Boj proti Osudu 68

„Skuzavka!“ Zapištělo dítě nadšeně a rozběhlo se k prolézačce.
„Počkej, Keitaro, neutíkej!“ napomenula ho jeho ustaraná máma a rychle ho zvedla do náruče, aby zabránila případné katastrofě v podobě pádu a rozedřeného kolene. Chlapec ale jejím počínáním očividně vůbec nebyl potěšen; v jejích rukou sebou nepokojně házel a nespouštěl pohled ze skluzavky.
„Já ci kouzat!“ Dožadoval se chlapeček dotčeně a nepřestával se ošívat.
„Půjdeme se klouzat, Keitaro, ale pomalu. Maminka ti přece říkala, že na štěrku nesmíš utíkat.“ Keitaro nabručeně vysunul spodní ret a dál zápasil s matčinýma rukama, které ho omezovaly v pohybu. Když ale uznal, že se skutečně blíží k vytoužené skluzavce, začal od boje upouštět.
A dobře udělal – za pár vteřin ho maminka skutečně vysazovala přímo nahoru na prolézačku. Vesele se na ni zazubil, rukou se chytil zábradlí a gecnul na zadek, hypnutizujíc dlouhou cestu dolů.
Moc dobře věděl, že teď musí počkat, až maminka skluzavku obejde a stoupne si za její konec. Jednou takhle nepočkal a sklouzl se hned. Dole potom škaredě spadnul; maminka ho musela léčit tou lechtavou zelenavou zářící mlhou, která jí vycházela z dlaní, a potom dlouhé týdny nechtěla o skluzavce ani slyšet. Když konečně povolila, dával si Keitaro dobrý pozor a vždycky na ni čekal.
Maminka konečně dorazila na místo a dřepla si pod skluzavku. S úsměvem k němu napřáhla ruce. Keitaro se zazubil, silně se odstrčil rukou a už svištěl dolů, aby se za moment chichotal v maminčině náruči.
„Eťe!“ Dožadoval se radostně máchající ručičkou opakování, což mu maminka s radostí splnila.
Po pár minutách na skluzavce začal chlapeček pokukovat po pískovišti. „Bábovičky?“ Otázal se chlapeček a sklouzl očima na tašku s hračkami, kterou maminka vždycky brávala na hřiště.
„Chceš si hrát na písku?“ Odtušila Hinata a otevřela tašku. Dítě do ní okamžitě strčilo skoro celou hlavu v honbě za hledáním plastového kbelíčku. Za pár vteřin už měl chlapeček držátko kbelíku pevně v dlani a rázoval si to dětsky kolébavým krokem k pískovišti.
Maminka zatím v tašce našla ještě několik barevných hraček do písku a přisedla si k dítěti na zděný okraj pískoviště. Chlapeček, který dosud jako naběračku používal pouze svou malou ručku, přijal od maminky nabízenou lopatku.
„Děkuju.“ Zarecitoval chlapec roztržitě, na což Hinata zareagovala hrdě usměvavým „Prosím.“ Keitaro byl v tu chvíli ale už zabraný do přehazování a uplácávání sypké hmoty.
Za pár momentů byl kbelík plný až po okraj a pěkně uplácaný. Keitaro ho jednou ručkou šikovně otočil a začal kbelík poplácávat s naučenou říkankou na rtech.
„Otoukej se bábovičko,
Nebudeš se otoukat,
Budu na tě žaovat.“
Dítě odtáhlo dlaň od dna kbelíku otočeného vzhůru a opatrně chytilo do prstů jeho okraj. Pomalým pohybem začalo nádobu zvedat a zvědavě nakukovalo na odhalující se písek, zda drží tvar.
Z jedné stěny se kus hmoty odloupl a stěna se sesunula, zbytek tvaru ale vypadla docela stabilně.
„Ta se ti moc povedla, Keitaro!“ Zatleskala chlapečkovi Hinata. Ten místo zatleskání zaplácal na svoje stehno, hrdě se zaculil a energicky začal plnit kbelík další dávkou písku.
Za chvilku bylo na pískovišti báboviček hned několik, kbelík i lopatka skončily pohozené velke Keitara a ten se natahoval k Hinatě pro dětské hrábě na písek. S jejich pomocí začal shrabávat sypkou hmotu do kopce.
„Kenichi, počkej na mámu!“ Ozval se odkudsi ženský hlas doprovázený dětským smíchem a rychlým klapotem podrážek po dlažbě. Hinata otočila za zvukem hlavu.
Na hřiště právě přibíhal asi šestiletý chlapec, s mámou vezoucí kočárek několik metrů za sebou.
„Dobrý den!“ Zahlásil poslušně směrem k Hinatě, sedící na okraji pískoviště. Ta však svým přátelským „Ahoj“ pozdravila jen jeho záda; chlapec vystřelil jako blesk k barevným prolézačkám z kovových trubek na vzdálenějším konci hřiště.
Hinata si tiše oddechla, když energické dítě bez zájmu minulo pískoviště, odkud na něj Keitaro koulil se zájmem oči, a jako opice vyskočilo na prolézačku.
Jeho máma zatím zaparkovala kočárek vedle pískoviště a posadila se na blízkou lavičku. Hinata zatím vstala z improvizovaného posezení a kraji pískoviště a oprášila si kalhoty.
„Vezmi si kyblíček a pomalu půjdeme, Keitaro.“ Usmála se na chlapce, který zvídavým pohledem stále pozoroval staršího kluka, houpajícího se na prolézačce.
„Eťe chvilku.“ Smlouval Keitaro, když konečně obrátil pozornost na mámu, která začala z pískoviště sklízet jeho věci.
„Už musíme jít. Tatínek se bude každou chvilku vracet domů.“ Keitaro opět stočil svůj pohled na kluka v odlehlejší části hřiště.
„Kuk!“ Oznámil mámě, jako by si myslel, že si nově příchozího chlapce nevšimla.
„Ano, je tam chlapeček, ale ten si s náma hrát nebude Keitaro. Už musíme jít.“ Vysvětlovala trpělivě, zatímco oprašovala věci od písku a skládala je do tašky. Keitaro se zatím s pomocí ruky vyhoupl do stoje a udělal pár nejistých kroků po písku, oči upřené na nově příchozím. Ten právě visel na prolézačce za jednu ruku a nedůvěřivě si Keitara se staženým obočím přeměřoval.
Keitaro chvilku přemýšlel, jestli se k tomu klukovi nepůjde podívat – pak si ale vzpomněl na zážitek se skluzavkou, a rozhodl se mámu radši přece jen poslechnout. Ale příště, příště to zkusí!
Chytil maminku za nabídnutou ruku a s její pomocí překonal zavrávorání, když překračoval zděný okraj pískoviště. Na maminčino vybídnutí řekl usměvavé paní na lavičce hlasité „Naschuedanou,“, ještě naposledy se přes rameno ohlédl po tom opičím klukovi, a když s maminkou obešli roh blízkého domu, hřiště mu zmizelo z dohledu.
Otočil vykroucený krk zpátky dopředu aby viděl na cestu a zakoukal se na špičky svých bot, z kterých se pomalu drolily poslední zbytky písku. Zkusil několikrát při kroku pořádně dupnout a vesele se zasmál, když uviděl hromádku zrnek písku tam, kde před chvílí dopadla jeho bota. Nově objevená zábava mu ale moc dlouho nevydržela. Po pár dupnutích už písek z bot nadobro zmizel a Keitaro tak zvedl oči od dlažby a zvídavě se rozhlédl po okolí.
„Jak se ti dneska libilo na hřišti?“ Usmála se na něj maminka.
„Líbio!“ Souhlasil Keitaro nadšeně.
„Co se ti líbilo nejvíc?“ Vyptávala se dál maminka vesele. Keitaro se zamyšleně zamračil, než si vybavil odpověď.
„Kouzy kouz!“
„Nejlepší byla skluzavka?“ Odtušila máma.
„Aňo, kouzy.“ Zdůraznil Keitaro a zazubil se, zatímco s maminkou odbočili na hlavní ulici.
„Tak víš co? Zítra půjdeme na klouzačku znova.“ Mrkla na něho maminka.
„Hulá!“ Zaradoval se chlapeček a vesele poskočil.
Hinata zvedla od dítěte hlavu, rty roztažené do úlevného úsměvu. Byla ráda, že chlapec při odchodu z hřiště moc neprotestoval. Byla by tam s ním bývala zůstala i o pár minut déle, věděla ale, že čím déle by zůstala, tím víc by si Keitaro chtěl hrát s tím druhým chlapečkem.
A to nepřipadalo v úvahu.
Proto se na vesele poskakujícího chlapce znovu vděčně usmála a přechytila si tašku s hračkami.
Když od dítěte zvedla hlavu, její oči automaticky přilákal náhlý ruch na druhé straně ulice. Procházela tudy skupinka pošťuchujících se mladých ninjů, v nichž Hinata poznala i své dřívější svěřence.
Kyuodou si své modrovlasé senseiky a poskakujícího malého chlapečka, zavěšeného na její ruce, všimla jako první. Široce se zazubila a zamávala jí.
„Hinato-sensei!“ Zavolala vesele na pozdrav a strhla tak ženiným směrem i pozornost zbytku skupinky.
Nejstarší z houfu, který mezi zbytek tvořený puberťáky moc nezapadal, byl Tai. Překvapeně zvedl hlavu, utínajíc tak proud slov, který se k němu nepřetržitě hrnul od Nigenteki, a po vzoru své žačky zamával. I Nigenteki, náležitě si užívající své místo po jeho pravici, zvedla ruku Hinatě na pozdrav.
Hlasitá konverzace na chvilku utichla i za Taiovými zády a k Hinatě se zvedly poslední dva páry očí. První z nich, patřící Nentouovi, se ohraničil vráskami úsměvu, když jí chlapec mával svůj pozdrav. Jeho společník, jediný člověk ze skupiny, kterému chyběla čelenka, a také poslední z členů jejího bývalého týmu, byl v pozdravu skoupější. Jeho tváře se zalily rozpačitou červení a on opatrně kývl a chabě zamával.
Hinata všem zamávání vesele oplatila a pustila Keitarovu ruku, aby mohl ostatní taky pozdravit. Kyoudou ještě chlapečkovi poslala vzdušný polibek a ten radostně poskočil.
„Vidíš to, Keitaro, tak to vypadá, že tatínek bude nakonec doma dřív než my.“ Zasmála se na dítě Hinata, když skupinka zmizela za rohem a chlapec se znovu natáhl po její ruce.
„Tatínek!“ Zaradoval se Keitaro a zazubil se na mámu.
„Ano, tatínek.“ Mrkla na něj a potom se k němu naklonila. „A možná,“ začala spiklenecky polohlasem, „že když ho dneska hezky poprosíš, přečte ti večer pohádku místo mě.“
Zabočili za roh a na konci řady spatřila Hinata úlevně terasu jejich domku.
‚A pokud hezky poprosím já,‘ pomyslela si pobaveně, ‚tak si možná vezme na starost i koupání.‘