Nikdy neztrácím naději - 4.díl

"No tak, snaž se!“ okřikl mě strýček. Protočila jsem oči v sloup a zkusila jsem nové jutsu.
„Živel země: Střely draka země.“ Vyhnul se. „Sakra…“ zaklela jsem.
„Ty se vůbec nesnažíš Setsuki.“ Zavrtěl hlavou. „Zkus to ještě jednou.“ Co si o sobě myslí? Že se dost nesnažím? Tohle mě dokáže vytočit.
„Živel země: Střely draka země!“ tentokrát se mi to konečně povedlo a zasáhla jsem ho, ale jenom částečně, skoro jsem mu nic neudělala, jen asi vykloubila ruku.
„Když se rozčílíš, jde ti všechno lépe.“ Osvětlil mi.
„Aha…“ zamumlala jsem.
„Tak pokračujeme.“ Kývl hlavou.
„Živel země: Kobka nicoty!“ zkusila jsem jinou techniku. Uskočil.
„Živel vody: Technika žraločí střely.“ Nečekala jsem, že zaútočí. Nikdy na mě neútočil. Stihla jsem uhnout jen taktak.
„Zlepšuješ se.“ Usmál se. „Živel voda: Kulka z vodní pistole.“ Ozvala jsem se znovu. Udiveně se na mě díval. Nechápal jak to, že umím vodní jutsu. Tohle jsem se učila sama. Když na mě neměl čas.
„Ovládáš vodní živel?“ podivil se. „Jak to, že to nevím?“ zeptal se mě. Pokrčila jsem rameny.
„Protože jsem cvičila, když jsi tu nebyl minulý týden.“ Usmála jsem se.
„Aha…“ vypadlo z něj. „To je dobře, že trénuješ i beze mě.“ Usmál se. Byl rád, aspoň se mnou neměl tolik práce.
„No vidíš… Naposledy jsi mě pochválil před rokem.“ Zakřenila jsem se na něj.
„Nerad bych tě přechválil.“ Mrkl na mě. Chjo… nerad by mě přechválil, jenomže já bych ráda kdyby mě chválil častěji.

„Dneska už skončíme ano, Setsuki?“ zeptal se mě.
„Hm…“ broukla jsem. „Musíme?“ zeptala jsem se ho. Kývl hlavou.
„Tak co, jak jde trénink?“ zeptala se vysoká modrovláska u vstupu na zahradu. Otočila jsem se k ní čelem a usmála jsem se na ní.
„Teto! Dobře…“ usměji se. „Jenomže strejda už nechce trénovat.“ Pokrčím rameny.
„Tak s tebou můžu trénovat já?“ navrhla se. „Ale teto, já vím, že jsi v jutsu dobrá. Ale mně se dobře trénuje se strýčkem.“ Usměji se vlídně. Teta pokrčí rameny a posadí se na lavičku, která stojí pod naším jediným stromem.. Nikdy jsem nepochopila, proč tu nikdo nemá ani jeden strom. Stromy miluju, jsou součástí mého života. Posadila jsem se vedle ní a zavřela jsem oči. Dobře se mi na tomhle místě přemýšlelo. Vždycky když jsem chtěla být sama, šla jsem sem. Kolena jsem si přitáhla k tělu. Konečně jsem si mohla vydechnout. Strýček se na mě udiveně díval. Zavřela jsem oči a protřela jsem si spánky.
Tmavě hnědé vlasy mi padali do očí. Rodiče rádi říkají, že moje oči mají pravou hloubku. Taťka vždycky rád dodával, že až budu starší, že na mě poletí kluci. Vždycky jsme se smáli. Tak proč se cítím tak jiná? Odlišná od ostatních? Proč? Slza stekla po odřené tváři. Otřela jsem si jí a znovu jsem otevřela oči. Dívali se na mě zkroušeně. Nenávidím ten lítostivý pohled. Všichni se tak na mě dívají a já toho mám dost!
„Copak se stalo?“ zeptala se přehnaně starostlivě teta.
„Nic.“ Špitla jsem. „Už nic…“
„Necítíš se tu dobře?“ zeptal se mě strýc.
„Proč si to myslíš?“ pohlédla jsem mu do očí, ale musela jsem ucuknout, jeho pohled mě spaloval.
„Cítím to z tebe. Poslední dobou jsi hodně nejistá. A proto se ptám co se děje?“ zkusil to jinak.
„Je mi osmnáct.“ Zamumlala jsem. „A nikdy jsem nebyla mimo vesnici.“ Odvětila jsem tvrdě.
„Neměla jsi proč opouštět vesnici.“ Pokrčil rameny. „Chtěla bys opustit vesnici?“
„Ne napořád možná na chvíli…oddechnout si od rodiny…oprostit se od všeho…“ zamumlala jsem.
„Možná bych ti to mohl splnit.“ Odvětil. Udiveně jsem se na něj podívala. Nechtěla jsem věřit tomu, že by mě pustil z vesnice. Ani kunoichi jsem se kvůli tomu nesměla stát. Do akademie jsem též nechodila. Chtěl mě trénovat sám. Prý nevěřil, že by mě dokázali naučit to co on jako hlava vesnice. Věřila jsem mu, a proto jsem to nikdy nerozebírala.
„Mohla bych?“ místo očí jsem měla hvězdičky. Splnil by mi tím sen. Snad se to vyplní… Doufám. Kývl hlavou.