Nikdy neztrácím naději - 6.díl

„A o jakou by se jednalo misi?“ zeptám se strýčka.
„Donést nějaké svitky do vesnice poblíž.“ Odvětí. Zamyslím, se jestli to má cenu, ale nakonec přikývnu.
„Kdy vyrážím?“ usměji se na něj.
„Zítra ráno a my už půjdeme. Měj se pěkně Setsuki a zítra!“ kývne hlavou a spolu s tetou se vydají zadními dveřmi pryč. Kývnu hlavou a dál sedím na lavičce. Po chvíli mi začíná být zima, a proto se vydávám domů. Projdu halou a jdu do patra. Po cestě potkávám mamku. Usměje se na mě a naznačí mi, že za chvíli bude večeře. Pokrčím rameny a otevírám dveře. Opět je za sebou zavřu a posadím se na postel. Do rukou vezmu rámeček s naší společnou fotkou. Zkoumavě se na fotku podívám a přemýšlím, proč nemáme fotky z mého dětství. Rodiče si vždy fotí své děti, aby měli památku ne?

„Setsuki!“ ozývá se domem křik otce. Povzdechnu si a sejdu za nimi do kuchyně.
„Vždyť už jdu!“ zamumlám a posadím se ke stolu.
„Jaký jsi měla den, Suki?“ usměje se na mě mamka. Obrátím svou pozornost na ní.
„No, nic moc. Trénink byl dost krátký.“ Poznamenám.
„Tvůj strýc na tebe nemá tolik času, protože se stará o blaho vesnice.“ Upozornil mě otec.
„Já vím,“ ujistím ho. „ale stále nechápu, se kterým z vás je příbuzný?“ Oba si je prohlédnu a vážně, ani jeden z mých rodičů se strýčkovi nepodobá. Otec se nervózně podívá po mamce. Ta se na něj podívá a usměje se.
„On je vlastně tvůj nevlastní strýc, nechtěli jsme tě tím zatěžovat.“ Usměje se na mě. Pokrčím rameny a dál nerušeně večeřím.
„Děje se něco?“ zeptá se mě mamka po chvilkové odmlce. Zavrtím hlavou.
„Slyšel jsem, jak si povídáte o misi.“ Nadhodil táta. Kývnu hlavou, ale vysvětlovat mu to tedy nebudu. „No, co budeš muset na té misi dělat?“
„Nevím,“ zalhala jsem, neměla jsem náladu jim vysvětlovat tu primitivní misi, ale něčím se začínat prostě musí. Otec se mě radši přestal vyptávat, protože věděl, že mu stejně nic neřeknu. Oba dva se mě potom už na nic neptali, radši. Po večeři jsem se sebrala a šla jsem do pokoje. Nechtěla jsem tam s nimi být a rozebírat další útoky na nějaké vesnice. Nechápu, proč to dělají? Nebudu si tím přeci kazit večer, ne? Lehla jsem si na postel a po chvíli jsem usnula. Musím mít energii na zítra.

Ráno jsem se probudila docela brzo. Oblékla jsem se a vyšla jsem z pokoje. Z kuchyně byly slyšet hlasy tety, strýčka a otce. Trochu jsem se zaposlouchala. Vím že se to nedělá, ale já si nemohla pomoct.
„Vážně to chcete udělat?“ otázala se jich teta.
„Nepleť se do toho, Konan.“ Zarazil jí strýček.
„Já myslela, že jsi si to rozmyslel!“ bránila se.
„Proč myslíš, že…“ zbytek rozhovoru utonul v hluku padající vázy. Otevřeli se dveře a v nich teta.
„Ty jsi už tu, Setsuki. Tak pojď, strýček ti vysvětlí tvůj úkol.“ Při slovu strýček se podivně ušklíbla. Kývla jsem hlavou a vešla jsem do místnosti.
„Ahoj.“ Pozdravila jsem slušně a posadila jsem se ke stolu.
„Mám čas se nasnídat?“ zeptala jsem se. Strýček kývl hlavou. Vstala jsem od stolu a přešla jsem k lince. Vytáhla jsem si salát z ledničky a posadila jsem se zpátky k nim.
„Můžeš mi to začít vysvětlovat.“ Pobídla jsem ho.
„Takže… Nedaleko Deštné je menší vesnice, není ani zakreslená na mapě, ale věřím, že ty ji najdeš. Tam dostaneš několik svitků, jsou důležité pro politickou stránku Deštné a jim dáš svitky, které ti dám tady. Vyrazíš asi za hodinu, po cestě se s nikým nesmíš bavit, hlavně ne se Shinobi z Konohy. Jsou to naši nepřátelé a pokusí se ti vzít svitek, abychom museli opět válčit.“ Vysvětlil mi podrobně plán.
„My jsme s Konohou ve sváru?“ podivila jsem se. Přikývl. „Proč?“
„Řekněme to takhle, osvobodili jsme se od Feudálního pána a to vadí několika vesnicím.“ Přikývla jsem.
„A proč nepošleš někoho jiného?“ Udiveně se na mě podíval. „To mi tak věříš?“
„Ano a chci vědět jak jsi se zlepšila. Pokud to dokážeš budu ti dávat více misí.“ Přikývl. Pokrčila jsem rameny a dál jsem snídala.
„A co když se mi to nepovede?“ nadhodila jsem. Jeho pohled potemněl.
„Musí se ti to povést.“ Chlad z jeho hlasu přímo čišel. Udiveně jsem se na něj podívala. „Pokud se ti to nepovede, čekej trest.“ Postavil se a opustil místnost. Vyvaleně jsem se podívala na tetu.
„Trest?“ vydechla jsem. Teta přikývla.
„Učil tě dost dlouho a pokud neuspěješ ty, je to jakoby neuspěl ani on.“
„Chápu, ale jaký trest?“ Teta se na mě soucitně podívala z toho jsem pochopila, že to nic hezkého nebude. „Aha,“
„Nerad ti dává tresty, ale on si myslí, že pokud budeš co nejvíce lidí nenávidět, tak se staneš velmi dobrou kunoichi.“ Usmála se.
„Takhle se mu povede jen to, že budu nenávidět jeho.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Budu se snažit mu tím udělat radost.“ Zasmála jsem se. Teta s úsměvem přikývla.
„Tak pojď odvedu tě k bráně a ty potom půjdeš sama.“ Pokynula mi a vyšla ze dveří. Šla jsem rovnou za ní. Neptala jsem se na nic, jen jsem šla.
„Ve strážnici máš připravené věci.“ Informovala mě. „Ty které budeš potřebovat.“
„Děkuji.“ Pousmála jsem se. „Jak dlouho ta mise bude trvat?“
„Asi dva dny, maximálně. Přeci jen je to tvá první mise, že?“ Přikývla jsem. Přišli jsme k bráně. Teta odešla ke strážnici a donesla odtamtud batoh. Přišla ke mně a podala mi ho.
„Dávej na sebe pozor, kdyby ses nedostala do dvou dnů zpátky pošleme za tebou někoho, ano?“ Usmála jsem se.
„Já to zvládnu, jen mi prosím řekni na kterou stranu se mám vydat.“ Požádala jsem jí. Ukázala mi nalevo. Mávla jsem jí a vydala jsem se pryč od vesnice. Teta se na mě chvíli dívala, ale potom zase odešla do nitra vesnice. Nespěchala jsem dokud jsem nebyla na začátku lesa. Nevím proč, ale cítila jsem se tu divně. Asi to bylo tím, že jsem tu nikdy nebyla i když to bylo součástí Deštné. Kolem mě se míhaly stíny shinobi z různých vesnic a mě v tu chvíli bylo jedno, že nejsem shinobi.

Čím víc jsem se dostávala do nitra lesa, tím víc jsem měla divný pocit. Nechtěla jsem strýčka zklamat, jenže ani jsem si nebyla jistá, zda se mi to povede. Pokračovala jsem dál v cestě. V okolí bylo až moc velké ticho. Byla jsem vždy zvyklá na ruch ve vesnici. Nikdy jsem nemusela poznat, jak se cítí shinobi když jde do boje, ze kterého se nemusí už vrátit. Tato představa mě děsila. V dálce jsem uviděla obrys vesnice. To bude asi ono, pomyslela jsem si. Trochu jsem zrychlila. Už jsem dál nechtěla být v tom lese. Ale ať jsem zrychlovala, jak jsem chtěla, nepřibližovala jsem se ani o kousek. Ale jak to? Mihlo se mi hlavou. Že by genjutsu? V tu chvíli mi to dojde, takže jsem v genjutsu celou dobu?¨
„Ale ne,“ vydechnu. Zpozorním a rozhlédnu se kolem.
„Kdo jste?“ rozkřiknu se. Nikdo se neozve. No, co jiného jsi mohla čekat, Suki. Pomyslím si. No tak, uklidni se. Povzbuzuji sama sebe. Jen si musím vzpomenout, co mi o tom říkal strýček. Musíš zamezit tok své chakry. Vzpomenu si. Jenže jak? Měla jsem ho v té době poslouchat. Zkusit obyčejné Kai, mi nepomůže, ale zkusit bych to mohla. Složím ruce v pečeť.
„Kai!“ zakřičím. Svět kolem se rozplyne. Tak tohle bylo až moc snadný. Zamyslím se. Něco na tom bude. Pozorně si prohlížím okolí. V tuhle chvíli bych si přála mít strýčkovi oči. Nejnebezpečnější oči na celém shinobi světě. V naší vesnici ho titulují bůh a tetu anděl.
„Co po mě chcete?“ zakřičím. Pořád se nic neozývá.
„Sakra,“ zakleji potichu. Jsem blbá. Kdo by se dobrovolně ukázal, když mě celou dobu tajně pozoruje? Jsem blbá. Povzdechnu si. Nemám tušení, jak tohle dopadne. Jak mám bojovat s někým, o kom nevím, kdo to je? Takový boj jsem ještě nezkoušela.