Zkoušky lásky 009!

Tak a je to tady no... ale opravdu, pokud od tohohle dílu něco očekávate, tak... tak se mýlíte je poměrně krátkej oproti ostatním a nic extra se v něm neděje... ale i tak, přeju Itadakimasu!

Pomalu jsem se uzdravovala. Sestra říkala, že budu brzy moct domů. Domů. Kde je vlastně můj domov? A jak ho poznám?
Mohla jsem věřit jen oné zdravotní sestřičce. Byla na mě velmi milá. Již brzy si zajistila mou přízeň. Každý den se u mě alespoň na hodinu zastavila. Věděla jsem, že má jistě spoustu práce, proto jsem jí za její návštěvy byla vděčná.
Pokaždé mi něco vyprávěla. A vždy to bylo o mé rodině. Podle všeho mám o rok mladšího bratra a velmi milou maminku. Byla jsem na ně zvědavá. Ptala jsem se sestry, kdy už se s nimi budu moct setkat, ale ona vždy jen odpověděla, že všechno má svůj čas.
Měla jsem spoustu otázek. Občas jsem nějaké sestře kladla, například kdo byl ten pán s šedivými vlasy, ale ona ho asi neznala. I o něm jsem si toho spoustu vysnila. Představovala jsem si, že s ním chodím, představovala jsem si, co na to říká má vysněná maminka. Bylo to velmi krásné a vlastně to bylo také to jediné, co jsme tady mohla dělat.
Nemohla jsem se hýbat. Doktoři (tak jim říkala sestra) mě přivázali k posteli, abych snad nemohla utéct, nebo co. Sestra si v tomhle ohledu také zoufala. Viděla jsem, jak se s těma pánama v bílých pláštích několikrát dala do hádky, ale nikdy to nepomohlo.
Sem tam jsem i brečela. To jsem naprosto nechápala. Vždycky, když jsem pomyslela na toho šedovlasého pána, objevili se mi v očích slzy. Hodně mě to zmátlo.
A pak konečně přišel ten den. Se sestrou jsme ho poctivě odčítali. Strašně jsem se těšila. Měla jsem se konečně setkat s maminkou a malým bráškou. Určitě to bude strašně vzrušující.
Byly čtyři hodiny, když se pomalu otevřely dveře do mého pokoje. Uviděla jsem hlavu skoro dospělého, pohledného kluka. Měl na tváři příjemný úsměv, oči mu zářily krásnou, pronikavě modrou barvou a na jeho hlavě rostly neobvykle lesklé, tmavě hnědé vlasy.
„Yuki!“ vykřikl ten kluk a rozběhl se ke mně. Objal mě. Takže se opravdu jmenuji Yuki? Celkem hezký jméno, to se mi zamlouvá.
„Ahoj,“ usmála jsem se v odpověď. Tak tohle je můj mladší bráška. Byl strašně milý a roztomilý.
Do místnosti opatrně vstoupila druhá osoba. Byla velká, na první pohled rázná a vůdčí osobnost. Tělo měla ladné a štíhlé a její vlasy jí sahaly přes ramena. Byly téměř zlaté. Usmívala se. Roztáhla ruce a přiběhla ke mně.
„Drahoušku,“ objala mě a dala mi pusu na tvář. Šťastně jsem se na ní podívala. Uviděla jsem v jejích očích slzy. Ona taky umí brečet? A proč brečela? Taky si vzpomněla na toho pána?
„Mami?“ pozvedla jsme trochu hlas. Přikývla a usmála se.
„Ano, jsem tvoje maminka,“ odpověděla. Cítila jsme se strašně šťastně, víc, než když mě každý den navštěvovala sestra.
„Co se stalo, mami? Proč si na nic nepamatuju?“ Mamka se zamračila.
„Je to… složitý. Víš, při poslední Zkoušce…“
„Zkoušce?“ pozdvihla jsem obočí. Pochopila. Začal mi podrobně vysvětlovat co to ty Zkoušky vlastně jsou, a že naše rodina je k nim vázána. Zděšeně jsme na ní hleděla.
„A já tohle všechno podstupovala dobrovolně?“ Přikývla. Ještě jsem neslyšela nic bláznivějšího. Proč bych, proboha, riskovala svůj život? Kvůli rodinné tradici? To je teda vážně kravina. Pak jsem stočila hlavu k bráškovi.
„Takže ty je taky skládáš?“ zeptala jsem se.
„No jasně! Je to úžasný! A trénuje mě Kakashi!“ Začínala jsem si připadat opravdu trapně.
„Kakashi?“
„No jasně, přece si na něj musíš vzpomínat! Sportovní postava, šedivé vlasy, zahalená tvář.“ Co? Můj vybásněný princ učil mého brášku na Zkoušky? Takže asi taky nemá moc rozumu, když v tom taky jede. No, neva, pořád je sexy.
„Yuki, nemusíš se bát,“ chytila mě mamka za ruku. „Všechno jsem projednávala s Hokagem. Tyhle Zkoušky mely být tvé poslední, že? Takže jsme se rozhodli, že většímu riziku tě vystavovat nebudeme. Kašlu na nějakou rodinnou tradici, ty už na Zkoušky ani nepomyslíš.“ Usmála se. Taky mi cukaly koutky.
„Díky, mami,“ objala jsem jí. Taky mi vhrkly slzy do očí. Aha, možná, že se dá brečet i štěstím, zamyslela jsem se. A pak jsem se zasekla.
„A co…“ kývla jsem k bráškovi.
„Kaname bude samozřejmě pokračovat. Doufám, že mu budeš držet palce.“ Zděšeně jsem vytřeštila oči. Mamka se musela úplně zbláznit!
„Neboj, Yuki, já budu v pohodě,“ usmál se na mě bráška a já chtě nechtě musela přikývnout.
„A…“ zasekla jsem se. Musím se zeptat! Zhluboka jsem se nadechla a rychle to vychrlila. „Uvidím ještě Kakashiho?“ Mamka se na mě překvapeně podívala.
„No…“ zamyslela se. „Brzy budeš propuštěna z nemocnice, a pak… ano, určitě ano.“ Šlo vidět, že byla mamka velmi rozrušená.
Co bylo v nepořádku? Nevěděla snad, že mě Kakashi políbil? Byl snad ženatý? Do mozku se mi dostaly pochyby… Jak to teda doopravdy je? Uvidím ho ještě? A bude mě vůbec ještě chtít???