Splněné přání - 20

Přiběhnu k Tsunade jak to nejrychleji jde. Přisednu si k holkám, obličejem k Tsunade a začnu pomáhat Ino a Sakuře s léčením. Aspoň že nějak můžu pomoct. To všechno co se stalo… to vše, za to můžu já.. kdybych nebyla aspoň tak lehkomyslná tak by se to nikdy nestalo .. měla jsem jít aspoň pomoct Rise. Doufám že to zvládneš Riso .. Katsumi vydrž! … chjo jak jsem mohla … ne… jinak to nejde, musím to udělat … nic jiné ho mi nezbývá.
Procitnu ze svých myšlenek a uvědomím si, že Tsunade začíná být lépe a pomalu přichází k sobě.
,,Holky já se o vás tak bojím" povzdechnu si. Otočím hlavu a v dálce uvidím nějaké postavy. Že by to byly holky?… podívám se zpět na Inu a Sakuru a naznačím jim že bych chtěla .. že musím jít za holkami. Sakura kývne hlavou a naznačí mi že bych měla už jít že to tady zvládnou. Pohnu si abych co nejrychleji byla u Katsumi a Risi.
,,Riso, gomesai a taky arigato. Arigato, že jsi mi přivedla zpět Katsumi. Holky já se tak bála!"
vyjádřím svoje myšlenky a obejmu Risu a Katsumi, tak silně, že mají co dělat aby mohli dýchat.. Mezitím už Tsunade procitla z bezvědomí. Katsumi na nic nečekala a přiběhla se omluvit Tsunade. Když se od nás na chvíli naše věrná kamarádka odloučila vyprávěla mi Risa co se stalo , a že Katsumi potkala Akatsuki, zarazila jsem se a vrátili se mi zpět moje myšlenky. Tsunade je správna paní, pozná co je správné a co ne, každému dá to co si zaslouží. Katsumi ujistila, že to byl jenom trénink. Když jsem to slyšela tak mě to moc potěšilo. Usmála jsem se na obě dvě a kývla na Katsumi aby šla za námi. Po chvíli jsme se dohodli, že budeme pokračovat v tréninku. Myšlenka se mi vrátila.
,,Potřebuji si na chvíli odskočit!" vysvětlím a nahodím nutný výraz. Nikomu to ovšem nevadilo. Jenom jsem měla pocit, že někdo pochopil co mám doopravdy na mysli. Rozběhla jsem se a nechala jsem nohy aby mě vedli. Doběhnu k bráně. Něco mi ale zabránilo, abych utíkala dál. Lépe řečeno si to stoupne přede mě a chytne mě za ramena. Po chvilce váhání se mu konečně podívám do očí. Přede mnou stojí Kakashi, můj sensei.
,,Jestli mě chcete zastavit, tak se o to ani nepokoušejte!" vykřiknu a snažím se vykrouti z jeho sevření.
,,Musím jít, já prostě musím .. co mám podle vás jako dělat? Najdu Akatsuki a … Nemůžu dovolit aby se holkám něco stalo. Sice už se nikdy neuvidíme ale musím to podstoupit. Objetuji se pro Konohu! Tím můžu zachránit nespočet životů! Cháp…!?" zbytek věty jsem však nedořekla. Můj sensei si mě přitiskl ještě blíž a na mých rtech spočinuli jeho.
,,Miyo, miluji tě a nechci tě ztratit. Za nedlouho se tu beztak objeví a dohromady budete silnější. Já budu, já chci bojovat u tvého boku, ale tady, tady v Konoze. Budu tě chránit vlastním tělem, nechci aby se opakovala minulost. Už nechci aby mi někdo blízky zemřel."
Se slzami v očích mu oplatím polibek. Naposledy se něžně obejmeme a vydáme se zpět.
Přišli jsme zpátky a ten pohled, který mi věnovali mé věrné společnice, tak na ten nikdy nezapomenu.
Po celodenním tréninku jsem přišla domů celá utahaná. Dnešní trénink byl ten nejhezčí. Pomyslím si a usínám s pocitem spokojenosti.

Mezitím
,,Itachi?" vyzvídá Pein. ,,slyšel jsi, že ta jedna z nich má taky Sharingan, jak že se jmenuje.. Miya? A že je i lepší než ..." ukončil svou větu Pein a odkráčel neboť viděl Itachiho cool vražednej pohled.Nezalekl se Itachiho pohledem.
,,Itachi, domluvil jsem ti na zítřek misi, s Tobim!" promluvil tichým, ale důrazným hlasem. Itachi nic neříkal, Pein to pochopil jako souhlas.
,,Vydáš se sledovat tu holku. A nenech na sebe moc upoutat." dokončil svůj proslov v důrazném tónu.
Kde se vzal, tu se vzal, Tobi.
,,Šéfe? Dostanu nějakou misi? Já moc rád. Já už jsem žádnou dlouho neměl. Strašně prosím, moc prosím... já prosím... prosím... prosím!"
,,Tak dost Tobi, chováš se jako malej! Máš misi s Itachim. Na podrobnosti se zeptej jeho."
"Šéfe?" Tobi však neměl příležitost, jelikož mu Pein radši utekl. Otočil se na Itachiho, který seděl v rohu. Uchiha si všiml Tobiho pohledu a tak nasadil opět svůj cool vražednej pohled.
,,Chudák Tobi." pronesl si sám pro sebe a raději se vydal sednout si vedle svého oblíbeného Deidary.

....

,,Áááá" zívám a s protažením sahám na budík..
,,To už je půl jedenáctý?" zděšeně vykřiknu při pohledu na budík. V běhnu do koupelny a snažím se v rychlosti udělat něco s vlasy, vyčistím zuby a mažu do kuchyně abych se podívala kde jsou holky. Ty tam ovšem nebyly.
,, A sakra.. nééé... oni jsou už na tréninku...!" vyděšena, že trpím samomluvou vezmu panicky jablko a mažu na trénink. Jak jsem si myslela. Všichni už tam byli. Nenápadně se vplížím k Tsunade.
,,Mohla bych dneska trénovat jenom s Kakashi- sensei?" špitnu a udělám roztomilý očička.
,,Dobře, jenom nezačni prosit!" dořekne Tsunade a dál se věnuje Rise. Přiběhnu ke Kakashimu, chytnu ho za ruku a odvleču ho osamocenou mítinku. Přitisknu Kakashiho k sobě, sundám mu masku a vtisknu mu dlouhý a vášnivý polibek. Lehneme si na mýtinku pod nádherný strom. Ležím mu na bříšku, Kakashi mě hladí po vlasech. Uplyne víc než hodina a pořád ležíme a odpočíváme těžce zamilovaní.

...

,,Ale, ale Hatake... , copak nám to provádíš?" mumlá si Itachi když nás pozoruje schovaný za keřem.
,,Takhle když jsou spolu tak ji nikdy nedostaneme." povzdechne si Tobi.
,,Copak jsi mi to udělal Peine?! Proč mám být v skupince právě s ním!" zakleje velký Uchiha.
,,Copak Tobi udělal?"
,,Tobi, buď ticho!" zařve Itachi až se otřese celý keř. Moje obava se potvrdí a vrhnu tam dva kunaie. Z keře vyskočí oba z Akatsuki.
,,To jsem si mohla myslet! Itachi Uchiha. A ty jsi kdo ty malý skrčku co se schováváš za tou maskou? To se bojíš?" zaútočím slovy jako první.
,,Já jsem Tobi a vůbec se nebojím. Ta maska je jenom módní doplněk." dořekne Tobi a otočí se k Itachimu.
,,Itachi ... já se bojím! Můžu jít domů?" zakňučí Tobi.
,,Tobi uklidni se nebo se budeš bát mě!" uzemní ho Itachi. V ten moment se ke mně přidá Kakashi s vytaseným kunaiem připravený k boji a s odkrytým sharinganem.
,,Tobi, zabav ji! Já se zatím zbavím kopírovacího ninji." udělí rozkaz Itachi.
,,Nás se ani nedotkneš!" zařvu a odhodím je Fuutonem. Zasáhl odhodil Tobiho s Itachim, kteří se nevyhnuli mohutnému stromu.
,,Nééé, co se stalo? Kakashi! Kakashi! Nééé!" Kakashi leží na zemi a vůbec se nehýbá. Propadnu zoufalství a po tváři mi tečou potůčky slz.
,,Co jste to udělali!" panikařím a přiskočím ke Kashimu. Od táhnu ho k nejbližšímu stromu a začnu s léčením. Všechno se zdá v pořádku, jenom stále leží a nehýbe se. Ještě víc se rozpláču.
,,Co se stalo? Nechceš pomoct? " ozve se za mnou ironický hlas.
,,To si odskáčeš!" naznačím Itachimu a aktivuji sharingan. Z poza stromu se na mě vyřítí 9 shurikenů.
,,Suito: Suijinkeki no Jutsu!" odrazím jejich útok. Tobi zaútočí znova svým taijutsu. Díky mému sharinganu mám výhodu. Odrazuji všechny jeho útoky.
,,Kde je Itachi?" pomyslím si když odrazuji Tobiho útok. Itachi se objeví pár metrů od mých zad. Rozběhnu se. Nechám Tobiho na místě. Přiběhnu k Itachimu a napřahuji pěst abych ho udeřila, ten se však mému útoku nevyhne. Nechal se schválně udeřit. Odletí několik metrů a narazí do stromu. Těžce oddychuji a prohlížím si svoji pěst celou od krve. Itachi se vrací a z koutku úst mu teče potůček krve. Odplivne si a přistoupí ke mně. Napřáhnu se na další úder, ten mi ovšem chytne ruku a druhou mi vrazí pěstí do břicha. Vyplivnu krev. Na nic nečekám a podkopnu mu nohy. Itachi se zkácí k zemi a než se naděje tisknu mu ke krku kunai.
"Ty mě chceš zabít!? Myslíš že to dokážeš?"
"Drž hubu!" jemně ho škrábnu do ramene.
,,Povídám drž hubu!" křikla jsem a začal se mi svět vlnit před očima.
,,To bude určitě genjutsu."
,,Kai!" křiknu. To ale nepomáhá. Rozhodnu se pro plán c. Chytnu kunai, pořádně ho stisknu. Ruka se mi celá třese. Ale já jsem rozhodnuta. Sevřu kunai jak nejvíc to jde a bodnu sním do stehna, tak abych nezasáhla žádny kritický bod. Tobi ovšem na nic nečeká a utočí. Naskytla se mi příležitost, abych použila tu novou techniku co mě naučil Kakashi.
"Muon Satsujin Jutsu."špitnu Tobimu do ucha, když stojím za ním a u krku mu držím kunai.
"Jak to, že znáš Zabuzovu techniku?" zeptá se překvapený Tobi.
"Naučil mě ji Hatake Kakashi."dořeknu a … Itachi… Itachi se objeví přímo za mnou. Zautočí na mě. Pustím Tobiho z mé techniky.
,,Fuuton: Daitopa no Jutsu!" odhodím je. Zazněl jenom výbuch. Určitě to byli klony.
Připravený Itachi, se ovšem postavil za mě. Rozmáchnu se na útok. Ten mi však chytne ruku a zakroutí mi zápěstím, podlomí se mi kolena.
"Mangeky sharingan."promluví Itachi.
Hlavu mám skloněnou dolů. Zvednu ji, ale neodvažuji se podívám Itachimu do očí. Přitáhne si mě za zápěstí k tělu a šeptne mi do ucha.
,,Jak to že nemáš mangekyu? To jsi tak zbabělá zabít jednu z těch dvou?" provokuje Uchiha.
"Nejsem jako ty!" promluvím a plyvnu mu do tváře krev. Itachi si utřel tvář do rukávu. Uslyšela jsem Tobiho, který se postavilil za mě. Chtěla jsem mu jenom něco říct. Podívala jsem se mu do očí. Ten se mému pohledu nevyhnul. Zatočila se mi hlava. Itachi pustil mé zápěstí a oba dva jsem upřeli pohled přímo na Tobiho, který vypadal jako náměsíčný. Křičel a sténal. Po chvíli přestal a skácel se na zem.
,,Zasloužíš si to, za všechno co jsi udělal Uchiho Madaro." Vydechla jsem. Až za chvíli jsem si uvědomila co se stalo. Jako bych to nebyla já. Co se to děje? To už je podruhé co dělám věci bez mého vědomí. Vybaví se mi sen.
,,Utíkám lesem, doběhnu na osamělou mýtinku obklopenou vzrostlými stromy. Stojím pár metrů před tím největším stromem. Zaměřím na něj zrak. V ten okamžik se uprostřed stromu objeví prasklina. Přistoupím blíž a sáhnu do praskliny. Vytáhnu šperk. Je moc krásný, padl mi ihned do oka. Nasadím si ho. Zatočí se mi hlava…
Probouzím se vedle Kakashiho a to co se stalo si pamatuji jen jako sen."
Otevřu oči a donutím se hned vzpamatovat.
,,Proč to? Souvisí to nějak s tím co se stalo?" mumlám si pro sebe. Reflexně se podívám na ruku. Všimnu si něčeho co tam jindy nebylo. Náramek, který svíral diamant, čirý a jiskřivý jako kus ledu.
"Mangekyou! Jak, jak se to stalo?" vykoktává ze sebe zaskočený Itachi. Po chvíli si ale něčeho všiml.
,,Co to máš na ruce?" ozve se.
"Tak tobě byl přidělen diamant. Víš, že diamant představuje čistotu a sílu?"
,,Co to meleš?! Nic z toho ti nevěřím! Jak bych mohla mít Mangekyu sharingan! Nikoho jsem nezabila! Nikdy bych nedokázala zabít někoho kdo je pro mě doopravdy důležitý! Nikdy nebudu jako ty!" dořeknu a začnu dělat pečetě. Itachi ty pečetě rozpoznal a začne tvořit pečetě naproti útok.
,,Suiton: Suiryuudan no Jutsu!" zaútočím.
,,Katon: Housenka no Justu!" odrazí můj útok.
,,Tohle nemá smysl." Povzdechnu, aniž bych si všimla, že jsem pár metrů od řeky.
"Tohle tě naučil Kakashi, mám pravdu?"
Vyšlu směrem k Itachimu kunai i když vím, že to nemá smysl. Ten však můj útok zachytí rukou. A vyšle ho. Ne ke mně, ale namíří ho směrem ke Kakashimu.
,,Néé!" vykřiknu a rozběhnu se jak nejrychleji to jde směrem k mému sensei. Skočím přímo do směru kunaie. Kunai se mi zabodne do zad. Klečím nad Kakashim. Srdíčko mi rozbušelo. Po tváři mi stékají potůčky slz a z koutku úst též.
"To je pro tebe. Nikdo ti už neublíží. Vím co jsi všechno prožil. Miluji tě." Pošeptám Kakashimu do ucha a políbím ho na čelo. Postavím se. Vytáhnu si kunai ze zad.
"Nic jiného mi nezbývá musím to udělat." Špitnu si sama pro sebe.
"To jsi neměl dělat!" křiknu roztřeseným hlasem. Začnu dělat složité pečetě. Řekla bych, že Itachi tyhle pečetě nepoznává.
,,Nefunguje ti to. Ať je to co je to. Jsi k ničemu."
Kolem mě padají malé kapky vody.
"Sensatsu suishou." Melé kapky se mění na jehlice.
"Smrt tisíci jehlicemi."vysvětlím.
"Katon: Goukakyuu no Jutsu!" to však můj útok nezastavilo. Zabránilo to ani ne půlce mého útoku. Itachimu nezbývalo nic než se vyhnout útoku. Vytáhl si kunai a začal se vyhýbat mým jehlicím. Chtěla jsem víc. Věděla jsem, že to nestačí. Potřebovala jsem víc. Stoupla jsem si do řeky a poslala jsem mu další várku. Věděla jsem, že mi nezbývá už moc sil. Doufala jsem, že i jemu.
"Tohle nezvládnu je jich příliš!" udělal závěr Itachi a uskočil. Některým senbonům se nevyhnul, ovšem mu nezasáhli žádné smrtelné místo. Vyskákal na protější strom. Měla jsem už jen malinko chakry.
,,Musím být opatrná."dořekla jsem si, stoupla si do postoje s kunaiem v ruce a hledala jsem Itachiho. Když jsem ho hledala všimla jsem si na zemi Tobiho. Ani jsem si nevšimla, že ležel přímo za Itachim a určitě Itachi ani nevěděl o jeho přítomnosti. Většina senbonů se zabodla do Tobiho. Ležel tam a vůbec se nepohnul.
"Že by…to snad ne" řeknu když se podívám na své tělo. Tělo měl probodané senbony, že vypadal jako ježek. Kolem něj se dělali kaluže krve. Itachi přiskočil k Tobimu. Vzal ho do náruče se slovy:
"Byl jsi též Uchiha jako já. Ale jsi blbej. Tak snadno se necháš porazit. Ubohou holkou. Po tom co jsi tolik toho dokázal. Všechno o tobě vím. Vím jak se kamarádíš s Bijuu a taky vím, že jsi ty poslal devitiocasého na Konohu, Za to tě, ale ovšem nesnáším."dořekl a odskákal mezi stromy.
Začaly mě opouštět síly.
"Dokázala jsem to! Ochránila jsem tě. Jsem na cestě abych se stala skvělou kunoichi." řeknu velice potichu a upadne do bezvědomí vedle svého senseie.