後ろの - ep.04 - Zpověď

Vyrazili. Neko se snažila být co nejvíc neviditelná a hlavně nemluvit.
Kdo ví, třeba by ji podle hlasu poznali.
Asi v půli cesty Kamikoto zavelel, že je čas se utábořit.
“Přeci nemá smysl cestovat celou noc, obzvlášť, je-li náš nepřítel možná někde blízko. Ráno moudřejší večera.“
Jeho podivný „proslov“ sice nedával moc smysl, ale jelikož Naruto usedl na zem a během vteřiny usnul, nezbylo jim nic jiného, než se tedy utábořit.
Rozdělali oheň, rozložili spacáky.
Neko si dobrovolně vzala první hlídku, stejně by měla problémy v Nejiho přítomnosti usnout.
“Tak mě za dvě hodiny vzbuď, jo?“ připomněl ještě Kamikoto, než se poddal spánku.
Neko ale neměla v úmyslu ho budit. Chtěla celou noc jen sedět a přemýšlet.

Už hodinu seděla a hrabala se klacíkem v ohni.
Čas od času aktivovala Midorigan a pročesala okolí.
Nikdo v dohledu, ticho jako v hrobě… slyšela jen tiché praskání hořícího dřeva.
Znovu začala vzpomínat na tu dobu, kdy byla s Nejim…
…a poprvé po třech letech si vzpomněla i na Itachiho.
Už dávno chápala, že ho neměla nikdy ráda…
…ale Sharingan ji podivně přitahoval.
A proto tenkrát udělala největší hloupost svého života.
A proto se s ní tenkrát Neji rozešel.
Nenáviděla se, nesnášela Nekrochiho v sobě… nesnášela Midorigan.
A přesto jí bylo líto, že Orochimaru tenkrát zemřel.
Vždyť jí zachránil život… a nikdy jí nechtěl ublížit.
Ze vzpomínek ji vytrhl zvuk. Znovu zaktivovala svou schopnost a rozhlédla se.
Ne, žádný nepřítel se neblížil… to jen někdo vylezl ze spacáku.
“Nevadí, když si sem k tobě sednu?“ trhla hlavou.
To na ni mluvil Neji.
“Ne…jistěže ne,“ pípla.
Ten hlas…! Blesklo Nejimu hlavou, jako…kdyby byla… v duchu si nafackoval. Už začínám být opravdu paranoidní…
„Neznám tě?“ otázal se a kolem očí se mu začaly objevovat ty známé žilky.
“NE!“ vykřikla. „A moc tě prosím, neporušuj tajemství ANBU. Nechceme být viděni, víš?“
„Promiň…já jen, že mi připomínáš jednu dívku z mé minulosti…ten tvůj hlas…“ smutně se usmál. „Jak se jmenuješ?“
„Eh…jmenuji se Shin. Ty budeš Neji Hyuuga, že? Nejtalentovanější člen Hyuuga klanu…“
Kývl hlavou. A pak, bez varování, se v jeho očích zaleskly slzy. Rychle je setřel.
“Promiň…vzpomněl jsem si…“ nedokončil větu.
“Na tu holku s drdůlky?“ napověděla mu. „Musíš ji mít opravdu hodně rád, když už se ti stýská…“
Nekontrolovala svůj hlas, až moc smutku do něj proniklo.
Netušila, jestli to poznal, nedal nic najevo.
Chvíli jen tak netečně hleděl do plamenů, poté zavrtěl hlavou a vytáhl z kapsy papírek, složený do miniaturní velikosti.
Znovu pohlédl na těch několik slov, co mu tenkrát napsala.
“Ty sis to schoval?“ vyhrkla, úplně bez rozmyslu…a už to nešlo vzít zpět.
“Co prosím?“ podivil se.
“Eeehm… nic...divím se, že si schováváš takový ušmudlaný papír. Na tom jsou nějaké instrukce?“ alespoň trochu se snažila zachránit situaci.
“Ne, instrukce tam nejsou…“ pohlédl na ni. „To je pro mě největší poklad na světě.“
Největší poklad…dopis od ní…? To ji snad má pořád rád? Nebo největší poklad proto, že tam je napsáno, že odchází?
V hlavě jí začalo vířit nespočet otázek.
„Největší poklad?Takový ušmudlaný papír?“ naoko se divila.
“Je to jediná památka, co mám na dívku, kterou nikdy nepřestanu milovat.“ Věděla, že to co říká je pravda. Poznala to z jeho hlasu. Pod maskou plakala. Je opravdu hloupá…tak hloupá…
„Jmenovala se Neko…“ začal, ale zarazil se. „Slyšelas? Byakugan!“ nečekal na odpověď a ihned prohlédl okolí.

“Blíží se sem několik lidí!“ křikl a Neko ihned utíkala vzbudit ostatní.
Na tu malou zpověď se snažila zapomenout.
Postavy už vylézaly z křoví.
“Vydejte Naruta Uzumaki!“ křikl další známý hlas.
Otočila se a uviděla Itachiho.
Úplně živého a skutečného. Nějaké oživovací jutsu…
Pochopila, že to Itachi a jeho parťáci na ně útočí.
“Akatsuki útočí! Vstávejte!“ křikla a pak už se to všechno semlelo hrozně rychle.
Uhýbala útokům, sama útočila.
Nedávala pozor, jak moc tím odhaluje svou totožnost. Prostě útočila nejúčinnějšími prostředky, co měla. A pak se jen na chvilku zadívala do Uchihových rudých očí. A to byla chyba.
Neměl sice aktivovaného nic jiného než obyčejný Sharingan, ale stejně ji jeho oči hypnotizovaly… tak jako tehdy.
Dostala zásah do ruky. Úplně zbytečný, vždyť se mu dalo snadno vyhnout!
“Shin lapili v genjutsu!“ křikla TaiTai, která si toho podivného úkazu všimla i přes to, že již měla celkem velké problémy s tím, jak se bránila Kisamemu.
“Kdybys nekecala!“ ohradil se Itachi. „Ta holka na mě tak zírá úplně sama od sebe!“
A tehdy mu to docvaklo.
Vždyť na světě je jen jedna osoba, na kterou má Sharingan takové účinky...!
Popadl dívku za ruku a zavlekl ji do křoví, z nějž před chvílí vyskočil.
“Neko?“ zeptal se a natáhl ruku po její masce.
V tu chvíli se dívka probrala z tranzu.
„Zpátky, lotře!“ křikla a srazila jeho ruku zpět.
“Neko…?!“ pořád nevěřil, že by to mohla být ona.
Chvilka nepozornosti a i on už měl na ruce hlubokou řeznou ránu.
„Braň se, Uchiho!“ ta jediná věta rozehnala jeho pochybnosti.
Ne, tahle dívka nemohla být Neko. Ale proč tedy…?
Zahodil úvahy do pozadí, nyní se musel bránit.
I kdyby to byla Neko, zjevně ho nenávidí.
A on se opravdu nenechá zabít jenom kvůli pitomému citu!