Boj proti Osudu 66

Hinata seděla na dece ve stínu stromů a na kolenou houpala dítě. Ani jeden ovšem nevěnoval plnou pozornost tomu druhému – přes tupé zvuky úderů, škrčení zbraní a vykřikované rozkazy to ani dobře nešlo. Oba páry očí tak byly upřeny na dění na nedaleké mýtině.
„Nechoď do útoku tak bezhlavě, přesně vidím tvůj záměr ve tvém postavení.“ Poučil Neji Nishina, zatímco se mladý chlapec se zuřivým vrčením škrábal ze země, kam ho již po několikáté svalila senseiova rána.
„Bříška prstů se musí dotýkat středu ruky, jinak se proud chakry přeruší.“ Vysvětloval Tai Kyoudou, která pozorně poslouchala jeho pokyny a ihned podle nich jednoruční pečeť přetvořila. Tai její druhý pokus schválil přikývnutím a letmým úsměvem.
„Ha!“ Vydechla Nigenteki, zatímco její napřažená ruka vyrazila k úderu. Nentou její útok umně vychýlil a dívčina ruka se místo žeber střetla se vzduchem. Nepohlcená síla plánované rány ale dívku vyvedla z rovnováhy a ona zavrávorala. Její protivník toho využil a ona tak sklidila bolestivý úder do břicha. Rána ji zasáhla s takovou vehemencí, že se svezla na kolena, přesto se však odmítla vzdát a složila ruce do pečeti.
„Vodní klonové jutsu!“ Vykřikla a kolem její shrbené klečící postavy se zhmotnily čtyři kopie. Jedna z nich jí pomohla na nohy a ona znovu upřela pohled na svého protivníka, který v mezičase uskočil a sám skládal pečetě na vyvolání techniky. Nigenteki přimhouřila oči a společně s kopiemi vyrazila do útoku.
Keitaro se v Hinatině klíně zavrtěl a nespokojeně zakňoural. Žena si dítě přitáhla blíž do náruče a zasmála se na něj na znamení toho, že je všechno v pořádku a není se čeho bát. Chlapeček se z jejího objetí vykroutil a kolíbavou chůzí došel k okraji deky, kde si dřepnul a zakoukal se na brouka, který spěšně pochodoval po stéblu trávy.
„Bok!“ Zahlásil, a ukázal na chvátajícího tvorečka.
„Ano, Keitaro, je tam brouk. Podívej, jak pochoduje.“ Pochválila chlapce máma a posunula se k dítěti blíž, aby nad ním měla lepší dohled. Její oči se ale i přesto rády toulaly do tréninkového prostoru a s téměř hmatatelným zájmem pozorovaly bojové formace.
„Sensatsu Suishou! (Tisíc vodních jehel smrti)“ Vykřikla zničehonic Kyoudou a přitáhla tak na sebe pozornost všech lidí na mýtině. Dokonce i druhé dvě dvojice přestaly trénovat a sedm párů očí se s očekáváním vpilo do dívky, která právě dokončila poslední jednoruční pečeť. Hned nato odskočila od svého světlovlasého senseie, který byl nyní jejím protivníkem a celá skupina zaujatě pozorovala průběh techniky.
Kolem Taie visely ve vzduchu ze všech stran stovky jehel, které Kyoudou slepila chakrou z hojné vzdušné vlhkosti. Jejich ostré hrany oslnivě odrážely sluneční paprsky, a tak musel muž přimhouřit oči. Než se ale víčka dostatečně přiblížila, jehly se daly do překotného pohybu, přitahovány k jedinému cíli jako kov k magnetu. Jedna po druhé pronikaly měkkou tkání jako žiletky. Nigenteki zalapala po dechu a jen silou vůle zadržela v hrdle výkřik. Taiovo tělo bylo pokryto ošklivými ranami.
Kyoudou, která po dokončení pečetí od senseie odskočila, udělala jeho směrem opatrný krok. „Sensei?“ Zeptala se opatrně, obočí stažené.
Vtom získalo Taiovo tělo nádech modré barvy a zprůhlednělo. Jeho hmota náhle nedržela svůj původní tvar. Vodní klon se zkroutil, a hned na to se jeho zbytky rozprskly po zemi, splynuly s vodou z jehlic, a vytvořily mělkou louži, vsakující se do podloží. Kyoudou ucítila na krku ledové ostří a ztuhla.
„Ani když máš nepřítele přímo před očima, nesmíš si zapomínat hlídat záda.“ Poznamenal povědomý hlas a ostří zmizelo stejně rychle jako se objevilo. Kyoudou úlevně vydechla a uvolnila se z napjaté pozice.
„Jinak tě chválím.“ Pokračoval Tai, jakmile jeho kunai zmizel zpět v pouzdře na zbraně. „Na první pokus to byl nezvykle dobrý výkon. Precizně poskládané pečetě.“ Pokývl sensei pochvalně. Kyoudou se hrdě usmála, její hruď se dmula pýchou z vytoužené pochvaly. V tuto chvíli jí nedokázalo zkazit náladu ani Nishinovo uchechtnutí, které neomylně zaslechla za svými zády.
„Střídáme!“ Rozlehl se mýtinou Nejiho hlasitý povel a probral tak zaujatou skupinu z pozorování boje. Nigenteki s Nentouem si vyměnili přátelské pokývnutí, zato Nishinův obličej se znetvořil do otrávené grimasy.
„Boj s těma nemožnýma ubožákama mě k jouninským zkouškám nepřiblíží.“ Zavrčel.
„Pozor na pusu.“ Varoval ho Neji a nekompromisně mu pokynul na druhou stranu mýtiny, kde bojovaly ostatní skupinky.
„Chci trénovat s váma. Jouninské zkoušky jsou už za pár měsíců a–.“
„Nejsi na ně připraven.“ Odsekl nyní už otrávený Hyuuga. „A teď běž trénovat s ostatními. Nejsi tady sám, koho mám na starosti.“
„Jo. Jen jsem jedinej, kdo si to skutečně zaslouží.“ Prskl Nishin nenávistně a konečně se dal do kroku. Neji se neobtěžoval na mladíkův komentář reagovat a místo toho pokynul Nentouovi, aby odcházejícího studenta vystřídal.
„Já si půjdu na chvilku sednout.“ Ozval se nečekaně Tai a přilákal tak k sobě pohledy všech přítomných. „Kyoudou, střídejte se s Nigenteki v boji proti Nishinovi.“ Děvčata se na sebe usmála, zato Nishin si velice nahlas a nezdvořile povzdechl. Neji si zatím se zvednutým obočím přeměřoval Taie, vzdalujícího se od dějiště bojů. Jakmile neomylně identifikoval cíl jeho cesty – deku, kde odpočívala Hinata s jejich synem – obočí se podezíravě stáhlo.
Jen silou vůle se mladý Hyuuga otočil k modrovlasé ženě zády a čelil dalšímu ze svých studentů, který se již protahoval v přípravě na boj za použití Taijutsu.
„Jak se vám tu líbí?“ Usmál se Tai na Hinatu, jakmile dorazil na okraj mýtiny. Žena se na něj usmála a pokynula mu, aby si přisedl.
„Je to fajn. Musíme si s malým užít sluníčka, než se zase začne ochlazovat. Zimy v Kiri nejsou nic moc.“ Zašklebila se modrovláska. Tai se zachechtal.
„To máš pravdu. Zima tu člověku zaleze až do kostí. Ještěže netrvá moc dlouho.“ Poznamenal pobaveně, zatímco si sedal na nabídnuté místo.
„Rád tě zase vidím. Dlouho jsi nepřišla.“ Usmál se na ženu vřelým přátelským úsměvem. Ta si jen povzdechla.
„Keitaro je teď hrozně rychlý, jak vyrostl. Pořád by chtěl běhat, a já se bojím, že ho neuhlídám a on spadne. Tak jsme raději doma.“ Svěsila žena s povzdechem hlavu.
„Zdá se, že z toho nemáš moc radost.“ Poznamenal muž opatrně. Hinata se vzpamatovala a zakroutila hlavou.
„Ne, nevadí mi to, vážně. Jen je to někdy trochu… namáhavé.“ Mezi rty jí unikl další povzdech a prostor se na chvíli ponořil do ticha.
„Všiml jsem si, jak jsi pozorovala trénink.“ Hinata k Taiovi nechápavě zvedla pohled. „Úplně ti zářily oči.“ Vysvětlil s úsměvem a Hinata nedokázala ovládnout začervenání.
„Už je to dlouho, co jsem trénovala.“ Pokrčila rameny.
„Dovedu si představit, že teď nemáš moc příležitostí.“
„To nemám.“ Přitakala a její oči automaticky vyhledaly dítě, které teď rukou tahalo za okraj deky, aby mohlo prozkoumat její rubovou stranu.
„Co bych za to kdysi dala, nemuset bojovat.“ Zamumlala.
„Nebavilo tě to?“ Zdálo se, že ji jeho slova překvapila.
„To nic. Jsou to jen staré chmury, nic důležitého.“ Usmála se nepřesvědčivě.
„Rád si ty chmury poslechnu.“ Ujistil ji Tai. Hinata semkla rty a prostor se znovu na pár chvil ponořil do mlčení. Potom se žena zhluboka nadechla a její pohled se zatoulal zpět k zápolícím shinobi.
„Nevybrala jsem si to.“ Špitla „Bojování… Otec mě vždycky nutil do tréninku, přestože mi to nešlo a nedělala jsem skoro žádné pokroky.“ Tai se zamračil.
„Ale vždyť–“ Hinata ho přerušila melodickým smíchem.
„Já vím, teď už to není tak hrozné. Ale několik let zpátky to byla vážně tragédie.“ Uchechtla se vesele.
„A co se tehdy změnilo?“ Otázal se Tai zaujatě.
„Neji mi dal pořádnou lekci na mé první chuuninské zkoušce,“ Hinatin úsměv svědčil o tom, že všechno špatné toho dne již bylo dávno zapomenuto, „a nedlouho potom mi nabídl, že se mnou bude trénovat.“ Oči obou mladých lidí bezděky vyhledaly Jounina, zápolícího v tréninkovém boji se studentem. Hinatin výraz náhle zněžněl.
„Netrénoval mě jako otec. Nekřičel na mě a neponižoval mě. A mě s ním ten trénink konečně začal bavit.“
Tentokrát ticho přetrvávalo delší dobu, zatímco oba sledovali ladné pohyby mladého Hyuugy, který právě bez sebemenšího úsilí uhýbal zbraním, které na něj jeho student vrhal, a shromažďoval chakru v dlaních, aby jejími ranami na dálku dostal nepřítele z rovnováhy.
„Nechceš to zase zkusit?“ Hinata Taiovi věnovala nechápavý pohled. „Myslím boj.“ Usmál se. „Vsadím se, že Neji by se taky nebránil.“ Mrknul na ni spiklenecky.
„Ale Keitaro…“ Dítě, když zaslechlo svoje jméno, ke dvojici otočilo hlavu s širokým úsměvem. Tai se na chlapce zazubil.
„Myslím, že to tu spolu zvládneme, viď, Keitaro.“
„Aňo!“ Souhlasil radostně Keitaro a bez váhání si to namířil přímo k světlovlasému muži. Ten ho chytil do náruče, dřív, než chlapec stihl zakopnout o deku a mrknul na jeho mámu.
„Běž.“ Usmál se.
Hinata ještě několik vteřin váhala, když ale Keitaro začal v Taiově náručí brebentit, s úsměvem na muže kývla a s tichým „Díky,“ se vydala na mýtinu.
„Sensei!“ Kývla na ni Kyoudou, zatímco Nigenteki zuřivě tloukla do Nishina.
Na její zavolání se ale kromě Hinaty instinktivně otočil i druhý Hyuuga, který byl blížící se modrovláskou natolik překvapen, že jen tak tak vykryl další Nentouův pokus o útok.
„Moment.“ Přerušil Hyuuga záhy trénink a vyšel modrovlásce v ústrety. Nishin zatím hravě přemohl svou týmovou parťačku a zaujatě sledoval nastalou situaci.
„Co tady děláš?“ Otázal se Neji tlumeným hlasem příchozí ženy. Ta nonšalantně pokrčila rameny.
„Tai slíbil, že nám dohlédne na Keitara.“
„A?“ Vyzval Neji se zvednutým obočím.
„Ráda bych se trochu protáhla. Už je to dlouho, co jsem trénovala.“ Neji se nejistě zamračil
„Jsi si jistá?“ Hinata se široce usmála a vehementně přikývla.
„Už jsem to odkládala příliš dlouho. Nemůžu se dočkat.“ Zazubila se, a postavila se do bojově pozice. I Nejimu přelétl přes rty náznak úsměvu, když aktivoval Byakugan a předpažoval ruku, kopírujíc Hinatin postoj.
Nishin zatím děvčata odehnal jako obtížný hmyz a posadil se na okraj mýtiny, oči přilepené na dvojici připravující se k boji. Jeho srdce bilo jako o závod, jak se mu očekáváním vlil adrenalin do žil.
„Připravená?“ Vyzval Neji.
„Jako nikdy.“ Vyslovila Hinata pomalu, a pozorně sledovala každý protivníkův pohyb. Na první výpad nemusela čekat dlouho.
Techniku Hakke Kuushou znala velmi dobře, nebylo tedy těžké se jí vyhnout. Než se Neji vrátil do výchozí pozice, využila příležitosti a přiskočila k němu blíže.
„Juuken!“ Její protivník se jen tak tak vyhnul ráně mířené na tenketsu, jehož zásah by vedl ke zpomalení toku chakry.
Hinata zatnula zuby, to už ale musela vykrýt další ránu. Její levá ruka vystřelila nad hlavu a za cenu obdržení zásahu zastavila ránu, mířící na tenketsu na jejím rameni. Vypuštěná chakra se rozprskla po předloktí a lehce narušila strukturu podkožní tkáně – za pár dní se tam jistě vybarví modřina.
Tento strategický krok byl ale jen jedním k naplnění ženina plánu. Nejiho odražená pravá ruka pro ni teď na chvíli nebyla žádnou hrozbou a ona toho plánovala patřičně využít.
Ladně se provlékla pod Nejiho nepoužitelnou paží a během pohybu mu stihla sebrat kunai. Chvatně odskočila a potlačila úsměv, který se jí dral na rty, když viděla, že se za ní Neji otáčí – jak ostatně očekávala.
Bez váhání po něm mrštila získaným kunaiem. Hyuuga zatnul zuby, stále v půlce otočky, a uhnul na stranu. To už k němu ale nelítostně letěla tlaková vlna chakry.
„Ha!“ Vydechla Hinata do obouruční rány Vzdušné pěsti, aby jí dodala potřebnou razanci. Neji mohl svým Byakuganem jen překvapeně sledovat, jak se úder neomylně blíží k pravé straně jeho zad.
Zásah byl tvrdý. Chakra se roztříštila o jeho žebra a vyrotovala ho do zpětné otočky s takovou prudkostí, že jedním kolenem tvrdě dopadl na zem. Za jeho zády se melodicky rozezněl veselý smích.
Takhle to dopadá, když mě šetříš, Neji.“ Pronesla Hinata a provokativně si oprášila dlaně. Muž se chvatně postavil na nohy a ušklíbl se.
„Jak chceš.“
Nishin zalapal po dechu. Nebylo pochyb, že ten pravý boj nastal až teď. Pozoroval dvojici s úžasem, který by mohl nezaujatý pozorovatel zaměnit i za obdiv. Boj Hyuugů vypadal v jeho očích jako dokonalý tanec. Rány byly ve srovnání s běžným Taijutsu jemné, přesto Nishin dobře věděl, že jejich síla je ničivá.
Bez jediného mrknutí pozoroval rychlé odskoky, přesně mířené rány i manévry, které u jiného ninji ještě nespatřil. Vpíjel se do očí, orámovaných vyběhlými žilami a doplněných náznakem zorničky. Do očí probouzejících hrůzu a budících respekt; a jeho ruce se třásly nadšením.
„Juuken, Hakke Roku Juu Yon Shou!“ Slyšel vykřiknout svého senseie a s obdivem sledoval rány, zasahující mladou ženu. Ta se ale z útoku brzy vyvlékla a její ruce sevřené v pěstech se zatřpytily modravou aurou.
„Lví pěst!“ Vykřikla a okamžitě se demonstrativně rozpřáhla po protivníkovi, který si odskokem vybudoval potřebný odstup.
Boj získal nevídaný důraz a nabral na rychlosti. Pohyby bojujícího ninji i kunoichi bylo velmi náročné sledovat i pro Nishina, který se na boj bezvýhradně soustředil.
Zápolení trvalo několik minut, než modrovlasá žena klopýtla a prostorem se rozezněl hlas jejího protivníka.
„Juuken, Tenketsu jehla.“ Aura, obalující Hinatiny ruce zmizela, jakmile ji přesně do klíční kosti zasáhl Nejiho útok. Muž vydechl, narovnal se a pohlédl na kunoichi s pozvednutým obočím ale bez zášti; spíš než cokoli jiného vypadal mírně pobaveně.
„To by tě mělo aspoň na pár dní vyléčit z choutek na trénovaní.“
„Tys mi zablokoval chakru!“ Obvinila ho nevěřícně, zatímco si mnula zasaženou klíční kost.
„Kdybych to neudělal, tak jsme tu do večera.“ Jeho obočí bylo pořád zvednuté ve výzvě. Hinata se ji ale rozhodla ignorovat. Místo toho otráveně vydechla, zakroutila hlavou a s úsměvem, který nedokázala skrýt, zamířila zpět k dece.
„To bylo podvádění. Dneska vaříš večeři ty.“ Poručila nelítostně a ohlédla se právě včas, aby spatřila, jak Nejiho veselá nálada trochu pohasla. Zasmála se.
„My už taky půjdeme, ne?“ Otočila se Kyoudou na svoje týmové kolegy. „Stejně bysme už za pár minut končili.“
„Jsem pro.“ Usmála se na kamarádku Nigenteki. „Nezajdeme ještě na Růžek na něco k zakousnutí?“
„Mám hlad jako vlk!“ Přikývla radostně Kyoudou a otočila se na Nentoua. „Přidáš se?“
„Dneska ne.“ Usmál se mladík na děvčata. „Myslím, že půjdu spíš do medúzy.“ Odmítl s úsměvem.
„Sensei, přidáte se?“ Otočila se Kyoudou k Hinatě. Nishin se uchechtl nad tím, jak ho kunoichi přehlédly. Stejně jsou to krávy. Půjde se najíst domů, tam si aspoň nebude muset vybírat z lístku.
„Mě čeká večeře doma, nezapomeň.“ Zasmála se Hinata a pobaveně pokynula k Nejimu. Nigenteki si odkašlala.
„Tak se k nám přidejte aspoň vy, Tai-sensei.“ Tai překvapeně vzhlédl od Keitara, kterého právě Hinata s námahou zvedala do náruče.
„Myslím, že byste měly jít ve dvou, děvčata. Já vám to budu jenom kazit.“ Usmál se dobrosrdečně.
„Naopak, sensei!“ Trvala na svém Nigenteki. „Stejně jsem se vás chtěla ještě zeptat na nějaký ninjutsu.“
Tai se postavil a sehnul se pro deku, aby ji vytřepal a pomohl se skládáním.
„To můžeš i zítra, Nigenteki.“
„Ale já bych ještě chtěla večer chvilku trénovat – tak proč to odkládat? Aspoň bych to jutsu mohla vyzkoušet už dneska.“ Usmála se nesměle.
Tai předal složenou deku Nejimu a otočil se k děvčatům.
„Tak dobře.“ Souhlasil a Nigenteki se široce zazubila. „Ale jen na chvilku.“