manga_preview
Město beze mne 7

Boj proti Osudu 69

„No a pak prostě bouchnul pěstí do stolu a zmizel. Šéf zuřil, že ho nechali odejít bez zaplacení, a dal jim všem místo osmiček celej tento tejden dvanáctky. A zrušil volno.“
Setsuyaku položil na bar čistě umytou sklenici, naplnil ji vodou a rukou ji posunul před Nentoua. „Což nebylo úplně fér, chápeš. Věděl, že Manina dcera má narozeniny a že Akira potřeboval volno, protože jel navštívit nemocnou matku na venkov.“
Nentou usrkl vody a zašklebil se.
„Parchant. Ale to furt neznamená, že se tu budeš dřít za všechny sám. Už tak se sotva držíš na nohách.“
Setsuyaku pokrčil rameny a vzal do ruky další umytou sklenici, ze které ještě odkapávala voda.
„Není to tak hrozný. A navíc, stejně nemám nic jinýho na práci. Oni si to volno fakt zaslouží, víš? Moc mi tady pomohli,“ povzdechl si a zahleděl se někam na Nentouovo rameno. „Stejně bych akorát seděl doma. A co tam. Tady jsem aspoň užitečnej.“ Usušil sklenici a postavil ji do poličky. Pak se ohlédl na Nentoua a trochu rozpačitě se na něj zazubil. „A když mi děláš společnost, tak to vždycky i rychle utíká.“
Nentou zavrtěl hlavou a uchechtl se.
„Tak to abych teda chodil častěji.“
Setsuyaku se usmál a hodil do Nentouovy sklenice nakrájené jahody zalité sirupem.
„Abys nepřišel zkrátka,“ mrkl po něm, načež si přehodil utěrku přes rameno a sebral peněženku, která ležela na stole.
Zatímco kasíroval postarší pár u okna, rozhlížel se Nentou po nově zrekonstruované Medúze. Nebylo to ani tak dávno, co se majitel rozhodl nalákat víc zákazníků změnou interiéru. Tematický nádech podmořského světa s lehkou bambusovou dekorací působil lehce a příjemně. Ani tmavě modrá barva podmořských hlubin zdobící stěny nepůsobila temně.
Zadíval se růžové chobotnici, která vedle dveří do kuchyně svými chapadly objímala murénu, do očí a povzdechl si. Ani se mu nechtělo věřit, jak strašně rychle to všechno uteklo. Připadalo mu to jako včera, co sem začal skoro každý volný večer chodit, a přitom to byly roky. Teda skoro. Dva. Utíkalo to jako voda a proplouvalo kolem něj tak nějak nedotčeně. Koukal na tu chobotnici a říkal si, kam to všechno spěje. Co se svým životem vlastně dělá. Den střídal den a i přes různé mise bylo všechno pořád stejné. Neměl by se náhodou někam posouvat? Něčeho dosáhnout? Nechtěl skončit jako ta muréna, s očima vypoulenýma a smrtí na jazyku.
„Tak tenhle výraz neznám.“
Přehoupl pohledem od chobotnice na Setsuyaka.
„Přemýšlel jsem.“
„No jo,“ pokrčil rameny Setsuyaku. „Jsem říkal, že ten pohled neznám.“
Nentou na něj prsty stříkl sladkou jahodovou vodu ze sklenice a vyplázl jazyk.
„Haha.“
Setsuyaku se zasmál a otřel si mokrý obličej utěrkou.
„O čem jsi přemýšlel?“
Nentou si opřel hlavu o ruku a bříškem prstu začal přejíždět po okraji sklenice.
„Tak nějak o všem.“ Pokrčil rameny. „O tom, jak hrozně rychle to všechno utíká. Jak se všechno kolem mění.“
Setsuyaku se na něj překvapeně podíval.
„Myslíš? Mně to přijde furt stejný.“
Nentou se pousmál. Namočil prst do sklenice a opět jim začal přejíždět po okraji. Slabý pískavý zvuk naplnil skoro prázdnou jídelnu.
„Já nevím. Je to zvláštní. Nikdy předtím jsem nad tím nepřemýšlel a najednou mě to prostě přepadlo.“ Do hlasu se mu vkradla špetka frustrace. „Lidi kolem mě se mění a já si připadám, že furt stojím na jednom místě a nemůžu se hnout.“
V rohu místnosti se hlasitě zasmála skupina holek. Když se na ni oba mladíci otočili, dívky se jen potutelně zahihňaly.
"Vidíš, lákáš mi sem zákazníky,“ ušklíbl se Setsuyaku, když odtrhl pohled od neskrývavých širokých úsměvů, červených tváří a prstů, které si dávaly vlasy za ucho.
„Prosimtě, pár holek,“ mávl rukou Nentou a znovu se napil limonády. Tentokrát kousl i do kousku čerstvé jahody. Aromatická vůně mu zahltila smysly. Skoro až slastně si povzdechl.
„Prosimtě, pár holek,“ zopakoval po něm Setsuyaku uštěpačně. „Těchhle prosimtě pár holek sem za tebou chodí už skoro dva měsíce. Neříkej mi, že sis nevšim.“
Nentou se znovu ohlédl po houfku, který z něj nespouštěl oči. Pokrčil rameny.
„Hm. Jejich ztráta času.“
Setsuyaku na něj nevěřícně vyvalil oči. „No co?“ Bránil se Nentou. „Kvůli nim sem přece nechodím,“ poznamenal s úsměvem.
Prostor naplnila chvíle ticha tak zvláštní, že ani jeden z nich nevěděl, co s ní dělat. Když už po dvou minutách nešlo úhybně upíjet z limonády a sušit již předtím osušené skleničky, Nentou si odkašlal.
„Ty ses změnil nejvíc.“
Setsuyaku se probral rychlým pohybem hlavy, jak se na Nentoua hbitě otočil.
„Huh?“
Nentou pokrčil rameny. „Jak jsem říkal, že se všechno kolem mění. Tak ty ses změnil nejvíc.“ Podíval se Setsuyakovi do očí a usmál se. „Od tý doby, co jsme měli úplně první společnej trénink až po teď. Strašně moc.“
Setsuyaku otevřel pusu, aby něco řekl, ale byl přerušen hlasitým odkašláním. Otočil se na slečnu, která se opírala o bar a přejížděla po Nentouovi zvědavýma očima. Když si všimla, že má Setsuyakovu pozornost, odhrnula si vlasy z tváře.
„Chtěly bychom zaplatit.“
Setsuyaku kývl, vytrhl z poznámkového bloku jejich útratu a v hlavě ji rychle spočítal.
„Dva tisíce čtyři sta třicet šest yenů.“
Druhá dívka, která stála doteď schovaná za svou kamarádkou, vystoupila vpřed a neelegantně si odfrkla.
„Tak vidíš snad, že jsme čtyři, ne? To spočítej každý zvlášť,“ protočila očima.
Zamračil se. Neměla důvod být nepříjemná. Ale on taky ne. Byla to jeho práce. Musí se zachovat profesionálně.
„Pak to bude šest set devět yenů.“
První dívka položila bankovku i mince na bar, pak se vzedmula na špičkách a vyvalila hrudník zahalený pouze světlou halenkou. Podívala se na Nentoua a mrkla. Druhá však ani teď nebyla spokojená a doslova zaskřípala zuby.
„Hele, hlavoune, dělit čtyřma umí i děcko. Chtěla jsem, abys to spočítal každý zvlášť. Je ti to jasný, nebo ti to mám nakreslit?“
Setsuyaku podvědomě svěsil ramena a schoval oči i rudnoucí tváře za odrostlými vlasy.
Nesnášel konfrontaci. „Nebo bys mi radši mohl zavolat svýho nadřízenýho, co myslíš. Třeba aspoň ten bude dost kompetentní k tomu spočítat naši útratu,“ odfrkla si.
Setsuyaku polkl. Hlavně v klidu. Byla to jenom zákaznice. Jenom holka. Za chvíli odejde pryč a už nikdy ji nepotká. Snad. „Někdy si říkám, proč takový kretény vůbec zaměstnávaj. Musí s nima být víc práce než užitku,“ otočila se dívka ke svým zbývajícím kamarádkám. Ty se hlasitě zasmály.
Nentou říkal, že se změnil. Že se změnil strašně moc. Ale on se teď přitom pořád cítil jako ten stejný vystrašený kluk, který se nedokázal postavit ani sám za sebe. Kdyby tak mohl… Kdyby se tak přiměl…
„Víš, člověk nemusí být génius, aby dokázal spočítat, co jste každá z vás prožraly a propily,“ ozvalo se z ničeho nic vedle něj. Překvapeně vzhlédl.
Nentou se opíral o bar z druhé strany, než na co byl Setsuyaku zvyklý. Jak se tam tak rychle dostal, mu bylo záhadou. V ruce svíral papírek s objednávkami a očima propaloval tu drzou holku. „Čtyřikrát ústřicová polívka, čtyři grilovaný lososy, čtyři koktejly. Co si asi tak mohla každá z vás dát? Vsadím se, že ty ses postila toho mléčnýho koktejlu, protože ti z nedostatku cukru asi úplně vypnul mozek,“ usmál se na ni tak ostře, až jí bylo Setsuyakovi skoro líto. Skoro.
Dívka stála zaražená a koukala na Nentoua, jako kdyby mu narostla druhá hlava. Když už otevřela pusu, aby odpověděla, předstihla ji její vyzývavá kamarádka. Položila na bar celý utracený obnos peněz a v rozporu se svým extravagantním outfitem se na Nentoua nesměle usmála.
„Nezlobte se. Dneska už toho máme všichni celkem dost,“ snažila se ji omluvit, zatímco ji odtahovala za loket pryč z bistra. Další dvě za mini následovaly. „Nashle.“
„Krávy blbý,“ odfrkl si Nentou, když zmizely za bambusovým závěsem. Z venku zavál dovnitř svěží večerní vzduch a pročistil tíživou atmosféru, která v bistru vznikla. „Co si o tobě myslí, takhle se povyšovat. To je neskutečný. Tak ubohý. Tak…Setsu?“
Setsuyaku se opíral rukama o pracovní linku, ruce pevně sevřené v pěst, tělo nadzvedávající se rychlostí koňského trysku pod mělkými nádechy. „No tak. Ne, ne. Tohle ne. Setsu, je to v pořádku, jo? Už jsou pryč. Vy*er se na ně. Nic ti nemůžou, dobře? Nic ti nemůžou,“ položil mu ruce na ramena a otočil ho směrem k sobě. „Je to dobrý. Dobrý. Hlavně dýchej, jo? Dýchej. Nikdo jinej tady není. Jsme tu jen ty a já. Všechno je dobrý.“
Nádech a výdech.
Nádech a výdech.
Hluboký nádech a zadržet dech.
Ano, ano. Hluboký nádech a zadržet dech. A pak výdech.
„No vidíš. Všechno je dobrý. Všechno je v pořádku.“ Nentou nechal sjet své ruce na Setsuyakovy paže, pak na lokty a nakonec i na ruce. Byly studené a zpocené. Letmo je stiskl. „Už tu nikdo není. Pomůžu ti zavřít a pak půjdem domů, co ty na to?“
Ano, to znělo skvěle. To znělo přímo báječně. Kdyby nebyl tak strnulý, asi by se i usmál. Znovu se zhluboka nadechl a opětoval Nentouův stisk.

***

Ulice byla prázdná. Štěrk a písek jim křupal pod nohama, když procházeli kolem jedné prosklené výlohy za druhou, ruce hluboko založené v kapsách. Na nebi nebylo ani stopy po typických hustých mracích a poprvé za poslední měsíc byly vidět hvězdy.
Setsuyaku si povzdechl, když mu večerní vítr omyl tvář a rozcuchal vlasy. Jako by část té špíny, co na něj ta holka vychrlila, byla najednou pryč. Znovu se mohl pořádně nadechnout.
„Dík za to, cos udělal,“ pronesl šeptem směrem v Nentouovi. Ten s pohledem vysoko vzhůru jen pokrčil rameny.
„Byly to krávy, na něco takovýho neměly právo. Nemusíš mi děkovat.“
Ale Setsuyaku musel. Věděl, že musel, protože ty holky nebyly jediný. A pokud měl aspoň jednou to štěstí, že mu někdo kryl záda, bylo potřeba to patřičně ocenit. „A přestaň si myslet to, co si právě myslíš,“ upřeně se na něj Nentou podíval. „Nic mi nedlužíš. Udělal jsem to rád,“ usmál se. „Navíc tyhle Nishinoidní typy bych fakt vyhubil.“
Setsuyaku se málem zakuckal.
„Nishinoidní typy?“ uniklo mu přes trhané nádechy, jak se snažil nesmát se. „To jako fakt?“
Nentou se zazubil.
„No co. Nishinoidní typ to přesně vystihuje. Namyšlenej, mladej a k věku patřičně blbej. I když Nishinovi musí člověk dát kredit aspoň za tu vych*anost. Tahle holka byla vyloženě prostě tupá. Rádoby všeználka, co má místo mozku v hlavě štěrk. A místo cukru jede na vzduch,“ zasmál se hlasitě. Zaklonil přitom hlavu a obnažil lehce opálený krk.
Setsuyaku si nemohl pomoct, taky se přidal. Museli tvořit šílený pár, chodit o půlnoci skrz ulice a smát se na celé kolo. Byl zvědavý, kdy jim někdo vynadá.
„Nishin už dlouho nepřišel,“ vypadlo z něj najednou. Nentou pokýval hlavou.
„Jojo, to je dobře. Mizukage mu teď dává víc misí, protože furt Nejiho-senseie otravuje s přihláškama na jouninský zkoušky. Ale sensei mu to odpírá a říká, že na to ještě není dost připravenej. Takže, jak znáš Nishina, trénuje jak ďas a prosí u Mizukage za každou misi, kterou mu jeho rank dovolí.“
Prudký nával větru je na chvíli přinutil zastavit se a otočit hlavu bokem, aby se mohli nadechnout. Proběhl skrz ně jako ledový duch a zanechal na Setsuyakovi husí kůži. „Každopádně je teď furt v tahu, takže máme všichni klid,“ uchechtl se Nentou, načež si sundal bundu a přehodil ji Setsuyakovi přes ramena. Ten se lehce usmál. Nebylo to poprvé, co našel pohodlí v bundě druhého, ve vůni opotřebované kůže, která ho hřála přes plandavé tričko a otrhanou mikinu.
„Díky.“
Nentou na něj mrkl.
„Vidíš, já jsem furt stejnej. Pořád mám tyhle svaly,“ ukázal na stahující se biceps. To teplo, co produkují, mě zahřeje jako nic.“ Pak se zamračil. „Zato ty seš kost a kůže. Strašně jsi zhubl.“
Setsuyaku sklopil pohled k zemi a bezděky pokrčil rameny.
„Co naděláš. Bez tréninku…“
„Nene, tak jsem to nemyslel,“ přerušil ho rychle Nentou. „To nemá co dělat s tréninkem,“ zopakoval důrazně. Nechtěl Setsuyakovi připomínat dobu předtím, zvlášť ne v tomhle kontextu. „Spíš… hrozně málo jíš. Pořád jenom pracuješ. Skoro nespíš. Vždycky, když tě vidím, seš víc a víc ztrhanej.“
Setsuyaku na to nic neřekl. Jen si přitáhl Nentouovu bundu blíž k tělu a zhluboka se nadechl. Nechtěl se o tom moc bavit. Nebylo mu to příjemné. A přesto…
„Je to, jak to je. Každej máme něco, co musíme dělat. Vy chodíte na mise a já do Medúzy.“ Odkašlal si. „Tam se aspoň… tam nemám strach, že mě každou minutu někdo zabije.“
Na oba dva padlo ticho. Zastavili se.
Dům před nimi byl polorozpadlý, ale stále držel. Tři patra s balkónem a železným zábradlím, které drželo na dobré slovo. Nebyl to domov, ale bylo to lepší než místo se zdrcenou matkou, která Setsuyakovi posílala zklamané pohledy, a otcem, co si neodpustil příležitost rýpnout si. Ninja, co roznáší jídlo a umývá nádobí. Taková ostuda.
Ubytovna na východním konci vesnice byla všechno, co nikdy nechtěl a zároveň i to, co teď nejvíc potřeboval. Zvedl pohled k oknu úplně vpravo, zpoza kterého ho sledoval pár pronikavých očí. Hitokage.
Chvíli ticha prolomil až Nentou. Odkašlal si a přešlápl z nohy na nohu.
„Jsem rád, že děláš něco, kde jsi v bezpečí,“ podíval se na Setsuyaka očima skoro černýma, jako noc kolem. Bylo těžké to poznat bez lamp, které by osvěcovaly tuhle část postranní ulice.
Setsuyaku k němu zvedl pohled a kousl se do rtu.
„Škoda, že nemůžu říct to stejný i o tobě.“
Převalila se přes ně další vlna větru, tentokrát ale ne tak silná. Budova před nimi poskytla solidní zákryt.
Nentou se k němu otočil čelem a usmál se.
„Jsem vždycky opatrný. A moje nástražný pasti jsou lepší a lepší. I Tai-sensei to říkal. Jen tak někdo si na mě nepřijde,“ napřímil se a vyprsil hrudník.
Setsuyaku zakroutil hlavou.
„Nikdy nevíš, co se může stát. Může to vypadat jako normální lehká mise, ale pak…“
Sagi no Tsume.
„Hej. Hej, to nic. To nic. Nemysli na to.“
Ani si neuvědomil, že začal opět panikařit, dokud neucítil Nentouovy ruce na svých ramenou. „To nic. To nic,“ šeptal Nentou a posunul své ruce výš na krk, kde začal palcem jemně masírovat kůži nad kývačem. „Nemysli na to nejhorší, dobře? Prostě na to nemysli. Jsi v bezpečí. Já jsem v bezpečí. Nikdo nám nic neudělá.“
Setsuyakovi se chtělo brečet. A taky smát. Ještě nikdy necítil tak silnou kombinaci zoufalství a absolutního štěstí. Roztřesený výdech mu opustil rty.
„To nikdy nemužeš vědět. Nikdy nevíš jistě, co se stane.“ Musel zavřít oči, jinak by se rozbrečel. A to nemohl. Ne teď. Ne tady. Ne s Nentouem. Nemohl vypadat ještě víc slabý, než jaký se v tu chvíli cítil.
Nentouovy palce nepřestávaly kreslit obrazce do kůže na jeho krku. Když už to byly minuty, možná i hodiny, co tam tak stáli a co si Setsuyaku myslel, že to musí každou chvíli skončit, ucítil dotek Nentouova čela na tom svém. Přes rty mu unikl tlumený vzlyk.
„Neboj se. Já se vrátím. Já se vždycky vrátím.“
Mohl cítit černovláskův dech na své tváři. Z úst mu unikl další vzlyk.
„To nemůžeš vědět. Nemůžeš. Prostě nemůžeš.“ Jeho hlas vymizel do ztracena. Musel, jinak by se zlomil.
Nentoův stisk na jeho krku zesílil, palce jemně přejely po okraji dolní čelisti. Nadechl se.
„Slibuju. Já ti to slibuju, dobře? Přísahám, že se vrátím.“
Setsuyaku zatřásl hlavou, ale jeho pohyb byl omezený Nentouovýma rukama. Už otevíral pusu, aby něco řekl, když je přerušil řinčivý zvuk padající popelnice.
Oba nadskočili a otočili se k ústí uličky, kde mourovatá kočka právě shodila víko a obnažila zbytky špatně zavázané v plastových pytlích.
Chvíli na ni konsternovaně koukali, dokud je nevyrušil jiný zvuk. Naléhavý. Škrabání na okno.
Vzhlédli vzhůru, kde drápky demoloval sklo Hitokage. Nentou se zasmál.
„Někdo už se tě nemůže dočkat.“
Setsuyaku se při pohledu na mloka musel též usmát. Sundal si z ramen Nentouovu bundu a podal mu ji. Ten jen zvedl ruce.
„Nech si ji. Aspoň se nebudeš drkotat zimou, když půjdeš večer sám domů.“
Jindy by mu to připadalo jako sbohem, dneska to ale s úsměvem přijal jako slib. Přehodil si bundu zpátky přes ramena a rozešel se ke dveřím. Když je otevřel, naposledy se otočil. Nentou stál pořád na stejném místě, rozpačitý úsměv na tváři a ruka zvednutá tak napůl, jako by čekal na správný okamžik, kdy zamávat.
„Tak příště,“ šeptl Setsuyaku.
Nentou konečně zamával a usmál se. I přes tu tmu mohl vidět, jak se jeho oči rozjasnily.
„Jo. Hned, co se vrátím, zase se zastavím.“
Slibuju.

Poznámky: 

Nebudu tento díl příliš komentovat. Pouze se Shinou doufáme, že jste si ho užily stejně jako díly předchozí a že na nás kvůli tomu nezanevřete. Nemyslím si totiž, že bychom si to zasloužily Smiling. A ani naše postavy ne. Nikdy totiž nevíte, hm?

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, So, 2019-03-09 21:29 | Ninja už: 883 dní, Příspěvků: 1670 | Autor je: Propadlý student Akademie

To už tak býva, že šéf by z podriadených aj kožu zodral Bad Avšak Setsuyaku je skromný, neurotický a vďačný, že prácu vôbec má. Medúzu by som rada navštívila hlavne kvôli tej ružovej chobotnici Jump! Zaujímavé, že muréna je obeť, veď to má byť postrach morí a žerie chobotnice Ehh... jasně... hehe... Nentou sa zamýšľa nad svojím životom, no veru môže sa človek aj takto cítiť: „Lidi kolem mě se mění a já si připadám, že furt stojím na jednom místě a nemůžu se hnout.“ Jáááj, neviem, čo je to za móres, že baby sú v krčmách hrozne hlučné, asi chcú budiť pozornosť, ale moji mužskí známi sú skôr zdesení a prchajú Takový trapas... Slečna je drzá aj na Setsuyakua, evidentne zvádza neúspešne Nentoua. Ľudia rýchlo vycítia, že je niekto neistý a začnú si dovoľovať. Ale Nentou bezočivé slečny usadil a riadne skritizoval, aj spľasli Mrk Fajn charakteristika: „Rádoby všeználka, co má místo mozku v hlavě štěrk. A místo cukru jede na vzduch.“ Laughing out loud Chudák Setsu z toho dostal šok, bohvie, či sa niekedy dostane do normálu Puzzled Ach jaj tie vetry, sužujú aj nás OMG! Vážně nevím, co dál... Nentou je veľmi pozorný ku kamarátovi, ktorý ozaj potrebuje maximálnu podporu. Bojí sa a bojí aj o Nentoua, ale ten vie ako na neurotika: „Neboj se. Já se vrátím. Já se vždycky vrátím.“ Naruto Jeeej, moje zlatinko Hitokage už očakáva svojho nového pánka a domáha sa, aby dokecal a išiel domov Úpa boží!!!
Keby nebolo poznámky, tak sa vytešujem, akí dobrí kamaráti sa našli Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! V žiadnom prípade nemienim na vás zanevierať, naopak oceňujem váš citlivý prístup a rozmanité formy vykresľovania ľudských vzťahov Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, So, 2019-03-09 19:54 | Ninja už: 3845 dní, Příspěvků: 2068 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Dobře, beru to tak, že jsou prostě dobří kámoši Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Krev tvých očí | Oblačno, místy zataženo 7/ | Kam přichází mrazy
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..