Nikdy neztrácím naději - 3. díl

Slunce opět prostupovalo svými paprsky skrz mírumilovnou Konohu a já se díky neodbytnému budíku vzbudil včas. A opět se dostavil pocit touhy po těch starých časech, kdy mě probudila moje maminka a úsměvem mi oznámila, že snídaně je na stole. Byl jsem ještě malé pískle, ale tohle jsem si pamatoval.
Pomalu jsem vstal a oblékl se. Věci na misi jsem si připravil už předchozí večer a musím říct, že jsem byl moc rád, že jsem to udělal. Cítil jsem se, jako bych ani nespal a celý den pracoval.
Ale jakmile jsem zas vyšel ven, slunce mě naplnilo tím pocitem: „Nevzdávej to a všechno bude v pořádku.“ S podobnými myšlenkami jsem vyrazil k bráně, kde na mě měl čekat můj… Kdo? Kamarád? Spolubojovník? Průvodce?
Trochu jsem se obával, aby mi Pátá nepřidělila někoho moc unáhleného. Od svých přátel jsem slyšel, že na podobné mise Tsunade-hime nejčastěji určuje hyperaktivního chlapce jménem Uzumaki Naruto.
Vážně jsem nestál o to, aby mi tu pobíhal nějaký blonďák a tak jsem mohl pouze věřit, že tomu tak nebude. Pomalu jsem došel k bráně a uviděl jsem… Bílé pyžamo? Ne, počkat… To není bíle pyžamo. Že by to byl… Někdo z klanu Hyuuga? Ještě víc jsem zaostřil. Mělo to dlouhé, tmavě hnědé vlasy, ovšem to mají Hyuugové skoro všichni. Kdo je to jsem poznal teprve, až když na mě promluvil.
„ Zdravím tě. Zdá se, že nám bylo dáno osudem, že jsme se dnes setkali.“ Řekl mi. Byl to… Neji Hyuuga. Velmi talentovaný mladík, který se už stal jouninem. V tu chvíli mě polechtala na břiše taková nepěkná věc – je mladší a už je Jounin. A já… No, raději jsem se na to snažil nemyslet.
„ Také mě moc těší. Jmenuji se Isamu Kado.“ odpověděl jsem.
„ Hokage-sama mě poslala, abych tě doprovázel. Kam se vlastně půjde?“ prohlásil s nečitelným výrazem.
„ Chci najít svoji sestru. Ztratila se.“
„ A před kolika dny?“ Měl na tváři výraz pochopení. Nejspíš mu došlo, proč byl vyslán, aby mi pomohl.
Zavřel jsem oči. Odpověď se mu nebude líbit. „ Před šestnácti….“ Nedokázal jsem to celé doříct.
„ Není to trochu pozdě?“ Odvětil.
„ Před šestnácti… Ale lety…“ zašeptal jsem.
Ani mě nepřekvapilo, že se zatvářil dost šokovaně. „C-cože?“
Chvíli na mě tak zíral. „ Tedy… Proč jste ji nezačali hledat dřív?“
„ Bylo to při útoku Kyubiiho na Konohu. Moji rodiče zahynuli, ale tělo mé sestry se nikdy nenašlo. Zpočátku jsem si myslel, že je také mrtvá, ale od jednoho ninji, co byl poblíž, jsem se dozvěděl, že potkal zahaleného muže, který nesl malé dítě. Mohla to být má sestra… A navíc, někde v hloubi duše cítím, že musí být naživu.“
Tiše mě pozoroval. „ Možná je to právě osud, co ti určuje cestu. Lidé, kteří věří, budou odměněni.“
Nervózně jsem kroutil nohou. „ Pomůžeš mi tedy?“
Neji se usmál. „ Radši budu hledat někoho, kdo je dost možná mrtvý, než abych šel do kadeřnictví s Gai-senseiem a Leem. Proč myslíš, že jsem vzal tu misi?“
Jeho poznámka mi zvedla náladu. „ Vážně? To je skvělé…“
„ Fajn, takže půjdeme?“ zeptal se mě.
„ Ano, vyrážíme…“
Prošli jsme velkou branou Konohy… Do neznáma, do budoucnosti, řízené osudem. Sestřičko, já tě najdu. Nikdy neztratím naději….