Obecné

4.kapitola – Procitnutí
Blonďatá dívenka ležela na posteli a spala tvrdým spánkem, věděla, že brzo vyrazí do podzemních chodeb, ale bála se. Bála se, že to pokazí a také nechápala ten hlas, který ji jakoby naváděl ať něco udělá. Ona nechtěla již jej poslouchat, ale zdálo se, že za ním bylo něco mnohem mnohem silnějšího, kdyby se svěřila komukoliv obvinili by ji, že je blázen a tudíž si to nechala sama pro sebe.

„Hledal jsem tě!“ ozvalo se jí u ucha. Vyděšeně se posadila a zmateně se rozhlížela okolo. Pohled jí padl na smějícího se Kakashiho.
„Co jsi potřeboval?“ zeptala se ho odměřeně.
„Omluvit se.“ Odvětil prostě. Sora na něj udiveně hleděla.
„Omluvit se?“ zašeptala udiveně. Kakashi mírně kývnul hlavou. „Nemáš proč..Byla jsem vystresovaná..“ zamumlala
„To jsme každý…Já byl taky na nervy i když to někdy nevypadá.“ Usmál se.

„Kankuro!!! Že to není pravda!!!“ zakřičel Shikamaru na Kankura.
„Ne, jsem živá.“ řekla Temari, vyšla z hotelu a pokračovala.
„Nevím, co se tady dělo, ale od té doby co jsem Kankura našla, tak jsem byla pryč. No co... zjistila jsem, že naproti v tom módní obchodě mají šaty!! Jsou úžasné!! A já si je musela koupit!!“ řekla Temari a vytahovala si je z tašky.

„Podívej se mi do očí.“ Pobídl mne. Odtrhla jsem pohled od země, ale do očí jsem se mu nepodívala.
„Ne..“ zavrtěla jsem hlavou.
„Hnusím se ti?“ zeptal se. Až teď jsem se odhodlala se mu podívat do očí. „Odpověz!“
„Ano..“ prohlásila jsem tvrdě. „Ano hnusíš..“ Otočil se ke mně zády.
„Tak to se musíme rozloučit.“ Prohlásil, ale nepodíval se na mne.
„To ano..Sbohem.“ otočila jsem se k němu zády.

Otevřela oči, na tváři měla šťastný úsměv. Rozhlédla se po pokoji a pohled jí padl na Itachiho, který seděl v křesle a obličej měl schovaný v rukou. Přišla k němu blíž a podívala se mu do očí. Měl je zarudlé, ale suché.
„Co se děje?“ zeptala se ho mile.
„Nic..“ špitl. Reina se na něj ustaraně podívala.
„Jen..jsem vzpomínal…“ Reina se pousmála.

"Takže...," Kakashi si povzdechl a stáhnul si čelenku ještě víc do obličeje. "Vzhledem k tomu, že vaše týmová spolupráce nepokročila ani o píď, byl jsem nucen změnit tréninkovou techniku... Zítra se na cvičišti v devět hodin setkáte s týmem Gai..."
"Kakashi-sensei! Proč s nimi?! To neumí trénovat sami?" ozval se nabručeně Naruto.

3.kapitola – Důležité informace: Podzemní cesty
Malá blonďatá holčička seděla na zemi opřená o zeď, dorazili k jejich spojencům, rebelům. Občanům, kteří povstali proti vládě téhle vesnice. Bylo to těžší, s její sestrou by se lépe přesvědčilo ostatní povstalce, že tahle skupinka Shinobi jim chtějí pomoci.
Ale kdo by dal na slovo malé holčičky, kterou každý lehce přesvědčí? Nebyla dospělá, byla lehkou objetí pro Genjutsu, iluzi či jiný klam. Jak lehce se dá lhát dítěti, dítě Vám uvěří, protože neví jak je svět krutý.

Po chvíli došli tři muži a jedna maskovaná postava. Maskovaná žena řekla:
„Kdo je to, Yuno??“
„Takže, ta postava je to žena... Ale ten hlas, je mi povědomí.... Z někama ji znám...“ pomyslel si Shikamaru.
„Hele nehraj, že ho neznáš. Vždyť...“ nestačil doříct Yuno.
„Yuno... Nemusí vědět, kdo jsem.“ řekla postava.
„Tak se ho zbav ty. Určitě ti to nebude dělat problém...“ řekl Yuno a poodešel o kousek dál.
Temari se rozklepala ruka a pomyslela si:

Dopadá na mě smutná nálada... venku leje jako z konve a ta hudba co se právě lehce tiše line z repráku tomu nepomáhá-je to ta správná ,,EMO" nálada... Taky mě poslední dobou omrzelo psát kapitolovky a tak teď se pokusím napsat takovou jednu hodně divnou jednorázovku...

Černé mraky plují po noční obloze. Já se procházím po ulici. Nebojím se... Už nemám strach z ničeho. Jen touhu. Navrácení... Chci trochu štěstí, ale to mě stálé míjí. Míji mě stejně jako mě právě minulo auto.

Už jen chvíli. Touro říkal, že v nejbližších dnech by se měl narodit. Můj syn, můj prvovrozený syn. Chlapec, který se jednou stane vůdcem toho nejsilnějšího klanu. Klanu Uchiha.
Můj manžel je slaboch. Nemyslí na moc, jde mu jen o to aby klan přežil. Ale neuvědomuje si, že klan přežije jen když má moc. Nemyslete si, že jsem krutá nebo bezcitná, nejsem. Ale jen vím co je potřeba k přežití. Vím, co je nejlepší pro mého syna.

„Tak mi pověz, jaktože tam kde je našli byla mýtina místo lesa?? Byla to Temari, tak si to přiznej!!“
„To byla jen náhoda. Temari určitě není jediné kdo ovládá vítr a Temari by nepracovala pro Orochimara. Pak by nikdy nic nepráskla na bráchy i otce. A Kankuro určitě není mrtví.“ řekl Shikamaru.
„Je mrtví.. O to jsem se sám postaral!!! A Shikamaru už mně nebaví schovávat tvář.“ řekl muž a sundal si masku. Shikamarovi se údivem prolomila kolena.

Temari bodla Kankura do krku a on se zhroutil na zem.

Někde v Ohnivé zemi, u jeskyně, která byla srovnána ze zemí.

Na vodě:

„Tajine-sama,“ oslovil feudálního pána Země Kopců jeho rádce, Gonruo, „posily by sem měly do týdne nebo do dvou dorazit.“
Feudální pán se svýma bílýma očima díval na horizont za oknem. Stejně jako obvykle, svého rádce ignoroval.
Gonruo se uklonil a odešel z komnaty.
Jakmile za ním zaklaply dveře, vletěl oknem do komnaty feudálův modrý orel. Sednul si na bidýlko poblíž svého pána a tiše něco zakrákal.

Jejich kunaie se vrhly proti sobě. S kovovým třísknutím se odrazily každý na jinou stranu a dopadli na prašnou cestu.
"Itachi, Itachi, Itachi," jejich pohledy se zabodly do sebe a nespouštěli jeden z druhého z očí.
"Vážně nechápu proč tohle děláš. Jsi nemocný, nemůžeš ho bránit do nekonečna!" řekl mírným a pošetilým tónem muž s dlouhými černými vlasy.

Jj je to tu trochu dýl než jsem původně plánoval, ale co se dá dělat!
Tak je teda tady v pořadí už třetí díl téhle série. Snad nebude nejhorší a zalíbí se! Itadakimasu všem!

03-Silnější než Biju!

„Ten pták!? Nejenom, že na mě působí jeho horko. Ten Fénix částečně vysává mou čakru. I proto jsem zřejmě teď tak slabý!“ Přemýšlel Naruto.
Ale na to už bylo příliš pozdě. Na všechno bylo už příliš pozdě!

2.kapitola - Na stopě
Pršelo již několik hodin a skupina lidí procházelo liduprázdnou cestou vesnicí. Skupinka se pohybovala rychle a obezřetně. V těchto dobách nebylo kam se schovat.
Všichni byli zahaleni kápěmi , nebylo jim vidět do obličeje. Obyčejní lidé se jich báli, ačkoliv v téhle vesnici byli jediní, kteří ovládali techniky.
„Kapitáne Nibori, tady je poslední stopa.“ Prohlásila náhle osoba.
„Tady?“ podivil se typicky mužský hlas.
„Ano.“ Přikývla opět stejná postava.

Tři měsíce už uplynuli a Reina se začala zakulacovat. Itachi byl celé ty tři měsíce s ní. Všichni jí obskakovali a Reině to vadilo. Každý den plynul pro Reinu strašně pomalu. Seděla na posteli a četla různé knížky a vyprávění od ostatních. Poslechla si dokonce kázání o Jashinovi.
„Jakže se ten tvůj bůh vlastně jmenuje, Hidane?“ zeptala se ho Reina jednou.
„Jmenuje se Jashin..ty neznabohu..proč to chceš vědět?“ podíval se na ní zamračeně.

Vzbudila se ráno orosená potem. Vyděšeně hleděla před sebe. V hlavě se jí pořád míhala vzpomínka na otce a matku.
„Ne..už ne..“ zašeptala. Otřela si čelo a usmála se. Už asi neusnu. Pomyslela si. Vylezla z postele. A šla se nasnídat. Vzala si cornflaky a najedla se. Oblékla se a vyrazila ke kanceláře. Sice bylo teprve šest, ale už chtěla mít všechny ty papíry za sebou. Šla po temné chodbě a zakopla o hromadu papírů přede dveřmi. Neslušně zaklela a třela si bolavé místo na noze. Stěží se zvedla a dopajdala do kanceláře.

O několik let později

Zazvonil budík a brunetka na posteli se posadila. Protřela si oči a vylezla z ní. Oblékla se jako každé ráno a sešla dolu na snídani se svou rodinou. Matka před ní postavila talíř se snídaní a vesele se na ní usmála. Od té doby co byl z Kameko jounin už se dalo s matkou vyjít.
„Budou se konat chuuninské zkoušky.“ Upozornila jí matka. Kameko se na ní nechápavě podívala.
„No a?“ zeptala se. Až teď jí to docvaklo, Shikamaru skládá letos chuuninské zkoušky. Smutně se usmála a pustila se do jídla.

„Nechávat Taisei kaki aktivované pro teď nemá smysl,“ uvažoval Rhonoki a zahleděl se na modrý plamen hořící nedaleko bojiště.
„Sasori už je mimo něj.“
S těmi slovy zavřel oči a mávnul rukou. Modrý oheň zhasnul, jakoby tam nikdy ani nehořel.
Poté Rhonoki oči opět pootevřel a ukázal Sasorimu svůj obvyklý…
„Ten jeho arogantní úsměv mě teď už ale opravdu štve,“ uvažoval pro změnu Sasori.
„Jak jsi řekl,“ pronesl poté nahlas, „skončíme to!“