Obecné

Ráno se probudila docela pozdě na to, že vždy vstávala první. Asi se začíná měnit, už to není ta zodpovědná dceruška, která poslouchala rodiče na slovo. V noci měla podivný sen, jako by se něco stalo v Konoze, ale nedávala tomu velkou váhu. Konoha se přeci umí bránit, ne?

„Hm, hele dneska už jsou mise, co?“ otázala jsem se Kim, ta jen přikývla. Povzdechla jsem si. „Tak to tu budu zase sama.“
„Neboj, někdo tu určitě zůstane.“ Chlácholila mě a přitom se líčila.

[color=purple]Dojdeme na učebnu matematiky, která se nachází v nejvyšším patře školy. Dojdu ke své lavici ve které sedím s Lukášem a hodím k ní svou aktovku, stejně tak Lucka a obě se svými čtyřmi objevy vyrazíme k řediteli.
„Proč je ředitelna tak daleko od naší učebny?“ zabrblám a unaveně se protáhnu.
Dojdeme k ředitelně. Lucka zaklepe na dveře a ozve se dále. My všichni vstoupíme dovnitř. Náš pan ředitel zvedne hlavu a udiveně si nás prohlíží.
„Dobrý den.“ Pozdravíme ho. „Potřebujeme si promluvit.“ Kývnu hlavou.

Ráno vstala velmi brzo, musela udělat práci, pro kterou si měla jít včera. Oblékla se a hnala se ulicemi Konohy pro ty papíry. Vešla na základnu a tudy šla pomalu. Došla až na konec chodby. Otevřela je a nikde nikdo. Zavrtěla nad tím hlavou. Když to tu vedla ona, tu chvíli byla tu celé dny. Došla k archivu a vytáhla si několik složek, které by měla předělat. Zavrzali dveře a v nich stávající velitel.
„Ah, tušil jsem, že dnes sem přijdete,“ pousmál se. Sora kývla hlavou.

Ráno se Liam probudila strašně brzo. Ležela v křesle. Protáhla se a postavila se na nohy. Rozhlédla se po okolí. Nikdo zatím nebyl vzhůru a z toho usoudila, že je ještě brzo. Přešla ke stolu. Posadila se a vzala do ruky noviny. Po chvilce se začetla do článku, a proto jí uniklo, že i ostatní se začali trousit z postelí.
„Jak dlouho jsi vzhůru?“ otázal se jí Deidara. Nevnímala ho a dál si četla. „Ptám se tě, jak dlouho jsi vzhůru?“ zamával jí rukou před obličejem. Liam k němu natočila hlavu.

Někteří z Vás si přáli pokráčko, takže tady je. Doufám, že se Vám bude líbit, když jste se na něj tak těšili

Díl 2. - Láska vs. Povinnosti

3.Díl

9:10 na jenom z ostrovů v Mizu no Kuni v sopce.

Dívka potichu přešla ke Kisamemu, který byl probodnutý skrz na skrz zuby vodního draka a visel mu v tlamě. Proudy krve dopadaly na čistou vodní hladinu a rozpily se v krvavou šmouhu, která se po chvíli smísila s vodou. Kisame k ní zvedl hlavu, dívka přešla až k němu, namáhavě dýchal, bylo jasné, že jeho konec přichází.

„Hej lidi,“ narovnal se Tai, sedící na židli u okna a podíval se po Kataře s Daisakem.
Zrovna končili svojí návštěvu u Jadena.
„Přemýšleli jste o těch zkouškách?“ zatvářil se zvědavě Tai.
„Co?!“ řekla zaskočeně Katara, když vložila do vázy na stolku, vedle Jadenovy postele, kytici.
„No co? Zkusit se to může ne?“ pokrčil rameny Tai.
„Chuuninský zkoušky nejsou žádná legrace!“ zadíval se na něj Daisaku.
„Doženou tě až na hranice tvých možností! Je to tvrdý boj o přežití!“ přimhouřil oči.

Zhluboka se nadechl. V jedné ruce křečovitě svíral pero, v druhé žmoulal roh papíru. Snažil se zapnout mozek na maximum a něco vymyslet, ale přesto se mu to ani v nejmenším nedařilo. Kde jen, proboha, vězí ta Múza, která ho má políbit na čelo a vnuknout očekávaný nápad?

„Hele, už vidím vesnici!“ zvolal Naruto na kamarády, když před sebou spatřil budovy.
„No konečně, už mě bolí nohy...“ zaradovala se Sakura a Jomei souhlasil.
„Doufám, že tady mají ramen...“ zasnil se Naruto a Sakura jen zakroutila očima.

Megumi vstoupila s tácem jídla do pokoje dívky, která se jí představila jako Shika. Dívka seděla na posteli opřená o hromadu polštářů a zamyšleně se dívala z okna.
„Nesu ti jídlo,“ přistrčila jí tác do klína.
„Děkuji.“
Megumi se postavila k oknu a čekala, až dívka dojí.
Kolem bylo ticho. Slyšet bylo pouze klepání hůlek o misku.
Kromě těch několika vět se mnou nepromluvila ani slovo. Jenom se mi představila. Od té doby téměř nic. Neřekla odkud je, co tam dělá…

„ Rychle! Už je vidím! Jsou támhle!“ Skupina zdravotních ninjů se blížila ke dvěma nehybným tělům.
„ Nerad ti to říkám, ale nevypadá to, že by byli naživu.“ Promluvil jeden shinobi.
„ Nech toho pesimismu!“ Zakřičela mladá kunoichi, ale po tváři se jí řinuli slzy.

Před půl hodinou…

[color=grey][i]„Vyvraždím vás! Všechny do jednoho! Za to, co jste udělali mé rodině!“
„Nech si to vysvětlit!“
„ Mé rodině to také nikdo nevysvětlil!“

Jejich obličeje byly od sebe jen necelé tři centimetry.
Jen se dívali navzájem do očí a nic neříkali.
Oba už věděli, že nebezpečí minulo, přesto se však nepohnuli. Dál na sobě leželi na hromadě smetí a málem zapomněli na svůj úkol.
Hinata se snažila nic nedělat, jen tak se mu dál dívat do očí, ale její hlava jakoby byla čím dál těžší. Jejich obličeje se tak pomalu stále přibližovaly…
Dva centimetry…

Přiběhnu k Tsunade jak to nejrychleji jde. Přisednu si k holkám, obličejem k Tsunade a začnu pomáhat Ino a Sakuře s léčením. Aspoň že nějak můžu pomoct. To všechno co se stalo… to vše, za to můžu já.. kdybych nebyla aspoň tak lehkomyslná tak by se to nikdy nestalo .. měla jsem jít aspoň pomoct Rise. Doufám že to zvládneš Riso .. Katsumi vydrž! … chjo jak jsem mohla … ne… jinak to nejde, musím to udělat … nic jiné ho mi nezbývá.
Procitnu ze svých myšlenek a uvědomím si, že Tsunade začíná být lépe a pomalu přichází k sobě.

Reina se pomalu smiřovala s rozchodem a Itachi též. Vždycky když se setkali v kuchyni jeden z nich odešel pryč a vyčkal než odejde ten druhý. Ostatní to trápilo. Od té doby co se rozešli uplynul týden a Reina chodila jako tělo bez duše. Itachi na tom byl podobně, ale ani jeden se nesnížil k tomu, že by si s druhým šel promluvit. Všichni vyčkávali, kdo se první odhodlá to udělat, ale marně, oba byli paličatí a to jim bránilo.

Běžela jako s větrem o závod. V patách jí byli nepřátelští ninjové.
Dohánějí mě... Pomyslela si a ještě přidala. Po těžkém boji byla vysílená a to, že přišla další posádka, ji značně zkomplikovalo situaci.
Její samostatnou akcí mělo být zlikvidovat skupinu ninjů, kteří je pronásledovali. Měl to být lehký boj, ale ninjové nečekaně byli lepší než čekala.
Zatracenej P---
Místo dokončení věty se pod ní zlomila větev. Z šoku se ani nestačila chytnout a volně padala mezi listy.

Ráno nás probudil velitel. No spíš na nás vylil vodu. Otřepala jsem se a podívala jsem se na něj.
„Máte být dávno na cvičišti!“ okřikne nás. Založím ruce na prsou.
„Nemůžu,“ odvětím.
„Jsi tu nová a nemůžeš trénovat?“ zeptá se mě. Zamávám mu sádrou před obličejem. „Co sis udělala?“
„Zlomila ruku,“ pokrčila jsem rameny. „Měla jsem to snad nahlásit?“ podivila jsem se.

„Tak teď soustřeďte svou chakru na ruce a shurikenem trefte ten list na provázku.“ vysvětloval Kakashi úkol Narutovi, Sasukemu a Sakuře. Sakura je dobrá, povedlo se jí to hned napodruhé. Narutovi se trefit list povedlo kupodivu popáté, ale Sasukemu až po 17-ti pokusech!

[color=purple]Znaveně jsem se dívala na Hanako-sensei. Byla pořád stejná. Vždycky tak nedochvilná. Za ty roky jsem byla navyklá na včasné příchody mého mistra. Ještě si pamatuji, jak jsme se rozdělili. Já se stala učněm Orochimaru-sama, Adry se stala učněm Jirayi-sama a ke Tsunade-hime byla přiřazena Noele. Pohodila jsem hlavou a dál jsem se nezaujatě dívala z okna.
„Co si o tom myslíš Arisu?“ Natočila jsem hlavu k ostatním.
„Hn?“ zamumlala jsem. Noele protočila oči v sloup.

Stála v kuchyni a snažila se jí uklidit. Nic se jí ten den nedařilo. Roztrhala několik kusů oblečení, jak se ho snažila na sebe natáhnout. Zamyšleně kráčela domem až se dostala ke dveřím, které vedli na zahradu. Otevřela je a vešla na prostornou pláň. Už si ani nepamatovala, že byla tak velká. Pomalu přešla k velké rozkvetlé třešni. Pod ní stála lavička. Posadila se na ní.
„Zase doma?“ ozvalo se ze stromu. Pousmála se a zvedla oči ke stromu.
„Baví tě to mě sledovat, Kakashi?“ ušklíbla se. Pokrčil rameny a seskočil k ní.