Hnijící hnáty aneb znovuzrození Hidana

Takže, tuhle jednorázovku bych nazval spoluautorskou, protože většinu děje vymyslela Takari. xD
Ehm, vlastně nápad na tohle vznikl na sraze v Mostě (28.10.2008) a já se toho chytnul... ehm, snad se bude líbit. :)

KONEČNÁ STANICE ŠNEKOV.
„Páni, nemůžu uvěřit tomu, že jsme opravdu tady!“ vykřikla Takari a s úžasem se kolem sebe rozhlížela. A najednou se Larten rozesmál. „Co je na tom tak vtipného?“ nechápala Takari.
„Jen se na sebe podívej, vždyť my jsme animovaný!“ rozesmál se Larten znova a po chvíli se k němu přidala i Takari.
Za chvíli však oba přestali, protože si uvědomili, že zde můžou zůstat pouhý den. Pak je vlak převeze opět do normálního světa.
„Musíme si pospíšit, mise čeká!“ zvolala nadšeně Takari.
Larten přikývl a zamračil se.
„Budeme potřebovat lopatu,“ vyšlo z něj nakonec.
„No… třeba nám jí někdo půjčí,“ navrhla se špetkou naděje Takari a oba dva se kolem sebe začali rozhlížet.
Vlak je vyhodil na náměstí Konohy, takže kolem nich chodily doslova masy lidí. Pečlivě projížděli pohledem každého člověka, ale po chvilce usilovného hledání si začali pomalu zoufat. Jenže v tom se (nečekaně) Lartenovi rozzářila tvář.
„Vidím ho!“ zakřičel a ukázal na prapodivného dědu ve věku kolem osmdesáti let.
Oba dva se k němu rozběhli a přímo na ulici ho zastavili.
„Co chcete, děcka?!“ zabručel podrážděně stařík.
„Prosím vás, pane, nemohl byste nám na chvíli půjčit tohle?“ nasadila Takari psí oči a ukázala na ohromnou lopatu, kterou stařík držel.
Vlastně to ani nebyla moc lopata, protože její velikost by se dala přirovnat k odhrnovači sněhu.
„Vy spratci!“ zakřičel na svůj věk nauvěřitelně hlasitě důchodce. „Na to vám neskočím! Chtěli byste mě okrást, že?! Ale to se vám nepovede!“
Jeho křik způsobil, že na náměstí po chvilce zbyla jen malá hrstka lidí, která však také urychleně odcházela. Larten a Takari se na sebe udiveně podívali. Zcela nechápali, proč se najednou všichni ti lidé vytratili… skoro jako by se toho páprdy báli.
„Nezlobte se,“ ujal se tentokrát slova Larten. „Nechtěli jsme vás rozzuřit, jen jsme cht…“ Zbytek věty Larten nestihl doříct, protože se po něm děda rozmáchl svojí ohromnou lopatou. Jen tak tak se stačil skrčit a společně s Takari ustoupili o několik kroků dál.
„Však já vám ukážu, vy nafoukaný mimina!“ začal zase stařík jančit a bleskurychle si sáhl do kapes. Jeho vrásčité ruce nahmataly několik kunajů, které o chvilku později již letěly na Takari a Lartena (co dodat, síla stáří xD).
Ti dva rychle uskočili blížící se hrozbě a šokovaně se na starce podívali. Ten se však zasekl a svraštil čelo.
„Ješiši, moje žuby!“ zvolal náhle, odhodil svoji lopatu a klekl si na zem. Jeho zuce se snažily najít ztracené a velmi staré zuby.
„Takari, teď!“ vykřikl Larten a oba se rozběhli směrem k důchodci.
Takari kopla do zubů, zatímco Larten uchopil ohromnou lopatu a začal zdrhat. Takari se ještě vítězoslavně podívala na dědu.
„Tak zase někdy příště!“ usmála se a rozběhla se za Lartenem.
„Šák já vás ještě chytim, vy splatci!“ zaláteřil ještě svou bezzubou dásní, ale brzy mu ti dva zmizeli z očí.

Larten a Takari se za Konohou zastavili a z plných plic oddychovali.
„Páni… to byl… čipernej děda…“ zafuněla Takari a Larten s úšklebkem přikývl.
„Nebejt těch jeho zubů, nevim, jak bysme skončili,“ opřel se o mohutnou lopatu.
„No nic, musíme si pospíšit, moc času nám nezbývá,“ prohlásila Takari hned po tom, co se podívala na hodinky.
A tak se oba dva vydali na předlouhou cestu plnou strastí, nestvůr a příšerných nástrah života… no zkrátka, po pěti hodinách se dostali na kraj lesa, patřící klanu Nara.
„Eh… jak najdeme místo, kde je Hidan zakopanej?“ zeptal se Larten.
Takari se zamyslela.
„No… v jedné FanFiction jsem, pokud se nepletu, bojový ninja, který v sobě má desítiocasého draka,“ zašeptala si jen tak pro sebe. „Zkusím použít své schopnosti.“
Takari zavřela oči a začala se soustředit. Hledala někde v okolí silnou čakru, a kupodivu se jí to po delší chvíli povedlo. Usmála se a její pohled spočinul na Lartenovi. „Za mnou.“
A tak se dostali až k proslulému hrobu nesmrtelného Hidana. Takari se uvelebila ve stínu ohromného stromu, zatímco Larten kopal. Moc mu to sice nešlo, ale alespoň se mohl vymluvit na nezvyklou velikost lopaty. No, nebudu to protahovat, zkrátka - po pekelně dlouhé chvíli konečně Larten vytahal všechny čísti Hidanova těla a jako poslední vykopal jeho hlavu.

„Ó, ku*va! Konečně tě napadlo mě vyhrabat, Kakuzu. Za tohle ti spratci zaplatí, však já…“ Hidan se v půli věty zarazil, když pohlédl na Lartena. Ten se na něj usmál, chytil ho za vlasy a vyhodil z díry ven. „Do pr*ele, to bolí, ty zkur*ysyne!“ zakřičela Hidanova hlava, zatímco Larten vylézal z výkopu.
„Nestěžuj si,“ umlčela ho rázně Takari a s úsměvem se na něho podívala. „Přišli jsme tě zachránit.“
Hidan si opovržlivě odplivl. „Tak tu, kur*a, jen tak nestůjte a sešijte mě!“
Larten a Takari se na sebe podívali. Ano, věděli, že je Hidan sprostej, ale že až takhle?
„No dobře,“ chopila se slova Takari. „Ale slib nám, že až budeš zase celej, nijak nám neublížíš!“
Hidan si odfrkl, něco si potichu zanadával, ale nakonec přikývl.
„Hele, Takari, máme vůbec jehlu a nit?“ vzpomněl si najednou Larten. Takari se jen spiklenecky usmála.
„Vždy připravena,“ řekla a vyndala z kapsy vteřinové lepidlo.
A tak se pustili do slepování Hidanových končetin, i když některé jim daly opravdu zabrat.
„Pohněte vy sra*ky, začínají mi hnít nohy!“ zakřičel Hidan náhle a Larten s Takari dostali ohromný výtlem.
Hidan opět něco zanadával, ale to už ti dva ignorovali, protože se zrovna dívali na Hidanovy nohy prolezlé červy.
Nebudu vám popisovat, jak slepovali jednotlivé končetiny, a rozhodně ani to, jaký úžas projevila Takari při přilepování jednoho dost intimního orgánu. Nakonec se však dostali ke konečnému výsledku, který sice nebyl perfektní, ale alespoň uspokojivý.
„Kur*va, konečně, taky vám to pěkně dlouho trvalo!“ postěžoval si Hidan a protáhl se.
Takari a Larten na něj s úžasem hleděli a přemýšleli, jestli ho můžou požádat o autogram, ale to už slyšeli svist kunajů, které Hidanovi probodaly poslepované tělo.
„Do haj*lu, to je bolest!“ zakřičel v extázi Hidan a podíval se na zdroj své bolesti. Nedaleko od něj stál stařík, kterému se konečně podařilo najít svoje zuby.
„Vy parchanti!“ zakřičel a vrhl po těch třech další kunaje společně se shurikeny.
„Ano!“ jásal Larten. „Uvidíme Hidana v akci!“
Jenže akorát to zakřikl, protože se společně s Takari začal rozplývat.
„Ale ne…“ postěžovala si Takari.
„Kam si myslíte, že jdete, vy sra*ky?!“ slyšeli ještě zdáli Hidanův vzteklý hlas.
Jenže už bylo pozdě. Přijel si pro ně vlak na zpáteční cestu…