Obecné
"No tak, snaž se!“ okřikl mě strýček. Protočila jsem oči v sloup a zkusila jsem nové jutsu.
„Živel země: Střely draka země.“ Vyhnul se. „Sakra…“ zaklela jsem.
„Ty se vůbec nesnažíš Setsuki.“ Zavrtěl hlavou. „Zkus to ještě jednou.“ Co si o sobě myslí? Že se dost nesnažím? Tohle mě dokáže vytočit.
„Živel země: Střely draka země!“ tentokrát se mi to konečně povedlo a zasáhla jsem ho, ale jenom částečně, skoro jsem mu nic neudělala, jen asi vykloubila ruku.
„Když se rozčílíš, jde ti všechno lépe.“ Osvětlil mi.
Sedím tiše zničená
Temnota mnou prostupuje
Má naděje je zlomená
Život před Smrtí ustupuje.
Zamyšleně hledím z okna a nevím jak dál. Myšlenky mi divoce víří hlavou. Jak má člověk psát o naději, když je všude taková divná atmosféra? Pomalu usrkávám čaje. Je tu zima. Zvedám deku a přitahuji si ji blíže k tělu.
Hledám sílu žít
Všechna světla zhasla
Hledám sílu snít
Díky tobě jsem jí našla.
Zahnal jsi můj strach a smutek
Daroval jsi mi naději
Nebýt tebe můj život by přede mnou utek
………
Byla noc. Všichni byli už dávno doma. Tedy až na tři dívky, které se pomalým krokem blížily k bráně do Konohy, ale každá z jiné strany. Tiše kráčeli po pěšině. Tma je zahalovala, vítr silně vál, a proto přidaly do kroku. Setkaly se u brány. Udiveně se na sebe podívaly.
„Co vy tady?“ odfrkla si hlasitě blondýnka. Upoutala tím na sebe pozornost.
„Jdeme za Tsunade-sama.“ Ozvali se stejně. Blondýnka se ležérně opřela o zavřenou bránu.
V celém domě bylo ticho, jen prach se tiše usazoval na masivním nábytku z borovicového dřeva. Proto vrznutí dveří od půdy zaznělo skoro jako výstřel z kulometu. Hinata sebou polekaně trhla a málem by vyjekla, kdyby jí Dan pohotově nezacpal pusu.
Kráčala som k oltáru. Mal to byť môj veľký deň. Mala som sa vydávať. Ale nevedela som, či to naozaj chcem.
Pozrela som sa na neho. Brala som ho ako kamaráta. Miloval ma. Dúfala som, že to nieje pravda, ale v hĺbke duše som vedela, že je to tak. Áno, bála som sa. Bála som sa, že ho stratím, že zistím, že ho milujem, ale bude už neskoro. A tento strach ma priviedol až sem.
Nevedela som, či ho milujem a neviem to ani teraz.
Slza sa mi skotúľala po líci. Zdvihla som ruku a utrela som si ju. Nikto si nevšimol.
„Půjdu si lehnout. Jdeš taky?“ zeptala se ho Liam. Itachi zavrtěl hlavou a dál se díval na západ slunce.
„Chci tu ještě zůstat.“ Zamumlal. „Přemýšlet…“
„Nesmíš se užírat Itachi, ničí to i mě když tě vidím smutného. Jsi přece můj bratr.“ Smutně se pousmála a odcházela. „Dej na má slova, bráško.“ Naposledy se otočila a vydala se do úkrytu.
„Dám neboj.“ Usmál se a dál pozoroval západ slunce.
Liam vešla do úkrytu zamávala ostatním a přišla k nim.
„No jo, ale řekneš mi o až někdy jindy. Musíš odpočívat.“ řekl Gaara a pokračoval:
„Mám za tebou poslat Shikamara??“
„Jo...“ řekla Temari a zvedla se jí nálada.
„Shikamaru, máš jít dovnitř.“ řekl Kankuro, když vyšel ze dveří.
„Jo, už jdu.“ řekl Shikamaru a šel za Temari. Shikamaru vešel dovnitř a Temari ho začala varovat:
Netušila, kolik času oběhlo, když někde napravo od ní zarachotily dveře. Dostala párkrát najíst a napít a nějaký mladý muž, medik, jí přišel vyměnit obvazy a zkontrolovat zranění. Počítala, že to bude opět něco v tomto smyslu, jenže…
Skrz otevřené dveře dopadlo do cely světlo z chodby a na chvíli ji oslepilo. Byla nucena oči zavřít a nějakou dobu počkat. Když je opět pomalu otevřela, poblikávala nedaleko ní svíčka a vedle ní…
„Takže žiješ,“ vydechla slabě.
„Překvapení?“ ušklíbl se.
Neodpověděla.
Tak po delší době je tu konečně 5 a závěrečný díl této série.
Tak tedy Itadakimasu!
Mimochodem tento díl je nejdelší z celé série.
05-Souboj je u konce!
„Už je pozdě Uzumaki Naruto. Tady končí tvá cesta ninji! Je konec.“ Řekl s ledovým klidem. Dal jednu ruku za záda. Zašrachtil a vytáhl svou speciální kunai. Napřáhl se a …
A vší silou zabodl kunai do Narutova srdce.
„GRR! Jsi jen další.“ Zasípal z posledních sil.
Neznat tak čas. Navždy zastavit jeho neúprosný běh. Uchopit jej, pevně jej držet a nenechat ho jen tak proklouzávat mezi prsty.
Tak moc rychle běží a odnáší všechno to, co je nám drahé.
Svět se již mnohokrát převlékl ze svého oslnivě zářivého zlatého šatu do černé uchvacující róby a zase zpět. Minulo mnoho úsvitů plných nadějí a ideálů a ještě více soumraků odnášejících poslední zbytky víry.
O 15 let později
Kage, vesnice skryté v Listí, právě konečně podepsal poslední dokument z velké hromady, která před ním ráno ležela. S úlevou položil pero na stůl a protáhl se. Pohled mu spadl na hodiny na vedlejší zdi. Zděšeně na ně vytřeštil oči.
„Do háje! Už jsem měl být dávno doma!“zanadával a rychle vyskočil na nohy. Začal dělat rychle pečetě, ale najednou se dveře rozletěli dokořán. Stála v nich velitelka ANBU. Překvapeně zamrkal a přestal s pečetěmi.
„Stalo se něco?“zeptal se zvědavě. Velitelka kývla.
Proti ní se řítil podivný prcek s oranžovou maskou. No jasně, Tobi! Prcek nedával pozor kam šlape, zakopl a spadl přímo na...obličej. Caro k němu přišla a s klidem ho zabila.
"Teda, počínáš si jak nějaká nájemná vražedkyně."
"Gobi, nejsem z toho moc nadšená. Mohla bych klidně patřit mezi tyhlety." a máchla rukou směrem k Deidimu a Tobimu.
"Jako mezi mrtvoly?"
"Ne ty pitomče! Mezi Akatsuki."
"Jo ták. Mě to bylo nějak divný."
Vyrazili. Neko se snažila být co nejvíc neviditelná a hlavně nemluvit.
Kdo ví, třeba by ji podle hlasu poznali.
Asi v půli cesty Kamikoto zavelel, že je čas se utábořit.
“Přeci nemá smysl cestovat celou noc, obzvlášť, je-li náš nepřítel možná někde blízko. Ráno moudřejší večera.“
Jeho podivný „proslov“ sice nedával moc smysl, ale jelikož Naruto usedl na zem a během vteřiny usnul, nezbylo jim nic jiného, než se tedy utábořit.
Rozdělali oheň, rozložili spacáky.
„Chceš se pomstít?“ Zeptal se.
Rin hleděla na psa jako smyslů zbavena.
„Vždyť jsem nepila ?“Zeptala se sama sebe a lehla si. Po chvilce opět zvedla hlavu.
„Bude ti to ještě trvat!“ Sykl Pakkun a Rin vyskočila z postele, otevřela okno. „Pojď se mnou...“
A tak se vydaly na cestu. Šli směrem k bráně.
„Co po mně chceš?“ Zeptala se a utřela si oči od slz.
„Nic víc než pomstu...“ Odpověděl chladně.
„Pomstu?“
„Ano... S tvými novými silami porazíme Kenjiho jako malinu...“ Pakkun se olízl a Rin se zastavila.
Kapky deště dopadaly na bledé tělo. Oči byly otevřeny dokořán. Oči černé jako noc. Muž přerývaně dýchal. Ještě žil, ale ne na dlouho. Dva slabé pramínky krve mu vytékaly ze rtu. Nad ním se tyčila hnědovlasá dívka. Slzy jí tekly po tvářích proudem. Nesnažila se je zastavit. Poklekla vedle něj. Ohlédl se na ní z posledních sil.
„Suki?“ zachraptěl. Dívka kývla hlavou. „Miluji tě, víš to?“ Pevně semkla víčka a prkenně přikývla.
„Uděláme co bude v našich silách, ale záleží i na ní.“ řekla Sakura a sestřička už dovezla lehátko.
„Shikamaru, polož ji sem.“ řekla Sakura a Shikamaru ji pomalu a hlavně opatrně pokládal na lehátko.
„Můžu jít s ní, Sakuro??“ zeptal se Shikamaru.
„Ne, nemůžeš. Ale pak za ní budeš moct jít na pokoj.“ řekla Sakura a odvážela ji do jednoho z pokojů. Shikamaru si sedl na židli, která byla na chodbě. Shikamaru se zamyslel:
„Přesně tady jsem seděl,tenkrát po misi na záchranu Sasukeho.A tady přesně naproti seděla Temari.“
Slunce opět prostupovalo svými paprsky skrz mírumilovnou Konohu a já se díky neodbytnému budíku vzbudil včas. A opět se dostavil pocit touhy po těch starých časech, kdy mě probudila moje maminka a úsměvem mi oznámila, že snídaně je na stole. Byl jsem ještě malé pískle, ale tohle jsem si pamatoval.
Pomalu jsem vstal a oblékl se. Věci na misi jsem si připravil už předchozí večer a musím říct, že jsem byl moc rád, že jsem to udělal. Cítil jsem se, jako bych ani nespal a celý den pracoval.
„Klid? Tomuhle ty říkáš klid?“ Reina se pousmála. „Tomu se nechce věřit.“ Usmála se.
„Jo..to jo..“ pokrčila rameny. „Ale je tu tišeji než jindy.“ Mrkla na Reinu. Reina si sedla na gauč a zavřela oči. Hidan to bral jako příležitost jí udělat nějaký žertík.
„Přiblížíš se blíž jak na metr a něco uvidíš.“ Mrkla na něj Reina. Hidan se zamračil a šel si sednout na židli.
„Žádná zábava tu není.“ Zamumlal.
„Ale je..“ usmála se na něj Reina. „Strýčku Hidane.“ Zašklebila se na něj.
Najednou Jaden vytřeštil oči a zastavil se.
„Co se stalo teď?“ zabrzdila Nami s Hirem a zeptala se ho.
„…Orochimaru…!!“ řekl Jaden a podíval se před ně do temných chodeb.
„Cože??!! Kde??!!“ lekla se Nami.
„U nich!! Zatraceně!!“ zatnul zuby Jaden a vyřítil se opět kupředu.
„Musíme si pospíšit!!“ řekl za běhu svým kamarádům.
Stejně jako se hnal tým Delta temnými chodbami Orochimarovi podzemní základny, tak běžela i Sakura s Yamatem.
Jako každé ráno jsem vstala, oblékla se a sešla jsem dolů na snídani. Posadila jsem se ke stolu, ale dneska bylo něco jinak. Uslyšela jsem nějaký křik z vedlejší místnosti. V hlasech jsem rozpoznala mámu a tátu. Zajímalo mě, proč se hádají, a proto jsem se potichu připlížila ke dveřím.
„Je to pro ni pocta!“ Tenhle hlas patřil tátovi. Pocta? Pro koho? Myslí tím mě?
