Proč jsou lišky němé V.

Hashirama se spolu se svými kolegy vrátil po třech dnech do Konohy. Mise byla neúspěšná. Mito se o jeho návratu dozvěděla velice milým způsobem. Když vešla do svého pokoje, našla na konferenčním stolku ležet zbrusu nový čistý malý svitek. Z radosti si zavýskla, ale rychle se otočila, jestli ji náhodou někdo neslyšel. Svitek byl klasický, určený pro psaní a ne pro udržování ninjovských pečetí. Ale i tak stačil. Navíc, kdyby své přání definovala konkrétněji, mohlo by to vyvolat otázky. Dostala i kalamář a psací potřeby. Vedle svitku ležela drobná utržená kopretina. Další milá pozornost. Vpletla si ji do vlasů.
Novým inkoustem si na dlaň napsala slovo „děkuji“ kdyby jej náhodou potkala už teď. Hokage těm jejím posunkům moc nerozuměl a ona mu chtěla vyjádřit vděčnost co nejjasněji a hned na první pokus.

Ten den Hashiramu nepotkala. Ani ty další. Rozhodla se tedy, že nebude marnit čas a pustila se do své provizorní zbraně. Psala znaky vlastní krví. Bylo to účinnější, ale stálo to spoustu času, protože pečeť byla složitá a ona nemohla riskovat přílišnou ztrátu krve. Jednodušší části psala inkoustem smíchaným s pár kapkami své krve. Celé dny se jí motala hlava. Hodně jedla a pila, aby to bylo co nejmíň nápadné, protože si brzy někdo všimne, že se s ní něco děje. Prioritou bylo dokončit tu složitou pečeť co nejdřív. Pracovala na celém arzenálu zbraní a zvířat, které by ji mohly pomoct v úzkých. A to si přálo nějakou oběť.

Ten večer to s prací přehnala. Ráno vstala s námahou a byla úplně bílá v obličeji.
„Sakra.“
Ranka na ruce, ze které si namáčela prsty a štětec, se už zacelila, ale večer ji bude muset znovu otevřít. Už zbývalo opravdu málo.
S námahou vstala a převlékla se. V kuchyni potkala Tobiramu.
„Hej, ty němá!“
Neoslovoval ji nijak jinak.
„Jsi nějaká bledá. Je ti dobře?“ bylo to asi poprvé co ji nic nevyčetl.
Zavrtěla hlavou, že je v pořádku. A pak jí svět zčernal před očima.

„To tu bývá pořád takhle veselo?“
„Hele, trošku se jí vrací barva!“
„Já za nic nemůžu! Jen jsem se jí zeptal, jestli je v pořádku.“
„Evidentně nebyla.“
Když pootevřela oči, skláněly se nad ní tři mužské hlavy. Zalapala po dechu.
„Klid, jen klid,“ zaslechla přímo nad sebou a ucítila, jak jí někdo tlačí mokrý textil na čelo.
„Prosímtě ukaž, Hashimaro. Vždyť jí tím hadrem udusíš,“ poznala Uchihův hlas.
„Omdlela jsi a práskla si se hlavou o hranu stolu. To je celé,“ mluvil k ní Tobirama. Přivřela víčka na důkaz, že rozumí. Dostala napít. Udělalo se jí líp.
„Ach ne! Co se stalo!“ uslyšela ode dveří ženský hlas. Byla to Megumi Nara.
„Tady už je to jako holubník!“ zasténal Tobirama. Megumi jeho lamentování nevnímala a protlačila se mezi muži až k ní.
„U všech bohů! Lištičko naše! Nejsi nemocná? Máš úplně křídový obličej.“
Mito zavrtěla hlavou, že nemocná není.
„A to tu budeme řešit na zemi v kuchyni? Prosím vás,“ zašklebil se Madara a opatrně zdvihl Mito do náruče.

Když se vrátil, oklepával si ruce.
„Bude v pořádku?“ zeptali se bratři z klanu Senju skoro jednohlasně.
„Nara jí dává do kupy. Hashiramo, mohl bych si s tebou promluvit?“
„Jistě.“
Vyšli ven z domu na ulici a mířili to směrem k bráně.
„Cos chtěl?“
„Nebudu to rozebírat před tvým bratrem. Ještě by ji důsledkem toho vyhodil na mráz.“
„Je to něco ohledně té dívky?“
„Všiml jsem si, že ta holka má na ruce zranění.“
„A?“
„Ta rána byla několikrát otevřená,“
„Co je na tom zvláštního?“
„Už jsem to někde viděl. U jisté sorty lidí, kterou potkat nechceš.“
„Myslíš, že…“
„Upřímně si nemyslím, že by nám chtěla uškodit. Ale před něčím se tu skrývá. Bůhví co nám to přinese. Ale nikomu to zatím neříkej. Pro naši stabilitu a její bezpečí.“
Senju sledoval, jak Uchiha mizí v dáli.

Megumi Nara opouštěla úřad Hokageho.
„Počkej ještě!“ zaslechla za svými zády Tobiramu Senju.
„Ano?“ otočila se.
„Co jí je?“
„Trpí anémií. Je to typické pro dívky. Občas omdlí pro nedostatek krve. Asi takhle se to dá říct.“
„Něco se mi na tom nezdá.“
„A co?“
„Nebyla nijak zraněná?“
Megumi se zamyslela.
„Jenom škrábanec na ruce. Asi úraz v kuchyni nebo tak.“
Ani Megumi se ten škrábanec nezdál, ale nechtěla své kamarádce dělat problémy. Hlavně ne ji předhodit Tobiramovi.
„Hm, zvláštní. Chci po tobě, abys dávala pozor, jestli nedělá něco podezřelého. Klidně ji prohledej věci nebo tak. A všechno podezřelé mi nahlas.“
„Rozkaz, pane.“
Když opustila dům, ulevila si.
„Tobě tak určitě, cha! Já se zodpovídám především Prvnímu Hokagemu a svému klanu! A pokud něco, První bude první, kdo o tom bude vědět,“ zabrblala si pod vousy.

Reiko si to štrádovala po polní cestě ven z Konohy. Zčistajasna se k ní připojil Madara. Lekla se.
„Madara-san,“ usmála se.
„Podle toho jak se na mě ta zrzka šklebí a nemluví se mnou, jsem asi udělal něco špatně,“ svěřil se místo pozdravu.
„Tak ona nemluví nikdy,“ pokrčila rameny Nohara.
„Co jsem tedy udělal špatně?“
„Já nemyslím, že bys něco udělal špatně.“
„Jsi asi první. Tobirama má zase problém, že se stěhujeme na druhý konec Konohy. Prý že to naruší naší soudržnost. Vždyť to ale sám chtěl! Předtím jsme zase narušovali veřejný pořádek.“
„Nech Tobiramu na pokoji.“
„Cože?!“
„Takhle, pusť ho z hlavy. Nestojí ti za to.“
„Se ti lehko řekne. Jak?! Vždyť se s ním musím vídat denně a držet se, abych ho nezabil. Neměl by šanci, zmetek,“
Reiko mu položila ruku na rameno.
„Nestojí ti za to. Věnuj se něčemu jinému.“
Ušklíbl se.
„Vždycky si dokážeš vydobýt svou, že je to tak?“
„Ne, to ne.“
„Nechápu, že nejsi ještě vdaná.“
„Tak, jsme s bratrem a se sestrou sirotci. Žijeme tu jen proto, že se tenkrát otec v bojích obětoval. Matka vlastně taky. Na něco takového jako vdavky, nebylo ani pomyšlení. A ještě pořád není.“
„Takže k tomuto místu nemáš vztah? Je to že tu žiješ jen proto, že tvoji rodiče za něj položili život?“
„Jestli se snažíš dostat k tomu, že tohle místo nenávidím, tak se pleteš.“
„No jistě. Uchiha se vždycky rovná nenávist a neumí mluvit o ničem jiném.“ urazil se.
„Tak jsem to nemyslela. Navíc, nenávist je důležitá.“
„Cože?“
„No, že nenávist je důležitá. Vždycky, když je tu někdo kdo nenávidí, tak to znamená, že je něco špatně a musí se to změnit. Vlastně jsi náš takový ukazatel problémů.“ usmála se na něj.
„Toho jsem se fakt chtěl dožít.“
Zachichotala se.
„Ale pořád utíkáš od tématu. Zeptal jsem se, že nechápu, když si dokážeš prosadit svou, že ještě nejsi vdaná. Nechceš?“
„Spíš nestíhám. Musím se starat o hřbitov, pomáhat ve výboru pro výstavbu ninjovské akademie. Začínáme se pomalu rozrůstat. Za chvíli tu bude lítat spousta dětí, které bude potřeba učit. Pak taky…“
„Děláš pro Konohu první poslední,“
„Stejně tak jako ty,“ nedala se. Překvapeně se na ni podíval. „A děláš to víc než dobře. Budu při tobě stát,“ zašeptala.
„Co? Co jsi říkala?“
„Nic, jen, že už musím jít říct rolníkům na pole, aby si do večera pohli. Má pršet.“
„Tak se zase uvidíme, měj se.“
Rozloučili se.