Spoluautorská

Takže, tuhle jednorázovku bych nazval spoluautorskou, protože většinu děje vymyslela Takari. xD
Ehm, vlastně nápad na tohle vznikl na sraze v Mostě (28.10.2008) a já se toho chytnul... ehm, snad se bude líbit. :)

KONEČNÁ STANICE ŠNEKOV.
„Páni, nemůžu uvěřit tomu, že jsme opravdu tady!“ vykřikla Takari a s úžasem se kolem sebe rozhlížela. A najednou se Larten rozesmál. „Co je na tom tak vtipného?“ nechápala Takari.
„Jen se na sebe podívej, vždyť my jsme animovaný!“ rozesmál se Larten znova a po chvíli se k němu přidala i Takari.

„Tak dobře, tahle hodina končí. Jděte do sprch!“ zavelel muž v zeleném.
„Uf .Řeknu vám, že tohle jsem nečekala,“ otřela si čelo ručníkem Hinata.
„To víš, náš Gai-sensei. Veleznámý sportovec,“ ušklíbla se Sakura.
Myia a Chika se k výrazu přidaly. Všechny holky byly právě v šatně a chystaly se dát si studenou, osvěžující sprchu. Hinata si právě zandávala věci do skříňky, když k ní přiběhly dvě světoznámé princezny.
„Tak ty jsi příbuzná Nejiho, jo?“ zeptala se Karin.
„Sestřenice, viď?“ přidala se k ní Ino.

8. kapitola - Procházka

Hinata se ráno probudila s očima opuchlýma od slz. Plakala dlouho do noci, protože na ni náhle padlo všechno to špatné, co za ten krátký čas udělala, všechny její drobné hříšky. Chtěla to skončit, chtěla se vzdát, ale nedokázala k tomu sebrat odvahu.
Sakura a Ino by jí určitě neodpustily takovou zbabělost. Růžovláska, která ze všeho nejvíc toužila po tom, aby si jí Naruto přestal všímat a blondýnka proto, že z toho měla strašnou legraci.

Tak a je to tady no... ale opravdu, pokud od tohohle dílu něco očekávate, tak... tak se mýlíte je poměrně krátkej oproti ostatním a nic extra se v něm neděje... ale i tak, přeju Itadakimasu!

Pomalu jsem se uzdravovala. Sestra říkala, že budu brzy moct domů. Domů. Kde je vlastně můj domov? A jak ho poznám?

Oba mladí Hyuugové se otočili a zmizeli. Nikdo jim v tom nebránil. Týmy pochopily, že už se do Listové vrátit nemohou.
Neji i Hinata běželi tiše bok po boku. Prodírali se houštinami a větvemi stromů, aniž by věděli, kam mají namířeno. Oba jen mysleli na to, co se stane v dalších minutách hodinách a dnech. Hiashi už za nimi určitě poslal nějaký tým svých poslíčků. Ti se určitě nenechají přesvědčit tak lehce jako jejich bývalé týmy.
Po půl hodině rychlého vytrvalého běhu ucítili cizí chakry. Neji zapnul Byakugan.

„A o jakou by se jednalo misi?“ zeptám se strýčka.
„Donést nějaké svitky do vesnice poblíž.“ Odvětí. Zamyslím, se jestli to má cenu, ale nakonec přikývnu.
„Kdy vyrážím?“ usměji se na něj.

Shormita bloudil pohledem po pokoji. Byla to naprosto jednoduchá ložnice, svitky byly v přihrádkách, vše uklizeno. Zdi byly tak čisté a bílé, že nebylo kde se zachytit, to neměl rád. Uprostřed ležel na podložce mladý muž, okolo polštáře měl rozprostřenou úctyhodnou hřívu. Shormita hodil okem po té své, temně modré hřívičce v barvě letní noci. Pak se pousmál: „Ne, ta moje je hezčí.“ Když se ujistil, že mu ten klučina neleze do zelí, jemně mu přejel koncem chlupatého ocasu pod nosem. On se ale jen převalil na druhý bok.

Zazvonilo a všichni žáci se pomalu usadili do lavic. Otráveně čekali na učitele! Kdo by se jim divil, vždyť jim skončily prázdniny a oni musí znovu do takzvané školy. Někdy jim to spíš připomínalo vězení. Co ale nikdo z nich netušil, že tento den přijde na školu nová studentka.
„Omlouvám se, že jste tak dlouho museli čekat, ale ředitelka mě zdržela!“ řekl hned po vstupu do třídy jejich učitel.
„LŽETE!“ křikla na něj sborově třída a otráveně si svého učitele měřila pohledem.

Popis: Příběh vypráví o tom, že když ninjové dostanou za úkol hlídat děti, tak ne vždy se to vyvine žádoucím směrem… Zvlášť u Nejiho a TenTen, když právě oni chytnou tuto roli coby chůvy… Nastane řada nedorozumění a menších záměn…

Bylo chladné ráno. TenTen tvrdě trénovala. Během jejího tréninku se nečekaně objevil Izumo s veledůležitou zprávou, ať se dostaví do kanceláře hokage.
Kousek od nich přemlouval Kotetsu strom, za kterým stál Neji, aby se do kanceláře taky dostavil.

„Ještě můžeš jít?“ ptala se ustaraná Emi. Itachi sice přikývl, ale pak napůl upadl. „Zůstaneme tady!“ rozhodla mladá žena. Neprotestoval, na to už mu síla nezbývala. Nechal se podepřít, aby si mohl lehnout k nejbližšímu stromu a opřít si o něj záda.
Emi začínala pociťovat strach. Věděla, že teď už stejně neexistuje cesta zpátky. Pokud je doktor dostihne, čeká je smrt, krutá a pomalá. A v Konoze tak jako tak ani jeden z nich nebude v bezpečí. Ale… on by cestu nikam dál už nevydržel.

Tři dívky běží lesem (a s nimi tlupa ozbrojených ninjů)

„Ten Gai je zmetek!“ bědovala Characterless, která už opravdu nemohla popadnout dech. Během pěti minut byla její vroucná přání vyslyšena. Hatake Kakashi prudce zabrzdil a ležící ninjové a překvapené dívky do něho vrazili, a zároveň ho srazili na zem. Jounin se prohýbal pod masou těl, zatímco Maito Gai, z něhož tekl pot a neopatrný ninja ho rozstřikoval na všechny strany, se smál, až mu z očí tekly slzy.

On se, i se svoji sestrou v náručí, vypravil do nehostinné temné noci. Beze zbraní, bez jídla, bez náhradního oblečení, bez ničeho. Byl si vědom, že jakmile se jeho strýc zvedne z krví pošpiněné podlahy, půjdou po nich všichni členové jejich klanu. Podíval se na svoji spící sestru. Nikdy by si nepomyslel, že se tohle stane. Že on, silný a tvrdý vůdčí typ a ona, tichá sivá myška, budou sourozenci, budou mít stejného otce. Stále nad tím jen nevěřícně kroutil hlavou.

[color=purple]Dojdeme na učebnu matematiky, která se nachází v nejvyšším patře školy. Dojdu ke své lavici ve které sedím s Lukášem a hodím k ní svou aktovku, stejně tak Lucka a obě se svými čtyřmi objevy vyrazíme k řediteli.
„Proč je ředitelna tak daleko od naší učebny?“ zabrblám a unaveně se protáhnu.
Dojdeme k ředitelně. Lucka zaklepe na dveře a ozve se dále. My všichni vstoupíme dovnitř. Náš pan ředitel zvedne hlavu a udiveně si nás prohlíží.
„Dobrý den.“ Pozdravíme ho. „Potřebujeme si promluvit.“ Kývnu hlavou.

Stála som na upätí strmého svahu, ktorý mi bol odjakživa útočišťom, keď som bola smutná, ako aj teraz.
Ešte stále mi hlavou vírili tie slová, ktoré mi povedala matka.
Moje meno je Miharu Inokami, hoci teraz si tým nie som istá.
Nie som si istá ničím.
Radšej vám to porozprávam všetko po poriadku.

Vyrastala som iba s matkou a otca som nikdy nepoznala.
Matky som sa naňho nikdy nepýtala, pretože keď mi raz povedala, že o tom nechce hovoriť, tak som sa nepýtala.
Bývali sme v Sune.
Chodila som s ostatnými do školy pre ninjov.

ShurIQ & Clayton from Prithivis PC from Tamuura
Kakashiho návrat...

Temnota stojí nad mojím hrobom,
stráži ma a tuží aby som bol jej Jashinom...
Hoc dávno zmietol ma prúd času,
stále verím a načúvam temnému hlasu...

On vraví mi, že ešte príde doba temna,
ten prekrásny čas...
Sila sa mi vracia, ja prichádzam zas,
som tu stále, ja som to zle v každom z vás...

Nedokážete ma pokoriť...
Nedokážete ma spútať...
Pokiaľ nepokoríte sami seba...
Pokiaľ nespútate vlastný strach...

Budem tu žiť stále...
Vezmem si čo chcem!

Přiběhnu k Tsunade jak to nejrychleji jde. Přisednu si k holkám, obličejem k Tsunade a začnu pomáhat Ino a Sakuře s léčením. Aspoň že nějak můžu pomoct. To všechno co se stalo… to vše, za to můžu já.. kdybych nebyla aspoň tak lehkomyslná tak by se to nikdy nestalo .. měla jsem jít aspoň pomoct Rise. Doufám že to zvládneš Riso .. Katsumi vydrž! … chjo jak jsem mohla … ne… jinak to nejde, musím to udělat … nic jiné ho mi nezbývá.
Procitnu ze svých myšlenek a uvědomím si, že Tsunade začíná být lépe a pomalu přichází k sobě.

V půl dvanácté Sakura vyrazila z domu. Procházela silnicemi a cítila stísněný strach. Netušila, čím to je, ale něco jí hrozně zneklidňovalo a naplňovalo neklidem. Tenhle pocit se neuvěřitelně prohloubil, když šla okolo louky. Na chvíli si sedla na lavičku, aby se uklidnila. Dala si halvou mezi kolena a uviděla louku hlavou vzhůru. V tu chvíli jí to došlo, z celé Konohy snad zmizely všechny květiny. Vzhlédla nahoru na strom, al ei když bylo Jaro v plném proudu, nikde nic, ani kvítek, i poupata byla otrhaná.

„Ehm, ahoj,“ ozval se Hidan, který zrovna vešel do kuchyně.
„Ahoj,“ odpověděla Faith, aniž by zvedla oči od nádobí, které zrovna utírala.
Jak je?“ zeptal se Hidan a začal si vařit kafe.
„Jde to…,“ její hlas zněl chladně.
„Proč tak ledově?“
„Aby ses měl na co ptát,“ odsekla Faith a vztekle mrštila utěrkou. Ta spadla na podlahu.
Hidan se pro ni sehnul, ale naneštěstí to samé udělala i Faith. Jejich ruce se setkaly.

„Lásko, myslel jsem, že můj život bude delší. Že nám osud dopřeje strávit spolu více času. Teď ale čekám na smrt. Bolí mě srdce, když vím, že tě tu musím nechat samotnou. Ale věř mi, je to tak lepší. Jen tě prosím, splň mi moje poslední přání a řekni Hinatě, že jsem její otec!