jeho tělem proudí čirá hrůza. Udělá krok zpět, pak další a další. Otočí se a vyběhne ven z místnosti. Dá se na zběsilý úprk. To není pravda, určitě se to nestalo! Někdo si s ním jenom hraje. Chodba se stáčí v děsivých spirálách, které nemají konce. Těžce dýchá. Chce uniknout. Přidá do kroku. Ještě jedna zatáčka a objeví se světlo. Zrychlí tempo ještě víc s nadějí, že unikne téhle hrůze. Ještě pár kroků a skočí vstříc bílému světlu.
Kde to jsem? zeptá se sám sebe dezorientovaný tou změnou. Stojí na cestě naproti zdi. Sluce na něj nemilosrdně pálí. Zafouká vítr a jeho vlasy vlají . Jeho vlasy! Jsou zase dlouhé! Co se to sak…
„Orochimaru, ty hajzle!“ Jen tak tak uhne Tsunadině pěsti, která dopadne zeď a následkem otřesu monstrózní síly se začne bortit. Skočí po něm znovu. Uhne a škvírou uteče směrem na louku.
„Zabiju tě!“ blonďatá kunoichi ho pronásleduje. Zběsile prchá před nebezpečím, které mu hrozí. Tohle není skutečné. Počkat. Je to genjustu! Určitě je to genjustsu. Radostně se zastaví. Soustředí se.
„Kai,“ zařve nahlas.
Nic se ale nestane. Vytřeštěně pozoruje, jak se jeho pronásledovatelka blíží, napřáhne paži a dá mu ránu pěstí. Letí několik metrů dozadu, při dopadu udělá několik kotrmelců a pár sudů. Posadí se. Tvář má v jednom ohni. Už se zase blíží. Pokusí se zvednout, ale nejde to. Nemá dost síly. Už je skoro u něho. Vyskočí a napřahuje se k dalšímu útoku. Na poslední chvíli se mu podaří odkulit se. Pěst zasáhne zem, která popraská a oni se zničeho nic propadnou. Padají dolů temnou černou jámou. Zoufale mává kolem sebe rukama, doufaje, že se mu podaří někde zachytit.
Rozplácne se přímo na dně propasti. Všude kolem něho je příšerná tma, přesto sebe vidí úplně zřetelně. Po Tsunade nejsou ani památky. Úlevně si oddechne. Rozhlídne se kolem sebe. Nevidí nic. Ucítí studený vánek. Přímo před ním se zhmotní Hiruzen-sensei. Tváří se hodně smutně. V oděvu má díru, v které se rýsuje pečeť. Vypadá úplně stejně, jako když ho viděl naposledy. Když přišel o své milované ruce.
„Proč jsi to udělal, Orochimaru?“ osloví ho. „Proč jsi zaútočil na svou rodnou vesnici? Víš, kolik bolesti a utrpení jsi způsobil?“
„Nechte mě být!“ vyštěkne na něj. „Zmizte!“ Starý muž se ani nehne, jednom na něj vyčítavě hledí.
Otočí se a dá se znovu na útěk. Třetí Hokage ho ale začne pronásledovat. Krouží kolem něj v záři bílého světla a pořád hlasitě opakuje otázku proč. Jak se odsud dostane? Ta tma nemá konce. Před ním se zničeho nic zjeví dvě červené oči.
„Sharingan nikdy nedostaneš,“ promluví na něj chladný hlas Uchihy Itachiho.
Zahne směrem pryč od sharinganu. Utíká neskutečně dlouho.
„Už mě všichni nechte na pokoji!“ zoufale vykřikne do prázdnoty.
Nemůže popadnout dech. Dál už běžet nemůže. Vyčerpaně se zhroutí dolů. Chvíli není slyšet nic než jeho hlasité oddechování. Vzduch kolem se zavlní. Před ním se objeví obrovská brána, pokrytá starodávnými znaky. Znepokojeně pozoruje objekt před ním. Na schodech vedoucí k bráně sedí nádherná žena oděná v černém kimonu zdobeném bílými ornamenty. Dlouhé stříbrné vlasy jsou volně puštěné kolem jejích ramen, končí několik schodu pod ní. Měřila si ho přísnýma červenýma očima.
„Orochimaru. Čekala jsem na tebe.“
Ladně se zvedla a natáhla ruku směrem k němu. „Pojď ke mně,“ něžně přikázala. Omámený jejím kouzlem začal pomalu zvedat ruku. Vykročil vpřed. Všechno se začalo najednou rozmazávat. Tvář ženy posmutněla. „Budu na tebe čekat,“ zaznělo z dáli.

První ucítil bolet hlavy. Zachvějí se mu víčka a zamžourá do světla několika svíček. Vypadá to, že je svém pokoji. Nad ním se sklání ustaraná tvář Kabuta.
„Jste v pořádku, Orochimaru-sama?“ vyhrkne na něj.
„Kabuto, co se stalo?“ nedůvěřivě si ho měří.
„Našli jsme Vás spát na útesu kousek odtud.“
Posadí se. Tak to byl jenom sen. Přesto se zdál být neuvěřitelně skutečný.