Jeho smrt...

Kapky deště dopadaly na bledé tělo. Oči byly otevřeny dokořán. Oči černé jako noc. Muž přerývaně dýchal. Ještě žil, ale ne na dlouho. Dva slabé pramínky krve mu vytékaly ze rtu. Nad ním se tyčila hnědovlasá dívka. Slzy jí tekly po tvářích proudem. Nesnažila se je zastavit. Poklekla vedle něj. Ohlédl se na ní z posledních sil.
„Suki?“ zachraptěl. Dívka kývla hlavou. „Miluji tě, víš to?“ Pevně semkla víčka a prkenně přikývla.
„Však já tebe taky.“ Zašeptala. „Všechno bude dobré, uvidíš.“ Kývla hlavou. Zavrtěl hlavou.
„Vím, že umírám…Nenalhávej mi něco jiného.“ Zašeptal. Suki se nervózně kousla do rtu. Usmál se, naposledy a od srdce. Otočila se k němu zády. Musela odejít… Prostě musela. Nemohla tam zůstat s ním, jak by chtěla. A nedokáže ho ani pomstít. Zatnula ruce v pěst.
„Spi sladce.“ Zašeptala. Rozeběhla se směrem ke Konoze.

„Víš, že jsi i celkem roztomilá?“ prohlásil černovlasý mladík.
„A ty jsi celkem drzý.“ Zašklebila se na něj a políbila ho. „Ale tohle mám na tobě strašně ráda.“Schoulila se u něj v náručí.
„Budeme pořád spolu, ano?“ zamumlala. „Úplně pořád.“
„Jistě beruško, pořád.“ Zalhal pohotově. Proč jen jí neřekl o svém bratrovi? Mohla s tím počít a ne se to dozvědět až potom…

Slzy tekly po rozpálených tvářích. V duchu si říkala, jsi Anbu, tak něco vydržíš, ale opak byl pravdou. Nechtěla se vracet do Konohy, chtěla zůstat s ním. Pomstít ho. Prostě něco dělat a netrápit se někde doma, zavřená v pokoji.

„Kam jdeš?“ zeptala se ho.
„Jdu se projít.“ Zamumlal a zmizel venku. Projít? Blesklo jí hlavou. Nikdy se nechodí projít, ale nedávala tomu velkou cenu. Už se nevrátil. Ptala se sama sebe proč? Co udělala špatně? Trpěla tím… Odstěhovala se do Konohy ke svým příbuzným. Nechtěla na něj mít žádné vzpomínky. Obrátilo se to proti ní. Nikdy jí neřekl odkud pochází. Konoha a Uchiha klan. Zůstala tam a stala se Anbu. Na jedné samotné misi ho potkala. Vzpomínky se jí vrátily.

Nesnášela ho za to. Zničil jí tím život a teď když se znovu vidí, nic jí neřekne. Jen se opovržlivě díval na znak Konohy na čelence. Zasáhlo jí to a hodně silně. Skončila s kariérou kunoichi. I když jí to všichni rozmlouvali. Sice zůstala jako záložní jednotka Anbu, ale hodně dlouho ji nemuseli povolat zpátky do služby. Potom se to však změnilo. Musela opět do služby kvůli nedostatku vycvičených jednotek. Plnila mise jako dřív a nemyslela na nic jiného než na povinnosti. Osud jí nepřál a tentokrát ho potkala, když byl osamotě. Bála se ho. Strach v ní narůstal potom, co se dozvěděla o vyvraždění klanu Uchiha. Jak je možné, že s ní žil a nic jí neudělal? Ptala se sama sebe. Snad jí měl opravdu rád…Snad…

„Mám tě dovést do Konohy.“ Křikla na něj. Udiveně se na ní podíval. Nevěřil svým uším.
„A proč?“ zeptal se pouze. „Udělal jsem snad něco?“ Netušil, že ona ví všechno. Z jejích očí sršela nenávist, která se hromadila celý dlouhý rok.
„Nedělej ze sebe ještě většího hlupáka, Uchiho.“ Zavrčela na něj.
„Už jsem zase Uchiha?“ zasmál se. „Když jsme byli spolu říkala jsi mi jinak.“
„Tohle sem netahej. Nevěděla jsem, kdo doopravdy jsi.“ Sykla na něj.
„No a teď to víš? Kdo doopravdy jsem?“ podíval se jí do očí. Sklopila pohled.
„Jsi vrah, prachsprostý vrah!“ okřikla ho.

Kdyby jen tušila, že se s ním bude muset rozloučit tak brzo, určitě by změnila své chování. Otřela si oči a usmála se. Slunce znovu vyšlo. Pro ni naposledy. Netušila, že jí někdo sleduje. Někdo, kdo jí už jednou zničil život. V posledním okamžiku se otočila a udiveně se dívala do černých očí, které se tak podobali těm jeho. Naposledy vydechla a padla k zemi. Stejně jako on. Konečně se znovu setkají. Po tak krátké době…