Splněná přání 2. (Sakura, druhá polovina)

V půl dvanácté Sakura vyrazila z domu. Procházela silnicemi a cítila stísněný strach. Netušila, čím to je, ale něco jí hrozně zneklidňovalo a naplňovalo neklidem. Tenhle pocit se neuvěřitelně prohloubil, když šla okolo louky. Na chvíli si sedla na lavičku, aby se uklidnila. Dala si halvou mezi kolena a uviděla louku hlavou vzhůru. V tu chvíli jí to došlo, z celé Konohy snad zmizely všechny květiny. Vzhlédla nahoru na strom, al ei když bylo Jaro v plném proudu, nikde nic, ani kvítek, i poupata byla otrhaná. Vykulila oči, až to vypadalo, že jí snad vypadnou na zem a rychle se rozběhla k místu setkání.
Sasuke už tam nervózně stepoval, bylo dvanáct a tři sekundy a on se hrozně bál, že se jeho lásce něco stalo. Přinutil se ale ještě dvě a půl vteřiny zůstat v klidu a až potom začal bláznivě běhat okolo obrovské hromady květin a vykřikovat nesouvislé vzlyky.
Sakura dorazila skoro za tři minuty, kdy už byl pěkně ochraptělý.
„Ahoj, Sasuke,“ řekla nejistým hlasem. Uchiha se k ní rozběhl a objal jí. Potom jí odnesl až ke květinám.
„Tyhle jsme nasbírali pro tebe, udělal jsme si dvacet klonů a ti všichni běhali po Konoze a trhali květiny pro mou květinku,“ řekl zamilovaně a vrhnul se na ní, až jí povalil do té kopy polozvadlých květů. Sakura se z ní rychle vyškrábala ven a radši ho odvedla dovnitř. Tam si s ním chtěla vážně promluvit, al eon zase začal se svým obvyklým předtavením pro duševně choré. Po něm by nemohla mít komplexy snad ani Hinata.
„...A potom jsem si prohlížel tvoje fotky z dětsví, ale ty teď záříš daleko víc, jsem skoro oslepen tvou krásou, už ani nevidím na svoje tkaničky u bot. Jsi tak chytrá, že kdybys šla do televizní soutěže vyhrála by jsi i nad moderátorem. A taky jsi půvabná jako všechny ty květiny, ale ještě mnohem víc...“
Sakura znuděně vzdychla. Thole přesně nechtěla, ale bylo jen málo věcí, které by odvedly jeho pozornost, ale ona zrovna na fyzické projevy jeho lásky neměla náladu.
„A co škola?“ snažila se odvést téma od lásky.
„Přestal jsem chodit do školy, nepotřebuji vědět nic víc, než to, že tě miluji.“
„A.. Jak se vůbec máš?“
„Skvěle, protože jsem se svou beruškou,“ odpověděl a pohladil jí po ruce.
„Sasuke,“ řekla důrazně, „mluv o něčem jiném! Co třeba...“ zamyslela se a narazila na záchranou brzdu.
„Itachi!“ vyskočila ze židle a nad hlacou by se jí klidně mohla rozsvítit žárovka, „co Itachi?!“
Sasuke se usmál: „Kdo je Itachi?“
Sakura si zklamaně sedla. Dolehla na ní vážnost situace. Bohužel, musel audělat to, oc jí sice kroužilo v halvě skoro od prvního dne, ale příčilo se jí z hlouby duše.
„Sasuke. Musíme si vážně promluvit, ale dej mi na chvíli čas, abych si to rozmyslela.“
Sasuke nepochopil o co jde.
„Aha, tak já budu počítat, dokud si nebudeš jistá, moje sluníčko,“ řekl úplně mimo mísu. „Jedna, jako že Sakura je pro mě jen jedna. Dvě, jako že jsme dvě hrdličky. Tři, jako že budemem mít jednou syna. Čtyři, jako že to možná budou dvojčata. Pět jako prsty na ruce, o kterou tě požádám. Šest jako invalidní Slunéčko sedmitečné – kam se na tebe hrabe. Sedm jako sedm trpaslíků, který bych nakopal do pidi-p***lí, kdyby si tě chtěli pro tvou spanilou krásu vzít za Sněhurku...“
Sakura vylítla ze židle: „Ne, tak to už přestává všechno! Sauke, já se s tebou musím rozejít!“
Celá restaurace se na ní otočila, všichni ztichla. Dokonce i Šmidli Boys na chvíli nevěděli, co dělat, pak ale spustili srdceryvný doják se sólem pro saxofon.
Sasuke dostal hysterický záchvat, běhal okolo stolu, ze kterého strhnul jedne ozdobný talíř a začal se s ním mlátit do hlavy. Většina hostů se dala na úprk, ale Sakura tam netečně stála a sváděla boj se se svou vnitřní částí mysli, která ho chtěla ještě dorazit.
„Proč?“ vykřikl bývalý Mstitel a vrhnul se jí k nohám jako štěně.
„Nemůžeme být jen sami dva. Jsme na světě s plno dalšími lidmi, o které se musíme zajímat. Oba.“ Sasuke ihned ztichnul. Pomalu vstal a otočil se k ní zády.
„Chápu. Musíš tady žít i s jiným a ne být jen se mnou. Chápu to, lásko, nezlobím se na tebe,“ řekl klidným hlasem a Sakura úlevně vydechla. Pak se k ní prudce otočil: „To je problém, musíme zemřít a být spolu sami v nebi. Nebo pekle, s tebou budud kdekoliv.“
Sakura vykulila oči a přiškrceně se nadechla. Sasuke hmátl na stůl a vzal z něj kleštičky na cukr. Chytil je mezi prsty a přiblížil se k ní. Sakura pomalu ustupovala dozadu. Šmidli Boys na housle hráli soundtrack z Psycha, čímž dodávali děsivou atmosféru. Sakura škobrtla o židli, ale hned se narovnala a dál ustupovala před tím příborem. Kdyby nešlo o mojí smrt, bylo by to vcelku vtipné, pomyslela si. Narazila zády o zeď, Sasuke k ní pomalu přistoupil, chytil jí za krk, napřáhl se rukou s kleštičkami a... zšedl. Tedy, vlastně zšedlo úplně všechno. Sakura ucítila povědomý kouř a rozkašlala se. Potom podlezla Sasukeho, který se jako všechno ostatní sice zasekl, ale i přes to vypadal děsivě.
„Shormito?“ zašeptala, jakoby nechtěla rušit nastalé ticho.
„Ahooj,“ ozvalo se a Shormita se zhmotnil přímo před ní. Sakura ho celá šťastná objala. Ahormita se potěšeně usmál a znehmotnil, takže se chvíli válela po zemi, než se znovu vyškrábala na nohy.
„Nazdar by stačilo. Tak co, jak je?“zeptal se mile a zapálil si cigaretu se znakkem Mlžné. „Uf, tyhle mám nejradši, jak ten tabák nasaje všechnu tu vodu z močálu, mají pak ty cigarety ten správný říz.“ Sakura zavrtěla hlavou: „Ale nejsme tady přeci abychom kecali otvém zlozvyku. Měl jsi pravdu.“ Shormita se usmál a pokýval hlavou.
„Takže jsi se z toho poučila?“ zeptal se pro ujištění. Sakura přikývla.
„Ano, cigarety z Mlžné jsou určitě nejlepší,“ řekla a rozesmála se úlevou, že už je to za ní. Jak jen mohla zapomenout – bezprostřední ohrožení života! Ano, jak na tohle mohla zapomenout!
Shormita se usmíval: „Ano a taky že láska je sv**ě a umí hodně kvikat. I když z ní můžeš udělat dobour šunku, nejdřív jí musíš dlouho vykrmovat a ne zabít ji na první pokus. Přemýšlej, proč Sasuke? Ještě ti není ani patnáct a už máš lásku na celý život!“ Sakura si přikryla pusu dlaní a zachichotala se.
„Neboj se. Možná ještě najdeš toho pravého, na rozdíl ode mě,“ dodal nakonec a nabídl jí pařát.
„Ano. Děkuji ti moc a teď – odvolávám své přání, ruším ho. Nechci aby mě Sasuke miloval,“ vzala ho Sakura za nabízenou „ruku“ a jemně se uklonila.
„Takže z rozumu konečně spadl stín lásky?“ ujistil se Shormita.
„Ano,“ přitakala ona a zavřela oči v očekávání zázraku. Pak je ale prudce otevřela: „Počkat, jak tohle všechno vrátíš zpátky?“
„Mno, tady rozhodně ne,“ rozhlédl se Shormita po rozzuřeném Uchihovi, vyděšených Šmidly Boys a strachem mrtvích lidech schovaných za pultem.
„Pamatuješ se, jak ses mě ptala, jestli umím létat?“ zeptal se jí nakonec.
„Na to jsem se nikdy neptala,“ odpověděla ona a v tu chvíli se vznesli.

Držela se pevně jeho rohů a koukala se dolů. Letěli vysoko, ale ne tolik, aby nerozpoznaly každou scénu dole pod nimy. Jeden pejskař to právě schytal do hlavy knedlíkem ve vajíčku, Ino sypala divokým kočkám žrádlo do misek za domem svých rodičů, nějakého kluka, který sprejoval po zdi Akademie a ANBU, kteří ho sledovali ze zálohy. Když se podívala nahoru, všimla si, že mraky se shromažďovaly nad budovou Hokage. Shormita s ní prolétěl okolo několika zmražených ptáků, potom vletěl do chladivého mraku a zatavil se přímo ve vzduchu.
„Kde bydlíš?“ zeptal se. Sakura neodpověděla, myslela že jen žertuje. Když bylo dlouho ticho podotkla: „Byl jsi u mě dneska v noci.“
„A to si mám všechno pamatovat? Já byl v noci i u jiných, víš? Nejsem tvůj osobní domácí mazlíček.“ Sakura se k němu přitulila.
„Ale rozhodně jsi heboučký jako plyšáček,“ řekla a ukázala na jeden dům pod nimy. Potom ale znejistěla: „Doufám, že tam nehodláš letět přímo.“ shormita se usmál: „Vsaď boty, že hodlám.“
A potom cítila jen rychlý vítr, který jí čechral vlasy.

Shormita se natáhl jako šíp a proletěl přesně oknem. Když byli už vevnitř, všechno začalo nabývat své původní barvy.
„Tak, konečně jsme v reálu,“ řekl, ale než stihl pokračovat, přerušilo ho zmatené kvákání několika hus, do kterých cestou vrazili a změnili jim směr letu. Oba se zasmáli a Sakura nabídla Shormitovi místo na posteli. On ale zavrtěl hlavou.
„Ne, už půjdu, mám něco na práci v nemocnici,“ omluvil se a měl se k odchodu. Sakura znejistěla.
„Takže ty to nevrátíš zpět, jen mě zachráníš, pokaždý, když se mě pokusí zabít?“ zeptala se nevěřícně.
„Á, to přání,“ plácl se do čela drak. Potom lusk prsty a chvíli se za zavřenýma očima na něco soustředil. Potom Sakuře zamával a bez rozloučení odletěl. V okně se ještě otočil a mávnutím tlapy jí uspal.

Ráno se Sakura probudila s neodbytným pocitem, že na něco zapoměla. Zamyšleně si pucovala zuby, zahloubaně se rýpala v müsli a ponořená do myšlenek si oblékala šaty naruby. Na cestě za Kakashim kopala do plechovek a zírajíc do země usylovně přemýšela, co byla ta důležitá věc, která se jí vypařila z paměti. Jediné, o co ve své mysli pořád zakopávala jako o neuklizené prádlo uprostřed pokoje byly cigarety se znakem Mlžné. Nechápala ale žádnou souvislost se včerejším večerem, který byl v její paměti temný jako Nejiho vlasy.
Když konečně dorazila na místo setkání byla tam dokonce později než Kakashi, což znamenalo opravdové zamyšlení. Nebylo divu, když i okolo Ichiraku Ramenu prošla nejmíň třikrát.
„Ahoj,“ pozdravila sklesle. Ani nevzhlédla, ale než s tím stačila něco udělat, strčil jí někdo do obličeje kytici třešňových květů. Vylekaně přepadla do zadu.
„Natrhal jsme ti květiny,“ strčil jí znovu snítku před oči... Naruto?!
„Odpal, baka!“ zakřičela na něj a odpálila ho o několik metrů dál.
„Heh, dobrá trefa,“ ozval se za ní znám hlas. V té vteřině se jí vrátily všechny vzpomínky za uplynlých pět měsíců. Najednou se jí ve vteřině přehrál celý film, který byl tím hlasem odkryt. Pomalu se otočila. Stál tam, ruce v kapsách, tvářil se zachmuřeně.
„ÁÁÁÁÁ!“ začala křičet a běžela se schovat za Kakashiho.
„Co je to s váma dvěma?“ zeptal se ten, ale Sakura jen vyděšeně ukazovala na Sasukeho třesoucím se prstem. Ten se zatvářil starostlivě. To jí ještě víc vyděsilo. Kakashi jí popadl a začal s ní třást.

I když se za pár minut vzpamatovala natolik, aby mohli vyrazit na misi, nechávala si dál od Sasukeho úctyhodný odstup. Kdykoliv se k ní přiblížil, byla neklidná a pořád se po něm ohlížela. Kakashi se zničehonic zastavil a zavětřil.
„Necítíte kouř?“ zeptal se svých geninů. Naruto se Sasukem zakývali hlavami, ale Sakura se jen usmála.
„To se vám jen zdá, kluci. To se vám jen zdá...“