Doma v listí: kapitola 14. - Iluze

„Ahoj, tak vidim, že jste prošli,“ usmál se na ně Takimaro hned, jak vešli do celkem prostorné místnosti. Iwahi mu odpověděla pouze rozpačitým úsměvem, najednou měla pocit, že jeho oči už nebyly modré jako obloha, ale spíše jako led. Inote mu věnoval vražedný pohled. „Co je, Inote, ty nemáš radost?“
„Z toho, že tu vidim tebe, fakt radost nemam,“ odsekl mladý Yamanaka.
„Hej, nechte toho!“ okřikla je Inoko. „Chováte se jak malý haranti.“
„Tsk,“ Inote se odvrátil od skupinky a zadíval se z okna.
„Se nic nestalo, ne?“ Takimaro si stále udržoval úsměv.
„Ty toho taky nech,“ ozvala se Saya naštvaně. „Inote sice není žádnej svatoušek, ale i blbečkovi by bylo jasný, že ho provokuješ.“
„Jen jestli to je jasný i někomu jinýmu,“ ušlkíbl se Takimaro a podrbal se ve světlehnědých vlasech.
„Vážně toho nech,“ napomenul jej Aoshi. „A ty, Inote se přestaň tvářit uraženě. Jsme na chuuninský zkoušce a chuunini se musí umět ovládat.“
Iwahi hádku mlčky pozorovala. Saya měla pravdu, Takimaro opravdu Inoteho provokoval, ale Iwahi nechápala, proč se Inote provokovat nechá. Přemýšlela, jestli to má něco společného s jejich rozhovorem tehdy v budově Hokageho. Za jiných okolností se Inote ovládal dobře, jestli se mlčení a výraz totálního nezájmu daly považovat za sebeovládání. Stále mu byla vděčná za to, že ji zastavil, když ji provokovali ninjové z Kamenné. Ponořena v myšlenkách pozorovala včelku, která jí létala před obličejem, jako by se nemohla rozhodnout, jestli se posadí, nebo ne. Po chvilce se k ní přidala další. Iwahi, fascinovaná jejich vzdušným tancem, aniž by si to uvědomila, přestala vnímat své okolí. Pruhovaní tvorečkové, kteří už byli čtyři, ji naprosto fascinovali. Když místnost potemněla a začala se vlnit, Iwahi si uvědomila, že je něco špatně.
Ale ne, to je Tsubachino genjutsu!
Snažila se z něj vyprostit pomocí přerušení chakrového toku, ale bezvýsledně. Ještě z dob, které strávila ve Skryté Kamenné, si pamatovala, že nesmí zavřít oči, jinak ji včely hned napadnou, jako už několikrát dříve. Než dokázala vymyslet způsob, jakým se z genjutsu dostat, přiletělo malé hejno brouků a všechny včely pobilo. Místnost se rázem vrátila do normálu, Iwahi najednou hleděla do překvapených tváří listových geninů.
„Aburame!“ zaječela Tsubachi a všichni se ohlédli jejím směrem. Dívka s pruhovanými vlasy zuřila a její týmoví partneři měli co dělat, aby ji udrželi na místě. Příčinou jejího výbuchu vzteku byl shinobi, který se najednou objevil u jedné stěny v místnosti. Jedinou částí jeho těla, kterou nezakrývalo oblečení v podobě dlouhých kalhot a bundy s kapucí, byla horní polovina obličeje, jenže na očích mu trůnily tmavé sluneční brýle. Vytáhl ruce z kapes a povolal k sobě brouky, kteří mu zalezli do rukávů. Několik kunoichi v místnosti se otřáslo.
„Ano správně, jsem Aburame Shino,“ promluvil a všichni ztichli. „A jsem zkoušející ve druhé části chuuninské zkoušky.“
„To není fér!“ vykřikla Tsubachi. „Proč zrovna Aburame?!“
„Jestli se vám to nelíbí, Kamizuru, můžete i se svým týmem odstoupit,“ prohlásil Shino s ledovým klidem. Tsubachi zmlkla, ale uvnitř zuřila dál. Zkoušející pokračoval: „Druhá část zkoušky se bude odehrávat v Lese smrti. Všichni se tam dostavíte zítra ráno v pět hodin před první bránu. Kdo ne, bude diskvalifikován i s celým týmem. Bližší pokyny ke zkoušce dostanete na místě. Teď máte rozchod,“ domluvil a zmizel stejně nenápadně, jako se předtím objevil.
„Proč nás musí hlídat zrovna Aburame?!“ vřískala Tsubachi. „To dělají schválně!“
„Tsubachi nech toho, když to teď projdem, tak už nás hlídat nebude. Bylo by mnohem horší, kdyby hlídal třetí část,“ snažil se ji uklidnit Deima.
„Jenže proč nás musí hlídat někdo, kdo mě chce od pohledu zabít?“
„Myslim, že je to spíš opačně, tak se klidni,“ usadil ji Kantsu.
„Že zrovna ty…“
Iwahi se přinutila je dál neposlouchat a vydala se ven z místnosti, kam mířila většina geninů, včetně jejího týmu. Východ byl naprosto jednoduše rozpoznatelný podle veliké cedule s nápisem VÝCHOD.
„Iwahi,“ venku před budovou ji zastavil Inote.
„Co se děje?“ zeptala se zmateně. Byla přesvědčená, že Inote s ní ještě dlouho nepromluví.
„Neopovažuj se přijít zejtra pozdě,“ zavrčel.
„Jo,“ vzpomněla si na dnešní ráno a zastyděla se. „Budu se snažit.“
Iwahi se rozhlédla po rychle či pomalu se rozcházejících shinobi a kunoichi. Inote odešel, Takimaro někam zmizel, Aoshi se bavil s Tesumou a Shikamarem, kteří na něj venku počkali, a Saya si něco šeptala s Inoko a pokukovaly při tom po skupince z Oblačné. Iwahi se rozhodla jít domů a něco nakreslit. Ze dvorku už vyšla na ulici, když ji někdo praštil do zad.
„I-wa-hi-chan! Pojď s náma!“
„Au! Sayo, to…“ nedokázala se naštvat při pohledu na její smějící se kamarádky. „Kam s váma?“
„Budem trénovat naše ninja shcopnosti,“ spiklenecky mrkla Inoko.
„Teď?“ podivila se Iwahi.
„No a kdy jindy? Teď máme ideální příležitost!“ odpověděla Saya. „Vidíš toho týpka z Oblačný, co má blesky na rukávech?“ dívky se nenápadně, jedna po druhé, podívaly směrem ke skupince ze Země Blesku, kde mírně vynikal asi šestnáctiletý zrzek. Co do pohlednosti byl podle Iwahi průměrný.
„Jo, vidim, a co s nim?“
„Budem ho sledovat,“ uchichtla se Inoko. „Saya se o něj nějak moc zajímá.“
„Opravdu?“
„Ne!“ Saya se začervenala. „Teda trochu mě zajímá, ale ne takhle!“
„A jak teda?“ zeptala se Inoko a mrkla.
„To je složitý…“ Saya se podívala stranou, jako by hledala odpověď. „Myslim, že to je blbost,“ viditelně posmutněla. „Radši toho necháme, než bude zle…“
„No tak, Sayo, co se děje? Tohle vůbec nezní jako ty,“ zamračila se Iwahi.
„Nic,“ zrzka se nuceně usmála.
„Tak co ti ten hajzl udělal?!“ Inoko zaťala pěsti. Iwahi i Saya se na ni překvapeně podívaly. Najednou se Saya začala hlasitě smát a poplácala Inoko po rameni.
„To bylo dobrý!“ řekla, když popadla dech. „Takhle jsem se už hodně dlouho nepobavila!“ pak zvážněla a dodala: „Ještě si musim něco ověřit, ale slibuju, že po zkoušce vám to řeknu. Jo, a tenhle týpek mi neudělal vůbec nic.“
„Takže sledování nebude?“ ujistila se Iwahi.
„Na to kašlu, je to blbost,“ mávla rukou Saya. „A navíc musim domů, táta bude chtít, abych šla brzo spát.“
„To je fakt, taky ten začátek mohli dát na nějakou normální dobu,“ ušklíbla se Inoko. „Jenže mně se nechce domů. Co Iwahi, nepujdem někam?“
„Já nevim,“ povzdechla si černovláska. „Já bych nejradši někam zalezla a už nevylezla.“
„Co se stalo?“ zpozorněla Saya.
„V podstatě nic, jen dnešek byl takovej divnej. Inote a Takimaro se pořád hádají, navíc se tu objevili ti z Kamenný…“
„Těch dvou si nevšímej, Takimaro po zkoušce odjede zpátky, teda aspoň doufam, takže bude zase klid,“ snažila se ji uklidnit Saya. „A neboj, s těma z Kamenný ti pomůžem, kdyby tě otravovali,“ usmála se.
„Dík.“
„Já jdu, mějte se.“
„Ahoj.“
„Uvidíme se zejtra!“ zamávala jí Inoko a pak se otočila k Iwahi. „Víš co, já tě doprovodim domů, tam si zalezeš a vyspíš se z toho, jo?“ navrhla.
„Tak dobře, děkuju moc.“
Zabrány do rozhovoru o všem a o ničem si nevšimly, že cestou k sídlu Uchihů jsou sledovány.
„Tak zejtra to začne, slečno Sharingan. Ale pro tebe vlastně skončí…“