Roj meteoritů: 7. kapitola – Zradila si mě!

Než popíšu události následujících dní, které mi ještě dnes působí bolest, tak vám musím říct, že jakmile se objevila první vážnější překážka, dovolil jsem svým emocím převzít vládu a přestat logicky uvažovat, znovu jsem byl tím starým já. Tady jsem totálně selhal. Měl jsem věřit Sakuře a ne tomu důkazu… možná by to nezašlo tak daleko.
Skoro den jsem neviděl Sakuru a už mi chyběl pohled do jejích očí, ta vůně, která ji doprovázela a hlavně ona samotná. Což mě dost znervózňovalo. Opravdu ty pocity se stávaly silnějšími a nebezpečnějšími.
Náhodně jsme se potkali to ráno, kdy jsem ji chtěl vyzvednout do Akademie. Přišla mi trochu nevyspalá, ale to mohlo být tím jak tvrdě pracuje, pročež jsem ten dojem vytlačil z paměti.
„Kdes byla?“ vyjel jsem na ni, když mě míjela, ani si nevšimla, že tam stojím.
Doslova nadskočila, div ji školní taška nevypadla z ruky. „Woa, co tady děláš?“ ptala se zas na oplátku mě.
„Jen jsem tudy procházel,“ rozpřáhl jsem nejistě ruce a znovu je dal k tělu, poté jsem dal znamení drožce, aby nás vyzvedla.
„Není to trochu z ruky?“ Dobrá otázka.
„Můžu si chodit kam chci, nastup si!“ Doslova jsem ji tam dotlačil. Měla sice poznámky typu: „To nemůžeš!“ „A co Ino?“ Ale pak zašeptala: „Děkuju.“ Usmál jsem se tomu. A další dojem jsem vypustil z hlavy. Její podivnou nervozitu. Jako by se něčeho bála. Ještě téhož rána jsem to měl zjistit…
Před budovou jsme se rozdělili, ona šla dovnitř, já zase nepatrnou chvilku čekal na Shikamara. Dostavil se o dvě minuty později. Šli jsme, vyměnili si pár vět, než jsme oba zaregistrovali vskutku velké rojení kolem haly a nástěnky.
„Tys tam zase něco dal?“ Shikamaru věděl na co se ptát.
„Ne, já myslel, že ty,“ když jsme se dostali do samého středu, tak jsem viděl, že Sakura sedí na zemi, má mokrou rozcuchanou hlavu, snažíc se být silná. Užuž jsem chtěl zařvat, ať toho nechají, jenže mi pohled padl na stěnu a to, co jsem tam viděl mě doslova bodlo do srdce. To nemohla být pravda! Cítil jsem jak se moje srdce tříští na kousky. Vztek mě dusil, ani ty nápisy tomu nepomáhaly. Teď mi to došlo! Proč byla nevyspalá a nervózní! Nechtěla, abych na tohle přišel! Já? To byla zase její hra? Vždyť jsme měli rande! Sice moje bolavé srdce tomu nechtělo věřit, mozek ano. Důkaz to byl více než jasný.
Celá tabule byla totiž olepená fotkami Sakury a nějakého neznámého kluka! V posteli! Důvěrně se objímali! Nápisy jsem se snažil ignorovat! Přistoupil jsem k Sakuře, násilím ji zvedl ze země. Teprve až nyní mě poznala, vytřeštila oči.
„Uchiho, tohle není pravda! Na tohle si vážně nepamatuju! Věř mi.“ Bránila se, jedna část ji chtěla moc věřit, druhá jí nevěřila vůbec. Druhá dostávala převahu.
„Zeptám se tě jen na jednu otázku,“ musel jsem krotit hlas, jinak bych křičel přes celou budovu. „Jsi na těch fotkách ty?“
Mlčením jako by se přiznávala, pak promluvila: „Já o tomto vůbec nic nevím. Cítím, že se mi někdo chce pomstít. Věř mi, prosím!“ Při řeči se jí draly slzy ven. Nevěřil jsem těm slovům, těm slzám teprve ne.
„Hluboce si mě zklamala! Zradila si mě! Do budoucna se chovej, jako bychom se neznali!“ Pustil jsem ji zpátky na zem a nechal svému osudu. Odkráčel jsem pryč, neviděl jsem jak se spolužáci na ni znovu vrhli, ani její slzy a už vůbec jsem neviděl ďábelský úsměv její kamarádky Ino. Snažil jsem se silou vůle ignorovat tu neodbytnou touhu ji pomoci. Bylo mi to všechno jedno! Přiznávám choval jsem se hrozně, ale kdo by mi to vyčítal? Důkaz to byl průkazný…
Znovu jsem jel domů, protože jsem neměl stání. Kai se na nic neptal, jelikož jsem měl tak zdrcený výraz. Nejprve jsem se šel vyvztekat na cvičiště, kde jsem to totálně zdemoloval, po vyčerpání chakry jsem ještě jakou chvíli mlátil do stěn, představujíc si ty fotky a její uslzenou zoufalou tvář, i když jsem se snažil je vymazat. Poté jsem si dal lázeň, smyl ze sebe všechen pot, ovšem ten pocit bolesti zůstal. Sílil každou minutou, až jsem získal dojem, že mi srdce pukne.
Došel jsem do svého pokoje, kde mi pohled okamžitě padl na krásně zabalenou a vypranou šálu, kterou mi dala kolem krku, aby mě udržela v teple, nemohl jsem se na tu věc koukat, moc to bolelo, chtěl jsem ji vyhodit, ale nedokázal jsem to, aspoň jsem ji schoval do šuplíku. Abych nezačal brečet nalil si saké a mrštil jsem kalíšek na zem, okamžitě se rozbil. Nalil jsem si další, znovu skončil rozbitý. Tak to šlo dokola, až jsem přestal pít a jen rozbíjel ty nebohé kousky keramiky, které mi nic neudělaly. Už ani nevím kolik jsem jich rozbil. Musela to být naše sada čítající okolo tisíc kousků.
Asi jsem pak usnul, protože pro probuzení bylo více světla a střepy z mé podlahy zmizely.
O nějaký čas poté jsem se dozvěděl, že Shikamaru ještě to ráno pomohl Sakuře od mých spolužáků. A pak s vyšetřováním, odkud se ty fotky vzaly. Na rozdíl ode mě Sakuře věřil. Díky tomu, že je Nara génius, k tomu měl i dobré konexe, spíše to byla i náhoda, když si Nara uvědomil pohled třetí osoby, byla pravda vcelku brzy odhalena. Haruno se to také dozvěděla, přímo ode mě. Také jsem se ji dozvěděl, ale úplně jiným způsobem. Ne tak ‚milým‘.
Ještě téhož dne dopoledne se k nám dostavila zcela nečekaná návštěva. Sama Yamanaka Ino. Kai ji uvedl k nám na cvičiště, znovu jsem si tam vybíjel vztek.
„Mladý pane, omlouvám se, že Vás ruším, ale přišla za Vámi jistá osoba. Mám ji pustit?“
Kývl jsem na souhlas. Mluvit se mi stejně nechtělo.
Za pár chvil vstoupila ona. Ani nevím proč jsem toužil, aby vešla Sakura…
„Co chceš?“ utrhl jsem se na ni.
„Ty nechceš vědět, v jakém byla hotelu?“ Podávala mi i tu kartu od toho pokoje. Vůbec mi nebylo divné, že ji vlastní.
„Nezájem, už s ní nechci nic mít!“ div jsem nekřičel.
„No, jak myslíš, chtěla jsem jen, abys věděl, kde se to stalo. Nic víc.“ Pokrčila rameny, byla na odchodu.
„Počkej! Jdu s tebou, jen pro pořádek, nejdu tam kvůli ní, ale sobě, jasné?“ Průhledná lež jak sklo.
„Jasné,“ zapýřila se.
Trvalo chvíli než jsem se převlékl. Hakama byla dobrá volba. Cítil jsem se aspoň trochu volný od mých stále zmatených pocitů.
Co Madara nechtěl, akorát v půli cesty jsme narazili na Shikamara a Sakuru… Shikamaru najednou zvážněl. Haruno oproti tomu ještě víc zbledla. Postřehl jsem jaké měla ztrhané rysy. To mě zabolelo a zároveň přineslo jisté zadostiučinění.
„Pojď,“ vybídl ji jemně Shikamaru.
„Máš pravdu,“ souhlasila smutně. Když mě míjela, ani očkem po mě nezavadila. To mě dráždilo ještě víc!
„Jdeme, už je to jen kousek.“ Pobízela mě.
Tuhle část mám docela nejistou, nechtěl jsem si představovat jak Sakura s tím parchantem vchází do hotelu a jde s ním na pokoj. Zatínal jsem pěsti od vzteku. Nevnímal jsem rozhovor, co vedla Ino se zaměstnanci hotelu. Stejně to bylo nahrané. Jak jsem se velice záhy dozvěděl.
Můj vztek vybuchl se vstupem do toho pokoje, který jsem vůbec nechtěl poznat. Jako na dovršení toho všeho, ležely na posteli ty samé fotky.
Přistoupil jsem k okraji toho nábytku a začal přikrývky a deky rozhazovat, mlátit jimi. Z ničeho nic mě Ino zezadu objala. „Tohle nedělej. Netrp pro ni. Nezaslouží si to.“
„Pusť mě!“ vzal jsem její ruce do svých a odehnal ji od sebe. Zavrávorala, leč ustála to.
„Proč Sakura může a já ne?“ to už se jí draly do očí slzy. Tak jsem je nesnášel. Popadl jsem ji za klopy fialového kabátku. „Copak není tvoje kamarádka? Neměla si jí pomoci domů, a od tohoto ji ochránit?“ Vmetl jsem ji do tváře.
„Bez tebe je moje kamarádka, s tebou nikoliv.“ Pronesla zcela klidným hlasem, přestože se třásla.
„Copak si to za člověka? Proč se tak chováš?“
„Protože mi tě sebrala. Proto.“ Pravda byla venku! Pustil jsem její klopy s větší dávkou síly, tentokrát upadla na zem. Slzy nebraly konce. Ušklíbl jsem se tomu! Nemohl jsem věřit svým uším. Tak takhle to bylo! Já blbec tomu věřil! Vyšel jsem z pokoje, třískl jsem dveřmi. Pomalu jsem šel chodbou. Myslíc na Sakuřina slova… „Já o tomto vůbec nic nevím. Cítím, že se mi někdo chce pomstít. Věř mi, prosím!“
Zavřel jsem na chvíli oči. Polknul jsem slzy, deroucí se ven. Podařilo se mi je zastavit. Otevřel jsem oči, vzpomněl jsem si na to, jak se spolužáci na ni vrhli! Museli i teď… vyběhl jsem z hotelu jako neřízená střela. Běžel jsem doslova o život. Na Ino jsem už nemyslel. S ní si to vyřídím později.
Na půdu Akademie jsem se dostal poměrně rychle. V mysli stále ten stejný obraz, Sakuru jak trpí. To stačilo, abych své tělo nutil do ještě větší rychlosti. Dostal jsem se na místo její šikany podle všeobecného potlesku mých vrstevníků.
Zařval jsem tam mocně, že se všichni otáčeli za tím zvukem. Přihnal jsem se jak tsunami. Mlátil jsem každého, kdo mi přišel pod ruku.
„Zatraceně, nařizuju toho nechat!“
„Ale ona tě zradila!“ stačil připomenout jeden odvážlivec. Brzy na to skončil na zemi po mém pravém háku. „Ještě někdo?“ Pak už nikdo neprotestoval. Sehnul jsem se k Sakuře, byla dost potlučená, špinavá od všeho možného, dokonce i oblečení měla potrhané na některých místech. Ta se jen vzmohla na oslovení. Musela se bránit jako lev, když skončila tahle. Zatínal jsem svaly na čelisti a pěsti. Chtěl jsem všechny zmlátit do bezvědomí, aby se mi ulevilo. Byla to MOJE vina. Tím se ten vztek jen stupňoval. Zmizel však s tím jedním slovem, nahrazen láskou k dívce, ležící na zemi.
„Uchiho,“ vydechla.
Vzal jsem si ji do náruče. „Promiň mi to.“ Žádal jsem. „Promiň.“ Nesl jsem ji na parkoviště, kde už stál náš odvoz.
„Stejně mi nevěříš.“ Dovolila si malinko zaprotestovat.
„Věřím, řekl jsem, že ti věřím. Omlouvám se.“ Kroutil jsem hlavou, jaký to byl ze mě blbec! Po mých slovech se mi v náručí rozbrečela. Tak hořce, až mě její pláč bolel víc než její rány, které utržila. Zažíval jsem muka. Nemohl jsem jí nijak pomoci. Při nastupování do drožky už byla trochu v pořádku.
„Kam jedeme?“
„Domů,“ zcela jasná odpověď.
„Ale kam?“ nedala se odbýt.
„Ke mně, přece!“
„Proč ne ke mně?“
„Copak chceš tvoje rodiče znepokojit? Podívejte se na sebe, slečno! Nastup si!“ Zase už jsem musel použít sílu. Tentokrát to prošlo hladce.
Ani cestou domů jsem ji nepustil. Byl jsem nervózní. Stále nevěříc tomu všemu. Dovolil jsem si letmý pohled na tu dívku. Buď se mi to zdálo, neb jsem měl pocit, jako by se červenala s náznakem úsměvu. Ten pohled mi hřál srdce, dávajíc se znovu dohromady. Nyní už silnější, pevnější ve své víře v ní. Od té doby jsem už nezapochyboval…
„Nemusíš mě tak mačkat. Trochu to bolí, i když se začínám léčit, je to obtížnější, než jsem si myslela.“
„Promiň,“ povolil jsem sevření, i přes to jsem objetí nepřerušil.
Záhy jsme se dostali domů. „Kaii, pošli pro Shikamara, on už bude vědět.“
„Jak si přejete.“ Uklonil se a lusknul prsty, roj služebných si vzal na starost Haruno.
Vzal jsem si lázeň, kde jsem musel hodně přemýšlet. Vylezl jsem, usušil se, vklouzl do pyžama, po donesení lékárničky se brzy na to dostavila služebná s Haruno v závěsu.
„Mladý pane,“ kývla na mě. Pokynula dívce v pyžamu po švagrové. Ta lehká fialková barva saténu k ní ladila.
„Můžeš jít.“ Služebná se odporoučela. Ještě jsem si trochu sušil vlasy ručníkem. „Už jsem dal vědět tvým rodičům, že zase budeš u mě. Měli radost.“
„Pitomí rodiče,“ zašeptala.
Vzal jsem si lékárničku a posadil se na postel. Rukou jsem poklepal na místo vedle sebe.
„Proč bych měla?“ ostýchala se.
„Kvůli tomuhle, přece,“ ťukl jsem do krabičky.
Sedla si vedle mě, poměrně neochotně. Začal jsem ošetřovat rány, které si nestačila vyléčit. Hlavně ty středně velké škrábance. „Omlouvám se, zranili tě kvůli mně. Omlouvám se.“ Tolik slov omluv jsem v životě neřekl.
„Hmm,“ víc neřekla.
„Opravdu si s tím zmetkem nespala?“ Stupidní otázka.
„Jsi cvok? Copak jsem tak nízká, abych spala s každým? Nežárlíš tak náhodou?“ rýpla si s pousmáním. Tak jsem ji miloval.
„Jo, no a co! Až se mi dostane pod ruku… zabiju ho! Parchant!“ vyjevil jsem část svých emocí. „Žárlím z toho důvodu, protože tě miluju. Skutečně miluji.“ Naklonil jsem se k ní, chtěl jsem ji políbit, ale ona si dala ruku před pusu. „Nedělej to, prosím.“ Tuto chabou překážku jsem lehce odstranil svou rukou. Políbil jsem ji se vší láskou chovanou k ní. Zaradoval jsem, oplatila mi můj polibek!
Bylo by se toho stalo víc, nebýt toho, že jsme přepadli přes okraj postele! Takový trapas! Sebrali jsme se ze země, opřeli se o ten kousek nábytku.
„Nečervenej se, jak máme pokračovat?“
„Tak se taky nečervenej!“ zvedla se úplně ze země. „Tvoje služebné mi nachystali pokoj, jdu spát.“
„Mysli na to, co jsem ti řekl. Myslím to zcela vážně.“
„Oh, budu.“ Odešla s příslibem. To bylo víc, než v co jsem mohl doufal. Usmál jsem se pro sebe. Hned mi bylo lépe. Zítra mě čekala konfrontace s Ino a další „milé“ povinnosti. Budu se mstít za Sakuřinu bolest. Usínal jsem s polibkem na rtech. Stále jsem ho cítil spolu s tou opojnou vůní květů…