Proč jsou lišky němé IV.

Doprovázela Noharu cestou na hřbitov. Při zakládání Konohy se prázdná louka za vesnicí bohužel hodila. Bylo tu už pár náhrobků. Nohara měla za úkol chodit odemykat každé ráno hřbitovní bránu a večer zase zamykat. A také kontrolovat jestli je všechno v pořádku. Bylo to logické. O Noharách se vědělo, že mají blízko k smrti. Blíž než kdokoliv jiný.
Reiko pusu nezavřela. Pořád mluvila o jarní slavnosti, komu se narodilo dítě, o tom jak probíhá stavba ninjovské akademie nebo že Nara je možná v očekávání, ale že to není jisté.
Mito poslouchala. Neměla na výběr. Procházely prázdnými loukami, které se v příštích letech měly zaplnit náhrobky. A mělo jich tu být určitě plno. Zvláštní to pocit.
Najednou ji upovídaná žena vzala za ruku.

„Poslyš, Lištičko,“ oslovila ji. Mito pokynula. Reiko nikdy nevypadala nervózně. Až teď.
„Nevím jestli jsi to postřehla. Ale jak jsem tuhle spadla na Madaru, když jsem lezla z toho lešení a…“

Mito věděla, že na tohle nikdy nezapomene. Před pár dny byla Reiko Nohara požádána jedním z dělníků na stavbě ninjovské akademie, aby vyšplhala za ním do výšky pěti metrů a donesla mu nahoru kýbl s vodou. Upovídaná kunoichi poslechla, ale když cestou dolů nedokázala tu svou pusinku zavřít a pořád něco volala na Mito, čekající na ní dole, vůbec si nevšimla špatného dřeva pod svou nohou a sletěla ze dvou metrů, které jí dělily od země. Naštěstí (a naneštěstí pro něj) se přímo pod lešením objevil Uchiha Madara s tím svým ublíženým výrazem a nějak nepostřehl (ninja s nejlepšíma očima široko daleko), že se na něj řítí asi tak padesátikilová bytost samičího pohlaví. Stačil jenom zaječet a pak na něj Nohara padla plnou vahou. Mito pak jen sledovala, jak ti dva zvedají ze země, jak se mu Nohara omlouvá za svou nešikovnost a Uchiha není schopen pobrat, že ji na sebe nechal spadnout a neuhnul. Tohle si Mito pamatovala dobře. Ale proč se k tomu Reiko jen vrací?

„No, z toho lešení. On sice říkal, že se nic nestalo, ale já si připadám jako idiot. To tím, že pořád jenom mluvím a ničeho si nevšímám. Jinak bych určitě nespadla. A jak jsem mu spadla na záda. Taková rána!"

Mito chtěla gesty naznačit, že Uchiha Madara už za svůj život dostal větší rány, než bylo schopno udělat Nohařino malinké tělíčko, ale nedařilo se jí to prsty vystihnout.
„Už teď má hodně starostí a já jsem jej takhle ponížila! Lištičko, chtěla bych se mu ještě omluvit. Mám pocit, že to nestačilo.“
Mito se dala do neslyšného smíchu.
„Co? Čemu se směješ?!“ nechápala Reiko.
Když se Uzumaki uklidnila, ukázala dlaněmi srdíčko a několikrát zamrkala. Nohara zrudla.
„Ne! Tak to není! U všech božstev! Ne, nesmí se to dozvědět! Tedy není, co by se měl dozvědět, ale…“
„Co se kdo nemá dozvědět?!“ uslyšely za sebou. Mito pohotově schovala ruce do kimona a rty naznačovala, že si neslyšeně píská. Pak popadla Noharu za ramena a prudce jí otočila k čelem muži o kterém vedly před chvílí řeč a který se nesměl nic dozvědět. Němá dívka se k Nohaře zezadu přitiskla a zaujatě hleděla na Uchihu Madaru.
„Řekla jsi, Reiko, že se někdo nesmí něco dozvědět. A pak jsi dodala, že se není co dozvědět,“
„O nic nešlo,“ vymlouvala se Nohara a uhýbala očima. Nechtěla na něj hledět zpříma. Byla umírněná, připadala si poníženě, jako kdyby ji chytil při činu. Vlastně se tak i stalo.
„Víš, že mi nemá cenu lhát,“
„Prosímtě, Madaro-san, o čem bychom ti my dvě lhaly? Řešíme tu rozšiřování hřbitova, o tom, která žena ve vesnici bude mít brzy svoji těžkou hodinku a taky jak to bude s tou akademií a…“
Reiko se nezdála, ale u té nešťastné stavby se zasekla a nevěděla jak dál. Madaru její počínání překvapilo.
„Takže ženské věci?“
„Ženské věci,“ vydechla úlevou.
„No, jsem rád, že mě na takové pošetilosti neužije,“ zavrtěl hlavou a otočil se k nim zády a vydal se zpátky. Obě na něj tázavě zíraly.
„Málem bych zapomněl. Noharo, po tobě se sháněla Nara Megumi a ty, ty němá, už bys měla jít domů, stmívá se. Slíbil jsem Hashiramovi, že dohlídnu, aby ses nikam nezatoulala.“

Poslední přípravy. Poslední drobnosti. Vše hotovo. Teď už jen vyrazit. Maki se nenápadně zařadila mezi poslední muže v řadě. Byla ženou, která si za každých okolností prosadila svou, ale bylo by lepší bratra nedráždit už od začátku. Čas jim utíkal mezi prsty úplně zbytečně. Prioritou bylo bezpečí Mito. Vyrazili.

Po kilometru pochodu se vše zkomplikovalo.
„Stát!“ rozkázal velitel. Všichni poslechli.
„A ty Maki, ano ty přesně! Teď vystoupíš z řady, otočíš se a vrátíš se domů!“
Nestal se vůdcem Země Vodních vírů pro nic za nic.
„Ani mě nehne!“ štěkl po něm hlas ze zadní řady.
„Velitelem jsem tu teď já! Není to tvoje akce, sestro, tak musíš poslouchat!“
„Pche! Snad si nemyslíš, že bych já zdržovala mužstvo!“ vystoupila žena z řady a štrádovala si to dopředu za svým bratrem.
„Co? Kam jdeš? Domov je přesně opačným směrem!“ nechápal vůdce.
„A ty tu hodláš marnit čas?! Když je tvoje dcera v nebezpečí!“
„Víš, já už ani nepředpokládám, že je má dcera naživu…“
„Si snad děláš ze mně…!“
„Musíme do Listové. Pokusit se udržet spojenectví jinak, než jsme původně plánovali. A pořád to musí vypadat, že hledáme Mito a…“
Ozvala se rána.
Jeden z nejmocnějších mužů tehdejšího známého světa dopadl s těžkým heknutím na prašnou cestu. Bojovnice v plné polní se nad ním hrozivě tyčila.
„A ty si ty hlupáku myslíš, že jsem Mito nic navíc nenaučila?! Co?! Ta dívenka dokáže přežít v podmínkách bez zdroje vody v dosahu, v neustále přítomnosti nepřátel a bez střechy nad hlavou po dobu tří měsíců, pokud jí bude přát štěstí. Když jsi mi ji jako maličkou předával do péče, slíbila jsem ji, že ji naučím všechno, co by mohla v životě potřebovat. Myslíš, že já Maki Uzumaki své slovo nedodržím?!“
„Já…já…“ lapal po dechu její bratr.
„Přestaň se na té zemi válet a zavel svým mužům, aby pokračovali v cestě! Jdeme, ne!“ poslední příkaz zněl směrem k mužstvu. Dali se opět do pohybu.