*Neznámá*: 07

Neznat tak čas. Navždy zastavit jeho neúprosný běh. Uchopit jej, pevně jej držet a nenechat ho jen tak proklouzávat mezi prsty.
Tak moc rychle běží a odnáší všechno to, co je nám drahé.

Svět se již mnohokrát převlékl ze svého oslnivě zářivého zlatého šatu do černé uchvacující róby a zase zpět. Minulo mnoho úsvitů plných nadějí a ideálů a ještě více soumraků odnášejících poslední zbytky víry.
Naši dva hrdinové jdou dál a dál tímhle nerozhodným, pošetilým a možná i krutým světem a každým krokem ztrácí víc než je možné vyslovit a nacházejí dvakrát tolik.
Již dávno ztratili sílu bojovníků a odvahu lvů, nehledí si již do očí s přesvědčením a sílou, dívají se na sebe prázdnýma pustýma očima, které jsou plné lítosti.
Už se nesnaží si lhát, dávno již přijali pravdu a je jim jasné, že jejich společný čas se chýlí ke konci víc a víc s každým soumrakem, s každým krůčkem blíž k cíli.
Ale i přesto, co všechno ztratili, zbylo něco, co je žene dál, dál za obzor. Naděje. Malinká naděje, která se choulí v jejich myslích a dává jim odvahu udělat ještě jeden krok, i když by měl být tím posledním.

"Eve!" zvolal Kakashi a jen tak tak ji stihl chytit, aby nespadla úplně na tvrdou zem, prokřehlou mrazem.
"V pořádku? Můžeme se klidně na chvilku zastavit a odpočinout si, jestli cheš." pokračoval, zatím co ji podpíral, protože její nohy byly příliš slabé, než aby ji udržely.
"Ne, to je dobré, musíme jít přece dál." odvětila mu a pozvedla svou tvář. Bylo na ní jasně vidět, že za ten poslední týden jejich cesty hodně zeslábla. Byla pohublá, měla propadlé tváře, vystouplé lícní kosti, pleť měla bělejší než sníh, takže ošklivé temné stíny pod jejíma očima ještě více vynikly.
Vypadala nemocně, postupně ztrácela sílu v nohách a kostěnou bílou rukou, kterou se držela Kakashiho za rameno by se zdaleka neudržela, kdyby ji nepodpíral. Ale i přesto všechno, přesto všechno chtěla jít dál.
"Už je mi lépe, můžeme jít dál." pronesla a chabě se pousmála.
Kakashi jen přikývl, ostatně co jiného mohl říct či udělat. Oba si byli vědomi toho, že kdyby se zastavili, další den by to bylo téměř určitě ještě horší.

Vydali se tedy dál, bylo už zcela viditelné, že od Konohy jsou velmi daleko. Okolí už ani zdaleka nepřipomínalo terén v okolí vesnice.
Příroda byla drsnější, lesy zde byly převážně jehličnaté, tyčilo se tu mnoho holých skal, voda byla povětšinou zamrzlá a teplota v noci klesala hluboko pod pod mrazu.
Už dávno nepotkávali vesnici za vesnicí nebo poutníky, kteří putují krajinou. Vlastně už je tomu několik dnů, co naposledy někoho potkali. Jejich jedinou společnost teď tvořila lesní zvěř, která byla příliš plachá, než aby se přiblížila na více než několik desítek kroků.

"Hm, řekl bych, že jsme už na téměř na hranicích." vysvětlil Kakashi po chvíli, kdy se rozhlížel po okolí a pak to, co viděl porovnal s mapou, kterou s sebou měl.
"Ale kudy se vydáme teď?" zeptala se Eve, která si sedla na velký kámen u tohoto rozcestí, pokud se to tak vůbec dalo nazvat.
"No..." Kakashi se znova zadíval do mapy.
"Asi bychom-" než však stačil dokončit, skočila mu do řeči Eve.
"Co je to?" přerušila Kakashiho a dívala se kamsi směrem do prava.
"Co máš na mysli?" zeptal se zaujatě Kakashi a podíval se stejným směrem.
"Ten kouř, támhle!" odvětila Eve a ukazála tím směrem.
"Je nějak až moc tmavý a hutný." zamračil se Kakashi.
"Hm, právě to mám na mysli. Vůbec z toho nemám dobrý pocit... Působí to tak.." pokračovala Eve.
"Vím jak to myslíš..." přitakal Kakashi a ještě víc se zamračil.
"Měli bychom tam jít, nevím proč, ale myslím, že bychom měli." dokončila Eve.
"Za pár hodin bude ale tma, zabloudit někde v lese by nebylo zrovna dobré. Ale také mě to celkem dost zneklidňuje." zhodnotil Kakashi jejich situaci.
"No pokud si však pospíšíme, možná bychom tam mohli dojít před setměním." zauvažovala Eve.
"A zvládneš to?" otočil s k Eve a takhle přímo se jí zeptal.
Přikývla.
"Dobrá, tak tedy vyrážíme" rozhodl Kakashi a podal Eve ruku, aby jí pomohl se postavit.

Vydali se cestou víc na pravo, která vypadala, že by je mohla dovést k místu, ze kterého stoupá dým.

Šli chvilku a už stanuli na okraji lesa, který je dělil od onoho místa. Ještě jednou si mezi sebou vyměnili pohled a vstoupili do něj.
Proplétali se hustým lesním porostem, ale nebyli si tak zcela jisti, že jdou správným směrem. Jediné vodítko, které měli byl zápach kouře, který však už mohl vítr roznést a tak by se klidně mohlo stát, že by zabloudili, nebo došli úplně jinam, než zamýšleli.
Nevěděli, kolik času uplynulo a kolik ještě zbývá do setmění, protože stromy byly tak vysoké a les byl navíc tak hustý, že nebyli schopni odhadnout jestli už se smráká a nebo jestli je to pořád jenom přítmí, které tvoří stromy.
Náhle však spleť křovin začala postupně řídnout a šedavé světlo k nim postupně pronikalo víc a víc. Jak se blížili čím dál tím víc k okraji lesa, byl zápach kouře víc a víc cítit.
Konečně se prodrali ven z lesa, zůstali stát mezi prvními jehličnany na jeho okraji a přehlédli mýtinu, na kterou došli.

Nebyl to hezký pohled, zem byla spálená do černa a bylo patrné, že zde původně stála menší vesnička. Poslední zbytky dřevěných domů dohořívaly a zůstávala z nich jen ošklivá ohořelá torza. Hustý černý dým stoupal k nebi. Byl však cítit něčím víc než shořelým dřevem a listy...

"T-tohle místo... C-cítím tu... " začala Eve a lehce se třásla.
"Krev." dokončil Kakashi.
Eve na něj pohlédla, ale neodvážila se nic říct, tak se odvrátila pohledem zpět k ohořelišti, kde někdo zřejmě v plamenech pohřbil celou vesnici i s jejími obyvateli.

Kdo mohl spáchat tento strašný čin? A co vlastně bude dál?