Když má srdce svoji hlavu 41

Díl jedenačtyřicátý – Nejhorší narozeniny

Přestože jsem měla ráno zase vstávat před pátou, kromě slabých dvou hodin spánku s hlavou odloženou na koleni, kam mi vyčerpáním odpadla, jsem celou noc uneseně hltala Orochimarovy pečlivě zaznamenané, obsáhlé zápisky. Předchozí deník se týkal nějakých složitých genetických mutací, kterým jsem vesměs nerozuměla; tento byl o dost starší, podle stylu písma a zažloutlých stran nejspíš jeden z prvních. Jelikož počáteční listy obsahovaly popisy pokusů zdokonalování nejrůznějších technik i se zmínkami o schopnostech jednotlivých uživatelů, z jejichž jmen mi byla dobrá čtvrtina známá, datovala jsem vznik čteného materiálu na dobu, kdy působil v Konoze coby Jounin.
Možná se z hadího Sannina vyvinul vyšinutý magor toužící po moci a nesmrtelnosti, nedalo se mu však upřít, že už v mládí byl vysoce inteligentní a vykazoval určitou formu zvrácené geniality. Jeho práce mě fascinovala. Z lékařského hlediska bych některé experimenty, především ty zaobírající se buňkami, považovala za přínosné.
Večer jsem se preventivně pustila do čtení, abych předešla hrozící depresi a mučivému fantazírování, jak by asi probíhala ona večeře u Naruta – co by uvařil, o čem bychom si povídali, co bychom dělali, kdybychom si nepovídali… I když to měla být myšlenky odvádějící činnost, pravdou bylo, že jsem se od toho vyloženě nemohla odtrhnout. Sic to bylo bláhové, měla jsem zvláštní tušení, že nakonec narazím na něco, co mi pomůže nanovo rozproudit „zamrzlou“ chakru.
Kvůli zanedbanému odpočinku jsem lezla z postele jako v mrákotách, podivně mi hučelo v hlavě. Roboticky jsem provedla ranní hygienu a oblékla se, stejně po paměti jsem postupovala i v kuchyni, kde jsem pozřela müsli nenáročně nasypané do bílého jogurtu. Taťka nebyl nikde k vidění, nejspíš už odešel, apaticky jsem si tedy nazula boty a následovala jeho příkladu.
„Dcero, co ty tady? Dnes jsem tě nečekal, máš přece narozeniny,“ přivítal mě bodře během každodenních předotevíracích příprav, v nichž se s Kaemonem ob den střídali.
„Není to zas taková událost, která by vyžadovala volno,“ krotila jsem jeho přehnanou velkorysost, načež jsem zmizela v malé multifunkční místnůstce nesoucí název prostor pro zaměstnance.
„Dovoluji si nesouhlasit, osmnáctiny jsou významným mezníkem v životě mládeže, přinášejí hromadu změn. Například v přístupu ostatních, uznání vlastního názoru a volby,“ volal za mnou s šikovným poukázáním na mamčin názorný ústupek.
„Pokud tím narážíš na našeho hosta, tak Naruto nepřijde. Je mimo vesnici… musel naléhavě odejít,“ řekla jsem po zapnutí pláště, za chůze jsem si napařila čepici podobnou síťce a jala se mašlovačkou potírat výtvory přichystané do pece.
„Vážně? To mě mrzí,“ poznamenal upřímně.
„Hm,“ zamručela jsem neurčitě.
„Stalo se něco?“
„Ne,“ s trochu nuceným úsměvem jsem vyvrátila jeho obavy, „pravděpodobně šlo o nějakou záležitost, jenž byla potřeba neodkladně vyřešit. Sama pořádně nevím, kde je, je to tajné.“
„Ah, jistě.“
Věnoval mi malinko podezřívavý boční pohled.
„Dobře, Sakuro, ale po svačině ať jsi odsud pryč. Bez odmlouvání,“ zarazil mě, jakmile jsem otevírala pusu k protestu, „čtvrtky zavíráme dřív, s Kaemonem to zvládneme. Navíc tu mám ještě nějakou práci.“
Samozřejmě, dort. Jako vážně? I v tomhle věku můžu spatřit až konečný výsledek u předávání?
„Leč některé tradice se se mnou zřejmě potáhnou i v dospělosti, co?“ utrousila jsem pod vousy, za což jsem schytala škádlivý rádoby pohlavek.
Pak dorazila oficiálně najatá posila, taťka se přesunul do prodejny vyrovnávat zboží do regálů a my se poměrně sehraně pustili do produkce dalších druhů. Snažila jsem se neustále udržovat v zápřahu, aby na mě příliš okatě neútočila únava. Přes vynaložené úsilí si toho můj spolupracovník stejně všiml, neboť zaváděl konverzaci úplně na cokoli, co ho momentálně napadlo, zásoboval mě vtipy a převyprávěnými scénkami z oblíbeného seriálu. Byla jsem mu za to vděčná.
Jedenáctou hodinu jsem přivítala s nemalou úlevou, znamenala totiž nařízenou propustku. Nalila jsem si čtvrtý hrníček kafe a mezitím, co chladlo, jsem se plánovala jít převléct, vtom mě však Kaemon zastavil poměrně neurvalým výkřikem mého jména. S poplašeným zamrkáním jsem se na něho otočila, v duchu přemítaje co jsem provedla tentokrát.
„Um, prý máš narozeniny, tak…“ Rozhozeně přešlápl, udělal krok vpřed, aby vzápětí popleteně odchvátal ke stolu, kde ze zákrytu jedné z noh vylovil ve sklenici umístěný nádherný vínový kosatec. Kdy ho tam sakra dal?!
S pootevřenou pusou jsem zírala na květinu, takže mě docela překvapilo, že se najednou nachází přímo přede mnou.
Zvedla jsem oči a pohlédla do mladíkovy nyní znachovělé tváře. Nejistě se pousmál, čímž mu vedle koutků okamžitě vyskočily roztomilé dolíčky. Ostřejší obličejové rysy maličko kontrastovaly s ne tolik vypracovaným tělem, osvobozeným o věčné trénování a fyzické úkony. Neměl tak bezchybnou pleť jako Naruto ani tak hluboké oči, třebaže jeho hnědé také působily vřele. Lhala bych, kdybych tvrdila, že není hezký. Byl, jenomže… Přímo citelně postrádal Narutovo přitažlivé kouzlo, chyběla mu ona nezbednost odrážející se v mocnou intenzitou disponujících kukadlech, která mou nervovou soustavu vždycky postavila do pozoru, a přirozená laskavost, ta především.
„Všechno nejlepší, Sakuro,“ vytrhl mě ze zadumanosti, jemně zmačkl automaticky nataženou pravici, načež se prkenně předklonil a vtiskl mi letmý polibek na líčko.
„Děkuju,“ řekla jsem zaskočeně, „je krásná.“ Zabořila jsem nos do rozvitého květu nevěda, jak přijatelně vybruslit z toho rozpačitého ticha.
„Není zač. Já… kdyby sis někdy p-potřebovala promluvit…o čemkoli. Jsem tady.“
„Uh, jasně. Budu si to pamatovat,“ odkývala jsem tupě jeho těžce vypocenou nabídku otevřenosti, třebaže jsem zcela nechápala Kaemonovy pohnutky. Palcem volné ruky jsem přes rameno nedbale máchla směrem k šatně, kam jsem si předtím chtěla jít odložit pracovní oděv.
„Nebudu tě zdržovat, ať se stihneš najíst.“ Potom jsem i s líbezně vonícím darem odcupitala dozadu. V soukromí jsem si znovu přehrála tu trapnou scénu a nevěřícně zavrtěla hlavou. Neměl si býval dělat škodu.
Spěšně jsem sundané oblečení nacpala do skříňky a s květinou v ruce se vrátila dopít onen spolehlivý životabudič.
„Poslušně hlásím, že odcházím,“ oznámila jsem oběma mužům skloněným nad nějakými papíry, rozloučila se a přes krám odešla.
Odemčené domovní dveře dávaly na vědomí, že třetí člen rodiny Haruno se pohybuje někde uvnitř.
„Jsem doma!“ zahulákala jsem z chodby během skopávání vysokých bot. Poněvadž mi nikdo neodpověděl, vydala jsem se nejprve zkontrolovat kuchyň. Cinkavé a pro tuto místnost běžné lomozící zvuky napovídaly, že jsem na správné stopě.
„Ahoj, co děláš?“ zeptala jsem se, když jsem ji uviděla kmitat kolem linky.
„Nakládám maso na večer, snad to bude stačit.“ Na chviličku ustala v krájení šalotky a skepticky se zadívala do plastové misky na přes sebe úhledně narovnané plátky. Následovala jsem její pohled a najednou mi došlo, že jsem to mamce ještě neřekla. Nervózně jsem přenesla váhu z nohy na druhou.
„Stoprocentně. Mm, Naruto se totiž moc omlouvá, ale nemůže dneska přijít. Musel nečekaně odcestovat z Konohy. Však víš, ninja povinnosti.“ Naoko odlehčeně jsem pokrčila rameny.
„Dobře,“ odtušila bezbarvě, shrábla do hrsti kolečka cibule, nasekanou i s natí, která hodila na vršek nakupeného masa, zavřela krabičku víčkem a strčila ji do lednice. To se k tomu víc nevyjádří? Asi ne, protože s nečitelným výrazem začala hadrem šůrovat pracovní plochu. Rozhodla jsem se to nechat být, ze skříňky nad dřezem jsem si vyndala skleničku a po okraj ji natočila vodou. Žíznivě jsem do sebe tu čirou tekutina oklopila, naplnila ji nanovo a užuž jsem se chystala odebrat do pokoje, když mou maličkost opět vzala v potaz.
„Svlékni se,“ přikázala a obrátila se k židli, z jejíhož sedátka sebrala jakousi věc v balicím papíře.
„Uh?“ Stagnující mozek nějak nepobíral důvod k takové výzvě.
„Potřebuju, abys na sebe hodila ty šaty, doupravím ti je přímo na těle, tak budou sedět nejlíp,“ vysvětlila, přičemž odhalila tu nejkrásnější kombinaci světle zelené, šedé a bílé, jakou jsem kdy viděla. Pověsila nedodělaný dar, z něhož všude možně trčely nitě, přes opěradlo a odpochodovala pro kufřík se šitím. Vyhověla jsem její prosbě a pouze ve spodním prádle se opatrně nasoukala do toho skvostného kusu oblečení. Padly téměř perfektně, vyžadovaly akorát trochu zabrat přes prsa, samozřejmě, a v pase. Střih do špičky, kdy na pravé straně spodní lem dosahoval sotva do třetiny stehna, na levé končil těsně nad kolenem, byl jednoduchý leč rafinovaný. Výstřih byl řešen do véčka a celé to drželo na silnějších ramínkách obnažujících jen takové množství pokožky, abych se cítila pohodlně. S potěšením jsem zjistila, že k šatům, oproti předloze, náležel hebký šál v totožných barvách.
„Kde se to tu vzalo?“ Bradou kývla na kytku, vedle které si na stůl rozložila své nádobíčko.
„Dostala jsem ji od Kaemona,“ přiznala jsem s nepatrným nádechem provinilosti, šťastně zadané dívky by nejspíš neměly přijímat prezenty od jiných chlapců. Narutovi by se to nelíbilo. Co jsem ale měla dělat, odmítnout ho? To by nebylo moc zdvořilé. A upřímně, v ten moment mě to vůbec nenapadlo.
„Hadao-san mě přemluvila, abych je udělala kratší. Štíhlým dlouhým nohám prý žádný mužský neodolá,“ pravila huhlavě, neboť mezi rty svírala pár nastrkaných špendlíků, tudíž se po přikleknutí mohla oběma rukama pustit do úprav.
„Jsou úžasný,“ ohodnotila jsem mamčinu práci nadšeně. Už teď jsem se nemohla dočkat reakce toho, na jehož názoru mi jediném záleželo.
„Nechceš Kaemona pozvat na kousek dortu po večeři a obléct si je?“ nadhodila zničehonic, čímž přerušila mé představy o sytém ruměnci na opálené tváři, hladovém pohledu, kvůli vyraženému dechu koktavých slovech chvály a roztřesených rukách tápajících po zapínání.
„Co? Ne, můžu mu ho donést zítra,“ odbyla jsem ji vykolejeně. Bohužel zrovna přišpendlila poslední záhyb v pase a s úmyslem pokračovat u dekoltu se postavila, přičemž mi zběžně pohlédla do obličeje, stále zastíněného zasněným oparem ne právě cudných vizí. K mé hrůze očima sklouzla níž, až jimi tvrdě zakotvila na vyřezávaném přívěsku ve tvaru lišky. Okamžitě jsem cítila, jak nekontrolovatelně rudnu. Odvrátila jsem hlavu, modle se ať mi tím přívalem horka nenaskáčou na krku červené fleky. Takhle hloupě se nechat přistihnout.
„To ti dal k narozeninám?“ otázala se trošku posměšně.
„Ne, ještě mi nestihl popřát,“ odpověděla jsem naježeně. Vřící krev v oběhu mé snaze jednat v klidu moc nepomáhala.
„Uhm.“
„Co?!“
„Nic.“ Vyvarovala se obdobných negativních komentářů. Dle skleslého výrazu mamku mrzelo, že jí to uniklo tímhle stylem. Věděla jsem, že pro udržení nesympatií k Narutovi na uzdě, a ignoraci oné pošahané věštby, dělá maximum.
„Hotovo, odpoledne je doladím k dokonalosti. Moc ti sluší, zlato,“ prohlásila poté, co si mě s odstupem jaksi posmutněle přeměřila. Jako by jí teprve nyní došlo, že už jsem velká holka.
„Děkuju,“ špitla jsem roztržitě.
„Musím ještě do krámu, mám objednanou zákaznici. Jen jsem si na chvilku odběhla.“ Zakroužením ukazováčku naznačila, ať se otočím, po čemž mi obezřetně pomohla ze zkušeně sešpendleného modelu. Navléknutá zpět do všedních hadrů jsem hodlala jít s nedopitou vodou nahoru, jenže jsem po uchopení sklenice bez jakéhokoli varování dostala křeč do namáhaného zápěstí. Najednou mě přestaly poslouchat prsty a broušená sklenička se s řinkotem roztříštila o dlaždice. Zatímco se drobné střepy rozlétly všude po podlaze, studená sprška mi zkropila bosé nárty.
„Kruci,“ zanadávala jsem a vytočeně si dřepla, abych mohla uklidit natropenou spoušť.
„Neklej,“ napomenula mě mamka od ukládání věcí do kufříku. Pro brnění a nedostatek citu v konečkách prstů jsem sebraný úlomek zmáčkla příliš silně a šeredně se řízla do posledního článku ukazováčku.
„Au, sakra!“ Z rány se rázem začala řinout teplá krev. S úmyslem to tam zaneřádit co možná nejméně jsem přiskočila ke dřezu a strčila pravačku pod tekoucí proud, přičemž jsem se na kluzkém povrchu málem přizabila.
„Co vyvádíš? Přestaň šaškovat a zalep si to.“
„Proč? Jsem přece léka-“ Nedokončila jsem větu, neboť jsem si uvědomila, že z přiložené dlaně žádnou zelenou chakru s hojivým účinkem nevyloudím. Šokovaně jsem sledovala červený čůrek, jak si přes kloubek neohroženě putuje mezi neviditelnými chloupky a drze si cestuje napříč předloktím, až se rozpadá na rozplizlé kaňky.
„Sakuro?“
„Jo, máš pravdu. Nejlepší bude, když si to zalepím,“ odpověděla jsem přiškrceně. Vědět, že ji nemůžu použít a skutečně ji nemoct použít byl ohromný rozdíl. Vehnalo mi to slzy do očí.
„Ukaž,“ vybídla mě vlídně mamka, mateřsky osušila utržené zranění a poté jej šetrně překryla náplastí. „O ten nepořádek se postarám.“
Nepřítomně jsem kývla hlavou a stylem těla bez duše se odpotácela do pokoje, kde jsem si sedla na postel a pokoušela se rozdýchat nově udeřící fakt. Popotáhla jsem a hřbetem ruky si setřela kapky utkvělé na řasách, načež jsem si k sobě přisunula ráno opuštěný deník.

Někdo zazvonil. Napnula jsem uši, jestli zezdola zaslechnu nějaký pohyb, ale zdálo se, že jsem doma pořád sama. Přestože mi kdesi v podvědomí bylo jasné, že za tak krátkou dobu by se Naruto nestihl vrátit, zdravý rozum zamlžila nadějeplná vyhlídka na shledání. S bušícím srdcem jsem zbrkle vyskočila z pelechu, seběhla schody a prakticky dobruslila ke dveřím. Po dlouhém nádechu jsem o něco vyrovnaněji otevřela a k mému úžasu za prahem trochu nervózně přešlapovala Ino.
„Uh, hoj,“ pozdravila jsem poněkud zaraženě.
„Ahoj, Sakuro. Pokud se mnou nechceš mluvit, pochopím to. A odejdu,“ řekla s mírně žalostně staženým obočím, přitom si před trupem nejistě pohrávala s prsty.
„Ne, pojď dál,“ vyzvala jsem kamarádku smířlivě a ustoupila k botníku, aby mohla bez obtíží proklouznout dovnitř. Počkala jsem, až se zuje, a odvedla ji ke mně nahoru. S do strany vytočenýma, pokrčenýma nohama jsem se pohodlně usadila na postel a k hrudníku si tak nějak ze zvyku přitiskla malý polštář. Blondýnka s vysoko vyčesaným culíkem si zabrala židli u stolku.
„Moc se ti omlouvám za to nedorozumění v kanceláři, neměla jsem se tam tak nakvartýrovat. Rozhodně nezamýšlím využít toho, co se ti stalo, abych tě vystrnadila. Na to si našeho přátelství příliš vážím,“ spustila s neklamnou naléhavostí v hlase.
„Já vím. Ty promiň, reagovala jsem přehnaně,“ přiznala jsem pokorně, „klidně ji užívej dle libosti, prázdná je k ničemu.“
Nastalo nepříjemné ticho. Ani jedna jsme pořádně nevěděla, co říct. Ino si decentně odkašlala, načež se pro inspiraci nenápadně rozhlédla po místnosti.
„Co to čteš?“ Všimla si rozevřené knihy částečně zaruchané v peřině.
„Orochimarův deník. Tsunade-sama mi je dala na prostudování, mám na to teď celkem čas.“
„A jak se vůbec máš? Vypadáš unaveně,“ nadhodila opatrně, přičemž si mě starostlivě prohlížela.
„Jde to. A ty?“ Mávla jsem jejím směrem pravou paží. Neutrálním pokrčením ramen dala najevo, že nemá na co reptat. Působila spokojeně, klidně, patrně vše skvěle klapalo. Jako by mi četla myšlenky, krapet se ošila a kousla se do spodního rtu.
„Taky jsem ti přišla říct, že se mnou můžeš vždycky počítat. Podpořím tě, ať se děje cokoli. Nebo kdyby sis potřebovala popovídat, jsem tady,“ pronesla v povzbuzujícím duchu. Zvláštní, dnes byla už druhá, kdo mi nabídl posluchačský servis. To jsem lidem připadala tak zoufalá? Patrně. Nejdřív jsem měla nutkání poděkovat a odmítnout, ale pak jsem to přehodnotila. Být to obráceně, taky bych jí toužila pomoct, ulevit od bolesti. Zatímco jsem za účelem rozptýlení zdeptaně tahala za nitku lezoucí z povlečení, rezignovaně jsem to ze sebe začala sypat: „Zase jsem všechno zkazila. Od začátku jsem věděla, kdo mě napadl. Poslal je lord Daimyo. Amnézii jsem předstírala, abych Naruta uchránila před pravdou, s kterou jsem se bála, že špatně naloží. Sasuke to samozřejmě celé prokoukl a naprášil mu to. Pohádali jsme se v Ichiraku.“ Sama jsem se divila, že ve svém ne právě stoprocentním stavu při mluvení ještě dokážu třídit fakta na ta, jenž smím ventilovat a jenž by měla radši zůstat nevyřčená.
„Páni,“ vydechla vyjeveně a uchváceně zároveň. Byla ve svém živlu.
„Tak proto Naruto odešel? Tsunade-sama byla děsně naštvaná, protože jí nechal akorát strohý vzkaz,“ pospojovala si zachycené útržky dychtivě.
„To jsme na tom stejně, taky mi poslal jen nijak zvlášť sdílnou zprávu,“ postěžovala jsem si smutně.
„Ale… nerozešli jste se, nebo jo?“ zeptala se v napjatém očekávání. Bylo na ní znát, že zbožně doufá v negativní odpověď.
„Ne! Jistěže ne.“ Ač jsem zněla kategoricky, skálopevně jistá jsem si nebyla. Vzhledem k tomu, čím vším už jsme si prošli, předpokládala jsem, že by mě Naruto jen tak nezavrhnul.
„Myslela jsem si, že kecaj,“ utrousila rozčarovaně.
„Huh, kdo kecal?“
„Lidi. Pacientky a hlavně sestry. Víš jak, jedna dobrá duše se k něčemu náhodou nachomýtne a hned je na světě aspoň tucet verzí.“ Přehodila si nohu přes nohu a nesouhlasně nad těmi omezenými drbnami zakroutila hlavou. Samo sebou, Naruto coby hrdina vesnice byl v kurzu, přitahoval možná až nezdravé množství pozornosti, takže veřejná hádka s jeho holkou prostě nemohla projít bez povšimnutí. Fanynky zmerčily šance.
„Opravdu? Jakých?“ V obranném gestu jsem si na prsou překřížila horní končetiny a přitom se psychicky připravovala na nejhorší. Ze zkušeností jsem tušila, že mi to dají sežrat; pochopitelně jsem jim byla trnem v oku.
„Podle nejstupidnější jste se chytli kvůli nesprávné příchuti rámenu, ta nejomílanější ale zní, že jsi ho podvedla se Sasukem-kun.“
No jo, Jinchuurikiho slova o důvěře. Nad vynalézavostí oněch potvor mi vylétlo obočí do závratných výšin. Nasucho jsem polkla, tohle se určitě neobejde bez dohry. Snad jsme byly propojené jakousi formou telepatie, protože Ino v tu chvíli zamračeně vytáhla ze zadní kapsy srolovaný časopis a důležitě na něj poklepala.
„Třešnička na dortu teprve přijde, dokonce o Narutovi napsali článek. Je z něho hotová celebrita.“ Nalistovala příslušnou stranu a s rozporuplným výrazem mi svůj oblíbený plátek podala.
„ ,Naruto Uzumaki, zachránce a hvězda Čtvrté velké války ninjů, syn Yondaimeho přezdívaného Žlutý blesk Listové, jeden z nejsilnějších shinobi Ohnivé země, pohledný blonďák s upřímnýma modrýma očima,´“ předčítala jsem nahlas. „ ,Kdo by ho neznal. Málokomu je však známá smutná minulost plná krutosti tohoto charismatického mladíka. Bohužel ani přítomnost pro něho není zcela růžová, již od akademie ho totiž pronásleduje smůla v milostném životě, která nedávno vyvrcholila chybným výběrem partnerky – dlouholeté týmové kolegyně. Zasvěcení, kteří jsou seznámeni s celým příběhem týmu sedm, si jsou u oné dívky nepochybně vědomi zalíbení v elitních mužích.´ Kdo to napsal? Co to je za blábol?!“ rozčilovala jsem se vytočeně. „ ,Naneštěstí pro důvěřivého Naruta, s nímž si pouze špinavě zahrávala, si po podlé aférce vybrala jeho rivala a přítele, svého času prohlášeného za ztraceného, Sasukeho Uchihu. Vzpamatuje se zdrcený kandidát na Hokage z nevěry své vyvolené? Dokáže být po tom všem ještě někdy šťastný? Vývoj vztahů v tomto žhavém případu pro vás budeme nadále sledovat.´“ Vykolejeně jsem civěla na očerňující text, jenž nám nepochybně přivodí nelehké okamžiky. Neměla jsem slov. Jak může mít někdo tolik drzosti k sesmolení takové lživé snůšky hovadin?!
„Autorka přispívá pod pseudonymem Lady Kana, je hodně čtená,“ prozradila mi Ino empaticky lítostivým hlasem.
„Perfektní,“ hlesla jsem, loket levačky si zapíchla kousek nad koleno a do přistavené dlaně ztrápeně opřela čelo.
„Vlastně to není prvně, co se o Narutovi zmiňuje, psala o něm po návštěvě Kiyone a před festivalem k oslavě nového roku, ve spojitosti s tombolou. V tomhle čísle je ještě rozhovor s tou zpěvačkou, která drtí hitparády, a dvě dvoustránky rad na hubnutí. Třeba to ledaskdo přehlédne.“ O tom jsem teda dost pochybovala.
„Další terč na záda, přesně to jsem si k narozeninám přála,“ brblala jsem rozladěně. On ten zájem médií potažmo není tak šokující, brala si na paškál herce, hudebníky, spisovatele, modelky, politiky, byla jen otázka času, než se začnou rýpat v soukromí válečného hrdiny usilujícího o titul Hokage, ke všemu mladého a hezkého.
„Mrzí tě, že tady na ně ten pitomec není, viď? Nebo jste je už oslavili?“
„Ne, mělo to proběhnout včera, ale… No, to je jedno. Co mám dělat, Ino? Moje dosavadní rozhodnutí se ukázala být jedna velká katastrofa,“ skuhrala jsem, rozhazuje přitom bezradně rukama.
„S tímhle nezmůžeš asi nic,“ poukázala na v klíně spočívající časopis, přičemž si soustředěně poklepávala prstem na bradu, „nejmenují tě tam. Nicméně obecně bych pro tebe jeden tip měla. Vykašli se na ten mučednický komplex, miluj ho naplno a nepřemýšlej nad tím, prostě si to užívej.“
„Mučednický komplex?“ zopakovala jsem s tázavě povytaženým obočím.
„Jo. Z dob, kdy ses chovala jako vypočítavá mrcha a považovala ho za otravnou přítěž, která ti pomalu nestála za pozdrav. Pronásleduje tě černý svědomí,“ oznámila mi s neochvějnou jistotou v hlase. Přimhouřenýma očima jsem k ní vyslala varování, že se pouští na nebezpečné teritorium. Nezalekla se, dál na mě upírala ten svůj přesvědčivý pohled. Náhlý neklid, jenž mě přiměl si vrtošivě poposednout, nasvědčoval, že možná uhodila na správnou strunu.
„Nech mě hádat. Máš tendenci mu všechno vynahradit, za každou cenu ho bezhlavě chránit před jakýmkoli příkořím. Vím to, protože jsem měla stejný blok. Když jsem se s Choujim dala dohromady, připadalo mi to nespravedlivé. Vždycky ke mně byl milý a já mu neustále předhazovala jeho vzhled, napomínala ho, ať tolik nejí. Odepsala jsem toho člověka dřív, než jsem ho poznala. Pak jsem si uvědomila, že mě to svazuje a přestala se ohlížet na minulost, žila přítomností. Našemu vztahu to prospělo, byla jsem schopná se víc uvolnit. Myslím, že by ti to taky pomohlo.“ Nic jsem na její diagnózu neřekla, jen jsem si žmoulala spodní ret a koukala před sebe. Nejspíš měla pravdu.
„Popřemýšlej o tom, Sakuro.“ Pro přetrvávající nevšímavost se zvedla, přešla k posteli a shovívavě mě poplácala po rameni. „Už musím běžet.“
„Vyprovodím tě.“ Jelikož jsem se namáhavě soukala na přesezené nohy, nezaznamenala jsem, kam se dívá a zpočátku nerozuměla, o čem hovoří: „Jé, ta je od nás. Ale… novou várku přivezli včera odpoledne, jak by- Kdo ti ji dal?“ Řeč byla o kosatci odpočívajícím ve vázičce na komodě. Zase.
„Em, Kaemon. Přinesl mi ji do pekárny. Občas tam chodím vypomáhat, abych se neukousala nudou,“ vysvětlila jsem s nevinným podrbáním na nose. K mému úžasu se znepokojeně zakabonila.
„Hm, možná jsem mu tě na té párty neměla představovat. Myslela jsem, že by tě mohl trochu rozptýlit, zdála ses ztracená; nechtěla jsem, aby se do tebe zamiloval,“ dodala po uzření mého nechápavého kukuče.
„Ino, on se do mě nezamiloval, jsme přátelé,“ opravila jsem ji důrazně, takovou variantu si naprosto nepřipouštěje. Kromě dnešní gratulace neudělal nic, co by tomu nasvědčovalo.
„No, dle mýho tohle tvrdí opak,“ zamumlala při opouštění pokoje tlumeně. Na schodech ještě tišeji pronesla něco ve stylu Naruto mě zabije, až to zjistí. Vědoma si kamarádčiny záliby ve zveličování, s úšklebkem jsem protočila oči v sloup.
„Aa, málem bych zapomněla,“ zvolala zčistajasna při obouvání, „přišla jsem i z jiného důvodu. Tsunade-sama mě pověřila, ať tě na zítra nalákám do baru na takovou menší oslavičku.“
„Nemám moc náladu na nějaký veselí,“ odtušila jsem mdle.
„Tím říkáš, že ji chceš odmítnout?“ zhrozila se upřímně.
„Ne, to bych asi vážně neměla. Akorát nějak nevím, o čem se s ní budu bavit.“
„To neřeš, já tam budu taky,“ informovala mě s povzbudivým mrknutím. Ruku na srdce, nemohla jsem se rozhodnout, jestli mě to uklidňuje. Strávený čas v přítomnosti těchto kuplířských blondýn nevěstil pranic dobrého.
„Fajn, tak v sedm v tom podniku v uličce za kinem. Čau.“ S tím spěšně zmizela, abych náhodou nezměnila názor.
Nevrátila jsem se k sobě, na louskání experimentů jsem momentálně neměla mozkovou kapacitu, místo toho jsem se uchýlila do kuchyně, kde jsem se pustila do přípravy salátu, na nic náročnějšího jsem si netroufla. Když přišla mamka, společně jsme udělaly maso a rýži se zeleninou. Taťka si to přikvasil téměř k hotovému. Prostřela jsem stůl a rodiče mi popřáli. Mimo do bezchybnosti doladěných šatů jsem dostala dort ve tvaru čtyřlístku ozdobeného krémem umně zatočeným do spirál, ha ha, a zlatou sponu do vlasů, kterou nosívala taťkova maminka a před ní i babička. Z obdržení z generace na generaci předávaného rodinného dědictví jsem byla dojatá. Oba jsem je pevně objala a nalomeným hlasem nešetřila děkováním.
Samotná večeře proběhla poměrně hladce, povídali jsme si o obecných věcech, vzpomínali na dřívější narozeniny, na má dětská přání a sny, utahovali si z historek, jenž náš živitel vymýšlel ke každému dárku. Třeba když jsem chtěla poníka, vytasil se s báchorkou, že se při úplňku změnil na plyšového jednorožce, abych si ho mohla brát do postele. Pamatuji si, že mě takhle oklamával celkem dlouho. Dokud jsem pořádně neokusila, o čem je skutečný život, na misích a bitevním poli, měla jsem sklon k naivitě.
Po jídle jsme rozkrojili tu kalorickou bombu a symbolicky ochutnali. Byla vynikající, jak se od mistra svého oboru očekávalo. Navzdory plnému břichu jsem se nabídla, že umyju nádobí, ale díky „výjimečnému dni“ jsem byla oproštěna, čehož jsem mile ráda využila a uklidila se do pokojíku. Aniž bych se namáhala s rozsvěcením, přešla jsem místnost a vstoupila na malý balkón, kde jsem se předloktími opřela o zábradlí. Toužebně jsem své steskem zkalené smaragdy upřela na hvězdy, jenž se mi po ústupu umanutě zaclánějících mračen svolily na prchlivý okamžik ukázat, jako bych z nich mohla vyčíst Narutovu polohu, nebo co právě dělá.
„Baka.“

Nový den, do něhož jsem nevykročila v nejharmoničtějším rozpoložení, neboť jsem, a to jsem Orochimarův deník nechala odpočívat na nočním stolku, nemohla usnout, a když už se to povedlo, zdály se mi doslova šílené sny. V jednom z mnoha mě Kaemon s kytkou v ruce naháněl po akademii na růžovém jednorožci, což se později vykreslilo býti pouze slabým odvarem čajíčku.
Opravdová rána přišla zakrátko, když jsem se s ospalým zíváním šourala k pekárně. Nejprve mou pozornost upoutal mladý spolupracovník – s rukou na vlasech bezradně postával před výlohou a se znechuceně nakrčeným nosem na něco civěl. Jak jsem se přibližovala, došlo mi, že vejrá na červenou barvou napříč skleněné výplně vyvedený nápis. Hanlivý nápis. Stálo tam „děvko“ a nebylo těžké odhadnout, komu je určený. S pusou dokořán jsem zůstala přimrzlá na místě a nebyla sto ze sebe cokoli vymáčknout. Teprve s příchodem taťky se začalo jednat, s Kaemonem jsme pomalovanou plochu překryli provizorně přilepenou plachtou, načež se mlčky vrhli do nenadálým prostojem opožděné práce. Přestože se nikdo nepídil po příčině záhadné urážky, v krámě panovala ponurá atmosféra. Nenamluvili jsme toho víc, než bylo nezbytně nutné. Po zažehnání největšího náporu jsem se konečně pochlapila a trvala na tom, že nápis z výlohy odstraním. Po menším handrkování, kdy jsem jim ve vzteku sdělila, že je nad slunce jasné, kdo je adresátem, a že se hodlám ujmout zodpovědnosti, jsem vklíněná pod zástěnou potupně drbala vskutku perfektně přilnavé barvivo.
Zbytek pracovní doby jsem absolvovala na autopilota, s na hony vzdálenými myšlenkami jsem prováděla naučené úkony a snažila se nevybouchnout litým hněvem kolísavě se střídajícím s marnou bezmocí.
Jestli jsem si myslela, že to doma bude lepší, spletla jsem se. Musela jsem čelit salvě otázek, jimiž se mamka pokoušela odhalit skrytý původ ranního incidentu, do kterého ji otec sdílně zasvětil. Nemívali před sebou tajnosti. Lživě jsem opakovaně tvrdila, že nevím, kdo a proč to spáchal. Po nekonečných dvaceti minutách se mě zastala hlava rodiny – závistiví lidi, kteří tyhle neuvážené podpásovky dělají, prý mnohdy nepotřebují pádný důvod. I když ji to moc nepřesvědčilo, byla jsem omilostněna. Poté, co jsem vyronila krokodýlí slzy, zanadávala si a zbila polštář, jsem se jakž takž dala do kupy a nenadšeně vyrazila na schůzku s Pátou.
K neskonalé úlevě jsem se ke zvolenému podniku dobrala bez komplikací. A újmy na cti. Jestli to takhle půjde dál, budu se bát za světla vycházet ven.
Nepokojně jsem si uhladila vlasy, provedla odvahu dodávající nádech a prosklenými dveřmi vstoupila do živelně hlučícího baru. Chvilku mi trvalo, než jsem v jednoznačné převaze mladých zákazníků zaregistrovala z okna hledící Hokage. Prozatím osamoceně okupovala vzdálenější z boxů nepřítomně poklepávaje prsty o vyleštěnou desku stolu. Spěšně jsem prošla kolem v řadě postavených stolů a zaplula na lavici naproti ní.
„Dobrý večer,“ pozdravila jsem.
„Ah, Sakuro. Děkuju, že jsi přišla. Ráda tě vidím. Jak se máš?“ zajímala se s laskavým úsměvem.
„No…“ Příčilo se mi si před ní vymýšlet, stěžovat jsem si však taky nechtěla. Neurčitě jsem pokrčila rameny a kousla se zevnitř do skráně.
„Vypadáš ustaraně. Vím, že mi do toho nic není, ale zamlčování tak důležitého faktu nebylo rozumné rozhodnutí,“ pravila opatrně, přičemž si mě zpytavě prohlížela. Nasucho jsem polkla a zabodla zrak do nápojového lístku.
„Zdá se, že poslední dobou dělám jenom samé chyby,“ špitla jsem rezignovaně.
„Každý je dělá. Nesmíš si je vyčítat, ale poučit se z nich.“
„Tsunade-sama, myslíte, že šel Naruto za lordem Daimyem?“ přerušila jsem ji neslušně.
„Ano,“ odpověděla bez váhání.
„A-“
„A chci, abys věděla, že souhlasím s jeho počínáním, ať už bude jakékoli,“ nenechala tentokrát domluvit ona mě, „nikdo nemá právo ohrožovat mou nejoblíbenější studentku na životě.“
„Takže nejste naštvaná?“ zeptala jsem se zmateně a potěšeně zároveň.
„Naštvaná? Ne, spíš zklamaná, že mi nedůvěřujete natolik, abyste za mnou přišli a poradili se,“ odvětila smutně. I přes omlazovací techniku najednou působila staře a vyčerpaně. Měla jsem v úmyslu jí onen dojem vyvrátit, jenže vtom přichvátala Ino, zaplula vedle mě a důvěrný rozhovor neúmyslně ukončila.
„Omlouvám se, musela jsem na skok domů,“ ospravedlňovala se zadýchaně.
„Budete si přát, dámy?“ otázal se na objednávky číšník, jež k nám znenadání odkudsi připlul.
„Přineste nám láhev saké a tři panáky,“ poručila nekompromisně Pátá.
„Pro mě radši ne, dám si ledový čaj,“ mírnila jsem starší z blondýn.
„Nesmysl. Pití pro tři. A ten čaj teda taky,“ přistoupila na kompromis. I když mi vyhověla, z její tváře jsem vyčetla, že zmiňovaný nápoj k přípitku nepovažuje za důstojný.
„Všechno nejlepší k narozeninám, Sakuro,“ chopila se příležitosti Ino, potřásla mi pravicí a vlípla letmý polibek na obě líce, načež předala dárkovou taštičku. To samé učinila i Tsunade-sama. Zaskočeně jsem poděkovala a zdvořile nakoukla do útrob. Zatímco kamarádka mě obdarovala vděčnou kosmetikou, v tašce od mistryně se skrývalo cosi připomínající černé krajkové prádlo.
„Em, d-děkuju,“ kuňkla jsem s nachovým ruměncem. Naštěstí zrovna přitančil pingl s tácem, jehož obsah zručně vyskládal na stůl a po přání hezkého večera s úklonou odcouval.
„Tak na Sakuru,“ pronesla Legendární Sanninka krátký proslov, jakmile pozvedla jeden z trojice po okraj naplněných kalíšků.
„Já bych alkohol opravdu neměla, nedělá mi dobře.“ Nezvyklatelně jsem sáhla po věkem neomezeném moku a s každou zvlášť si přiťukla. Usrkla jsem si, kdežto mé společnice pily do dna.
„Prosím tě, tady ti žádné fopa nehrozí,“ trefila se členka týmu deset do důvodu mé zdrženlivosti, „jednak tu není Naruto, a jednak nehraje hudba.“
„Jaké fopa? To mě zajímá.“ Jak vidno, i v ženách po padesátce se schovává zvídavá podstata lačnící po skandálních výstupech.
„S nemalým přispěním Anko-san se cinkla na mých osmnáctinách, tancovala na stole, a když ji Naruto odváděl domů, něčím ho vyprovokovala, aby ji políbil,“ naprášila na mě ta sketa se lstivým uculováním. Mé obavy z tématu konverzace se právě naplnily.
„Přinutila jsem ho složit celoživotní slib. Myslela jsem, že se hanbou propadnu, když si to druhý den nakráčel do kanceláře s tím tajemným úsměvem!“ obořila jsem se na Ino plamenně. Dotčená, že tak lehkovážně zlehčuje má prožitá muka.
„Skvělý tah,“ pochválila mě vnučka Prvního se spikleneckými jiskřičkami v očích, „vždycky jsem ho považovala za typ upřednostňující fyzický kontakt před mluvením. Je to muž činu.“ Úřadující Hokage směr, kam se debata ubírala, zjevně absolutně nevadil, v radostném rozmaru nalila další kolo čiré tekutiny, načež si požitkářsky zavdala.
„Když je řeč o činech, myslím, že jsem s výběrem dárku nepřestřelila,“ nechala se slyšet se škádlivým podtónem, podrobuje mne svému vědoucímu drobnohledu. Jelikož jsem si zrovna lokla, zbrkle polknutý čaj mi uvízl v hrdle, nečekanou bolestí jsem vytřeštila oči a zuřivě se rozkašlala. Udiveně zahlížející kamarádka využila mé indispozice, rychle se natáhla pro tašku a bez dovolení zkontrolovala zmiňovaný předmět.
„Hezký. Nezmínila ses, že jste až takhle daleko,“ okomentovala to krapet zaraženě.
„Nejsme, my… Um…“ Přes veškeré úsilí zachovat netknutou tvář, cítila jsem, jak nezadržitelně rudnu. Nemohla jsem popřít jisté sexuální napětí, které se s každou důvěrností stupňovalo. Bylo to frustrující. Ačkoli jsem si nebyla jistá co s tím, rozhodně jsem to netoužila s nikým probírat.
„Asi si přece jenom dám,“ řekla jsem nešťastně sahaje po dosud zavrhovaném přídělu. Oklepala jsem se, jakmile mi vysokoprocentní saké svlažilo polykací ústrojí. Zároveň mě to nakoplo k plánu na odklonění reflektoru.
„Co my? Náš vztah musí pořád čelit nějakým zkouškám. Ino je s Choujim mnohem dýl, ke všemu se jejich souznění jeví jako pohádka. Nepochybně za sebou máte víc než druhou metu,“ popíchla jsem blondýnku pomstychtivě. Se zadostiučiněním jsem sledovala, jak se jí postupně zbarvují skráně. Z toho opojení se mi zatočila hlava.
„Asi tě zklamu, ale ne. Chouji je skutečný džentlmen. Možná až s trochu staromódním postojem.“ Opravdu to vyznělo nespokojeně?
„Akimichiové občas potřebují drobet postrčit, některé tradice jsou pro ně posvátné,“ dala jí v poradenském módu za pravdu Tsunade-sama, „u Naruta bych naopak neměla obavy, teorii má dozajista zmáknutou na jedničku. Vždyť strávil spoustu času s Jiraiyou, a to byl dobrý učitel ve všech ohledech.“ Zatímco se jí v obličeji ustálil zvláštně zasněný výraz, já jsem opět bojovala s pálícím ruměncem. Pod taktem Inina uchechtnutí jsem do sebe oklopila druhého panáka, tentokrát bez žádných vedlejších účinků. Tedy aspoň jsem si to myslela. Zanedlouho jsem si byla vědoma nepřirozeně těžkých víček a jaksi oblouzené mysli. Bylo mi nepopsatelně slabo. Prsty jsem si ve snaze udržet otevřené oči sklíčeně podepřela čelo, které mi po chvilkovém balancování sjelo po dlani a zápěstí, až s tlumeným zaduněním přistálo na stole. Vzdáleně jsem vnímala hlasy svých společnic, jenž zakrátko zanikly ve tmě, stejně jako všechno ostatní.