Obecné

Už uplynul týden od odchodu ze Suny a Kameko se vzdalovala od domova. Několikrát přemýšlela nad návratem, ale vždy nad tím mávla rukou a pokračovala dál. Seděla v jedné z restaurací, které byli v městě, kde se zabydlela před další cestou. Rozhodla se napsat domů, musí o sobě dát vědět. Vzala do ruky papír a tužku. Povzdechla se a nahnula se nad list papíru.

„Heej, Hinato!“ volal přes celou vesnici mladý blonďatý ninja.
„Naruto-kun... kde jsi byl tak dlouho?“ opáčila tmavovlasá dívka, když uviděla Naruta. Stála před budovou Hokageho, kde se měla s Narutem setkat, než si půjdou vyslechnout cíl jejich další mise.

„Zvládnu to!“ řekl Naruto.
„Možná byste s ním měli poslat ještě někoho,“ napadlo Kibu.
„Koho?“ zeptal se Kichiro.
„Třeba mě!“ všichni se teď otočili směrem, odkud vycházel poslední hlas.
„H… Hinato?“ podivil se Naruto.
Hinata stála před ním s bojovným výrazem ve tváři.
„Spolu to dokážeme,“ řekla odhodlaně.
To Naruta přesvědčilo, poněvadž se na Hinatu usmál a ukázal jí zvednutý palec.
„Dobře. Máš pravdu. Spolu to zvládneme, dattebayo!“

„Vidíš něco, Neji?“ Zavolal jsem.
„Ne, nic zvláštního.“ Zakřičel na mě v odpověď. Za chvíli se objevil, prodírajíc se skrz keře. „A ani se tomu nedivím. Po takové době…“ Dodal ještě.
Jen jsem přikývnul.
„Hm… Takže tady stál váš domek?“ Zeptal se mě a zároveň při tom ukazoval na starou rozvalinu. Ačkoliv byla porostlá břečťanem a jinými rostlinami, stále ještě na ní byli stopy po ohni.
„Ano…“ Povzdechl jsem si. „ Tady jsme bydleli.“

[font=Book antiqua]

Ozvala se tlumená rána, dveře se rozletěly a po opadu prachu, který byl rozvířen, do místnosti přišla mírně shrbená Hinata. Narovnala se s rukou opřenou o svůj pravý bok a rozhlížela se po okolí sálu.

Po celé pravé straně sálu byly vedle sebe poskládány menší cely, z nichž obsazené byly jen dvě. Ty dvě, ve kterých se svítilo, byly na druhém konci sálu. Rozběhla se napříč sálem, kde seděla zřejmě stráž.

„Ninjové jako ninjové. Před těmito nemusíte skrývat svou identitu.“
Stínoví shinobi si jeden po druhém začali svlékat kukly.
„Ninja musí být čestný,“ šeptl rudovlasý ninja směrem k Narutovi.
„A na to Tajine-sama spoléhá. Z celé Země Kopců jen on, Gonruo a naše služebná, Izumi, nás viděli bez masek. Já jsem Kanto Fuuzaki.“
„A já Uzumaki Naruto,“ odvětil Naruto a podal Fuuzakimu ruku.
Mezi dalšími čtyřmi členy Stínových shinobi byli tři muži a jedna žena s dlouhými červenými vlasy a zelenými oči.

Velký zavalitý muž se zastavil před zavřenými dveřmi. Chvíli stál a naslouchal. Zevnitř se ale nic neozývalo. Váhavě sáhnul po klice. Naposledy se zaposlouchal a pak vešel.
Přímo před ním seděla na židli jeho žena přesně tím zhrouceným způsobem, jakým sedí člověk, který usnul, ale podvědomě se na židli udrží.
Došel k ní a lehce jí pohladil po zádech. Žena sebou trhla a zmateně se rozhlédla kolem. Chtěla něco říct.
Její muž si ale dal prst před pusu: „Pšššt,“ a pokynul jí, aby s ním šla za dveře. Přikývla.

Milovala jsem tě Kakashi, milovala jsem tě pro tvoji kouzelnost. Jediný tvůj pohled stačil abych se ocitla v jiném světě omámená tebou. Ten pohled, plný pochopení a lásky, který jsem milovala. Nikdy jsem neviděla, a už ani nespatřím, tak krásný pohled jako byl ten tvůj. Odešel jsi mi, ale já vím, že jsi tu stejně pořád se mnou. Ty, o kterém jsem mohla říct, že jsi byl jenom můj.

Blonďaté děvčátko se vracelo zrovna domů, když první paprsky slunce dosáhli vrcholů kopců. Ptáčci začali zpívat své písně o všem možném i nemožném. Dívka vylezla po stromu až k oknu pokoje, kde měla spát a vlezla dovnitř oknem. Naposledy se otočila a lehce se usmála. Po tak dlouhé době opět spatřila něco tak nádherného jako je východ slunce, před tím, by se nad tím ani nepozastavila. Bylo by jí to jedno, ale teď si užívala i tu nejmenší drobnost jako je ten nádherný vzduch.

[font=Comic Sans MS]Kapky deště dopadaly na bledé tělo mladé dívky, nad kterou se skláněla blonďatá žena, která se zamračeně dívala na tělo. Blonďatý mladík stál kousek od ní a neodvážil se jí znovu pohlédnout do tváře. Zatnul ruce v pěst.
„Kdybych přišel dřív.“ Zavrčel.
„Nesmíš si to dávat za vinu Naruto.“ Zavrtěla žena hlavou a utrápeně se dívala na zohavené tělo své studentky.

Itachi se pomalu začal smiřovat s tím, že Liam už není ta malá dívka se kterou vyrůstal. Vyrovnával se s tím vcelku dobře. Až na ty přednášky, které uštědřil Deidarovi. Liam se tomu vždycky smála.
„A nezapomeň! Pokud jí přivedeš do jiného stavu, tak si jí vezmeš!“ díval se na něj Itachi vražedným pohledem. Deidara se nezmohl na nic jiného než na kývání hlavou.
„Nech ho prosím tě.“ Smála se Liam. Deidara se na ní vážně podíval.
„Kdybys přišla do jiného stavu, že mi to řekneš dříve než jemu?“ ukázal na Itachiho.

Reině zase v noci nebylo dobře, ale úplně z jiného důvodu. Byla zpocená a unavená. Klečela nad kýblem, který křečovitě svírala.
„Sakra…“zaklela a odhrnula si vlasy z čela. „Proč já…“ zamumlala.
„Re? Jsi to ty?“ ozval se Itachi z pokoje.
„Ne asi.“ Zamumlala. „Ano jsem to já zlatíčko.“
„Co tam děláš?“ podivil se.
„Co typuješ?“ prohlásila ironicky.
„Uhm…aha…“ přišel k ní blíž. „Už zase? Já myslel, že už jsi toto období už prošla?“ podivil se.

Asi po hodině přišla do Temarina pokoje sestřička. Uviděla pár rozbitých přístroje a muže s culíčkem na zemi. Polila ho vodou a sehnula se k němu.
„Co se vám stalo?? A kde je naše pacientka??“ zeptala se ho.
„Mně nic. Ale Temari unesla Kesidy Nara.“ řekl Shikamaru a na posteli viděl jednu z čtyř jejích gumiček. Vzal ji do ruky a podíval se směrem k oknu. Sestřička stála v pokoji a zeptala se Shikamara:
„Mám zavolat pomoc??“
„No, to je snad víc jak jasné. Ne??“ zeptal se Shikamaru a hlavou mu kroužilo:

Ráno přišlo tak nechutně brzo. Protáhla jsem se na posteli a postavila jsem se na nohy. Byla jsem rozlámaná. Natáhla jsem na sebe Anbu oblečení. Vejdu ze dveří a rozhlížím se po okolí a přemýšlím, kde by mohla být jídelna. Vzpomínám si, že mi Tenzou říkal, kde je. Jenže já si skoro nic nepamatuji.
„Hledáš jídelnu?“ ozval se mi za zády pobavený hlas. Prudce jsem se otočila a hleděla jsem na Tenzoua.

Kameko ho poslušně následovala. Jak je naivní.. Pomyslel si Kazekage-sama. Šla mlčky za ním. Došli k jedné restauraci.
„Najíme se ano?“ podíval se na ní. Kameko pokrčila rameny.
„Ano ráda.“ Kazekage se usmál a vešel dovnitř.
„Dobře. Doneste mi menu!“ rozkřikl se Kazekage. „Okamžitě!“
„Já nespěchám.“ Špitne Kameko. „Vážně ne.“
„To nevadí! Nesmí si zvykat takovou lenost! Tohle já tu nestrpím.“ Syknul.

Znaveně seděla na posteli. Otřela si zpocené čelo a unaveně si lehla. Myšlenky jí probíhaly před očima. Protřela si spánky, bolela jí hlava. Netušila proč. Nepodařilo se jí usnout, a proto se na posteli posadila. Pohled jí padl na fotku. Jejich společnou fotku. Její nejlepší přítel a musel tak trpět. Slíbila pomstu Madarovi, nejsilnějšímu členu Uchiha klanu. Postavila se na nohy a přešla k oknu. Měsíc svítil na obloze. Povzdechla si, byl úplněk jako tehdy. Proč se všechny strašné věci stávají za úplňku? Ptala se sama sebe.

Uplynula hodina. Během té hodiny se však téměř nic neřeklo, ani nic převratného neudálo. Jen Hinata se pokusila o chůzi po vodě, na rozbouřeném moři se jí to však nedařilo. A ani Kiba, který to zkoušel hned po ní, neuspěl. Všichni měli trochu strach z toho, co před onou hodinou Naruto řekl.
„Náš soupeř je dost silný,“ ozývalo se v hlavách všech. Nikdo už ninji z Listové neobviňoval, nebo to alespoň neříkal nahlas. Každý teď jen doufal v zázrak.

Klikni

Tohle není jen z mé hlavinky! Čestný! Toto je spoluautorská s Noele :)

[color=purple]Slunce proniklo zataženými roletami v mém pokoji. Unaveně jsem se posadila na posteli a mžourala jsem po okolí. Potichu jsem si zívla a rozhodla jsem se vylézt z postele. Zvedla jsem se, ale naráz jsem padala k zemi. Ozvalo se trojí vyjeknutí. Udiveně jsem se odplazila ke dveřím.

Tatsu Nekotsuki je čtrnáctiletá kunoichi z Mlžné s jedinečným kekkei genkai - má schopnosti koček. Spolu se svým týmem míří do Konohy, aby zde složili Chuuninské zkoušky.

Vzhůru do Konohy

„Netsu, pohni kostrou.“ křikl světlovlasý chlapec na dívku přes rameno. Najednou sebou však trhl, protože uslyšel jak někdo křičí.
„To si snad děláš srandu, to je poprvý, co jsem v čele, a ty si toho ani neráčíš všimnout!“

Kde to jsem? Proč je tu takové ticho? Jsem mrtvá? Elišce se hlavou honily otázky, na které nedokázala odpovědět. Pomalu s námahou otevřela oči. Proč je tu taková tma? Co se děje? Kde je nahoře a kde dole? Rozhlédla se. Všude, kam dohlédla, se táhla nekonečná tma. Zjistila, že pohybovat se může volně, ale necítila žádnou gravitaci. Vydala se dopředu. Doufala, že nezačne bloudit v kruhu, ale tady si nemohla být ničím jistá. Pomalu se kolem ní začaly rozsvěcovat bílé tečky, vypadaly jako hvězdy.
„Eliško?“ náhle se za ní ozval známý hlas. Překvapeně se otočila.