Souboj o Lásku část 7.

Nečekala ani sekundu a rozběhla se k dvojici stojící před ní.
„Naruto! Stalo se něco Sasukemu?“
Kamarád se zastavil a otočil se směrem k ní. Volnou rukou se chytil zezadu na hlavě a nervózně se zahihňal.
„Nic hrozného. Trénovali jsme tu naší techniku a Sasuke to trochu přehnal, a asi se kapku popálil. Ale říkal, že mu je fajn,“ snažil se to nadlehčit.
Podívala se na bezvládně visícího člena týmu. Byl celý bledý a pomlácený. Ruce měl poškrábané, se spoustou drobných popálenin.
„Musí do nemocnice!“ razantně rozhodla.
„Vždyť nevypadá tak hrozně.“
„Něco jsem řekla!“ zvýšila hlas.
„A ty se tam taky necháš ošetřit,“ vrhla na něj zlý pohled. Vzala si druhou ruku kolem ramen a společně vykročili k nemocnici.
„Proč tak tvrdě trénujete?“ prolomila ticho.
„Musím hodně zesílit, jdou po mně Akatsuki. To přece víš.“
„Ale Akatsuki nejdou po Sasukem. Nemá důvod se tak dřít.“
„Ne, to asi ne.“
„Tak, proč trénuje stejně usilovně jako ty?“
„To není tvoje věc, Sakuro-chan,“ odbyl ji.
Otočila k němu hlavu. Tvářil se vážně. Zamračila se. Už zase ji nechávají stranou.
„Jsem členem týmu sedm jako vy dva, takže si myslím, že to je i moje věc!“
„Zeptej se na to Sasukeho, já ti nic neřeknu.“
Zbytek cesty už nepromluvili. V nemocnici je ošetřili oba. Sasukeho si tam nechali přes noc, Naruto vyvázl jenom s pár obvazy na rukou. Odešel, a ani se s ní nerozloučil.

Probudil se, unaveně mžoural do bílého stropu. Tohle není jeho byt. Kde to sakra je? Rozhlédl se kolem sebe, ležel u okna, vedle jeho postele byly další dvě. Je v nemocnici! Ten blb ho odvedl do nemocnice! Zkusil se posadit. Tvář se mu zkřivila bolestí. Ruce měl obvázané. Vedle jeho postele byla prázdná židle. Byl na pokoji sám. Cvakla klika a dveře se otevřely. Do pokoje vešel Kakashi s tím jeho přiblblým výrazem. Ten snad má v sobě radar! Za ním vešel Naruto, moc se neusmíval, ruce zaražené hluboko v kapsách a trucovitě zíral do země.
„Zdravím, Sasuke, jak ti je?“ zeptal se ho učitel.
„He? Kde je Sakura-chan?“ přerušil je ninja v oranžovém.
„Sakura zařizuje pár věcí,“ odbyl ho sensei.
„Takže, pánové, od zítřka na vás budeme s Yamatem dohlížet. Přidá se k nám i Sakura. Myslím, že vám neuškodí, když chvíli budete trénovat jako tým.“
„Nepotřebujeme dohled,“ otráveně prohlásil mladý Uchiha.
„Vzhledem k tomu, jak to včera dopadlo, tak vám drobný dohled neuškodí. A žádné diskuze.“
Oba mládenci se tvářili dost naštvaně. Jeden z nich si uraženě brblal pod vousy. Aspoň, že Sakura ráno neprotestovala, pomyslel si zoufalí učitel.

Stála přede dveřmi. Ruku měla položenou na klice. Samou nervozitou měla nutkání utéct. Vždyť se není čeho bát. Zhluboka se nadechla, zmáčkla kliku a vešla dovnitř. Lůžko bylo prázdné. Jak jinak.
„Tady,“ ozvalo se z rohu místnosti.
Seděl u stolu a díval se ven z okna.
„Spíš vůbec někdy?“
„Ano, ale málo.“
„Pravidelný spánek je pro zdraví důležitý.“
„Někdo jako já si pravidelný spánek nemůže dovolit.“
„Myslíš někdo jako zločinec?“
Pořád se díval z okna. Zamračil se. Položila košík na stůl a vyskládala většinu obsahu ven. Itachi se pořád díval ven. Ani jednou se na ni nepodíval. Nevypadal, že by byl dneska v dobré náladě. Koukala na věci dolů a mlčela. Byla tak nervózní. Nevěděla, co říct. Zároveň se cítila provinile, že ráno nešla za Sasukem do nemocnice. Možná by za ním šla, ale ráno se u nich objevil Kakashi-sensei a informoval ji o tréninku. Musela jít sem a přinést mu nějaké jídlo navíc. Chtěla ho vidět. Záleželo jí na něm víc, než by si přála. Povzdechla si.
„Já už budu muset jít.“
Podíval se na ni. V tváři se mu zračilo několik emocí. Potlačila nutkání ho obejmout a začít utěšovat. Musela zpátky do Konohy. Řekla senseiovi, že jde jenom pro pár rostlin a hned se vrátí zpátky. Nechtěla, aby ji začali podezřívat, že tráví mimo vesnici hodně času.
„Kam jdeš?“
„Musím natrhat pár bylin a pak zpět do vesnice.“ Otočila se k odchodu.
„Počkej, půjdu s tebou.“
Sakura ztuhla. Určitě se přeslechla. Vytřeštěně sledovala, jak tmavovlasý ninja bere její košík a jde ke dveřím.
„Zbláznil ses?! Přece nemůžeš jen tak nakráčet do Konohy. Víš, jaký poprask by to vyvolalo?!“ pozvolna přecházela do hysterie. Sasuke-kun by z toho zešílel. A co by udělali jí? To snad radši ani nechtěla vědět. Její společník na ni jenom pobaveně koukal.
„Já myslel, že ti pomůžu natrhat ty rostliny. Ale jestli chceš, tak můžu zaskočit do vesnice všechny pozdravit.“ Mrkl na ni a vyšel ven.
„Hej! Počkej!“ Rozběhla se za ním. Už vcházel do lesa. „Stůj! Vždyť ani nevíš, kam máš jít!“
„Jak to, že ne? Vždyť skrytá Listová je tímhle směrem ne?“ provokoval ji dál.
Chytila ho za ruku a táhla ho opačným směrem. „My jdeme tudy.“
Chvíli kráčeli vedle sebe. Když si uvědomila, že ho pořád drží za ruku, trochu zrůžověla a pustila ji. Netrvalo dlouho a došli na místo, kam potřebovala.
Položila košík na pařez a pustila se do trhání bylin. Její společník jí obratně pomáhal. Zvládli to celkem rychle, takže zbyl čas se na chvilku posadit do trávy a odpočívat. Itachi se posadil vedle ní.
„Zítra nebudu moct přijít. Mám celodenní trénink. Přinesla jsem ti nějaké jídlo navíc,“ začala po krátké odmlce. Zkoumala jeho výraz. Mrzí ho, že mě neuvidí? Co když uteče? Nervozitou si kousala spodní ret.
„Já se o sebe dokážu postarat sám. Nemusíš se bát.“
„Kdo říká, že se bojím?“ Vzdorovitě nakrčila nos.
Neříkal nic, jenom se na ni záludně usmíval.

Později toho dne kráčela chodbou nemocnice. Kolem ní pobíhaly z pokoje do pokoje zdravotní sestry. Zajímalo ji, jestli tu ještě bude. Příprava věcí na zítřek jí zabrala víc času, než doufala. Docela se na ten společný trénink těšila. Dveře jeho pokoje byly pootevřené. Nahlédla dovnitř, Sasuke si akorát oblékal vrchní díl oděvu. V tu ránu cítila, jak se jí žene horko do tváři. Zaklepala na dveře, chvíli počkala a vstoupila dovnitř.
„Ahoj, Sasuke-kun.“
„To jsi ty.“ Nevěnoval jí ani pohled a připínal si tašku na zbraně k noze.
„Už jdeš domů?“
„Vypadá to tak.“
Připevnil si meč na záda a prošel kolem ní ven z pokoje. Sakura ho následovala. Cestou ven si neřekli ani slovo. Celou dobu potlačovala nutkání srazit ho ze schodů, nebo mu dát jednu do nosu. Na prostranství před nemocnicí na ni jenom kývl na rozloučení a vydal se opačným směrem. Šla rovnou domu. Konečně taky jednou přijde domů včas.