manga_preview
Boruto 32

Nabídka, která se neodmítá XII.

Pein jejich neúspěch přijal bez řečí, k překvapení všech přítomných. Věděl, že se Sasori ještě nezotavil, tudíž doufal spíš v nějaké informace než v zachycení jednoocasého Jinchuurikiho.

Sasori mlčel. Až pak, o něco později, si odchytl Konan.

„Konan,“ popadl ji za paži a ucítil, jak ztuhla, připravená na boj. Rychle ji pustil, aby nepřišel k úrazu. Modrovlasá kunoichi se k němu prudce otočila, v očích blesky.

„Co tady na mě číháš,“ zasyčela. Shovívavě se na ni usmál; pobavilo ho, že automaticky začala šeptat.

„Chci mluvit s Peinem. Potažmo i s tebou,“ řekl stroze. Na nic se neptala. Vzala ho rovnou k vůdci.

„Zapomněl jsi mi snad něco říct?“ nadzvedl Pein obočí, v hlase nepatrná známka pobavení.

„Tak nějak,“ připustil Sasori. „Jde o jednoho shinobiho v Písečné vesnici. Střeží hlavní bránu.“

„Máš ve vesnici špeha?“ zeptala se Konan tak nevěřícně, až by se Sasori nejradši urazil. Taky mu nemusela brát okamžik překvapení, nemohla chvilku počkat? Ještě ani neřekl, že z něj udělal špeha. Ale pravda, byl v Akatsuki proslulý tím, že se rád udržoval informovaný. Jeho sbírky musely nějak růst. „Nikdy se o své špehy nedělíš,“ dodala podezíravě. Pein ji umlčel zvednutím ruky. Pak na loutkáře kývl, aby pokračoval.

„Udělal jsem výjimku,“ odvětil Sasori, opatrně volil další slova. „Yuura je věrný své vesnici, neochotný ji zradit. Trošku jsem ho poupravil.“

„To není jednoduchá technika,“ poznamenal Pein tiše. Sasoriho pohled mu byl dotčenou odpovědí – nejsem jen tak někdo. Znechuceně se nad svou dětinskou domýšlivostí otřásl, ale zkrátka nebyl na takové úrovni, aby se nad ni dokázal povznést.

„Je naprogramován na sdílení veškerých informací, které by se nám mohly hodit. Co se dnešního boje týče, je Písečná vesnice závislá jen na jeho výpovědi. Jsou obeznámeni s faktem, že byl jistý loutkář vážně zraněn a je tedy indisponován. Když mi na pár hodin půjčíte Deidaru, můžeme si pro jednoocasého Jinchuurikiho dojít hlavní bránou.“

„Tvůj plán se mi líbí, Sasori,“ odvětil Pein. „Ale nemůžeme si ho teď dovolit. Je ten špeh… omezený?“

„Časově omezený? Ne,“ odvětil loutkář ostře. Copak byl nějaký amatér? Oni v něm tu domýšlivost zkrátka vyvolávali každým dalším slovem, byla to jejich vina, že zněl jako namyšlený… Uchiha. K zlosti bylo, že Itachi namyšleně nezněl, ale už jen tím významným mlčením… „Chcete s útokem počkat?“

„Byla by škoda se ho zbavit tak rychle,“ vrátila se Konan do rozhovoru. „Jestli udělá, cokoli budeš chtít, bude se nám ještě hodit. Jinchuuriki není náš jediný cíl.“

„Je k dispozici vám všem,“ přiznal Sasori. Konan se ani nesnažila zamaskovat překvapení. Pein ho probodl pohledem. Což nebylo vůbec nic příjemného. „Téměř všem,“ dodal kajícně.

K jeho překvapení se vůdce Akatsuki usmál. Bylo to děsivé a mohlo to znamenat úplně cokoli.

„Není třeba se znepokojovat,“ řekl zdánlivě bez kontextu. „Před Orochimarem už jsme byli varováni.“ Sasori prudce vzhlédl, pohlédl Peinovi do očí. Tentokrát mu nedělalo problém čelit chladnému Rinneganu. Nesnášel… k smrti nenáviděl, když před ním někdo něco tajil. Jestli je i tohle ten případ… „Je příliš nebezpečný na to, aby nám tady pobíhal,“ pokračoval Pein. „Ale naše cíle se neshodují.“

Kým byli varováni?

Sasori se nezeptal. Věděl, že odpověď by nedostal.

A proč nebyl varován on? Chtěl mu věřit. Chtěl mu beze strachu nastavit záda, jako by je nastavil komukoli jinému z organizace. Proč dostal do dvojice jediného člověka, kterému se nedalo věřit?

„Je to tedy… dočasná posila?“ zeptal se tiše, odměřeně. Ustoupil do strany, aby viděl i na Konan. V místnosti jako by zhoustl vzduch. Bylo to neuvěřitelné, ale veškerá opatrnost se přesunula na druhou stranu hřiště. Sasori měl zkrátka hranice, přes které nesměl nikdo jít.

„Podívej se na Akatsuki očima nepřítele,“ promluvil vůdce překvapivě smířlivě. Sasori sice skutečný hněv svého nadřízeného ještě nepocítil, ale kdykoli se mu podíval do očí, měl pocit, že ho od smrti dělí jen pár vteřin. Zásadně od něj čekal horší činy, než kterých se nakonec dočkal. „Dvojice jsou rychlejší a výkonnější, ale zároveň mnohem zranitelnější. Postupem času si na sebe zvyknete a cítíte se v bezpečí i se svými slabostmi. Začnete na toho druhého spoléhat, a když o něj přijdete, jste prakticky nepoužitelní.“

Sasori prudce vzhlédl, v očích oheň. Až příliš lehce v takových chvílích zapomínal, před kým stál. Vzdorně se narovnal. „Chcete tím snad říct-…“ Další zvednutí ruky. Zaťal zuby, až ho zabolela čelist.

„Nech mě domluvit,“ pokračoval Pein chladně, ani minimálně vyveden z míry. „Soudíš svého nového partnera podle toho, jak se vám spolu daří na misích, nemám pravdu?“

„Samozřejmě, jak jinak bych-…“

„Viníš ho za své vlastní chyby?“

„Mé vlastní-…“

„Jak jsi přišel ke všem těm zraněním? Slábneš snad? Ne. Zpohodlněl jsi. Je načase, aby ses naučil spolupracovat i s někým jiným. Nechápej mě špatně,“ pokračoval zase klidněji, „není to útok na tvé schopnosti. Nemůžeme si dovolit ztratit další lidi,“ skoro si při vzpomínce na maskovaného ninju a jeho nálady povzdychl. „A ještě než se začneš dovolávat spravedlnosti, neměj strach, ostatní to čeká taky. Pozorně Orochimara sleduj, nauč se ho předvídat. Pochop jeho taktiku, přizpůsob se a jeho donuť udělat to samé. Potřebuju, abyste dokázali fungovat i samostatně.“ To znělo dost zlověstně. Plánoval Orochimara odstranit? Proč nemohl mluvit jasně?

Tahle povídačka o dvojicích dávala smysl, ale stejně se Sasori držel ze všech sil, aby cestou do dílny neprorazil zeď, popřípadě něčí lebku. Byl rozpolcený mezi tím, co vůdce řekl a co jenom naznačil. Nevěděl, kvůli čemu se rozčilovat dřív. Jak si to ti dva vůbec představují? Napřed je jednoho po druhém vystopují jako pátrací psi, násilím je donutí vzdát se svých dosavadních životů, přinutí je pracovat ve dvojici, čímž odbourají poslední zbytky jejich starých návyků v boji, a nakonec je začnou přehazovat jako zatracená škatulata, aby si zase zvykali na samotu. Sasori se dokázal bránit sám, a přežil každý souboj, každý průšvih. Sedm let bloumal pouští a zaséval strach v srdcích nepřátel. Ve válce si získal pověst, ze které se Suna třásla ještě teď. Samota je jedna věc, ale sabotér ve vlastních řadách, s tím se přece nedá pracovat.

Ne.

Nehodlal se učit, jak Orochimaru funguje, aby mu tak vyšel vstříc.

Rozhodl se ho poznat z jiných důvodů. A to, jak tušil, po něm Pein chtěl, i když to rozhodně neřekl přímo. Byla pravda, že Orochimaru se Sasorim komunikoval, zatímco ostatním se obloukem vyhýbal. Pokud se na celou věc díval prakticky, nemohl tak docela vyčítat vůdci, že o „novém“ členovi chtěl zjistit něco víc prostřednictvím něj. Ale kdyby mu to prostě řekl… proč je takový problém něco říct a tím všechno urychlit a ulehčit? Opravdu tohle zbytečné zatajování nesnášel.

Neměl sice ze svého partnera dobrý pocit, ale zároveň by si nedovolil ho obvinit ze zrady. Inovátoři byli vždycky trošku jiní, nebudili v lidech zrovna důvěru. Sasori si byl jistý, že ho ostatní mají za šílence, když tráví čas jen ve společnosti loutek. Nikdo tady přece nebyl normální. Vraždili pro peníze. Sasori dělal z lidí loutky, Itachi vyvraždil celý klan, když mu bylo třináct, a nejspíš neměl mimické svaly, Zetsu byl zatracená masožravá kytka a Hidan byl nesmrtelný a se smíchem do sebe rval ty nejostřejší zbraně, copak oni si mohli dovolit kohokoli soudit?

Hněv ho opustil tak náhle, až celý splaskl. Nesměl hned proti svému parťákovi jít, jako by ho chtěl ulovit a jeho hlavu vystavit v hlavní síni organizace. Neměl žádný důkaz, a Pein mohl mít pravdu, snad si do hlavy vtěsnal nesmysly o nedůvěryhodnosti jen proto, že na něj Orochimaru nedává takový pozor, na jaký si zvykl u Kakuzeho. Musí se ujistit, že je naprosto objektivní, až pak začne jednat.

***

Tahle malá osobní a snad malinko pomstychtivá mise neměla dlouhého trvání. Vlastně se ke svému úkolu ještě ani pořádně nedostal, když jeho partner podnikl první krok. Potom, co Sasori odešel ze své soukromé konzultace s lídrem organizace, byl společně s Orochimarem svolán zpět do hlavní síně, aby jim bylo oznámeno, že hon na Jednoocasého se na nějakou dobu odkládá. Loutkář na sobě cítil hadí pohled. Ani nemrkl. Snad jen doufal, že vypadá dost uraženě, kdyby takový vývoj událostí Orochimara překvapil.

Kisame stále pátral po uprchlém členovi, kterému se do dvojice nechtělo s jejich vyhlášeným zabijákem parťáků. Itachi se vytratil. Nikomu neřekl, kam jde, a nikdo se ho ani neptal. Kakuzu se nudil a Sasori přemýšlel, jak z celé situace vytěžit co nejvíc. Potřeboval přece misi k tomu, aby Orochimara mohl studovat podrobněji. Pein mu dal úkol, a pak mu ho znemožnil. Co to bylo za nesmysl? Pochopil ho snad špatně? Možná se jednalo o stejný případ, jako když on byl předhozen policistům a jejich výslechovým praktikám, když na něj při jeho začátcích padlo podezření, že je špehem? Snad i Orochimaru měl dostat nějakou druhou šanci, způsob, jak se v očích organizace vykoupit.

Pein bez dalšího vysvětlení zmizel. Zbylým členům v úkrytu dal neplacené volno, jinými slovy jim dal kulantně najevo, že jsou dle jeho názoru neschopní a že by se teď o Jednoocasého nemělo šanci snažit, když jsou všichni ve vesnici na pozoru. Sasori věděl svoje: Yuura splnil své povinnosti a nahlásil souboj jako tragický, avšak ne zcela neúspěšný. Ubránili vstup do vesnice před dvojicí útočníků, z nichž jeden pravděpodobně nepřežil. Písečná vesnice sice byla na pozoru, ale jen před jedním mužem.

Zrovna ho napadlo, jestli to od něj není pokrytecké, tajit před Orochimarem takovou věc a ještě aktivně jít proti němu, když se mu najednou zatočila hlava.

Během vteřiny se mu nohy proměnily v želé. Svalil se na podlahu a přitáhl k sobě pozornost všech zbylých členů – což byla jenom Konan a Orochimaru. Mužské ruce, tak šíleně bledé a tenké, a přesto tak neuvěřitelně silné, se mu obmotaly kolem pasu a pomohly mu zase na nohy.

„… ještě nezotavil,“ pochytil konec věty, která mu zazněla příliš blízko hlavy. Poněkud omámeně sledoval, jak si ho Konan prohlédla a v očích se jí cosi mihlo, nepatrného a nepopsatelného, pak přikývla a najednou ho ty samé ruce táhly chodbou pryč. Směrem k pokojům.

Asi na tom byl hůř, než si myslel. Ale proč tak náhle? Dosavadní léčba probíhala nad očekávání dobře, zotavoval se rychle a pořád sílil, až teď… jen tak, zničehonic. Konan byla dávno pryč. Sama měla své práce až nad hlavu. Kakuzu nejspíš někde mlátil do zdi.

„V takových chvílích tě nezranitelné tělo musí lákat,“ uslyšel, a zase to bylo příliš blízko. Znělo to jako syčení, víc než obvykle. Otřásl by se zimou, kdyby nehořel. „Pomůžu ti, mám něco, co ti udělá mnohem lépe.“

Sasori v odpověď jen cosi zakňučel. Vzápětí se ostudou málem propadl do země. Asi bude zvracet. Při myšlence na dávení se zraněnou klíční kostí se mu udělalo mdlo.

Byli v pokoji. Až když se loutkář slepě šátral po posteli, zjistil, že nejsou v tom jeho. Nebyli ani u nikoho jiného, byla to dílna, Orochimarova dílna, mnohem uklizenější než ta jeho, a přestože na něj ze stěny nezíraly mrtvé oči loutek, Sasoriho polilo ještě větší horko. Tentokrát se tady nic nevařilo, nic nebublalo, pracovní desky byly čisté a lahvičky seřazené. Matně si uvědomoval, že žádná z ampulek na sobě neměla identifikační štítek. Pak ucítil ostré bodnutí v krku a před očima se mu zase zatmělo.

V další vteřině oči otevřel. Svět se přestal točit a Sasori, stále polekaný vyhlídkou horečnatého blouznění, roztřeseně vydechl. Pak ze sebe vyrazil překvapený chechot.

„Co… co to bylo?“ vzhlédl k němu, zaplavila ho úleva a vděk. Ten chlap byl génius, stačilo mu pár vteřin a věděl, co dělat-…

Orochimaru už mu nevěnoval pozornost. Rychle ho vytáhl na nohy a chvilku se rozhlížel kolem sebe, očima těkal ze strany na stranu a dýchal mnohem rychleji. Pak se k loutkáři prudce otočil.

„A to je jenom ochutnávka, Sasori,“ zavrněl měkce, pobízivě. „Tohle,“ ukázal na malinkatou injekci, ve které zbyla poslední kapka jakési fialové tekutiny, která mu teď nejspíš zachránila život (nebo ho alespoň ušetřila pár dalších bolestivých nocí strávených v deliriu). „Tohle,“ zdvihl ji a fascinovaně na ni pohlédl, „můžeš mít tady,“ dlaň druhé ruky přitiskl k Sasoriho hrudi. „Navždy.“ Oči se mu fanaticky leskly.

Sasori podvědomě ucouvl. Zády narazil do pracovního stolu. Jeho smysly se mu vracely, pomalu a stále poněkud zmatené, ale byl zase na nohou.

„Počkej,“ vydechl. „Jak jsi věděl, co mi je?“

Odpovědí mu byl jen další z těch líných samolibých úsměvů.

„Ty. To‘s mi udělal ty,“ pokračoval Sasori. Znervózněl. Nebyl ozbrojený. Neměl vůbec nic. A… potřeboval být ozbrojený? Byl tady jen Orochimaru. Nic se nedělo, nikdo neútočil, byl tady jenom jeho parťák, který-

… ho otrávil.

Vzedmula se v něm vlna hněvu, bezradnost se mísila s křivdou, dostal křeč do prstů na rukou, jak silně se vzepřel myšlence na to, že byl zrazen, obelhán. Přitom ještě před pár vteřinami zvažoval, že svou paranoiu hodí za hlavu a Orochimara přijme coby dalšího člena rodiny, se vším všudy.

„Co to má znamenat,“ zavrčel. „Co po mně chceš?“

Orochimaru vypadal, že se ho ten nepřátelský tón nanejvýš dotkl.

„Spolupráci, příteli,“ usmál se. „Tohle byla konečná zkouška. Obstál jsi. Můžeš přijmout svou nesmrtelnost. Ovšem pokud mi na oplátku pomůžeš ty…“ na moment se odmlčel, a když viděl, že ho Sasori nepřerušuje, spokojeně a snad jakoby mimochodem dodal: „Potřebuji schránku.“

„O čem to mluvíš? Zbláznil ses?“ vyhrkl loutkář, a myslel svůj dotaz smrtelně vážně. „Konečná zkouška, nesmrtelnost, schránka!“ rozkřikl se, jako by si nemohl vybrat, která z těch věcí ho znepokojila víc. Orochimaru po něm bleskově chňapl a Sasori nestihl ani vydechnout; kdykoli svého partnera viděl při boji, přebíhal mu po zádech mráz, a doufal, že se nikdy neocitne na straně nepřítele. Fakt, že se tam nejspíš právě ocitl, v úkrytu, který mu ještě před malou chvílí přišel bezpečný, z něj udělal trosku neschopnou jakékoli reakce. Nechal se přitáhnout blíž. Srdce mu tlouklo jako splašené, ale věděl, že jeho tvář neprozrazuje jedinou známku strachu. Jeho permanentně zasněný a klidný výraz by vyhrával herecké ceny, kdyby dostal šanci.

„Copak tebe to už neunavuje? To, jak jsi slabý?“ zasyčel na něj hadí ninja, oči divoké a hlas zastřený. Sasori navzdory své hrůze pocítil, jak mu začíná bublat krev. „Zranitelný,“ pokračoval Orochimaru. „Podívej se, jak je snadné tě dostat na kolena. Jak je jednoduché tě zranit, zabít, nechat trpět. Jak otravné to je, neustále cítit bolest.“ Prsty mu sjel ke klíčním kostem. „Zmáčknu a je po tobě. Jak chceš pokračovat ve svém umění? Co za sebou můžeš zanechat, když je tak snadné tě zabít? Snad jen svou chladnoucí mrtvolu,“ poškleboval se. „Tohle z tebe udělá umění. Věčné, trvající, nesmrtelné… mám oči, loutkáři, vím, že po tom toužíš.“

Sasorimu bezděčně sklouzl pohled na lahvičku s fialovou tekutinou stojící hned za prázdnou injekcí. Orochimaru jako by právě na to čekal; oči se mu zúžily, rty se mu prohnuly ve vítězoslavném šklebu. Kde si Sasori teprve spojoval souvislosti, on si domýšlel svůj úspěch.

„Co jsi myslel tou schránkou?“ zeptal se, sehrán se svou rolí domnělého komplice, hlas klidný a chladný. Orochimaru ho pustil a odstoupil.

„Uchiha,“ oblízl se a loutkář se bezmála otřásl. Na moment se ztratil v představách, kde na jedné straně figuroval nepřekonatelný Itachi, a tudíž i vysoká pravděpodobnost Orochimarovy smrti, potažmo i jeho vlastní, pokud se nestihne odtrhnout včas, a na straně druhé byla Orochimarova nepředvídatelnost a Itachiho nevědomost, která hrála do karet zrádci.

Vycenil na to slovo zuby. Orochimaru si i tohle gesto vyložil po svém.

„Věděl jsem, že tě to přesvědčí,“ poznamenal, dobře si vědom loutkářovy averze vůči nadanému ninjovi. Měl za to, že se jím Sasori cítil ponížen, a Sasori mu to nehodlal vyvracet. „Jsi indisponován a nikdo se po tobě nebude shánět. Itachi zamířil do Konohy,“ pokračoval bezstarostně, a měl na tváři jakýsi zvláštní vypočítavý úsměv, který se Sasorimu k celé situaci tak docela nehodil.

Tohle přece nemohl plánovat? Za tolik rohů nevidí nikdo.

Nemohl vědět, že bude se Sasorim ve dvojici. Nemohl vědět, že nové tváře v Akatsuki Kakuzeho doženou k vraždícímu šílenství, že další členové se o tom dozví, uprchnou, tím pádem zaměstnají nejlepšího stopaře, ten pak logicky nebude moct být na misi se svým partnerem, Itachim, který je teď s nekrytými zády…

Před očima mu proběhly všechny mise, na kterých byl zraněn, zatímco Orochimaru nečinně přihlížel.

Ta zjevná důvěra v Sasoriho souhlas s celým plánem.

Slova o nesmrtelnosti, šílená, ale stejně tak atraktivní a lákavá, mu dodatečně vrazila facku. Zpracovával ho jako jediného, protože byl nejsnadnějším cílem. Postupně zařizoval, aby ho protivníci mrzačili, aby ho znechutila jeho vlastní smrtelnost a zranitelnost. A jemu se to snad málem povedlo. Přišel do Akatsuki a z jediného pohledu zjistil, kdo bude nejlepší oběť.

Sasori už zažil hodně toho, z čeho se mu vařila krev natolik, že za to zaplatili nevinní lidé, celé vesnice, celé armády. Ale vážně si nemohl vzpomenout na případ, kdy by zuřil víc než teď, v tento okamžik, kdy na něj Orochimaru zíral, tak spokojený se svým zjevným úspěchem. Ještě nikdy netoužil víc po něčí smrti.

Byla by sebevražda vyvolávat poplach. Byla by sebevražda dělat cokoli jiného, než co po něm Orochimaru chtěl. Ale taky byla sebevražda jít proti Itachimu. Což jeho partner ve vší své domýšlivosti nebral v úvahu.

Poznámky: 

Orochimaru má komplice? A taky že si na něm dal dost záležet. Samotný vůdce Akatsuki si dává pozor, aby Sasoriho nerozčílil k nepříčetnosti, s čímž se Orochimaru neobtěžuje. Jak tohle asi může dopadnout.

Moc - vážně moc děkuju za vaše komentáře. Jsou nádherné, jsem tak ráda, že mi dáte vědět. Navzdory tomu, že musím vždycky vyloženě vstát z mrtvých, abych sem zase něčím přispěla. Fakt si dávám načas. O to víc děkuju za zpětnou vazbu. Aku, že i po nutné kontrole mi dáš vědět, proč jsem prošla ke zveřejnění, a Senpai-sama? Normálně jsem byla dojatá.

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Čt, 2019-03-07 22:54 | Ninja už: 824 dní, Příspěvků: 1501 | Autor je: Utírač tabulí na Akademii

Rozhovor s Peinom je poučný, vychutnala som si ho Božíííííííííííííííííííí Je to taký pingpong nedôvery, oťukávania, nevysloveného uznania a pod. Úsmevné, že Sasori nevie, či sa má uraziť, a či nie Laughing out loud To by aj mňa zaujímalo, kto Peina varoval pred Oročimarom, ale ten nevaroval Sasoriho, hoci ho s ním posiela na misie Puzzled Sasori je asi Peinov testovací panák, vie, že je inteligentný, teda schopný všeličo odhaliť. Názor o dvojiciach je veľmi pravdivý, z hľadiska stratégie a taktiky musí dobrý šéf takto uvažovať. Skvelá rada aj do života: „Pozorně Orochimara sleduj, nauč se ho předvídat. Pochop jeho taktiku, přizpůsob se a jeho donuť udělat to samé. Potřebuju, abyste dokázali fungovat i samostatně.“ Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Bohužiaľ aj takto sa často v živote funguje: „... ale sabotér ve vlastních řadách, s tím se přece nedá pracovat“ – musíš, Sasori, tento svoj názor prehodnotiť, však vieš, s akými exotmi si v spolku Mrk Itík má možno mimické svaly vylepšené botoxom Laughing out loud Fuuha, náš mysliteľ odpadol a Oro zas využíva príležitosť na vábenie k nesmrteľnosti Orochimaru ^.^ Vykľulo sa šidlo z vreca, Oro ho bohviečím otrávil a aj bábkar je už jeho experiment Whááá Hehe, tuším by mal Sasori urobiť z Ora bábku, potom by bol ozaj nesmrteľný a v kvalitnej schránke hihihi Oro teda vie argumentovať, pripomína mi to Satana z „Pokušenia sväteho Antoníčka.“ „Tohle přece nemohl plánovat? Za tolik rohů nevidí nikdo.“ – no, u Ora nevieme, za koľko rohov vidí a kto sú jeho komplici Puzzled Rinnegan ozaj nie je najpríjemnejší, aj Sasan s ním oškaredel OMG! Vážně nevím, co dál...
Urobila si zo Sasoriho naše zrkadlo, aspoň ja sa s ním konfrontujem, porovnávam a prehodnocujem svoje názory a postoje, to sa ti fakt podarilo Kakashi YES Rozhodne stojí za to čakať, kedy ako Fénix vstaneš z popola Jump! Aku má podobné videnie sveta ako ja a súhlasím s jej názormi a pocitmi, tiež si duchovne lebedím a sviatkujem vďaka tebe Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Čt, 2019-03-07 19:59 | Ninja už: 3787 dní, Příspěvků: 2037 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Zvláštní představit si tolik specifických charakterů pod jednou střechou a proniknout do Sasoriho myšlení o všech těch kumpánech ve zbrani. Rozesmál mě názor, jak tam není nikdo normální a následující výčet všech jejich kuriozit xD A moc se mi líbil postřeh o Peinových očích; jsem zvyklá na Peina a Akatsuki vídat spíš parodie, málokdo to psal i ve vážnější notě, o to víc mě ladění zaujalo. Člověk si připadal hypnotizovaný spolu se Sasorim - oba jsme pocítili tu tíhu a děsivost Rinneganu.
S Orochimarem je to o kejhák. Je to prostě had. Snaží se Sasoriho nalákat, ale primárně mu jde vždycky jen o vlastní zisk. A ještě si troufá na Itachiho, ne a ne! xD Zaujala mě Sasoriho poznámka o samotě a sabotérovi; máš tam humor, drama, ale máš tam taky hodně moudrosti. Mrazilo mě, zas jsi mě krásně vtáhla do všech těch úžasných uliček a kliček loutkářovy mysli.
Vždyť mám vždycky druhé Vánoce, když zahlédnu nový díl a těším se, až si počtu. Pro mě je to taková odměna Smiling A vůbec mi nevadí si počkat, jestliže se pak můžu jen tak kochat a lebedit si mezi všemi těmi krásnými písmenky Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Krev tvých očí | Oblačno, místy zataženo 7/ | Kam přichází mrazy
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..