Devět Katan 6. díl.

Po utichnutí řevu začali přeživší obyvatelé vycházet z různých úkrytů a zjišťovat, jaké napáchal drak škody.
Zřeli, jak se démoní holka sklání k jedné osobě. Poznali ji, Shibuki. Přišli blíž, stále dostatečně daleko od něho. Vystrašilo je jeho zranění. Všimli si taky, že se Fuu rozbrečela, mohlo to znamenat jedinou věc, zemřel vůdce Vodopádové vesnice.
Naruto objal svou družku, věděl moc dobře, jak se cítí. Ráda jeho hruď přijala, plakala jako malá holka. Po pár minutách si utřela poslední kapky slz. Začala znovu racionálně uvažovat. Manžel jí pomohl postavit se.
„Lepší, Fuu?“ otázal se opatrně.
„Ještě úplně ne, potřebuju se uklidnit u vodopádů, na který jsem se dívala za mlada.“
Jeden z vesničanů se odvážil přistoupit k Fuu.
„Proč jsi nás zachránila? Celou dobu jsme ti ztrpčovali život.“
„I když jste mi byli ukradení, tak tato krajina ne. Tady mám kořeny.“ Zasnila se nad dávnou minulostí.
„Co budeme dělat? Když Shibuki-sama zemřel. Teď jsme zůstali bez vůdce.“ Velice podstatný fakt.
„Ale vůbec ne, jenže se vám to nebude líbit. Já jsem vaše nová vůdkyně.“
„To nejde, jen tak se prohlásit za novou...,“ nestihl dokončit větu, Fuu ho zastavila.
„Sice v tom máte pravdu, ale Shibuki mě jmenoval novou vůdkyní ještě před smrtí. Pokud odejdete, nebudu vám to zazlívat nebo vás dokonce stíhat k smrti.“ Usmála se sladce, sama se divila, kde na to vzala energii.
„Pokud ji dovolíte vládnout, tak vás musí chránit i za cenu vlastního života,“ vstoupil do rozhovoru Naruto, který o tomto věděl svoje.
„Kdo by dovolil démonovi vládnout?“
„My čtyři jsme samotní Jinchuuriki, jsem Hokage Konohy. Gaara je Kazekage Písečné vesnice.“
„Proč teda nejste ve vesnici?“ ozvalo se z toho malého hloučku.
„Důvodem je ten drak. Nasazujeme tady své životy, abychom chránili náš domov a přátele.“ I Gaara přispěl svou trochou do mlýna.
„Dobrá, jmenujeme tě novou vůdkyní. Má paní.“ Odešel sdělit všem přeživším vesničanům výsledek jejich rozhovoru. Nebyli vůbec nadšení, po vysvětlení všech detailů ale nakonec souhlasili.
Fuu vstala, procházela poničenou vesnicí. Mířila k vodopádu přijít na jiné myšlenky.
Cestou přemýšlela o jejich rozhovoru. Ponořená do sebe si nevšimla, že už stojí na svém místě před vodopádem. Cítila nostalgii, když přišla na své milované místo, které ani zub času nezměnil. Vše bylo tak, jako když zde byla naposledy před těmi snad eóny času.
Jenže se jí nečekaně zamotala hlava, zavřela proto oči a po jejich otevření se nemohla divit více. Její oči se na svět koukaly jinak než obvykle. Měla tak dokonalé vidění, že za tekoucí vodou spatřila sotva znatelné světélkování skryté katany. Její katany. Zažívala pocit deja vú. Ano, chodívala sem, když byla mladší, zároveň však měla pocit, že tu už kdysi dávno byla a sama tu katanu schovala pro svoje budoucí já.
Šla prověřit to podivné světélkování, které spatřila. Pomocí jednoduché techniky země zvětšila úhel pádu vody. Za padající vodou byla skrytá jeskyně, o které nikdo nevěděl. Vytvořila si stejným způsobem schody do jeskyně.
Od vchodu uviděla uprostřed jeskyně zapíchnutou do dvou třetin katanu v kamenném podstavci. Tedy popošla k podstavci, na jedné straně byl vyrytý nápis.

Uchopila ji za jílec, jakmile tak učinila, začaly se jí promítat zvláštní vzpomínky. Při bližším pohledu uviděla odraz osoby ve vodě. Její vlastní, jenže o několik let starší, nevěděla, co to má znamenat. Všimla si taky jinak stavění domů. Po nějaké době našla v zemi zapíchnuté dvě šupiny. Takhle se jí promítl celý život, jakoby byly vzpomínky zapečené v kataně.
Mohlo to znamenat jedinou věc, její minulý život. Trvalo to jen pár sekund, přitom to vypadalo na věčnost. Celý život.

Po vzpamatování se z toho divného zážitku vytáhla katanu z podstavce, první se rozpadla na prach. Teď vlastní pravou. Při bližším průzkumu jeskyně si všimla tajemného vzkazu. Přečetla onen vzkaz vyrytý na stěně. Pod ním byl ještě jeden.

Vrátila se před vodopád, uzavřela vchod vodou jak byl, před nehodnými pohledu. Vyrazila na cestu zpět do vesnice.

Naruto mezi tím přemýšlel, kam se ztratily šupiny. Na nic kloudného nepřišel. S Gaarou a Akeno šli pomáhat odklízet škody způsobené Kaidou. Během odklízení se jim dělalo špatně z toho zápachu. Překousli to. Museli, zažili i horší věci. Za hodinu přišla i Fuu pomáhat, kde se jen dalo. Celá vesnice byla zapojená v pohřbívání. Večer už byla všechna těla řádně pohřbena. Čas akorát na spánek. Přeživší občané spolu s našimi hrdiny se tísnili v pár nepoškozených domech. Většina lehla popelem, ty, co ne, byly zas neobyvatelné. Během noci několik silně poškozených domů spadlo. Byly to silné duté rány padajících domů. Každý pád budovy probudil vesničany, už si mysleli, že se vrátil drak. Ráno vstali odpočinutí, přitom ospalí z věčného padání budov.
Po snídani byl čas vyrazit do Mlžné vesnice. Před budovou čekali na Fuu obyvatelé. Čtveřice Jinchuuriki vyšla před dveře, aby zjistila, co je to po ránu takový rozruch.
„Fuu, večer tě budeme jmenovat novou vůdkyní Vodopádové vesnice.“
„To teď nepůjde, musíme porazit draka. Jmenování může počkat, máme v plánu odejít do další vesnice. Hledat tam další střípky, jak porazit draka,“ neřekla jim, že musí najít katany, aby se stali silnějšími. To muselo počkat.
„Dobrá, jakmile zaženete nebezpečí, budeš jmenována.“
„Nevím, jak to bude dlouho trvat. Případnou pomoc směřujte do Konohy, pomůžou vám.“ Naruto neváhal přispěchat s tímto návrhem. Rozloučili se, vyrazili směr Mlžná vesnice.
„Znám zkratku do Mlžné, je to průchod roklinou, zkrátí se nám cesta o několik dní,“ navrhla Fuu.
Podívali se na sebe, přikývli na souhlas. Přešla do vedení skupiny. Aby také ne, když znala tuhle oblast nejlépe. Zamířili k roklině, byl evidentní průlet Kaidy směrem, kterým směřovali. Večer téhož dne dorazili na místo. Čekalo je nemilé překvapení. Roklina nebyla stabilní jako kdysi. Nesla známky nepravidelných sesuvů kamení, jedovaté rostliny a tak ostré hrany suti, že byť sebe letmý dotek rozřeže kůži jako papír. Ve stínech se pohybují neznámí živočichové, kteří se přizpůsobili okolí.
„Když to neprojdeme, tak to přeletíme. Já vezmu Naruta a Gaara vezme Akeno na písek.“ Fuu roztáhla svá mohutná křídla. Pokoušela vzlétnout, nedařilo se. Křídla nespolupracovala. Cosi ji bránilo vzlétnout. Jakoby neviditelná bariéra pokrývající roklinu. Potupně je zase skryla.
Jen si povzdechl, zas to bylo na něm. Neřekl půl slova, vytvořil podestu z písku pro všechny. Vyletěli do necelých dvou metrů nad zem. Z podest zůstala jen hromádka písku, naši hrdinové spadli na zem.
„To je divné, nejde mi poslat písek výš než dva metry. Takhle tu roklinu nepřeletíme.“
„Určitě to bude mít něco společného s Kaidou. Dokud jsme se s ní nestřetli, tak bylo vše v pořádku. Gaaro, za jak dlouho bylo psané vystoupení Beeho?“ Zajímala se Fuu.
„Ode dneška za dvanáct dní.“
„Vrátit se už nestihneme, je zde ještě jedna cesta. Ale...“ Zde se odmlčela.
„Ale co?“ Pokračoval Gaara dychtivě.
„Prý v horách žije nebezpečné stvoření. V mojí vesnici tato legenda koluje už věky. Tou se strašili malé děti.“
„Jak dlouho ta cesta zabere?“ Akeno se nebála žádných tvorů, ale hory ji svou mohutností naháněly hrůzu.
„Pokud to půjde dobře přijdeme pár hodin před koncertem.“
„Tak to musíme si pospíšit.“ Běželi do hor, cesta byla zatím pěkně upravená. Okolí lemovaly pásy různých druhů zeleně od malých zelených chomáčů přes vysoké stromy, ptáci vesele zpívali. Prošlapané cesty dávaly znát, kudy se jde, co nejlépe. Ovšem se stoupáním výš do hor cesty pomalu mizely, až zůstala jen vyšlapaná pěšinka. I zeleně postupně ubývalo, nakonec kámen vyhrál nad rostlinami, stejně tak ryk ptáků. Po další hodině umlkli docela.
Do poloviny hřebenu jim to trvalo do večera, postup ztěžoval narůst sklonu. Přichystali si nocleh, Naruto měl první hlídku. Když ostatní usnuli, vyndal svitky z Vířivé vesnice. Nechal si svitek s Hiraishin no jutsu, druhý schoval zpátky do batohu. Rozvinul jej, studoval, psal přenášecí formuli. Když byla napsána zkusil použít techniku. Na tři papírky napsal onu techniku. Rozmístil je vedle svých spolubojovníků. Na přenos vytvořil pečeť. Nic se nestalo stal na stejném místě. Zkoušel to znova a znova, stále nic. Přemýšlel v čem je chyba, jediná možnost je špatná formule. Sedl si znovu ke svitku, byl akorát čas na střídání stráží.
Sbalil jej tedy do batohu. Opatrně vzbudil Akeno, jakmile vstala, sám ulehl. Noc uběhla jako voda, Fuu i Gaara hlídkovali.
Brzkého rána zase vyšli na cestu. Šplhali po stále kolmějších stěnách, které se náhle svažovaly dolů, chvíli se zdálo, že by se mohla objevit rovina, ta však hned přešla do stoupání. Jednou byli pomalí, jindy rychlí, v podstatě se drželi plánu. Cesta nejevila známky toho, že by byla proti. Akorát se jim nelíbilo to zlověstné ticho. Na jednom horském odpočívadle doplnili zásoby a výbavu. Stařec jim pověděl o jedné překrásné vesnici, vzdálené jen dva dny cesty. Během hovoru totiž zmínili kam mají namířeno. Divil se, proč touhle nebezpečnou cestou. Po vysvětlení okolností jim dal mapu hor včetně zkratek. Zaznamenal jim trasu po jaké se vydat, vedla přes onu vesnici. Poděkovali, rozloučili se, popřáli vzájemně pohodový průchod horami. Cestovat mohli jen od rozbřesku do západu slunce, noční cestování bylo nebezpečné. Další noc Naruto znovu dumal, přepisoval formuli. Další pokus použití přenosné techniky. Znovu rozmístil lístky s technikou, zpočátku nic se nedělo, byl čas na vystřídání stráží. Tak to ještě zkusil naposled, stál u Fuu. Fungovalo to. Radoval se, ale tak, aby svou ženu neprobudil. Tentokrát vzbudil Gaaru, sám šel spát. Noci byli čím dál chladnější, zato klidné. Při svítání byl čas zas vyrazit. Ani sebelepší spánek nevymazal tu únavu, zračící se v jejich tvářích. Tentokrát stoupali po zasněžených převisech…
Z vrcholu hory v dáli viděli onu vesnici. Sestup byl obtížný, do vesnice se dostali pozdě večer. K bráně přišli značně znaveni, prošli jí bez větších problémů. Posadili se na nejbližší lavičku, plánovali malý odpočinek, na hledání ubytování neměli už sílu. Během odpočinku všichni čtyři usnuli. Ráno Fuu budil neznámý muž.
„Vstávej, Yuuno, zase jsi nocovala venku? Rodiče tě přerazí.“
Fuu pomalu začala otevírat oči. „Kdo jste?“
„Jak kdo jsem? Přece tvoje ochranka. Zase si dělat srandu.“
„To už přeháníte, navíc já nepotřebuju ochranu.“
„Tak zas děláte, že mě neznáte. Pokaždé si najdete něco jiného.“ Mezi tím se probudili i ostatní, hlavně díky tomu muži. Mluvil přehnaně nahlas.
„Co máte otravovat moji ženu?“ ozval se Naruto.
„Tak to je vrchol, teď jste do toho zatáhla i další.“ Smutně si povzdechl.
„To si mě musíte s někým plést, my jsme sem dorazili pozdě v noci. Na chvíli si sedli a nejspíš usnuli,“ odhadovala Fuu.
„To by stačilo, Yuuno, půjdeš se mnou po dobrém nebo po zlém,“ začal vyhrožovat člen ochranky.
„Půjdu, ale ne sama, tihle tři taky. Alespoň se vysvětlí tohle nedorozumění.“
„To přeci nejde…“ Nestihl doříct větu.
„Pokud oni nepůjdou, tak ani já.“ Co mohl jiného dělat, než jí ustoupit.
„Dobře. Následujte mě.“
Vesničané se na ni dívali stylem: „Co zase provedla?“
Pokračovali dále, nikoho si nevšímali. Za dvacet minut chůze přišli k budově, za kterou stékala voda po skále. Před nimi se objevily velké mohutné dveře. Strážný je pomalu otevřel, vešli dovnitř. Procházeli dlouhou chodbou, po pár metrech přišli před další dveře. Po otevření postupovali do velké místnosti se zdobeným křeslem na druhém konci. Kde seděla žena vyšší postavy, s fialovými vlasy, luxusní kimono. Popošli blíže k Vládkyni. Zdvořile pozdravili.
„Yuuno, Yuuno, co jsi zase vyvedla?“ Ptala se matka.
„Už je to tu zas, já nejsem Yuuna, jsem Fuu!“ rozčilovala se.
„Uklidni se, miláčku. Víš moc dobře, že na mě tvoje vtipy neplatí.“
Do místnosti náhle vstoupila neznámá dívka.
„Co se tu sakra děje? Člověk se nemůže ani v klidu vyspat na stromě.“ Dívka si protírala ospalé oči. Zívala přitom.
„Právě ti hubuji, za neposlušnost, Yuu-...“ Přerušila řeč v půlce věty. Podívala se na obě dívky, nemohla uvěřit svým očím, stejně jako ostatní. Neznámá dívka se otočila na čtveřici, pohlédla na ně. Tedy spíše na sebe.
„To snad není možné...“ Delší dobu se mlčky pozorovaly. Dokud Fuu a Yuuna sebou netrhly jako jedna.
„Co se děje?“ Už i Naruto začal pochybovat o své mysli.
„Nic, jen jsem měla divný pocit,“ odpověděla chvatně Fuu. Yuuna přikývla taky na souhlas, taky měla ten divný pocit. Mohlo by je pojit nějaké pouto?
„Musím se vám omluvit za nepříjemnosti, nedorozumění ohledně mé dcery. Kdyby jste nestály přede mnou, tak bych řekla, že jste Yuuna. Omlouvám se,“ poklekla se sklopenou hlavou, jako důkaz upřímné omluvy.
„Hlavně, že se vyřešilo tohle malé nedorozumění,“ oddychla si Fuu. Gaara s Akeno jen zírali.
Otočili se už k odchodu.
„Můžete tu pár dní zůstat, berte to jako omluvu za to malé nedorozumění,“ návrh to nebyl špatný, kdyby nebyli v časové tísni.
„Máme na spěch, za osm dní v Mlžné vystoupí Bee. Tak to musíme stihnout.“
„Provedeme vás přes hory zkratkou, tak vám ještě zůstanou dva dny navíc.“
„Děkujeme, máme od obchodníka nakreslenou cestu přes hory.“
„Můžu se na ni podívat?“ Fuu předala onu mapku vládkyni.
„V podstatě je správně zakreslená, nemá tam průchody, námi vybudované. Projdeme pod samotnými horami, čímž se ušetří čas.“ Po dohodě mezi sebou, souhlasili s návrhem. Zůstanou zde jen jeden den, pak půjdou svojí cestou. Nechala připravit čtyři pokoje na přespání. Naruto neustále opravoval, zkoušel přemisťovací techniku. Akeno, meditovala ve svém pokoji. Gaara taky zkoumal krásy vesnice, spíš ho zajímalo z čeho by dokázal vytvořit další písek. Fuu, procházela po vesnici, obdivovala její krásy. Navštívila hodně různých budov, včetně místní Akademie. Sledovala jak se žáci učí používat chakru, Shurikeny, kunaie. Pozastavila se u kunaiů, byly ji nějak povědomé. Telepaticky se spojila s Narutem, požádala aby přišel za ní na Akademii. Do hodiny tam přišel. Při pohledu na ony kunaie, přemýšlel kde je už viděl. Pak mu to došlo.
„Yondaime Hokage, můj otec je používal. Můžu si jeden půjčit?“
„Ano, ale musíte ho ještě dneska vrátit, nemáme další nazbyt.“ Varovala je učitelka. Naruto mířil přímo do hlavního sídla. Prošel několika dveřmi, jako předtím.
„Můžu se vás zeptat na tyhle kunaie?“ Ukázal dotyčný předmět.
„Co vás přesně zajímá?“ Vládkyně se ani nepodivila, proč se na ně ptal.
„Jak dlouho je používáte?“
„My je používáme už desítky let. Ne-li déle. Proč se ptáte?“
„Tyhle samé, máme u nás ve skladu po mém otci.“
„To není možné, tyhle používáme jen my. To musí být omyl. Nikdo jiný. Kdo je váš otec?“
„Yondaime Hokage. Známější jako Žlutý blesk z Konohy.“
„Můžu poprosit o jeho jméno? Pár studentů od nás odešlo, tak jestli si ho nevzal jeden sebou.“
„Namikaze Minato.“
„Žádné takové jméno neznám.“
„To je škoda. Už jsem si myslel… Můžeme si u vás doplnit zásoby na další cestu, včetně zbraní?“
„Sice je to proti našim zásadám, ale pár věcí můžeme postrádat.“
„Děkuji, za všechny.“
„S tímhle listem, běžte do skladu zbraní, oni vám vydají co budete potřebovat.“ Předala Narutovi list k oprávnění výdeje zbraní. Ve skladu si vzal shurikeny, výbušné lístky, kunaie, co vypadají jako ty otcovy... Proč by si je nevzal, když mají dovoleno vzít si co potřebují? Zanedlouho byl zase u sebe v pokoji, kde pokračoval v přemisťování. Samotná formule už nepotřebovala vylepšit, zbývalo jediné zdokonalit ovládání. Dva z deseti pokusů skončil na správném lístku. Pro začátek dobré, v boji nepoužitelné. Pomyslel si. Zanedlouho přišla Fuu do pokoje, kde manžel cvičil techniku. Při otevření dveří ho neviděla. Zničehonic se zjevil před ní.
„Zase špatně.“ Zanadával si.
„Co to děláš?“
„Učím se používat Hiraishin no jutsu pro boj. Jenže skončím jinde než chci.“
„Možná mám nápad jak ti s tím pomoci.“
„Jak?“
„Tímto tréninkem jsem si taky prošla. Je to o soustředění, umění klidu a trpělivosti. Uvidíš, že se ti potom půjde lépe přemisťování.“ Souhlasil s návrhem. Fuu předvedla jak se má posadit, vysvětlila detaily.
„Počkej chvíli.“ Naruto si vzpomněl, že podobným výcvikem prošel na hoře Myobokuzan. Řekl jí to.
„Kdy?“
„Jak jsem s dědou Fukaku trénoval Senin mód. Princip je jiný, výsledek stejný.“
„Proč si mi to…“ zarazila se na chvíli, pak pokračovala: „Ale to je jedno. Tak to zkus.“ Naruto se chvíli soustředil, dva ze tří přemístění skočil správně. Fuu to Narutovi ztížila, nachystala deset lístků.
„Zkus znova, tentokrát s deseti.“ Naruto kývl na souhlas. Soustředil se na přemístění, podařilo se dostat na správné místo. Při dalších pokusech měl úspěšnost padesát procent. Není to ideální pro použití v boji, lepší něco než nic. Pronesl si pro sebe.
Pokračoval s tréninkem pozdě do noci. Nepatrně se mu povedlo zvýšit úspěšnost přemístění. Trénink překazila Fuu, donutila ho, aby si šel lehnout.
Ráno po probuzení se rozloučili s vesnicí jak jim ukládá povinnost. Vyrazili do hor hledat tajný tunel, pomocí kterého se zkrátí cesta o dva dny. Mapa byla přesná, jenže tunel byl dobře ukrytý. Pro nezasvěceného bylo obtížné ho najít. Pro naše hrdiny, taky ne. Vůbec netušili kam se mají dívat. Po několika hodinách marného hledání se jim konečně zjevil. Opravdu, vegetace odváděla dobrou práci. Vchod totiž kryla zelená stěna z břečťanu a vistárie. Stačilo jen odhrnout záplavu stonků. Průchod nebyl snadný, v jeskyni byly vytvořeny slepé uličky. Hlavně to sloužilo pro zmatení nepřítele, kdyby chtěl napadnout tento kraj. Snadno se v jeskyni ztratíte a vchod už nenajdete. Ovšem, kdybyste si všimli stropu, tak by vám bylo jasné kudy jít. Každých pět set metrů se nacházela na stropě malá značka vzdušného víru.
Tudíž stačilo jen následovat značení a mapu, která jim to ještě více ulehčovala. Dovolili si jen dvě hodiny odpočinku, i když nemuseli tak spěchat, cítili, že i tak je potřeba být na místě čím dál větší. Jako by je tam něco táhlo. „Druhá polovina“ cesty horou byla hračka. Mapu už nepotřebovali a značky pomalu mizely. Nejhorší část měli za sebou. Už se těšili na vzduch. V jeskyni měli pocit, že jim ta ohromná tíha spadne na hlavu. netrpěli klaustrofobií, jen se necítili dobře. Za dalších pár hodin našli východ. Bylo tak krásné cítit slunce na tváři a vítr ve vlasech.
Po průchodu jeskyní, byly od Mlžné jen jeden den cesty. Do vystoupení zbývaly celé tři dny. Do Mlžné jim zbývalo ještě půl dne, když přitom narazili na Yugito, čekajíc na ně.
„Sláva, konečně jste tady,“ odpověděla žena s dlouhými pískovými vlasy.
„Jak tady? Když poslední zmínka o naší cestě byla do Vodopádové vesnice?“ Zajímal se Kazekage.
„Jak si dlouho myslíte, že zůstane utajené, když dva Kage vyrazí na cestu po světě? Především, když jsou Jinchuuriki?“
„No, pravda. Víš, o co se tu jedná?“ Zajímal se Gaara.
„Víme o drakovi i katanách?“
„Víte?“
„Ano, víme. Po cestě jsem narazila ještě na Roshima. Čeká na nás v Mlžné vesnici.“
„Musíme si pospíšit a předat mu jeho katanu.“ Vyrazili do vesnice ukryté v Mlze. Tahle vzdálenost už byla hračkou. Už se zde chystala tribuna na vystoupení. Přivítal je Bee, typickým ťuknutím pěstí. Při ťuknutí s Narutem oblohu něco zatemnilo. Přes tribunu projel vražedný oheň.
„Ale ne, zase?“ Naštval se Naruto. Všichni přítomní Jinchuuriki vyrazili proti Kaidě. Roshim byl zrovna na obědě, když zaútočil drak. V tu ránu spolknul sousto, které si ukousl, vyrazil jim hned na pomoc. Naruto si ho všiml, přiskočil k němu a velice rychle mu vysvětlil detaily a předal katanu s pokyny. Vrátil se zpět do boje. Roshim se říznul podle pokynů Naruta. Jak říkal, pálilo ho celé tělo, po chvíli to přestalo. Přidal se do boje. Ti kteří mohli aktivovali, svoje brnění. Ocasatí démoni vystoupili z jejich těl v lidské podobě, kromě Kuramy. Ten jediný zůstal ve své zvířecí podobě. Drak útočil na vesnici, stejně jako proti nim. Gaara a Fuu už normálně dokázali používat létací techniky, aniž by si to uvědomili. Naruto používal Hiraishin no jutsu při boji. Šest z deseti přemístění skočil, kam chtěl. Podařilo se jim čtyři katany zaseknout nad levou zadní nohu, Fuu aktivovala pečeť. Urvali drakovi nohu, katany spadly na zem. Kaida se ohnala tak silně, až je odhodila. Před Akeno se objevily velké ostré tesáky, připravit ji o její drahou tekutinu.