Jak jsem se dozvěděla celou pravdu aneb: Ať žije Konoha! 008. závěrečný díl.

Proti ní se řítil podivný prcek s oranžovou maskou. No jasně, Tobi! Prcek nedával pozor kam šlape, zakopl a spadl přímo na...obličej. Caro k němu přišla a s klidem ho zabila.
"Teda, počínáš si jak nějaká nájemná vražedkyně."
"Gobi, nejsem z toho moc nadšená. Mohla bych klidně patřit mezi tyhlety." a máchla rukou směrem k Deidimu a Tobimu.
"Jako mezi mrtvoly?"
"Ne ty pitomče! Mezi Akatsuki."
"Jo ták. Mě to bylo nějak divný."
Caro přešla jeho poznámku mlčením, překročila Tobiho mrtvolku a bloudila labyrintem chodeb, doufajíc, že najde východ. V tu chvíli jí někdo zacpal pusu a odtáhl do tmavého kouta.
"Ani se nehni." uslyšela známý hlas. Pak jí ten někdo pustil.
"Kibo!"
"Pojď tudy. A hlavně opatrně, někde tu ještě bloudí ten nesmrtelnej."
Jako by ho přivolal, vynořil se Hidan zpoza rohu chodby.
"Tady je máme, holubičky."
"Já ti dám holubičky ty jeden...!" naštval se Kiba. Pak zaútočil. Trefil přesně do černého, ale nesmrtelný tam jen stál a pobaveně se na něj díval.
"Ach jo, vy to snad nikdy nepochopíte."
Pak změnil výraz. Zčervenal, zezelenal a nakonec zbledl. Caro se divila co se mu stalo, ale pak si všimla nečeho velkého bílého zakousnutého do Hidanovy zadnice.
"Akamaru!" Poté se události vyvíjely rychle. Akamaru trhal, Kiba s Caro sekali kunai. Z milého Hidana zbyla jen hromada kostí a masa. Hold nebyl tak nesmrtelný, jak o sobě tvrdil.
Kiba chytl Caro za ruku a vyvedl ji ven. Všichni byli rádi, že je Caro v pořádku, a že se navždy zbavili Akatsuki.

Večer ve vesnici se oslavovalo. Zaprvé Cařin návrat, zadruhé zbavení se nepřátel. Sasuke oslavoval ještě sám pro sebe, konečně se mu podařilo to, po čem tak dlouho toužil. Pomstil svou rodinu. Všichni šli spát dost pozdě večer, jediná Tsunade si ustlala na lavici a namol opilá usnula ještě při oslavě.

Na druhý den si Tsunade zavolala Caro k sobě do kanceláře. Když tam přišla, blondýnka přecházela z jednoho kouta do druhého a zpět.
"Konečně jsi tady! Dostala jsem od hlídky zprávu, že nedaleko místa, kde tě Kiba našel, je podivná modrá vířící brána. Je možné, že tě dostane zpátky do tvého světa, takže si sbal věci a fofruj k bráně, čeká tě tam ANBU, který tě tam odvede. Kdyby jsme se už neviděly, tak sbohem." rozloučila se Tsunade a krátce Caru objala. Ta se probrala z šoku a utíkala si pro věci. Ale chce se mi vůbec zpátky? Sbalila si všechno co měla a pospíchala k bráně. Tam už byli snad všichni, kteří Caro znali. Přišli se s ní rozloučit.
"To je škoda že odcházíš." "Budeš nám chybět." "Víš že přicházíme o super kunoichi?"
"To je otrava." a podobné se ozývalo při loučení. Pak ANBU rozhodl, že je čas jít. K bráně dorazili za chvilku. Caře se při pohledu na vířící modř udělalo šoufl.
"Tak pospěš, brána se může kažou chvíli zavřít." pobízel ji ANBU.
"Caro!"
"Kibo?"
"Caro, až teď jsem zjistil že odházíš, nestihl jsem se rozloučit, tak to chci teď napravit."
"Dobře, tak tedy sbohem." loučila se Cara. Kiba ji ovšem obejmul a políbil.
"Budeš mi chybět. Sbohem." a zmizel.
"Tak, jdeme na to." řekla si Cara potichu pro sebe a dotkla se brány. Bylo to, jako by šáhla na sliz. Ucukla, ale pak se odhodlala a vešla dovnitř. Zatočila se jí hlava a když se probrala, viděla svůj pokoj a nějakou světlovlasou dívku, jak sedí čelem k ní, asi u počítače. Caro měla pocit, že se na to všechno dívá z jiné dimenze. V tu chvíli se otevřly dveře a dovnitř vešla Cařina mamka.
"Všecho v pořádku broučku?" zeptala se dívky.
"Jasně mami!"
Cože? Tak oni...oni na mě zapomněli tak rychle? A adoptovali nějakou holku! To snad není možný. Caro neváhala ani minutu, otočila se na podpatku a utíkala pryč od lidí, které považovala za svou rodinu. Doufala, že brána tam ještě bude, že se ještě bude moci vrátit zpátky.

Kiba se otočil, a když viděl že ANBU už je pryč, vrátil se zpátky k bráně. Doufal, že se stane zázrak a Caro se vrátí. Seděl tam hodinu, dvě a když se nic nestalo, smutně se zvedl a ploužil se pryč.

Caru to vyplivlo na tom samém místě, kde vstoupila. Zvedla se, a v postupujícím šeru rozeznala mezi stromy postavu.
"Kibo?"
Mladík se otočil, a rozběhl se zpátky. Zázrak, který si tak přál se stal skutečností.
"Ale jak..."
"Vysvětlím ti to později, teď pojď." Caro jej vzala za ruku a společně utíkali domů. Do Konohy!