Sedm Osamělých - Kapitola 18

Raiu nabral do dlaně vodu z misky, umyl si obličej a osvěžil se. Cestování s karavanou mělo výhodu, že tu bylo více pohodlí než v táboře uprostřed pouště. Celá kolona byla jako mobilní město. Vůz byl jako dům na kolečkách pro každého obchodníka, takže bylo místo i čas na osobní hygienu, tudíž pocit čistoty i Ikazuchiho probral. Protože zde byli další ochránci, nemusel Raiu zůstávat na hlídce polovinu noci tak, jako dělal doteď. Bez svého zavedeného rytmu měl Raiu problém usnout a navíc bylo hrozné horko. S jeho insomnií byl výsledek ten, že většinu noci byl vzhůru a potil se jak blázen. Během té doby si alespoň trochu krátil čas tím, že se díval na spící Tayuyu. Pohled na ni ho uklidňoval i po čtyřech dnech.

Karavana byla pro jejich účely naprosto ideální. Mohli se více uklidnit a odpočívat, měli i celkem stabilní a pohodlné místo k spaní i čas na osobní výcvik. Nevýhodou bylo, že se pohybovali velmi pomalu a byli více na očích před ninji z oficiálních vesnic, právě teď Písečných. To bylo nebezpečné, protože kdyby poznali, že jsou sami ninjové a navíc s mimořádnými dovednostmi, mohli by se je pokusit unést, začít s výslechem a odhalováním jejich tajemství. Nehledě na to, že Tayuya byla Orochimaruovou služebnicí, která se podílela na vraždě Čtvrtého Kazekageho, to by se Píseční mohli přetrhnout, aby ji dostali živou či mrtvou.
Přesto si cestu užívali, jak mohli. Skrývajíc své schopnosti, začala se čtveřice více integrovat s ostatními obyvateli a cestovateli. Nebo spíš, někteří z nich. Nouzu většinu času strávil někde sám, nebo mlčel. Tayuya se chovala jako pravá špionka a hrála svoji roli dokonale. Její socializace s ostatními byla velmi formální a nezávazná. Jakkaru byl buď přehnaně opatrný a bál se ostatních, nebo naopak všechnu opatrnost odhodil stranou a hovořil, a pomáhal ostatním.

Raiu, jakožto jediný „oficiální válečník“ to měl snadnější, protože mohl praktikovat bojové cviky i pohyby a bez problémů mohl mluvit s najatými strážnými, neboť oficiálně byl jediný, kdo jim mohl rozumět v používání čakry. Zjistil, že jsou to povětšinou ninjové z menších vesnic s nízkou hodností a různých věkových skupin. Žádná vysoká třída, ale proti banditům a malým skupinám zločinných ninjů to stačilo. Podle toho, co říkali ostatní, ninjové z velkých vesnic jim dělali eskortu jen někdy, když měli procházet obzvláště nebezpečnými oblastmi.

Prošli už jedním městem a dnes měli dorazit do většího města, pomyslné obchodní tepny Země Větru Seifukusha. Jednalo se o staré město, které bylo v minulosti mnohokrát obléháno a dobyto, z čehož také získalo své jméno, když ho pro Větrného feudálního lorda dobyl První Kazekage ze zrovna založené a sjednocené Skryté Písečné Vesnice.
Město bylo skutečně veliké a svým způsobem i nádherné. Obehnáno bylo vysokými hradbami, které střežili kromě Písečných ninjů i obyčejní vojáci Země Větru. Karavana vjela dovnitř a usídlila se na hlavní třídě a náměstí. Zde už stálo několik stánků, které podle Ikehary celoročně prodávaly převážně oblečení a dekorace. S příjezdem obchodníků se ulice stala střetem všeho dění ve městě, jak se zaplnila až k prasknutí zákazníky. Ikehara a Enza prodávali vzácné látky všech druhů, barev a vzorů za dobré ceny, takže se u nich pomyslné dveře netrhly. Svého volného času čtveřice využila k průzkumu města. K Raiuově překvapení s nimi šel i Nouzu, přestože byl stejně mlčenlivý jako jindy.
Město mělo skutečně hodně co nabídnout. Byla zde spousta kaváren, čajoven, restaurací i cukráren, které o zákazníky rozhodně neměly nouzi. Jak se zdálo, město Seifukusha mělo bohaté i obyvatelstvo alespoň dost na to, aby mohlo žít v relativním luxusu, ačkoli se nacházelo v nehostinném prostředí.
U jednoho takového krámu si všichni dali ledové tyčinky a všichni si smlsli. Překvapilo je, že v tomhle horku někdo měl led. Raiu se rozdělil o svoji tyčinku s Tayuyou, Jakkaru s Nouzuem, a co se moc nevidí, oba obdarovaní se při lízání nanuku i usmívali. Dokonce Tayuya neřekla ani jednu urážlivou poznámku, snad jen, že její lízátko je „k***vsky dobrý“. Při tom slově se Jakkaru zděsil a ani Raiu nebyl schopen reagovat, jen šokovaně vytřeštil oči a ústa měl dokořán.

K večeru se vrátili ke stánku Ikeharaa, právě když obsluhovali poslední zákazníky. Podle unavených, ale šťastných výrazů se zdálo, že se obchodníkům dnešní den vydařil. Čtveřice pomohla Ikeharaovi a Enzovi zabalit jejich stánek, a pak si dali večeři v nedaleké restauraci, kde už Ikehara byl známý, patrně díky jeho mnohaleté návštěvě města za obchodem. Každý si objednal, co mu nejvíc chutnalo a zcela nasytilo. Raiu trval na tom, že si svoji útratu sami zaplatí, proto se s Ikeharaem dostal do menší debaty, ale nakonec starší muž ustoupil, ačkoliv to bylo proti jeho pohostinné povaze. Naopak by to zase bylo proti Raiuově cti, aby Ikeharaa pohostinnosti takhle zneužívali. Stačilo, že jim nabídnul místo, kam složit hlavu.
Po večeři se Ikehara vrátil k vozu, aby spočítal dnešní výdělek, zatímco mladí se přesunuli na jednu z teras, kde měli výhled na velkou část města, na hradby a zapadající slunce, které za nimi brzo začalo mizet.

Raiu se díval na Tayuyu, která se snad celý den jen usmívala. To jeho samotného naplňovalo, protože viděl v ní změnu. V porovnání s dívkou, kterou viděl zahrabanou pod rozsekanými stromy, a potom pod dekou, neustále ostražitou, nedůvěřivou a připravenou zabíjet (štěstí, že tehdy nebyla schopná se ani postavit), a proti ní tuto dívku, která se dokázala uvolnit, odsunout stranou paranoidní vražedkyni a stát se skoro až normální holkou. Zůstával střízlivý v názoru, že se úplně změnila, to takhle rychle nebude, její nesnášenlivost k Nouzuovi a otrávení Jakkaruovou jednoduchostí tu stále bude, byla to její přirozenost, alespoň jim to neustále a dokola nepředhazovala. Ani s tím slovníkem asi moc neudělá, ale zase, aspoň neuráží Jakkarua, přinejmenším v jeho přítomnosti.
Jak seděli na terase a bavili se (samozřejmě bez toho, aby Tayuya, Nouzu a Jakkaru prozradili, že jsou také ninjové), Enza se nečekaně zeptal: „A čím to, že ve vašem věku cestujete takhle sami? To nemáte žádné rodiny, se kterými byste byli?“

Tou větou jakoby přepnul páčku a dobrá nálada byla ta tam. Všichni se odmlčeli a Enza se zatvářil provinile, když si uvědomil, co udělal. Nouzu se ozval jako první, což se dalo čekat, protože jeho až neuvěřitelně chladná a klidná povaha snad ani neumožňovala, aby ho něco takového emocionálně zasáhlo: „Moji rodiče zemřeli, když jsem byl malý. Ze sirotčince jsem odešel před pár lety a od té doby jsem byl sám.“
Všichni se na něho podívali a jeho tři parťáci si všichni v duchu řekli: Je to skutečně pravda? Faktem bylo, že o jeho minulosti vlastně nevěděli skoro nic. Když náhodou mluvil, tak to bylo o ninjovských záležitostech, ne o svém životě v Travnaté.
„Já vyrůstal s maminkou na farmě potom, co táta zemřel v kamenolomu,“ přidal se Jakkaru, „pak jsem odešel, abych se naučil řemeslo, mohl se vrátit a pomoct jí. Snad to beze mě zvládá.“ Jeho hlas se teď změnil v zarmoucený, což nebylo divu. Pro Jakkarua byla jeho matka nejdůležitější člověk na světě a myšlenka, co se s ní v Zemi Země stalo potom, co utekl, ho neskutečně trápila. Ohledně jeho příběhu, když si člověk zaměnil „kamenolom“ za „bojiště,“ mluvil zcela pravdu. Přesto Raiu ocenil, že Kamenný kluk dokázal takhle rychle improvizovat. I Tayuyu to překvapilo. A právě ona byla další na řadě, i když se tvářila víc popuzeně, než smutně.

„Mě matka opustila a nechala napospas. Musela jsem se protloukat sama, hledat jídlo v odpadcích a prát se o každé sousto s potkany. Pak mě našel jeden muž a ujal se mne. Naučil mě všechno, co jsem do života potřebovala a jak přežít. Pak mě ale odkopnul a já zase byla sama. Tentokrát jsem už byla na život připravená, a teď jsem tady s klukama.“
I když mluvila hodně šifrovaně, kromě Enzi všichni dokázali rozluštit smutnou, ba až tragickou pravdu. Orochimaru byl, a to se Raiu už ani nebál říct, vyloženě hajzl, nejenom kvůli jeho hnusným experimentům na lidech, ale hlavně jak se choval k ostatním kolem sebe. Proto se z Tayuyi stal nelítostný zabiják, stejně tak i její partneři ze Zvučné Čtyřky. Měla v sobě dobro, oni třeba taky, to Raiu nevěděl, ale Orochimaru z nich udělal fanatické přisluhovače, kteří byli pro něho ochotni i zemřít.
Pro Enzu to muselo vyznít stejně tragicky jako pro ostatní, i když ne tak úplně přesně.
„To zní hrozně, když tě ti, které miluješ, odstrčí pryč, nebo když odejdou,“ řekl po pár trapně tichých okamžicích brýlatý blonďák pochmurně, ale potom se usmál, aby náladu trochu zlepšil.
„Sice mi rodiče taky zemřeli poměrně brzo, ale ještě jsem měl starší sestru, která se o mne postarala. Teď bydlí ve Skryté Písečné Vesnici. Vdala se za slušného muže a žije šťastně a bezpečně. Já jsem tak před půl rokem odešel, abych se postavil na vlastní nohy. Tehdy jsem potkal Ikehara-sama a od té doby s ním jezdím a učím se prodeji a obchodu.“ Když domluvil, podíval se na černovlasého: „A co ty, Raiu? Jsi poslední, kdo ještě nic neřekl.“ Dotazovaný pohlédl nejdříve na Enzu, poté na ostatní, potom sklopil pohled a přikývnul.

„Mám oba rodiče a dva sourozence, jenom... Rodiče se milovali, my děti se bavily a hrály si, všechno bylo v pořádku. Byli jsme šťastní.“ Raiu se nad těmito vzpomínkami chmurně usmál. „To se změnilo jednoho dne, když moje matka vzala oba sourozence a beze slova z vesnice zmizela. Tátu to hodně vzalo, nedokázal pochopit, proč to udělala. Proč jeho a mě opustila a zároveň i vzala sestřičku a brášku sebou. Já to viděl trochu jinak. Trvalo to... půl roku, než byl táta schopný se z toho dostat a zase plnit své povinnosti. Já jsem začal cvičit na ninju, abych tak tátovi pomohl, ale později jsem odešel, protože jsem nesouhlasil s vedením vesnice a stal se ze mne žoldák. A teď jsem tady a dělám ostatním strážce.“

Na konci svého vyprávění se Raiu víc usmál, aby tak svým slovům dal větší váhu a odlehčil atmosféru, přesto se ostatní tvářili ve směs překvapeně, smutně a lítostivě. Především Enza, protože ten s ožehavým tématem přišel.
„To mě mrzí,“ řekl po chvíli obchodník sklesle, „a tvoje matka se sourozenci? Neslyšel jsi o nich pak ještě něco?“
Odpovědí mu bylo zavrtění hlavy: „Nic. Už jsem je nikdy neviděl, ani o nich cokoliv slyšel. Vůbec nevím, jestli jsou stále ještě naživu, nebo jestli je někdy uvidím.“
Nikdo nic neříkal, protože to bylo až přespříliš tragické, než aby to někdo mohl komentovat, dokonce i Tayuya. Celá tato část jejich hovoru byla moc tíživá i na ni, i když by to veřejně nikdy nepřiznala. Její první zrada byla od její matky, takže ji to naplňovalo obrovským hněvem... ale pořád to byla její matka a i po tolika letech na ni někdy myslela.

„Takže...“ přerušil ticho Enza a ostatní se na něho upřeně podívali, „tu jsme všichni svým osobitým způsobem osamělí, není to tak?“ Podtón jeho hlasu byl zábavný, myslel to jako ironický žert. Odpovědí mu byly podobné úsměvy od ostatních.
„Jo, můžeš to tak nazvat,“ potvrdil Raiu a uchechtnul se. Ostatní to také pobavilo.

* * * * *

Tu noc, když všichni už spali, seděl Raiu venku na okraji střechy nad Ikeharaovým vozem. I když se cítil unavený fyzicky, že by spát klidně mohl, jeho mysl pracovala na plné otáčky. Asi ne všichni spali, protože za sebou uslyšel kroky.
„Co děláš tak pozdě vzhůru, Tayuyo?“ zeptal se bez otočení Raiu pobaveně, neboť dívku poznal podle její chůze.
Zrzka si odfrkla: „Jo, to od tebe sedí. A co tu děláš ty?“
„Nemohu spát.“
„Jasně, troubo,“ Tayuya si k němu přisedla a zadívala se na město kolem tak jako to dělal Raiu. „To máš pořád. I když už nemusíš držet hlídku a můžeš být v pohodě, tak tu radši sám sedíš v zimě.“
Raiu se bezděčně zasmál: „To jsi sem přišla, aby sis dělala legraci z mé poruchy?“
Tayuya se také zašklebila, „Je to zábavný, ale ne.“ Náhle dívka zvážněla a zadívala se na černovlasého mladíka: „Oni jsou důvod, proč ses vydal na tuhle misi, není to tak?“

Raiu se na Tayuyu otočil a vpíjel svůj pohled do jejího. Ona pokračovala, „tvá rodina. Proto ses rozhodl vzít tuhle misi proti Orochimaruovi, abys mohl pátrat po své ztracené rodině, svojí matce, sestře a bratrovi.“
Raiu nic neřekl, ale myšlenky mu v hlavě divoce vířili. Uhádla jsi to. Jsi skutečně chytrá, bystrá a všímavá, že sis to dala dohromady s tak málem. Ne ale dost.
Oblačný stáhnul pohled dolů na ulici a přikývnul: „Správně. Je to už šest let, co jsem je neviděl. Sice život s tátou, tetami, strýci a ostatními dětmi nebyl špatný, ale hrozně mi chyběli sourozenci a matka, a jenom táta mi nestačil. Jsem si jistý, že táta i vedení vesnice se tomu usilovně věnovali a stále věnují, avšak bez žádných výsledků. Musel jsem to zkusit i sám, jinak bych neměl klid a se skupinou dalších lidí se mohu dostat třeba na místa, kam normálně ninjové nechodí, nebo je to ani nenapadne. Nemohl jsem už jen tak doma sedět a nic neudělat.“
Tayuya ho bez přerušování poslouchala. Potom, co skončil, se zhoupla pod vahou potlačovaného posměšku.
„To mi připadá jako dost blbý důvod, proč zradit vesnici.“
Raiu se na ni s vážnou tváří podíval.
„Nečekám, že to pochopíš. Pro mě jsou moje rodina to nejdůležitější na světě.“
Teď zase zmlkla Tayuya a odvrátila zrak. Vytanuly jí vlastní vzpomínky na rané dětství. Bolestivé vzpomínky.
„Máš pravdu. To nemohu. Jsem jedináček a má matka mě nechala na ulici jako prašivého čokla.“
„To nevíš. Nevíš, co ji k tomu vedlo,“ snažil se ji uklidnit Raiu, ale vysloužil si tím Tayuyin ostrý pohled: „Tyhle optimistický kecy si nech.“ Raiu váhavě přikývnul a zadíval se k obzoru.

„Navíc jsem vesnici nezradil,“ znovu začal mluvit Oblačný. Zvučná se na něho podívala, i když se on díval do dálky. „Jsem jí stále věrný a plním pro ni důležitou misi. Akorát jsem k ní přiřadil svoji vlastní, takže tu pro vesnici jsem záměrně prodloužil. Není to zrada, jen...“ odmlčel se, když hledal vhodné slovo.
Tayuya mu dala pár vteřin, než to řekla za něho, „dezerce.“
Raiu se na ni podíval a jen se usmál. Následovala chvilka ticha, během které bylo slyšet pouze slabý vítr míhající se mezi budovami a občasné zvuky pár opozdilců kráčejících temnými a tichými uličkami.
„Nějaké výsledky?“ zeptala se nakonec Tayuya a Raiu s mírným úsměvem zavrtěl hlavou.
„Ne. Ale to se dalo čekat po šesti letech. Ani nevím, kde přesně začít, ale vím, že to nebude ve Skryté Kamenné nebo Zemi Země. Matka odtamtud neodešla zrovna klidně.“
Tayuya přikývla a chvíli se na něho znovu dívala. Musela uznat, že Raiu byl k ní vždy upřímný. Když se ho na něco zeptala, odpověděl jí hned a popravdě, alespoň ho nepřistihla, že by jí v něčem zalhal. I když neměla možnost, jak si ověřit jeho předešlý život, něco jí říkalo, že nelhal. A to v ní vzbuzovalo... něco.

* * * * *

„Tohle začíná být nudný.“
Daleko od Seifukushy v Zemi Větru, v jednom městě, na jednom místě se sešli čtyři ninjové, dva muži a dvě ženy. První žena byla z přítomných nejmenší. Mohlo ji být sedmnáct let, měla tmavší odstín pleti, fialové oči a hnědé kudrnaté vlasy sčesané dozadu, kde vytvářely devět dredů tvořících paprsky půl hvězdy. Přes nos a obě tváře měla nakreslený pruh o pár odstínů tmavší, než její pleť. Byla oblečená do okrové halenky bez ramínek a jen s pravým rukávem, který byl široký a konec změnil barvu na vínově červenou. Přes břicho a záda měla koženou vestu s jediným, volným řemenem jdoucím přes její pravé rameno. Vesta byla ještě stažena provazem. Na nohách měla volné kalhoty v barvě polní šedi (směs šedé, zelené a hnědé), které se zvonovitě rozšiřovaly až do šedých bot se žlutou podrážkou. Na levé ruce měla síťovaný náramek s červenými okraji, stejně jako choker na krku. Stála na zemi na malém kamenném placu ve spojnici tří cestiček a dívala se na další přítomné. Těmi byla dvojice muž a žena.
Ženě mohlo být osmnáct, muži tak šestnáct. Oba měli podobné tělesné rysy a podle blízkosti, v jaké od sebe nacházeli, se dalo usuzovat, že to jsou sourozenci. Žena měřila metr osmdesát. Byla mdle růžové barvy pleti, světle zelených očí, světlých vlasů ostříhaných na pár milimetrů krátkého ježka, takže vypadala téměř jako holohlavá. Její víčka rámovaly tlusté černé řasy, horní ret měl tmavší odstín a napravo od úst měla malou pihu. Na hlavě měla několik nepřirozených doplňků, což byly měděno zbarvené náušnice, kruhovité piercingy nahoře v ušních lalůčcích (jeden v každém), další piercing nad levým okem v obočí s kuličkami na obou koncích a malování na špičce brady. Její oděv sestával z bledě hnědého topu bez rukávů sahajícího až k hlavě přes krk s bílými liniemi podél ramen, přes prsa bílé obvazy stejně jako na pravé paži od loktu až k zápěstí, zatímco na levé ruce měla síťovanou látku přes celý loket, šedé rukavice bez prstů, hnědé kalhoty, které jí sahaly od kolen až nahoru pod prsa, černou tašku s ninja-vybavením připnutou k pravému stehnu, zatímco okolo levého stehna měla šedou látku s destičkou se znakem Skryté Mlžné. Další síťovaná látka zakrývala levé koleno až do poloviny lýtka. Na pravé noze síťovina sahala od druhé poloviny lýtka až k chodidlům, které měla obuté do lehkých šedých sandálů. Na zádech měla tmavě šedou brašnu s jediným popruhem, který jí šel přes pravé rameno. Měla jedno zvláštní znamení - velikou skvrnu, patrně mateřské znaménko, přes celé levé rameno.
Mladší muž vedle ní byl stejné barvy pleti, akorát měl černé kudrnaté vlasy stažené do vysokého copu černou látkou s destičkou Mlžné, tmavě šedé oči, pod kterými měl, možná namalované, šedé puntíky sahající přes jeho lícní kosti až k uším, a jako druhá žena, patrně jeho starší sestra, měl nad levým obočím stejný piercing a v uších malé kulaté náušnice připnuté přímo k lalůčku. Oděn byl do pískově šedého topu bez rukávů a se zipem, přes který měl přehozenou světle béžovou roušku, která vepředu začínala někde na úrovni stehen, šla přes levé rameno a končila vzadu o něco níž u jeho kolen. To bylo staženo pásem s flekatým motivem, a navíc ještě tmavě hnědým opaskem se železným zapínáním, který jednak obtáčel břicho, jednak byl popruhem přes pravé rameno. Kalhoty byly bledě oranžové, na levém stehně měl připnutou přes obvazy černou kapsičku na kunaie a na nohách měl vysoké černé boty se třemi přezkami na lýtkách a s pruhy částečně odhalujícími jeho nárty. K hnědému opasku kolem břicha měl vzadu upnutý veliký zelený svitek s červenými okraji, který mohl sloužit k mnoha účelům.
A poslední ninja, autor onoho sdělení o svém znudění, byl patnáctiletý blonďák s dlouhými vlasy zakrývajícími levou část obličeje, v šedé mikině s kovovou destičkou na hrudi a béžovými pruhy na rukávech s bílým rolákem a nátepníky?, v tmavých tříčtvrtečních kalhotách, černých sandálech a s velkým hnědým batohem. Zřejmě nejmladší z přítomných seděl na kameni jako žába a v obličeji se mu míhala maska znudění, ale i skrývané bolesti.

„Čekám tu už skoro hodinu a stále nic. Začínám toho mít plný zuby,“ zase si stěžoval blonďák.
„Ty si dost stěžuješ, víš to?“ řekla holohlavá žena s náznakem otrávení.
Mladík k ní otočil hlavu a zcela klidně pravil: „Ne. Akorát nejsem rád, když mě někdo kontaktuje s nabídkou práce, a pak mě nechá čekat, i když ve zprávě o tom varuje. Není to vůbec profesionální.“
„Profesionalita je na prd. Na čem nejvíc záleží, jsou výsledky. Je úplně fuk, jak se jich dosáhne,“ oponovala mu žena, ale bez jasné odezvy od blonďáka. Po chvilce sama pokrčila rameny. „Je ale fakt, že chodit pozdě není moc dobrá vizitka.“
„Třeba to byl jen blbý vtip,“ nadhodil druhý muž, bratr holohlavé ženy.
Poslední osoba, která ještě nepromluvila, mladší žena, se ohlédla za sebe.
„Ticho. Někdo jde.“

Všichni zmlkli a zaposlouchali se. A skutečně byly slyšet kroky. Čekali, dokud se ze stínů pod stromy neobjevila silueta a nevystoupila na světlo. Všichni se napřímili a postavili do bojových pozic, když zjistili, že se nejedná ani o člověka, ani o zvíře, ale o něco úplně jiného. Byl to tvor podobný člověku, vysoký asi metr padesát, s rudou kůží, širokou hlavou s velmi výraznými lícními kostmi a nosem, vystouplými řezáky z úst, velkýma očima s rudými duhovkami a dlouhými, ježatými bílými vlasy. Jeho hruď byla svalnatá a do tvaru V, takže břicho bylo v porovnání s rameny a torzem komický úzké, ruce i nohy byly veliké a taktéž šlachovité, na prstech zakončené bílými drápy. Bytost byla oděna do tmavě červené vesty, která nebyla uvázána, takže byly vidět její vyrýsované bicepsy a břišní svaly, v pískově hnědé suknici sahající až ke kolenům uvázané černým páskem, se šedými kovovými chrániči na rukách i holeních. Na zádech nesla veliký černý kyj s kulovitými výstupky a přidělaný k černému pásku.

Tvor udělal pár dalších kroků, pak se zastavil a každého přítomného počastoval svým děsivým pohledem.
„Co to sakra je!?“ ucedila holohlavá žena se zatnutými pěstmi, až jí z toho praskalo v kloubech. Odpověděla druhá, mladší dívka.
„To je Oni, zlobři. Jsou to hodně silní válečníci s ne moc klidnou povahou.“
„Trochu malej, ne?“ komentoval blonďák. Oni na něm spočinul pohledem a mladík sebou škubnul.
„Jsou nejrůznějších velikostí, na té ale nezáleží. I tenhle má určitě větší sílu, než my všichni dohromady.“
Mladík se svitkem na zádech nasucho polknul a všichni čekali, co bude dál. Oni chvíli stál, potom udělal ruční pečeť Ptáka, hned nato ruce rozpřáhnul s nastavenými dlaněmi kupředu. Všichni čekali, co to má být a dočkali se, když se před Onim a jimi zjevila černá stinná postava, která se částečně vyjasnila, ale přesto nebylo moc poznat, kdo to je.

„Omlouvám se za zpoždění. Cestou jsme se museli vyhnout řadě hlídek,“ řekla stínová postava, muž. I když se jednalo o jakousi formu komunikačního genjutsu, jeho hlas byl podivně pozměněn, že mu sotva bylo rozumět. Jakoby procházel ne jedním filtrem, techniky samotné, ale ještě minimálně dalším. Ninjové se jen lehce uklidnili, ale stále zůstávali ve střehu. Tuhle formu komunikace ani jeden nečekal, obzvláště za použití takového summona.

„Dobře, jsme tu všichni, tak se můžeme pustit do obchodu,“ řekl blonďák a mihotající se muž k němu stočil pohled.
„Vždy k věci, přesně jak o vás mluví vaše pověst,“ na chvíli se odmlčel, patrně aby si srovnal myšlenky a ostatním dal čas k soustředění se na to, co jim teď řekne: „Poslal jsem vám všem žádost o vaše služby, protože svými schopnostmi jste nejkvalifikovanější pro práci, kterou vám chci nabídnout.“
„Moc se mi nelíbí, že o nás víte. Hlavně to, že víte, kde jsme,“ odsekla holohlavá.
„Tomu rozumím, Bei-san,“ odpověděl klidně zadavatel a zadíval se na ni, „informace jsou mojí prací. Musím vědět o všem, abych ji mohl dělat správně.“
„O co by se jednalo?“ zeptala se druhá dívka s dredy.
„Tato práce bude časově náročná, ale za to i velmi dobře placená, takže si určitě přijdete na své. Varuji vás předem, nebude to snadné, ale pevně věřím, že uspějete. Vaším cílem je jedna skupina ninjů žoldáků, podobně jako jste vy. Můj společník vám předá fotografie a popis jednotlivých členů, které jsem shromáždil. Mají něco, o co já a můj nadřízený velice stojíme. Nemohu vám přesně říct, o co se jedná. Jde o to, abyste byli připraveni, až zjistím přesnou polohu těchto ninjů. Vašim úkolem poté bude získat tento předmět, a pokud možno zajmout co nejvíce z nich živých. Pokud přitom někteří zemřou... budiž tomu tak.“
„Takže máme být vaše úderné komando?“ zeptal se blonďák podezřívavě.

Zadavatel se na něho podíval jako vždy, když někdo jiný promluvil.
„Ano, Toshiro-san. Nemám jiné prostředky, jak se s nimi vypořádat. Každý z vás má jedinečné nadání, které vám může pomoci k úspěchu. Vy, Toshiro-san, jste nejen dobrý v používání Katonu, ale jste i zdatný stopař, což bude nezbytné k jejich nalezení. Vy, Bei-san,“ otočil se k holohlavé mladé ženě, „jste zase vynikající v taijutsu a v tichém pohybu. Váš bratr Kai-san má talent na zapečeťování nejen zbraní a vybavení, ale i osob a dalších nestandardních věcí. A nakonec Youka-san, s přirozenými vůdčími schopnostmi a s velkým talentem na ninjutsu, je to, čemu se říká, génius. Proto chci, aby ona byla vašim zprostředkovatelem se mnou, a abyste ji brali jako vaši velitelku.“
„Tsss,“ zasyčela Bei a všichni se na ni podívali, „je mladší než já a má mi velet?“ řekla rozhořčeně.
„I když máte výhodu ve zkušenostech, Bei-san, Youka-san je velmi inteligentní, dobrá v analýze a plánování, v čemž překonává ona vás. A to je to, co bude pro tento úkol klíčové,“ odpověděla projekce muže a obě ženy si vyměňovaly pohledy. Stínový muž si je chvíli prohlížel, pak se podíval k ostatním.
„Co budeme dělat, než je vypátráte?“ zeptal se černovlasý mladík Kai.
„Budete zatím pohromadě. Dostanete tím čas se seznámit s technikami ostatních, protože vězte, vaši nepřátelé jsou sehraní a velice schopní. Nesmíte nic ponechat náhodě. Pro účely jednání se všemi najednou budete Jednotka Tanuki.“
„A vy?“ zeptal se Toshiro. Vyskočil na nohy a udělal pár kroků blíže. Chtěl se podívat, jestli z té projekce nějak pozná, jak jejich nový zaměstnavatel vypadá. Překvapilo ho, že neviděl nic, ani oči, a to ho zneklidňovalo.
Muž se na ně podíval a chvilku trvalo, než promluvil: „Říkejte mi Innami.“

* * * * *

Seifukusha byla hluboce ponořena do tmy. Bylo dávno po půlnoci a skoro celé město už spalo kromě strážných ninjů z Písečné, kteří chránili jednu z budov ve městě. Jednalo se o místní velení ninjů v této části Země Větru. Strážní chodili po ochozech balkonů a už zívali únavou, přesto se drželi ve střehu, přesně jak by ninjové měli.
Jeden z Písečných se opřel o zábradlí z pískovce a podíval se dolů. Zděšeně vytřeštil oči, když ho zespodu chytla něčí ruka a stáhla ho dolů. Nevydal přitom ani hlásku, protože ho ruka chytla přesně za hrdlo. Zmizení svého kolegy si další ninja hned nevšiml. Ne, dokud nebylo pozdě, když se za ním zhoupnul útočník oděný zcela v černém plášti a neprobodl ho velikou čepelí zezadu do srdce.
Další Písečný ninja zemřel, když se otočil za nějakým zvukem a skrze ruku a hruď ho probodlo kopí. Jeho vrah ho zvednul ze země, takže se po zbrani ninja svezl dolů jen, aby ho dalším úderem sečné zbraně dorazil. Celý ochoz byl brzy vylidněn a tři útočníci, dva vyzbrojeni dlouhými čepelemi skrytými v rukávech černého roucha, třetí ozbrojen kopím, se přesunuli k oknu. I když to nebylo moc slyšet, při chůzi i pohybu vydávali lehce klapající zvuky.
Jeden z nich tiše vyndal okenní tabuli z futer, kam okamžitě skočil jeho kolega, aby zajistil místnost. Hned nato dovnitř skočil čtvrtý útočník. Taktéž byl oděn ve zcela černé róbě. Přejel pohledem celou místnost, a pak si pro sebe tiše zašeptal.
„Tak se dáme do toho.“