Boj proti Osudu 67

„Tak nakonec dobrý, ne?“
Hinata si pohodila Keitara v náručí a upevnila svůj úchop pod jeho kopajícími nožičkami. Pousmála se.
„Nebylo to zlé.“
Tai nevěřícně zakroutil hlavou a jemně ji drcnul do ramene. „No dobře. Bylo to lepší, než jsem původně čekala,“ protočila očima.
Vrzání starého kolotoče se jim stále ozývalo za zády, stejně jako vibrace dřevěné ohrady, do které se opíral vítr. Slunce bylo vysoko na obloze a příjemně jim prohřívalo bledou pokožku, tři čtvrtě roku skrytou za mraky a mlhou. Kdyby nebylo rychle se blížícího houfu dětí, užívali by si jeden z raritních prosluněných letních dnů na hřišti dál.
Přimět Hinatu, aby konečně začala myslet trochu na sebe a uvolnila dva roky budované frustrace, byla jedna z těch těžších věcí v jejich přátelství. Zkusit ji přemluvit, aby přestala být tak upjatá, co se týkalo Keitara, a vzala ho mezi ostatní na dětské hřiště, se s tím však nemohlo měřit. Přesně si vybavoval ten nepřístupný výraz, zamračenou tvář, která se k ní vůbec nehodila. To zkrabatění rtů, jako by ho chtěla proklít. Nebyl to jejich nejlepší okamžik, ale Tai nelitoval. Teď, když viděl matku s jejím spokojeným dítětem a rameny, které už nebyly tak křečovitě sevřené kolem krku, se mohl sám jenom usmát a chvíli se bažit v pocitu zadostiučinění.
„Myslím, že na poprvé celkem úspěch.“
Hinata si povzdechla a tentokrát drcla do ramena ona jeho.
„Nespěchej tak na nás. Musíme pomalu,“ zašeptala Keitarovi do vlasů a pohladila ho po zádech. Ten byl z nového prostředí tak vysílený, že se jí pouze opíral o rameno a máčel ho svými slinami. „Byla to dobrá zkušenost, ale jenom dokud tam nepřišly ostatní děti. Nedovedu si představit, co by se mohlo stát, kdyby si s ním začaly hrát,“ zamračila se.
I když byly Keitarovi už dva roky, chodil a žvatlal o sto šest, pořád ještě nebyl… dost starý, aby se ve svém stavu mohl zabavit s ostatními dětmi, jezdit na skluzavce, houpat se na houpačce. Stavět bábovičky z písku a u toho se přetahovat o nářadí. Tai to všechno bral na vědomí, přesto si ale nedokázal pomoct a vždycky Hinatu trochu pošťouchnul. Myslel, že když to neudělá on, neudělá to nikdo. Neji byl v tomhle s Hinatou vždycky za jedno a on cítil, že Keitaro potřebuje mít někoho na své straně. Někoho, kdo nebude brát jeho zdravotní stav jako limit všem zábavám a sociálnímu kontaktu. Nebyli na začátku věků. Medicína postoupila a Hinata i Neji sami dokázali, že jsou schopni i bez specializovaného dozoru Keitarovi pomoct, kdyby se něco stalo. Přesto tohle říct Hinatě naplno nemohl. Byly věci, do kterých by se vědomě rodičům nikdo plést neměl a Tai to hodlal respektovat. Proto jen na obranu zvedl ruce a pokrčil rameny.
„Nikdo na vás nespěchá. To si nikdy nemysli. Vážně,“ kývl, když se setkal s jejím lehce pochybovačným pohledem. „Jsem naopak moc rád, žes to zvážila a rozhodla se takhle. Zvládli jste to s Keitarem na výbornou. Až se Neji vrátí, určitě bude rád,“ nabídl jí úsměv, který po chvilce váhavě opětovala.
Cesta do středu vesnice byla skoro prázdná, kamenná dlažba vysušená a zakrytá pískem, který sem donesl silný vítr až z pobřeží. Keitaro se po pár minutách houpavé chůze opět probudil a začal Hinatě nesrozumitelně žvatlat do ucha, přičemž ji tahal za pramen havraních vlasů.
„Nemám ho na chvíli vzít?“
Úlevou vydechla.
„To by bylo fajn. Díky.“
Tai chytil Keitara pod zadečkem a opřel si ho o vlastní rameno. Ještě předtím ale stihla Hinata vytáhnout kapesník a utřela mu pusu.
„Ty seš slinta,“ smál se, když Keitarovi z pusy vytekly další sliny a káply Taiovi na jouninskou vestu.
„Mola mola pla pla vava.“ Keitaro začal vlastní produkty rozmazávat prvně po svých dlaních, potom ale i po zbytku Taiovy uniformy a dokonce i po tváři.
Hinata ho zděšeně okřikla.
„Keitaro!“ Vytáhla další kapesník a znovu mu otřela pusu, potom ruce a nakonec i Taiovu tvář. Ten se zakabonil.
„Jsem rád, že vím, kde v žebříčku priorit stojím.“
Hinata se pousmála.
„Však trénuj, trénuj. Rodič je vždycky až na posledním místě.“ Kdyby to nebyla ona, skoro by se vsadil, že na něj teď vyplázne jazyk. Jen němě zakroutil hlavou a otočil svou pozornost zpátky na cestu zrovna ve chvíli, když se mu pod nohy zakutálel míč. Keitaro na něj okamžitě obrátil svou pozornost.
„Baba!“
Hinata se zasmála.
„Ano, Keitaro, baba. Balon,“ sklonila se a zvedla ho ze země. Chvíli na to se zpoza nedaleké budovy vyřítil malý chlapec a rozběhl se k nim. Když uviděl dva cizí lidi, kteří se zmocnili jeho míče, zpomalil a nejistým krokem se pomalu přibližoval.
„Dobrý den,“ začal váhavě.
Tai i Hinata se na něj usmáli, Keitaro zamával.
„Baba!“
„Dobrý den. Tohle je tvůj míč?“ odpověděla mu Hinata.
Chlapec mlčky přikývl. „Tak tady máš. Ale opatrně, s tímhle větrem nikdy nevíš, kam se ti může zakutálet,“ podala mu dvoubarevný balón a rozhlídla se kolem. Nikde nikoho neviděla. „Jsi tu sám?“
Chlapec se nejistě ošil. Mohlo mu být nanejvýš pět.
„Jsem tu s mamkou. Ale ona se hrozně loudá,“ nafoukl tváře a přitiskl si míč blíž k tělu.
Hinata už chtěla něco poznamenat, když se zpoza stejné budovy, od které před chvílí vyběhl chlapec, vyřítila žena.
V Taiovi by se v té chvíli krve nedořezal.
„Mamoru!“ Přiřítila se k nim skoro bez dechu. Aniž by se na ně podívala, chytila chlapce za ramena a lehce s ním zatřásla. „Co ti pořád říkám! Nesmíš takhle nikam sám utíkat!“
Chlapec se jí snažil vymanit ze sevření, ale nepovolila.
„Ale mami! Když ty jdeš hrozně pomalu!“ snažil se oponovat.
„To není důvod, abys mi utekl pryč a já ani nevěděla, kde tě mám hledat!“ zvýšila hlas.
„Baba!“
Až Keitarův žvatlavý hlas a ručka ukazující na míč v chlapcových rukách přiměl ženu vzhlédnout od svého syna. Výraz jí zamrzl na tváři, když si všimla Taie, který bezmyšlenkovitě pohupoval Keitara v náručí.
Chvíle ticha byla tak hustá a napnutá, že by se dala krájet.
„Taii,“ začala žena, vstávajíc, ruce stále pevně sevřené na ramenech svého syna.
„Naoko,“ lehce ji kývl na pozdrav. Podařilo se mu oklepat z prvotního šoku. Neviděl ji už tak dlouho, tak proč zrovna teď? Proč zrovna dneska?
Keitaro si dlaní rozpatlal další sliny a opět je otiskl Taiovi na tvář. Chlapec se zašklebil.
„No fuj.“
Hinata si znovu povzdechla, vylovila už třetí kapesník a všechno utřela. Žena na ně při tom konsternovaně hleděla a očima tikala z Taie na Hinatu a nakonec na Keitara. Když už byla druhá chvíle ticha příliš dlouhá a nesnesitelná, odkašlala si.
„Jak se ti daří?“
Tai nasucho polkl, pak ale jen pokrčil rameny.
„Pořád stejně. A tobě?“
Žena se zamračila.
„Vážně?“ Nemusela dodávat nic víc. Taiovi vše velmi rychle došlo. Ale jak jí to vysvětlit. Tady, s Keitarem na rameni a Hinatou vedle.
Třetí chvíle ticha byla úplně ta nejhorší. Nevěděl, co má dělat. Jestli má vůbec něco dělat. Hinata vedle něj začínala být zvědavá, poznal to podle těch bloudivých očí, kterými přejížděla Naoko i jejího syna. Musel něco vymyslet. Něco. Rychle, rychle…“
„Stlejda!“
Ne. Třetí nebyla nejhorší. Nejhorší byla tahle, čtvrtá. A Keitaro je genius. „Mama!“ ukázal Keitaro na Hinatu. Pak se v Taiově náručí otočil směrem k chlapci a ukázal na něj prstem.
„Baba!“
Chlapec se zarazil a zamračil se.
„Já nejsem baba! Jsem Mamoru!“
„Baba!“ nedal se Keitaro a zasmál se, když se chlapec ještě víc zamračil. „Baba!“
„Ale no tak, zlatíčko. Víš, že se neukazuje,“ zašeptala Keitarovi Hinata a vymanila ho z Taiova sevření, aby si ho poposadila na vlastním boku. Keitaro si ale nedal říct. „Baba!“
Naoko mezi Taiem a Hinatou opět těkala očima, tentokrát ale s něčím jako pochopením. Předtím nepřístupný výraz nahradil letmý úsměv. Stisk na synových ramenech zesílil.
„Mám se celkem dobře, díky za optání.“ Rukou si zastrčila pramen volných vlasů za ucho. „Takže...“
Tai se zamračil.
„Ne.“
Naoko pokývala hlavou.
„Dobře. To je… dobře.“
Vyvalil na ni oči. „Víš, jak to myslím,“ snažila se obhájit. Tai ale jen zakroutil hlavou.
„Ani ne.“
Pátá chvíle ticha všechny předešlé trumfla. Přerušil ji až silný vítr, který se prohnal prašnou ulicí a všem jim rozcuchal vlasy.
„Radši už půjdeme,“ popostrčila chlapce Naoko. „Tak… na viděnou,“ prohodila k Taiovi. Otočila se a s posledním pohledem na Keitara zmizela i se svým synem za budovou, zpoza které oba dva přišli.
Tai ještě chvíli konsternovaně hleděl na místo, kde oba dva předtím stáli, pak se ale pomalu otočil k Hinatě s rezignovaným pohledem.
„Co kdybych dneska něco uvařil?“
Hinata kývla.

V Taiově domě bylo dusno. Ani staré okenní tabulky, skrz které táhlo, nedokázaly odvětrat tu tíživou atmosféru, kterou s sebou přinesli dovnitř.
Tai vypnul sporák a naservíroval jídlo do dvou misek. Jednu postavil před Hinatu, druhou na své místo. Podal jim oběma hůlky a sám se zabořil do teplé polévky. Potřeboval v žaludku aspoň něco málo na kuráž, aby přežil konverzaci, která ho nevyhnutelně čekala.
Hinata po něm celou cestu k němu domů střílela zkoumavé pohledy. Věděl, že se bude ptát. A věděl, že jí to tak trochu dluží. Vždyť co věděl on o ní a co ona o něm? Nebylo by fér, kdyby jí to neřekl. Zvlášť teď, když ji potkali.
Kousl se do jazyka.
Proč.
Proč zrovna dneska.
Proč ji.
Frustrovaně si povzdechl.
Do hajzlu.
„Nemusíš o tom mluvit, pokud nechceš,“ přerušila ho Hinata, míchající svoji polévku a pohupující Keitara na koleni.
Rukou si podepřel hlavu a zavřel oči.
„Nechci.“ Usrkl nudle. „Ale měl bych. Už…,“ polkl, „to v sobě dusím moc dlouho. Asi to chtělo ven?“ snažil se usmát, ale vyšel z toho spíš úšklebek.
Hinata ho přejela smutnýma očima. „Nech toho. Tohle mi fakt nepomáhá,“ uchechtl se bez známky humoru.
Ticho, které nastalo, přimělo i doteď klidného Keitara začít vyvádět. Natahoval se po polívce a namáčel do ní prstíky. „Papu!“
„Ale huš,“ otřela mu prsty Hinata a předělala si ho na druhé koleno, které bylo dál od zdroje potenciálních popálenin.
Tai je sledoval zpoza povislých víček, ve kterých se hromadily slzy.
Proč.
Proč!
„Naoko byla moje žena.“
Hinatina ruka s hůlkami se zarazila pár centimetrů před ústy a klesla zpět dolů. Probořila Taie nechápavým pohledem.
Tai si přejel dlaní přes obličej a tiše zaúpěl. „Potkali jsme se, když jsme ještě oba studovali na akademii. Byli jsme spolu dokonce v týmu. Taková ta věčná láska, co začne brzo a trvá napořád.“ Opřel si oba lokty o stůl a vložil si hlavu do dlaní. „Když nám bylo devatenáct, tak jsme se vzali. Bylo to přirozený. Tak nějak nás ani nenapadlo, že by to mělo být jinak, protože jsme spolu už tak trávili tolik času, že manželství byla spíš formalita.“
Keitaro se zavrtěl a opět se rukama natáhl po polívce. Hinata ji odstrčila do středu stolu a posadila si Keitara na obě kolena. Pohladila ho po vlasech a malým králíčkem upoutala jeho pozornost. Při pohledu na ně se Taiovi chtělo zase brečet. Zhluboka se nadechl. „Všechno bylo fajn. Všechno bylo perfektní. Chodili jsme oba na mise a užívali si našeho mladýho života. Ale po čase nás to přestalo bavit. Řekli jsme si, že už jsme si užili dost a že je čas na něco jinýho. Na rodinu.“
Musel se znovu kousnout do jazyka, aby se neprokecl už teď. Aby se teď nesesypal. Hinata z něj nespouštěla oči, ani když přestal Keitara králíček bavit a opět ji začal tahat za vlasy. „Byli jsme oba nervózní, a když to nějakou dobu nešlo, říkali jsme si, že se nic neděje. Já nebyl moc doma, dostával jsem stále těžší a těžší mise a Naoko… Naoko to tehdy chápala. A tak to bylo pár měsíců a pak i pár let a my to pořád omlouvali tím, že na to nebyla správná chvíle. Ale když už to byly čtyři roky a ono nic, začala být Naoko smutná. Vím, jak hrozně moc si přála děti.“ Jeho tep se zrychlil stejně jako dech, který vycházel ven v záškubech. Když se podíval Hinatě do očí a uviděl tam tu smutnou skutečnost, uviděl, že ona to ví, aniž by jí to musel říkat, skoro ho to zlomilo. Skoro.
„Taii,“ oslovila ho tiše.
Zarazil ji pohybem ruky.
„Ne, to je… to je dobrý. Chci ti to říct.“
Polkl. „Naoko chtěla, abychom zašli do poradny. Já moc nechtěl, víš. Připadalo mi to trapný. Nechtěl jsem, aby se někdo cizí šťoural v našem intimním životě. Prostě… jsem to bral jako něco, co by si měli dva vyříkat mezi sebou. Ale Naoko o to vážně stála. Chtěla, abychom to s někým zkonzultovali, protože jí na soukromí nezáleželo, pokud by za to dostala miminko.
Takže… jsme šli do poradny. Tam nám řekli takový kecy, to bys nevěřila. Jako třeba aby si uvařila tenhle čaj, než půjde spát, že to určitě pomůže. Nebo že máme vyzkoušet nějaký jiný polohy, aby se zajistilo, že se to ujme. Rozumíš,“ zasmál se, tentokrát s náznakem humoru. I Hinatin koutek se letmo zvedl. „Chodili jsme tam dva roky. Naoko trvala na tom, abychom dělali všechno, co nám poradili, i když to byly jasný kraviny. Vyzkoušeli jsme úplně všechno, a tím myslím fakt úplně všechno. Ale vůbec nic nepomáhalo.“ Úsměv mu z tváře zmizel a rty se stáhly do úzké linky. „Jednou Naoko přišla s tím, že bychom měli požádat o pomoc skutečné odborníky. Hrozně jsme se kvůli tomu tehdy pohádali, protože jsem měl všech těch schůzek a doporučení plný zuby. Ale ona se nevzdala. Naléhala tak dlouho, než jsem to vzdal a odsouhlasil jí to. A tak jsme se dostali do nemocnice.“ Tvář mu najednou zmrzla. Hinatiny oči zjihly ještě větším smutkem, protože byla chytrá a věděla, co teď přijde. A Tai byl rád, že to věděla, že byla malá, malilinkatá možnost, že by to nemusel říkat nahlas. Jenže pak mu pohled opět spadl na Keitara a všechna zbabělost byla pryč. „Doktor, co nás přijal, s náma udělal takovej ten stupidní vstupní pohovor, ptal se, kde jsme byli a co jsme zkoušeli a pak nás poslal na orientační vyšetření.“
Přivřel oči a nechal si slzy spadnout po tvářích. Tak trochu se za ně styděl, proto je schoval za otevřené dlaně. První vzlyk mu unikl skrz stažené rty, pak druhý. U třetího ucítil Hinatinu ruku na svém zápěstí. Nechal se jí vést a částečně odhalil svůj obličej.
Hinata se na něj dívala stejně jako jeho matka, když jí tehdy řekl, že on a Naoko se rozešli. Tím nechutným soucitem s podtónem úsměvu, protože všechno nakonec dobře dopadne. To říkávala jeho máma. A to viděl i v Hinatiných očích. Možná to byla věc, co měly všechny mámy společné – věřit, že všechno dobře dopadne. Jak jinak by pak mohly vychovávat své děti v tomhle světě?
Hinata vstala a obešla stůl. Když byla u něj, vložila mu do rukou Keitara, který se okamžitě zachytil za rameno a začal na něm žmoulat volný popruh vesty. Tai se zasmál. Rychle setřel všechny slzy hřbetem ruky, aby na Keitara dobře viděl, a začal ho pohupovat. „Naoko se nedokázala smířit s tím, že nemůžu mít děti. Nějakou dobu jsme vedli tichou domácnost, než jsem jednoho dne přišel domů ke sbaleným věcem a k Naoko, která stála ve dveřích a oznámila mi, že takhle ona dál žít nemůže. Od tý doby jsme se neviděli,“ vydechl a pohladil Keitara po vlasech.
Hinata si přisunula židli blíž k nim a položila Taiovi ruku na koleno. Povzbudivě se na něj usmála. Ani se nemusel příliš nutit, aby jí úsměv oplatil.
„To všechno ještě není konec,“ stiskla ho.
Zvedl hlavu a podíval se jí do očí. Jo. Úplně jako jeho máma.
„Ne. Není,“ až ho samotného překvapilo, jak tomu najednou věří.