Spoluautorská
kapitola 7.: Dokázala jsem se změnit...?
Znechucená dívka vyběhla před budovu akademie, kde už na ni čekala natěšená růžovláska. Nejvíce byla zvědavá na to, jak obě prohlídky proběhly, a zda to Hinata zvládla tak, aby ji nikdo nepoznal. Další co ji (ale jen doopravdy málo) zajímalo, bylo, jestli se čirou náhodou o ní Sasuke nezmínil, ale to bylo pro tuto chvíli vedlejší. Nejenže Hinata vypadala dost znechuceně, ale i rozčíleně, a to u ní Sakura neviděla často... vlastně ještě nikdy.
„Vidíš něco, Neji?“ Zavolal jsem.
„Ne, nic zvláštního.“ Zakřičel na mě v odpověď. Za chvíli se objevil, prodírajíc se skrz keře. „A ani se tomu nedivím. Po takové době…“ Dodal ještě.
Jen jsem přikývnul.
„Hm… Takže tady stál váš domek?“ Zeptal se mě a zároveň při tom ukazoval na starou rozvalinu. Ačkoliv byla porostlá břečťanem a jinými rostlinami, stále ještě na ní byli stopy po ohni.
„Ano…“ Povzdechl jsem si. „ Tady jsme bydleli.“
Faith si zamnula zkřehlé prsty. Ohlédla se. Za ní pomalu kráčel Deidara s rukama v kapsách a pohledem upřeným do země. Počkala na něj a přitulila se k němu.
„Je mi zima,“ zamumlala.
„Tak proč se nejdeš tulit k Hidanovi?“ odstrčil jí blonďák a pokračoval v cestě.
„Protože s ním jsem byla celej večer. Teď chci bejt s tebou,“ Faith ho chytla za ruku.
„Ale já s tebou ne. Hidan tě určitě zahřeje líp než já,“ vytrhl se jí Deidara.
Kakuzu si spokojeně prohraboval pytel, ve kterém měl věci z hlídaných kabátů.
[font=Book antiqua]
Provinění
Ozvala se tlumená rána, dveře se rozletěly a po opadu prachu, který byl rozvířen, do místnosti přišla mírně shrbená Hinata. Narovnala se s rukou opřenou o svůj pravý bok a rozhlížela se po okolí sálu.
Po celé pravé straně sálu byly vedle sebe poskládány menší cely, z nichž obsazené byly jen dvě. Ty dvě, ve kterých se svítilo, byly na druhém konci sálu. Rozběhla se napříč sálem, kde seděla zřejmě stráž.
Toho dne začalo všechno ideálně, ptáčci cvrlikali, potůček vesele bublal a sluníčko pálilo. Oproti tomu, se v sídle Akatsuki schylovalo k něčemu katastrofálnímu.
„Kterej kr*tén…!!!” Ozvalo se zvenčí.
„Podívejte, jen se na to podívejte!!!!!” vřískal Hidan. Do řevu se ozval ospalý hlas.
„Sakra Hidane, co tady tak po ránu ječíš…” zakňoural rozespalý Kisame. To už se začali probouzet i ostatní.
„Hidane, “ začal Pein .
co by si Sakura přála nejvíce na světě?
A co kdyby se jí to splnilo?
Příběh o velké lásce, velkém šílenství, splňeném přání a několikanásobném vyvražďování kytek...
Spoelčná práce Papačky a Dandelion Princess.
Jednoho horkého letního dne takhle ležely Sakura a Ino „schované“ ve křoví s dalekohledem. Ne, nepozorovaly ptáky ani brouky nebo jinou havěť, šmírovaly Sasukeho, který sice jen svačil, ale stejnak z toho byly naprosto odvařený.
„Áááá! Je krásnej! Tak krásnej!“ ječela Ino.
Ahoj Hanabi!
Jasně, že si na tebe pamatuji! Vždyť jsi mě zachránila před neskutečně dlouhým a krutým umíráním nudou. Mimochodem nevím, proč si myslíš, že ti jehlice nesluší. Myslím, že v nich vypadáš dobře a snad jsem ti to i říkal.
Jinak tvé problémy chápu, otec se mě snaží naučit alespoň základům obchodování. Jako by nestačilo, že to umí můj starší brácha. Asi nechápe, že se musím plně soustředit na to jak být ninja.
Konečně jsem zase volná! Už se nemůžu dočkat, až se vydám na lov. Jeden celý týden nikoho nezabít, a to jen kvůli té hloupé karanténě. Takhle mi zkřížit plány, to je drzost! Za tohle si vezmu někoho speciálního...
Tiše kráčím po temné ulici, osvětlené jen chabým svitem měsíce. Jaká krásná noc pro vraždění. Sbíhají se mi sliny na mou další oběť. Najednou mě napadá, jestli není náhodou doma. To by se všechno značně zkomplikovalo. Aspoň bude víc vzrušení.
Všetci tak trochu zmätene pobehovali okolo, balili a potom zase stavali stany a tak si nikto nevšimol žilky okolo Hanabiných očí.
„Ja som to vedela... Vedela som, že to telo je falošné,“ povedala si sama pre seba.
Aj keď, niekto si ju predsa len všimol. Ah, takže tá krpatá Hyuuga to zistila, pomyslel si naštvane. Budem s tým musieť niečo urobiť...
„Kiba, poď sem na moment,“ podišla k mužovi, ktorý práve hľadal niečo v batohu.
Keď si bola istá, že ich už nezbadajú, spustila ho a s Itachim si dala malú prestávku.
„Ako ti je?“ Ozvala sa opatrne. Bol veľmi bledý.
„Nič moc, ale vydržím to. Neboj sa.“ Usmial sa na ňu a snažil sa zakrývať tú veľkú bolesť, čo mu zožierala celé telo.
„V poriadku,“ kývla hlavou. Neboj sa, čoskoro tam budeme. Asi by bolo načase poslať Tsun správu.
Naše bojovnice na pochodu
„Skvěle! Síla mládí nás žene vpřed!“ jásal ninja v zeleném.
„Nemohl by mu někdo říct, ať si dáme pauzu? Jdeme bez přestávky už tři hodiny,“ postěžovala si sorafay.
„Kakashi sensei, tak řekněte taky něco!“ zlobil se Naruto.
„Mají pravdu, Gaii! I já už mám dost! Řítíš se rychlostí vyplašeného koně.“ Odvážil se zaprotestovat maskovaný Jounin.
Jeho rival zpozorněl. „Ty, veliký Hatake Kakashi, mi tvrdíš, že už nejsi na dlouhé procházky jako kdysi?“
Bylo slunné ráno, obloha bez mráčků, všude zpívali ptáci, jinak bylo hrobové ticho. V tůních plavaly ryby, po loukách se proháněly srnky, prostě a jednoduše řečeno, staropanenská příroda, ničím nerušená.
Černý: Už ste si někdy přáli něco divného? Že ano? A ste si jistí, že se to nemůže jakkoliv zvrtnout?Náš otec má totiž hrozné prokletí, všechno se mu splní, ale většinou ne tak docela, jak si přál. Tohle vzniklo když sme se dívali na Popelku a na honu zabili lišku. (Bílá brečela)
Bílá: Doufám, že se vám to bude líbit a něco nového se přiučíte.
Jednou večer po parném dnu přijde Naruto domů, lehne si na postel a kouká do stropu.
[color=purple]Slunce proniklo zataženými roletami v mém pokoji. Unaveně jsem se posadila na posteli a mžourala jsem po okolí. Potichu jsem si zívla a rozhodla jsem se vylézt z postele. Zvedla jsem se, ale naráz jsem padala k zemi. Ozvalo se trojí vyjeknutí. Udiveně jsem se odplazila ke dveřím.
"No tak, snaž se!“ okřikl mě strýček. Protočila jsem oči v sloup a zkusila jsem nové jutsu.
„Živel země: Střely draka země.“ Vyhnul se. „Sakra…“ zaklela jsem.
„Ty se vůbec nesnažíš Setsuki.“ Zavrtěl hlavou. „Zkus to ještě jednou.“ Co si o sobě myslí? Že se dost nesnažím? Tohle mě dokáže vytočit.
„Živel země: Střely draka země!“ tentokrát se mi to konečně povedlo a zasáhla jsem ho, ale jenom částečně, skoro jsem mu nic neudělala, jen asi vykloubila ruku.
„Když se rozčílíš, jde ti všechno lépe.“ Osvětlil mi.
V celém domě bylo ticho, jen prach se tiše usazoval na masivním nábytku z borovicového dřeva. Proto vrznutí dveří od půdy zaznělo skoro jako výstřel z kulometu. Hinata sebou polekaně trhla a málem by vyjekla, kdyby jí Dan pohotově nezacpal pusu.
[hide=Před tím, než začnete číst...]Tenhle díl je mnohem, mnohem kratší než předhozí. A proč? No... Viděli jste někdy dopis o délce 7 A4? Neblázněte, Hanabi je normální člověk... (a já taky xD)
Vůbec, tento vám možná bude připadat dětský, naivní, špatně napsaný... Z části je to tím, že jsem to psala já (žádný génius jako Tall) ale také proto, že ho jakoby psala sama Hanabi.
„Co to zase povídáš, holka bláznivá?“
„U sta kuchařů! Naruto, jsi to opravdu ty?“ Zvolal Teuchi nevěřícně, jakmile vyšel z kuchyně a samým zděšením si na nohu upustil velký nerezový hrnec.
„Ano, je, mistře Teuchi. Ale zřejmě si vás nebude pamatovat, ztratil paměť, hokage-sama to potvrdila…“
…,,před chvílí se vrátil do vesnice, sám neví odkud.“ doplnil Izumo svého kolegu, který jen horlivě přikyvoval.
Itachi sa otočil s Rain v náručí a už chcel odísť no v tom niekto za nimi zakričal.
„Tak to teda nie mladá dáma!“
V Akatsuki sídle Pein spovedá Naruta o jeho najnovšej misií.
„Takže tvrdíš, že Itachi má nejakú frajerku? To sa mi nezdá. Nepodobá sa to naňho. Vždy mal len chvíľkové pobavenia.“
„Len kvôli “pobaveniu“ by nešiel tak ďaleko. Musí v tom byť niečo viac.“
Prepáčte, že som sa ozvala po tak dlhej dobe, je tu ďalší diel a je trochu dlhši ako tie predchádzajúce 
. Dufam, že sa vám bude páčiť.
Narutovo Neštěstí 04
Na další den se konalo odevzdávaní titulů. Naruto mněl na sobě otcův plášť a na hlavě jeho klobouk. Konohamaru, strašně šťasten a odhodlán na post Hokageho, na který se těšil už od smrti jeho dědečka, klečel na zemi s hlavou sklopenou a čekal, co se bude dít.
