Roj meteoritů: 5. kapitola – Běž za ní!

Zatímco se mé služebnictvo, již nyní, muselo starat o Sakuřino pohodlí, jsem jel za jejími rodiči, informovat je, proč byla pryč celou noc.
Ani se mi tomu nechtělo věřit, že já velký Uchiha Sasuke se sníží na takovou úroveň a jde dobrovolně navštívit chudé lidi. Nikoho jsem neodsuzoval, byli prostě lidi bohatí a chudí. Leč nepočítal jsem s jakou mě přivítali její rodiče…
Adresu jsem znal už z toho dne, kdy jsem si o ní nechal zjistit všechno. Bylo to sice trochu z ruky, skoro na okraji Konohy, kde jste hned poznali začínající chudobu. Dokonce Narutův otec bojoval proti tomu zbytečnou válku. Už jim kolikrát nabízel pomocnou ruku, marně. Komu není pomoci…
Drožku jsem nechal čekat před domem, on to ani vlastně „dům“ nebyl, ale polozřícenina, kterou bych nechal ihned strhnout. Bydleli v ní sami, takže jsem zazvonil na překvapivě fungující zvonek.
Již za dveřmi jsem slyšel mužský hlas jak říká: „Á, to jsi ty Sakuro? Jen si mě nep-,“ nestačil dokončit větu, protože mezitím otevřel dveře a v nich našel mě. Vytřeštil oči, zíral na mě, pak po asi dalších deseti vteřinách se zeptal: „Kdo račte být?“
Teď jsem na oplátku civěl já. On mě nezná? Kdo by MĚ neznal? No dobře, tak mu to řeknu. „Jsem sám Uchiha Sasuke, přišel jsem k vám, abych vám něco neodkladného sdělil. Mohu dál?“ Reakce otce se dala čekat, div si nevykloubil čelist. Reakce matky, když mě spatřila se přímo nabízela. Šla do mdlob, protože takhle krásného a mladého muže jistě neviděla. Navíc, když chci mám uhrančivý pohled, mým černým očím zkrátka nikdo neodolá.
Usadili mě na již značně opotřebovanou rohožku, na kterou mi dali ještě novější deku, sami se na ni naproti mě taktéž usadili, – bez ničeho, jen tak – abych se prý neumazal. Snídani nachystali skromnou, leč vypadala lákavě. Rýže, ryba a něco, co jsem nedokázal popsat.
„Já vím, je to hodně chudé jídlo, nečekali jsme hosty a ještě tak vážené,“ začala se omlouvat její matka.
„To nevadí, hlad ani nemám, ale mohu se zeptat na toto jídlo, matko?“ i přes pýchu jsem se odvážil zeptat, přidal jsem i oslovení, abych nevypadal jako hrubián. Pozoroval jsem jejich reakce, při tom oslovení, se samozřejmě lehce zapýřila.
„To je okonomiyaki. Na lepší jídlo nemáme, i tak však nasytí, že drahý?“ oba horečně kývali hlavami.
Abych neurazil tak jsem ochutnal, chutnalo to výtečně. Snad lepší jídlo jsem nejedl. Musím se pak Kaie zeptat, proč to nemáme v menu. Později mi pak sdělil důvod. Moje máti tohle jídlo nenáviděla a říkala tomu „chudinské drobty“…
Jakmile jsem snědl vše, co nachystali jsem promluvil. „Otče, matko, vím, že jste si museli dělat starosti o dceru, nezoufejte, strávila noc pod mojí střechou, nic jí nechybělo. Mé služebné se postaraly o to, aby měla vše. Rozhodl jsem se ji vzít k nám, protože byla v šoku, když zjistila, že její kamarádka odjíždí zpátky do Sunagakure. Tudíž jsem nechtěl, abyste měli strach, v jakém pak byla v rozpoložení.“ Tolik slov jsem v životě neřekl naráz.
„To je v pořádku, včera večer nám vámi poslaný posel předal vzkaz o stavu věci.“ Ujišťoval mne Sakuřin rodič.
„Dobře, jen jsem se chtěl osobně ujistit, zdali jste ho dostali v pořádku.“ Považoval jsem tuto zdvořilostní návštěvu za ukončenou, měl jsem se skoro na odchodu, když mě oba zastavili, ještě jedna věc mě překvapila.
Klekli si přede mnou a se slovy: „Prosím, odteď a navždy, se starejte o naši dceru, je to jediné, co máme, žádáme vás.“ Pak sklonili hlavu až k zemi. Na malou chvilku jsem konsternovaně civěl na dva rodiče, kteří milují své dítě. Zas tu byl pocit žárlivosti. Žárlil jsem na ní, jelikož i přes chudobu měla starostlivé rodiče. Já měl všechno, ale jen jedno mi bylo odepřeno. Rodičovská láska. To nejdůležitější v životě.
Vzchopil jsem se, sehnul jsem se pro ně. „Vstaňte, přede mnou nemusíte klečet. Postarám se o vaši dceru, to vám slibuji,“ a to jsem netušil, jak takový slib je těžké dodržet a plnit.
Vděčně mi děkovali, třásli mýma rukama a její táta mi na odchodu věnoval amulet pro štěstí. „Přinesl mi do života moji ženu a dceru, doufám, že i vám přinese to samé.“ Schoval jsem si ho do rukávu. Usmál jsem se a rukou si přivolal drožku.
Ještě jsem jim zamával. „Také doufám,“ pronesl jsem tiše.
Další zastávka nesla jméno sídlo Hyuuga klanu, kde jsem se dozvěděl, že nikdo není doma, rodiče odjeli na dovolenou do Iwagakure – aby postupně vstřebali odchod dcery z domu, navždy – a Hanabi právě odešla k branám Konohy. Pak jsem si vzpomněl, dnes odchází!
Ovšem sluha mě ujistil, že ještě musela k Hokagemu, podepsat nějaké listiny. To byl čas, který jsem využil proto, abych naložil Sakuru u nás doma, a pak rychle k branám.
V drožce se mě pak Sakura zeptala: „Kam si to šel? Tvůj sluha mi to nechtěl říct.“
„K tobě domů, abych uklidnil tvoje rodiče, že se ti nic nestalo. Máš opravdu hodné rodiče,“ poznamenal jsem s notnou dávkou červenání.
Z výrazu Sakury jsem zaznamenal překvapení a úžas. Pak mi rukou sáhla na čelo, studené jak jinak, kývala hlavou. „Ano, ty musíš mít horečku, jinak si nedovedu vysvětlit slova, co jsi řekl.“ Bylo hodně příjemné cítit její tělo blízko mého, musel jsem si odkašlat. Stáhla ruku a poposedla si kousek ode mě.
Do příjezdu k branám jsme už nepromluvili. Oba zahloubaní do stejné věci. Poznal jsem to, jak se Sakura ošila. Usmál jsem se.
Jakmile jsme dorazili, už tam stál hlouček lidí v čele s Shikamarem, co se přišli s Hanabi rozloučit.
Spatřila nás, zamávala a posunkem ruky nás zvala.
„Jsem ráda, že jste přišli. Děkuji ti, Sakuro za vše, i to, jak si mi pověděla své city, vážím si toho. A je mi líto, žes byla včera svědkem hádky mezi mnou a Narutem.“ Tak tohle se stalo, hned potom, co ji přijeli navštívit. Kamarád ji jistě musel vyčíst rozhodnutí a ona se bránila. Do toho musela vstoupit Sakura s tím, že ji vrací boty a šaty z plesu. Jistě se pak musel naštvat a obě si pak musely promluvit.
„Já jsem ráda, že jsem tě mohla poznat Hanabi-san. Nelam si s tím hlavu.“ odmávla to Sakura.
„Než půjdu, dávám ti tohle, vypadají na tobě opravdu skvěle,“ s těmi slovy ji Hanabi podávala větší tašku, která obsahovala červené šaty a boty, co měla na plese. „Zavedou tě na krásná místa.“ Objaly se jako dvě sestry.
Po Sakuře jsem přišel na řadu já. „A ty Sasuke se, prosím, snaž být hodnější, nevím, co jste si s Narutem udělali, ale urovnej to.“ Požádala mě Hyuuga s objetím. Cožpak jsem mohl neposlechnout švagrovou? Než však k tomu dojde, bude to ještě chvíli trvat.
„Pokusím se, švagrová.“ Už druhý slib během jednoho dopoledne. To bude fuška, dodržet oba.
„Opravdu na něj nepočkáš?“ vložil se do toho Shikamaru.
„Nejde to, v dopise, co mi ráno předal Yondaime, se psalo, že je nutné, abych tam byla, co možná nejdříve.“ Nasadila si na záda batoh, měla tam jen pár věcí, pro které si přišla, jinak všechno oblečení a majetek tady nechala, v Sunagakure už měla vše, co potřebovala. Jelikož si také prošla výcvikem, nepotřebovala doprovod. Takhle ji cesta půjde rychleji.
Otočila se naposledy na nás, zamávala nám s úsměvem. Pak se rychle vydala na cestu. Mávali jsme, do toho společně jsme pokřikovali: „Šťastnou cestu!“ „Dávej na sebe pozor!“ „Měj se!“
Z Hanabi už nebylo nic vidět, když v tom někdo promluvil. „Yo.“ Ozvalo se nám za zády.
Otočili jsme se jak jeden muž. „Naruto!“ sborově jsme vyhrkli.
„Jak je?“
„Cože?“ ujelo mi. Ovšem než jsem mohl dál promluvit, slovo si vzala nečekaně Haruno.
„Zbláznil ses? Jak můžeš být v klidu, když Hanabi právě odešla! Nestydíš se? A to seš chlap? Neříkal si mi, že ji miluješ? Běž za ní! Jinak toho budeš litovat!“ Rázná slova, lépe bych to neřekl.
„Už se stalo,“ palcem vesele ukázal na záda, kde mu seděl batoh a v ruce měl povolení pro vstup do jiné shinobi vesnice. Taky, když máte otce Hokageho…
„Jak?“ Se Shikamaram jsme nechápali. Asi nám něco uniklo.
„Díky téhle slečně,“ vzal si ji stranou a přehodil ruku kolem ramen. „Už mám sbaleno. Díky ní jsem pochopil, co bych měl udělat. Hlavně to, co mi řekla.“
„Teda, asi mi něco vážně ušlo,“ šeptal si pro sebe Shikamaru.
„Jako vážně?“ Dostal jsem ze sebe.
„Hmm,“ pokývnul, sundal ruku z dívčiných ramen, zvážněl, přistoupil ke mně blíže.
„Proč si mi nic neřekl? Nejsme přátele? Jak si teď budeme krýt záda? Vždyť jsme od sebe nebyli, co jsme se poznali! Budeš v pohodě?“ Emoce se draly ven. Nechtěl jsem to, ale když přišlo na přátelé, nešlo nic dělat. Koutkem oka jsem postřehl vyjevený výraz Sakury, taky tomu nemohla věřit, že Naruto odchází.
„Neboj, budu v pořádku. Už nejsme ty děti. Nezapomínej na to. Budete mi chybět, oba dva, jste moje rodina,“ do toho se přidal i Shikamaru. Objímali jsme všichni tři. Opodál stála Sakura a jistě na nás musela koukat.
Objetí skončilo, byli jsme z toho naměkko. „Myslím, že jsem ji dal dostatečný náskok. Co říkáte?“ i Narutovi se hůře mluvilo, bylo to slyšet v hlase.
„Ještě ji dej minutku a běž za ní,“ usoudil Shikamaru dojatě. I jím cloumaly silné emoce.
„Dobře, aspoň se s váma ještě rozloučím, a hlavně s tebou,“ poodstoupil znovu k Sakuře, dal ji pusu na čelo. „Děkuji.“ Byla z toho v šoku. To se mi moc nelíbilo.
Než odešel, tak jsme si potřásli rukama, poplácali na zádech a zasalutovali si. A byl fuč. Určitě to vezme tou delší trasou, aby se s Hanabi potkali rovnou u bran Sunagakure…
Stáli jsme tam ještě několik minut, než Shikamaru odešel kvůli své činnosti, koukat na mraky.
Pak jsem se otočil k Sakuře. „Chci ti něco říct, ale řeknu to jen jednou, tak dobře poslouchej!“ Rychle zamrkala, nic však neřekla.
Malinko se odtáhla, když jsem se k ní více naklonil. „Pojďme spolu na rande! Zítra ti povím místo a čas.“ Řádně se mi rozbušilo srdce a do hlavy proudilo moc krve… poprvé ve svém životě jsem se cítil trapně, musel jsem mít i červené uši.
Ovšem měl jsem si to lépe načasovat. Zrovna na potvoru, vjížděla karavana hodně hlučných obchodníků…
„Co si říkal? Já tě neslyšela přes ten lomoz,“ snažila se překřičet hluk.
„A to se mám opakovat?“ nakrčil jsem nos, a odkráčel k drožce. „Jdeš nebo ne?“
„No jo, už jdu,“ utrousila. Zavezl jsem ji domů, kde jistě dostane přednášku. Ušklíbl jsem se tomu.
Domů se mi nechtělo, tak jsem drožku poslal domů. „Vyřiď Kaiovi, že budu doma na večeři.“
„Jistě, mladý pane.“
Tím začalo moje bloudění po Konoze, hledal jsem zároveň vhodné místo pro rande. Rande? Zbláznil jsem se? Už tak bylo špatné to, jaké city jsem začínal objevovat. Natož, abych zval chudou dívku na rande! První rande! Vždyť jsme si vyhlásili válku, proboha! Dokonce i teď zažívá na Akademii horké chvilky! Kvůli mě! Stále ji provádějí různé vtípky, sice už ne tak nebezpečné, leč nepříjemné. Musím to zarazit! Musí to skončit! Když si představím, co kvůli mně už zkusila a čím si denně prochází… bude div, zdali vůbec přijde. Už vůbec jsem nevěděl, co ke mně cítí. Zcela určitě ne to, co já cítím k ní. Kam jsem dal hlavu?
Spousta otázek mi vězela v hlavě. Proč ona? Proč teď? Když už na Akademii chodíme nějaký ten rok. Nevím. Nedokázal jsem si odpovědět. Bloumal jsem ulicemi Konohy ještě asi tak půl hodiny než… mě nohy zanesly na to správné místo.
K večeři jsem dorazil včas. K tomu přišel dopis od matky, nečetl jsem ho, jako spoustu dalších. Stejně tam nikdy nebylo nic podstatného, jen samé prkotiny, nic osobního. Jak jsem se nyní šeredně mýlil…
Na druhý den jsem během oběda zašel do jídelny, vyhledal stůl, nebylo to tak těžké, kde Sakura zrovna jedla s jednou blondýnkou, živě o něčem debatovaly. Tak přece si tu našla kamarádku, jen jsem ještě netušil jakou.
„Trpělivost je ctnost,“ řekl jsem si pro sebe, tohle mi kdysi řekl bratr, už ani nevím při jaké příležitosti.
Nervózně jsem obešel jejich stůl. „Neděle, náměstí Hokagů, ve dvě odpoledne.“ Vyhrkl jsem na první dobrou. Už jsem byl na odchodu, jenže jsem se ještě vrátil. „Zpozdíš se o pět minut, tak tě zabiju!“ Pak jsem odešel, za chvíli jsem slyšel jásání a řev nad tím, že jim to asi došlo!
Dobře, první krok k tomu, aby ji nechali na pokoji, jsem už udělal. Nemohl jsem veřejně stáhnout kartu, tím bych si hodně protiřečil, musel jsem na to jít od lesa…