Nikdy neztrácím naději - 2.díl

Předtím než začnete číst.

Kameko napsala další dílek Doufám, že se vám bude líbit jako díl Tenny. Tak přeji krásné čtení.

Jako každé ráno jsem vstala, oblékla se a sešla jsem dolů na snídani. Posadila jsem se ke stolu, ale dneska bylo něco jinak. Uslyšela jsem nějaký křik z vedlejší místnosti. V hlasech jsem rozpoznala mámu a tátu. Zajímalo mě, proč se hádají, a proto jsem se potichu připlížila ke dveřím.
„Je to pro ni pocta!“ Tenhle hlas patřil tátovi. Pocta? Pro koho? Myslí tím mě?
„Ticho! Poslouchá nás.“ Sykla máma a přišla blíž ke dveřím. Když jsem uslyšela kroky, sedla jsem si znovu ke stolu a dělala jakoby nic.
„Ahoj zlatíčko.“ Usmála se na mě.
„Ahoj mami.“ Zeširoka jsem se usmála a předstírala jsem, jako bych předtím nic neslyšela.
„Máme ti vyřídit od tvého strýčka, že máte trénink až zítra, protože dneska nemá čas.“ Usmála se na mě. Souhlasně jsem kývla hlavou a pustila jsem se do jídla.
„Co máš v plánu dneska dělat?“ zeptala se mě mamka. Pokrčila jsem rameny.
„Nevím, nic jsem si nedomluvila. Myslela jsem, že budu mít trénink.“ Přimhouřila jsem oči. „Ale asi se půjdu projít.“ Usmála jsem se.
„Dávej na sebe pozor.“ Pohladila mě po tváři a usmála se.
„Budu, neboj.“ Zasměji se a vyjdu před dům. Zhluboka jsem se nadechla a sešla jsem k řece. Postavila jsem se na kraj a dívala jsem se na slunce. Bylo tak nádherné. Světlo z něj se rozlévalo po celé vesnici. Třeba by šla Nami ven. Bleskne mi hlavou, ale hned od toho upustím. Nami má přece dneska misi. Rozhodla jsem se projít po vesnici. Rozhlížela jsem se po okolí. A měla jsem pocit, jako bych tam nepatřila, ale kam tedy patřím, když ne do své rodné vesnice? Tuto myšlenku jsem vyhnala z hlavy. Nesmím být pesimista. Vždycky mě zajímalo, proč rodiče nemají další dítě. Bylo by úžasné mít brášku nebo sestřičku. Vždycky mi odpoví, že jsem darem z nebes. Nechápu je. Jak darem z nebes? Nesmím o tom přemýšlet. Zařekla jsem se, že o tom přemýšlet nebudu.
„Setsuki!“ otočím se a spatřím záplavu blond vlasů.
„Ahoj Nami.“ Kývnu hlavou a usměji se. „Nemáš mít misi?“
„No měla jsem mít, ale odpadla nám.“ Pokrčila rameny. „A neměla jsi mít trénink?“
„Ne dneska ne, až zítra.“ Ušklíbla jsem se. „Nudím se.“ Zamumlám.
„Hele tak pojď se mnou nakupovat. Rodiče mě poslali.“ Zašklebí se.
„Promiň Nami, ale já asi půjdu domů.“ Omluvím se. „Není mi zrovna nejlépe…“ zamumlám.
„No aha…tak jindy ano?“ Kývnu hlavou a rozloučím se s ní. Ne že bych se s ní nudila, ale dneska je moje nálada na bodu mrazu. Pořád mám v hlavě tu hádku z rána. I když jsem se snažila na ni zapomenout, nějak to nejde a já cítím, že se jedná o mě. Kopnu do kamene, který leží na cestě. Dál se potloukám po vesnici a snažím se nenarazit na Nami.
Ona je vážně milá, ale někdy až moc. Sice je to moje jediná a nejlepší kamarádka, ale i tohle má své meze. Pomalu dojdu k domu. Otevřu dveře a okamžitě rodiče pozdravím.
„Ahoj…“ zamumlám a kývnu na mamku.
„Co, že jsi tak brzo doma?“ zeptá se mě.
„Ale…není mi dobře…“ pousměji se. „Jdu do svého pokoje. S večeří na mě nečekejte.“
„Dobře…“ kývne hlavou. „Ale kdyby ti bylo moc špatně, beruško, zajdeme k doktorovi ano?“ Beruško? Bleskne mi hlavou. Falešně se usměju a kývnu hlavou. Vyběhnu po schodech do pokoje a okamžitě padnu na postel. Zavřu oči a okamžitě usnu. Nevadí mi, že mám na sobě oblečení a ani to, že ještě není čas jít spát. Po chvilce se otevřou dveře a v nich stojí mamka. Mírně se mnou zatřese. „No tak Setsuki! Vstávej!“ třese se mnou. Unaveně otevřu oči a zamžourám na ní.
„Co se děje, mami?“ zamumlám rozespale.
„Strýček přišel, prý si udělal čas, abyste mohli trénovat.“ Pokývala hlavou. Jako bych ani unavená nebyla, vyskočím z postele. Upravím si oblečení a vlasy a seběhnu dolů.
„Ahoj strýčku.“ Usměju se na rusovlasého muže, který seděl na židli u stolu.
„Ahoj Suki.“ Usměje se a mrkne na mě. „Jsi připravená jít trénovat?“
„Jasně.“ Kývnu hlavou a vyjdu zadními dveřmi na náš rozlehlý dvorek.
„Tak do toho.“ Pobídne mě. Kývnu hlavou. Konečně se aspoň něco děje.