Obecné

„Ptám se tě, proč?!“ křičela na svého muže mladá žena.
Její muž se ale jen v klidu díval ven z okna na písečnou bouři, která zuřila venku.
„Proč mlčíš?“
Žena měla ve tváři prosebný výraz.
Jenže muž se dál díval z okna nedbal na prosby své ženy.
„Víš, to že jsi Kazekage ještě neznamená, že si se mnou a s Gaarou můžeš dělat, co chceš!“
„To je právě ten háček. Já s musím něco udělat s obranou naší země.“
Kazekage se obrátil od okna a podíval se na svou ženu.

Za dveřmi stálo ve veliké místnosti asi třicet lidí a všichni si teď nově příchozí zvědavě prohlíželi.
„Vás sedm,“ promluvil Gonruo na skupinklu lidí, „mají na starost ti tři, kteří jsou teď v Luyi. Prosím, počkejte vedle v místnosti.“
Všech sedm, na které feudálův rádce ukázal se zvedlo a beze slova opustilo místnost.
„Dál,“ pokračoval Gonruo, „prosím vás čtyři, aby předstoupilo,“ ukázal na další skupinku lidí.
Čtyři vysoce postavení vojenští důstojníci udělali krok vpřed.

„Jak je to ještě daleko?“ Zahalekal jsem na postavu, která se mi doslova ztrácela v podrostu.
„Nevím…“ Ozvalo se. „Byakugan není měřič vzdáleností.“
Pouze jsem zavrtěl hlavou a snažil se popadnout dech. Po chvíli jsem se konečně přinutil k dalšímu pochodu. Zdálo se mi, že se mi Neji stále více ztrácí v lese. Abych se ujistil, že mě ještě slyší, zařval jsem. „ A co tvůj přirozený odhad?“
Zastavil se. Pak se na mě otočil. „Tvrdil jsem snad někdy, že mám přirozený odhad?“

Satééé!
Takže tohlento je série v přímé návaznosti na "Kdo jenom ksakru jsi?". Snad se vám bude alespoň trochu líbit.
Další díly by měli vycházet vždy první den v měsíci. Něco mezi 19-20 hodinou.
Mimochodem vždy patnáctého v měsíci začne vycházet úplně nová série bez jakékoli navaznosti na tuto. Snad jsi najdete čas a přečtete jsi i ji. Arigato a Itadakimasu!

01-Objevení nejnovější hrozby!

Naruto vtrhl do kanceláře Hokageho s mrtvolou na rameni a hned se rozkřikl po místnosti.
„Bábi Tsunade! Musím ti hned něco říct!“

[i]Byla noc. Měsíc osvěcoval jednu část Konohy. Dívka seděla na střeše a čekala na svůj čas. V domě pod ní zhaslo poslední světlo a dívka vyrazila za svým cílem. Pořád se ohlížela, jako by se bála, že jí někdo uvidí. Přidala do kroku a běžela, dokud se neobjevila před budovou hokage. Vyskočila na střechu a zaklepala na okno. Nechtěla riskovat, že někoho potká. Hokage se otočil na židli a pokynul jí, ať vejde. Dívka tedy vešla do místnosti. Muž si jí pozorně prohlížel.

„Uf tak jsem tady! Hmm přesně na čas!“pomyslela si a vstoupila dovnitř haly. Všude byla tma a nebylo zde vidět ani na krok. Zamračila se a pomalu vešla dál do místnosti. Najednou se světlo rozsvítilo. Kunoichi se nevěřícně dívala okolo sebe.

„Všechno nejlepší k narozeninám!“ vykřikla skupinka ninjů. Kunoichi zůstala stát, jak přibitá. Nebyla schopna nejmenšího pohybu, slova nebo čehokoliv jiného. Její světle fialové oči měla rozšířené překvapením.

Otevřela oči a rozhlédla se okolo. Všude bylo ticho. Nikde nikdo. Vylezla z postele a posadila se na ní. Všechno bylo poházené, jak to včera nechala. Skousla si spodní ret. Nechtělo se jí uklízet, ale měla by. Vylezla z postele vzala si mikinu a dala se do uklízení, aby to měla rychle za sebou. Po půlhodinovém úklidu sebou plácla na postel. Ozvalo se zaskřípění dveří. Natočila hlavu ke dveřím.
„Co potřebuješ Konan?“ zeptá se unaveně.
„No s Peinem máme misi a jinak jsou všichni pryč…Zvládneš to tu sama?“ zeptala se.

Dlouhá historie tohoto příběhu...

Zase byl týden pryč. Sora zase začala pracovat pro Hokageho. Právě teď místo misí suplovala jako učitelka na akademii ve třídě Konohamara.
„Dneska budeme venku trénovat hod shurikenem.“ Oznámila jim jednoho dne ráno. Všichni se brbláním vypařili ven. Sora se spokojeně usmála a vyšla za nimi. Ráda trénovala novou generaci Konohy.
„Ty dneska učíš?“ ozvalo se vedle ní.
„Uhm, jo. Dneska ještě jo. Zítra už mám jinou misi, Kurenai.“ Pousmála se.
„Vidím, že z tebe mají respekt. Z Iruky ho nemají.“ Přisedla si k ní.

Otevřela oči a vedle sebe viděla jeho. Usmála se pro sebe. Vstala a rozhodla se udělat snídani.Po cestě potkala Itachiho.
„Ohayo Liam.“ Usmál se a pokračoval ve své cestě.
„Ohayo.“ Špitla a dál pokračovala v cestě do kuchyně.
Usmívala se na všechny kolem kterých prošla. Brala je jako svou rodinu.

V kuchyni narazila na Sasoriho. Seděl u stolu a četl si. Pousmála se. Sasori byl jako její náhradní otec tady.
„Dobré ráno Sasori.“pozdravila a prohlížela zásoby.
„Ahoj Liam.“ Zvedl hlavu od časopisu a usmál se.

Běžela jsem celou cestu za ním. Nezpomaloval a já už měla dost.
„Hej!“ zakřičela jsem na něj.
„Co zase chceš?“ zabručel.
„No, za jak dlouho tam budeme?“
„To ti neřekli? Za dva nebo tři dny.“ Pokrčil rameny.
„Děláš si srandu?“
„Ne, proč?“
„Tak dlouho?!“
„Nádech, výdech. Nádech, výdech.“ Kakashi se pokoušel uklidnit. „Ano, tak dlouho!“
„Chjo, nemusíš na mě křičet!“
„Kdo na tebe křičí?“
„Ty!“
„Já?“

Musela být ticho, nikdo jí nesměl vidět. Černovlasý muž se porozhlédl po okolí a zastavil se pohledem na Kameko. Zmateně se na ní díval, ale radši stočil pozornost ke svému partnerovi. Oddechla si a začala poslouchat o čem se ti dva baví.
„Kisame, za chvíli by tu měli být ostatní, ale nevím u které brány. Prosím tě běž k té druhé. Kdyby nepřišli sem jdu k druhé ano? Počkejte tam když tak na mě.“ Kisame přikývl, vzal svůj meč a vydal se na druhou stranu k druhé bráně.

„Ahoj, tak vidim, že jste prošli,“ usmál se na ně Takimaro hned, jak vešli do celkem prostorné místnosti. Iwahi mu odpověděla pouze rozpačitým úsměvem, najednou měla pocit, že jeho oči už nebyly modré jako obloha, ale spíše jako led. Inote mu věnoval vražedný pohled. „Co je, Inote, ty nemáš radost?“
„Z toho, že tu vidim tebe, fakt radost nemam,“ odsekl mladý Yamanaka.
„Hej, nechte toho!“ okřikla je Inoko. „Chováte se jak malý haranti.“
„Tsk,“ Inote se odvrátil od skupinky a zadíval se z okna.

Asi po pěti minutách se natáhla pro lahvičku s tmavě zelenou barvou. Pomalu ji otevřela a napila se. Chvíli ji nepřišlo, že se něco změnilo. Ale po chvilce dopadla v bezvědomí na polštář.

Shikamaru vběhl do města a chvíli přemýšlel kudy se vydat. Pak uviděl na protějším stromě kapku krve.
Nechala za sebou stopu!! Asi Temari, ale to je jedno. Musím tu stopu sledovat a zachránit ji. pomyslel si Shikamaru a běžel po stopě. Asi po hodině se před ním z ničeho nic objevila jeskyně.

Tak a je to tady no... ale opravdu, pokud od tohohle dílu něco očekávate, tak... tak se mýlíte je poměrně krátkej oproti ostatním a nic extra se v něm neděje... ale i tak, přeju Itadakimasu!

Pomalu jsem se uzdravovala. Sestra říkala, že budu brzy moct domů. Domů. Kde je vlastně můj domov? A jak ho poznám?

„A o jakou by se jednalo misi?“ zeptám se strýčka.
„Donést nějaké svitky do vesnice poblíž.“ Odvětí. Zamyslím, se jestli to má cenu, ale nakonec přikývnu.
„Kdy vyrážím?“ usměji se na něj.

Ve chvíli, kdy Megumi vstoupila do pokoje se na ní svalilo čísi tělo.
„Sakra,“ zaklelo tělo.
„Shiko! Co to proboha vyvádíš?“ vykřikla léčitelka, zatímco odváděla Shiku do postele.
„Snažím se rozchodit tu nohu,“ procedila dívka skrze zuby. Co bych jiného asi mohla dělat?
„Máš odpočívat,“ řekla dívce podrážděně Megumi a urovnala jí polštáře.
Shika si všimla, že se Megumi zlobí. Ale to se ona zlobila taky.

Venku nebylo zrovna hezky. Reina proto strávila celé dopoledne v obýváku. Buď četla nebo psala. Pokusila se i odreagovat kreslením, ale pořád kreslila jeho. Všechny pokreslené papíry vzala a hodila je do koše.
„Proč já mám zase takovou náladu.“ Zaklela.
„Hele, to my nevíme.“ Pokrčil rameny Hidan. Reina se na něj s úsměvem ve tváři otočila.
„Já se tě, ale neptala Hidánku.“ Mrkla na něj. Hidan se na ní užasle. Chtěl jí něco odpovědět rovnou od plic, ale zadíval se jí očí a nemohl mít žádnou námitku, a proto sklapl pusu.

Všichni se na nově příchozí zmateně podívali.
„Královi psi!“ vykřikl po chvíli ticha jeden ze strážců.
„Ksakru!“ zaklel správce, „doufal jsem, že něco podniknou až po Minorově dodávce zásob!“
„Zase to jméno!“ křikl Naruto, „kdo je ten Minoru?“
Plukovníka tahle otázka zjevně rozčílila, odpovědi se však Naruto dočkal až od dalšího ze strážců: „Nikdy se k Minorovi nepřiblížíš. Vděčíme mu za vše!“
„Jsou jenom tři!“ ozval se i poslední ze strážců, „a navíc děti! Ty přece můžeme lehce přemoct!“

Shikaku vyběhl ze své ložnice, aby se podíval kdo dělá takový zvuk. Zahlédl Shikamara, jak zabouchával dveře do svého pokoje.
„Shikamaru!! Nemlať s těma dvěma!!“ křičel Shikaku.
„Jo, pořád!!!“ odpověděl Shikamaru. Shikaka napadlo, že něco není v pořádku a proto šel za Shikamarem do pokoje.
„Co chceš??“ zeptal se Shikamaru.
„Co je ti?? A nevím, proč se e mně chováš, jako kdybych mohl za všechno zlo světa.“ řekl Shikaku.
„Nic mi není. A chovám se jako vždycky.“ řekl Shikamaru a začal vyhazovat všechny věci ze své skříně.