Obecné

„Slyšíš?“ křičela na něj. Neotočil se. Prostě šel dál. „Slyšíš mě?!“ její hlas zněl hystericky. Po tvářích jí tekly potůčky slz. Bolestně sevřela víčka a padla na kolena. V hlavě se jí míhaly různé vzpomínky.

„Zůstaneme spolu?“ zeptala se ho. Objal ji kolem pasu.
„Vždycky.“ Zašeptal jí. Ona se šťastně usmála a schoulila se mu do náruče.
„Vždycky.“ Špitla.

Už to bylo měsíc, co se vrátila do Orochimarova úkrytu. A stále nedokázala zapomenout…na ty chlápky v černých pláštích s rudými mraky. A hlavně na jednoho z nich…Kytičku, který toho pro ni tolik udělal…a pak ji zradil.
Nebo snad…?
Znovu v ní zahlodaly pochybnosti. Vždyť… tenkrát jí chtěl něco říct… a ona mu to neumožnila.
Teď už litovala.
Litovala, že nemlčela a nevyslechla ho.
Litovala, že odešla.
Litovala, že je teď zde.
Litovala, že je…blbá.
Jak jen mohla Orochimarovi věřit…? Jak jen ho mohla obdivovat? Jak jen mohla…

Na bojišti vládlo mrtvolné ticho. Všude byla krev a mrtví konožští a zvuční shinobi. Nikdo nezůstal živý. Po vražedné bitvě uplynula hodina a nikdo se nikdy nedoví, co se dělo po té strašné bitvě. Zbyl jen jeden legendární sannin, a to Orochimaru, který se chystal o nadvládu Konohy, Suny a dalších vesnic. Ale mělo by to tak skončit? Měla by být všechna ta snaha zmařená? Měl to být osud a mělo by zlo vyhrát nad dobrem? Ne! Nemělo by to tak být! Ale kdo pro to něco udělá?

[i]Proč to začalo koncem?
Proč právě ve chvíli kdy jsem začala žít, to skončilo…
Už se to opakovalo třikrát… Tři etapy radosti a smutku za jeden krátký život…
Pokaždé, když mi bylo dobře a cítila jsem štěstí, přišla zubatá a jedním máchnutím svojí ostré kosy vše zničila… Jediný pohyb a zničil celý svět… Celý můj svět… A to se opakovalo… Jako trilogie, která se nikdy nezměnila… Vždycky stejné znění…

Kapky deště dopadaly na okenní tabulky. Reina se znuděně dívala z okna a přemýšlela, co bude dělat. Skoro všichni byli na misi. Kromě Deidary. V tu chvíli, kdy si na něj vzpomněla jí napadlo, že by zase někam mohli zajít.
„Deidaro!“ zavolala na něj. Deidara se na ní otočil a usmál se.
„Co potřebuješ?“ zeptal se.
„Jen jestli bys někam nechtěl zajít.“ Pokrčila rameny.
„Nikam se mi nechce.“ Zakroutil hlavou a posadil se na židli. Reina si povzdechla a kecla si vedle něj. Vytáhla z kapsy papír a tužku a začala psát.

Naruto už pochopil, že tady rasengan zřejmě nepomůže, když najednou vír zachytil i Hinatu. Ta jen zděšeně vykřikla a řízená pouze proudem vody se rychle blížila k překvapenému Narutovi a jeho rasenganu.
Ten sice už nestačil uhnout rukou, jakmile si však všiml Hinaty, přestal se na rotující kouli soustředit a ta se rozplynula. Těsně na to mu do ruky vplavala Hinata, stále řízena stále slábnoucím vodním vírem.
„Hinato!“ křikl Naruto a dál držel dívku v náručí.
Ta se na něj stále ještě vylekaně podívala.

„To si taky myslím, ale proč?“ podivil se Hidan.
„Třeba si myslí, že se to tu změní, když je tu Reina a budou tu prcci.“ Pokrčil rameny Pein.
„Mluvíte o mě?“ ozvalo se ode dveří.
„Zetsu není rád, že tu jsi.“ Usmála se na ní Konan.
„Nevím a je mi to jedno.“ Pokrčila Reina rameny.

Sedla si k Itachimu a nabrala si trochu salátu na talíř.
„Co se bude dneska dít?“ zeptala se Reina. Všichni pokrčily rameny a dál se věnovali snídani.

V noci se u ní střídali. Měli strach, že by se jí mohlo něco stát. Liam sebou škubala a třásla se. K ránu to ustalo, jakoby se snad bála té tmy, která byla kolem ní. Když u ní seděl Kisame. Liam se probrala, pohled jí padl na žraločáka. Vyděšeně se na něj dívala. Kisame se na ni usmíval, ale když si všiml jejího vystrašeného pohledu, ustoupil stranou.
„Liam?“ pokusil se promluvit.
„Kdo-kdo jste?“ zakoktala vyděšeně.

„No vidíte ani šéfovi to nevadí.“ Zakřenil se Hidan.
„Když teď Reina nesmí plnit mise, kdo je bude plnit za ní?“ podíval se po ostatních Pein. Reina se na něj dotčeně podívala a už se nadechovala, že mu něco odpoví pěkně od plic, ale Pein jí zastavil.
„Budete muset plnit dvakrát tolik misí.“ Oznámil jim Pein.
„Kolik ona může mít misí za týden proboha?“ zeptal se posměšně Hidan.

[i]Noční nebe je tak krásný… všechny ty pomrkávající hvězdy, modrý tečky na černým hedvábí…
Když nějaká spadne, máš si něco přát, prý se ti to vyplní…kéž by. Já to už zkoušela tolikrát… ale nikdy se mi moje přání nevyplnilo.
Řekni, nebe, jak dlouho budu žít? A budu šťastná?
Ale abych byla šťastná, muselo by se mi splnit moje přání… jinak nebudu šťastná nikdy. Ale hvězdy jsou pořád stejně chladné, stejně mlčící… a neplní nic.
Tak co? Povězte…

„Já se bojím.“ Zastavila se Reina v půli cesty.
„Nemáš čeho, sama si je slyšela, že mít v Akatsuki nějakého prcka není vůbec špatný nápad.“ Uklidňovala jí Konan.
„Tohohle se nebojím.“ Zavrtěla hlavou. „Mám strach, že to nezvládnu. Nikdy jsem nemusela brát ohled na někoho dalšího. Všichni kolem mne měli vlastní hlavu.“
„Neboj mi ti budeme pomáhat. I Pein bude rád strejdou.“ Usmála se na ní Konan.
„Děkuji.“ Oddechla si Reina.

[i]Slunce pomalu zapadlo za hory. Teplý, podzimní den vystřídal noční chlad. Setmělou krajinou se nesla píseň větru a poslední z bdělých zvířat se ukládali ke spánku. Celý kraj ztichl jen na zvuky přírody.
Klap,klap,klap…

Vo svete, kde vládla moc ninjov,
kde bojovať bolo umenie hodné bohov,
kde sa kunaie zarývali nepriateľom do tela a shurikeny prerážaly vzduch aby mohli nájsť cieľ a zasiahnuť čo najhlbšie.
Svet bol rozdelený na niekolko zemí: zem vody, zem ohňa, zem blesku, zem vetra, zem dažďa, zem vodopádu, zem trávy, a zem zeme.
Práve v tejto chvíli sa v jednej z najznámejších zemí a to v Zemi Ohňa v Dedine skrytej v listí, v Konohe, konali skúšky na novú generáciu ninjov.

Bylo pozdě večer, poslední hosté už opustili Ichiraku ramen. Ayame už měla vše umyto, uklizeno a navrch vymydlená okna, a klidně mohla jít spát. Mohla. Přesto se usadila na barovou stoličku a vyčkávala...

Ozvalo se nesmělé zaťukání na dveře. Něžně se usmála, skočila ze stoličky a otevřela.
Stál tam a smutně na ni kulil oči.
"Jen pojď dál," usmála se, "ty dobře víš, že tomu tvému mangenkyou sharinganu já nikdy neodolám."
Plaše se usmál a vstoupil do místnosti.

Zahalená do tmy postávala na vrcholku skály, kam se na upomínku vytesávaly hlavy nejmocnějších ninjů její rodné Konohy. Dívala se dolů na potemnělé domy ve vesnici, která už dávno spala hlubokým spánkem a přemýšlela. Tolik si přála, aby se vrátil ...
Chladný vítr si líně pohrával s jejími dlouhými vlasy. Skřížila si ruce na hrudi, aby zahnala nepříjemnou zimu. Zavřela oči a zhluboka se nadýchla.
Jediné, co jí dělalo společnost v temnotě byl měsíc a hvězdy. Vzhlédla a zadívala se do temné prázdnoty nad ní.

K ránu se úkrytem ozval Peinův křik. Ten vzbudil i Reinu. Unaveně se zvedla z postele, upravila se a vyrazila za Peinem. Otevřela dveře do jídelny, kde očekávala strůjce křiku, Peina.
„Nemohlo by to být trochu tišeji?“ zamumlala rozespale.
„Nemohlo…A ty Deidaro! Ještě jednou najdu ten tvůj jíl někde po úkrytu a slibuji ti, že tě zabiju.“
Zavrčel na něj vražedně Pein. Deidara se tvářil provinile a poslušně kýval hlavou. Reina padla na gauč a pomalu zase usínala. Itachi značně nevyspalí si přisedl k Reině a položil hlavu na stůl.

„Stačí jedno škrábnutí a oheň se dostane dovnitř. To nebude tak těžké.“
„Stačí jedno škrábnutí a jed se dostane dovnitř. To nebude tak těžké.“
Rhonoki a Sasori si navzájem mlčky hleděli do očí. Nahlas nic neřekly, ale v duchu se jim však míhali spousty myšlenek. Vzpomínky, úvahy jak zasáhnout toho druhého…
„Používá větrné a ohnivé techniky,“ uvažoval Sasori, „smrtící kombinace. Zvlášť pro někoho, kdo využívá loutky. Nemohli mi vybrat horšího soupeře.“

„Chiyo-baasama.“