Obecné

Minato
Slunce nad Listovou vesnicí osvětlovalo všechny tři sochy Hokage, lístky spokojeně kroužily kolem…
Všude byl klid a mír… začínal nový den.
Nový den, který…

„Co teď?“ kecla si na zem pod nějaký strom. Než se nadála, víčka se jí zavřela.
´ Všude hrozný rány … Když konečně prach usedne, zjeví se polo rozpadlá brána Písečné. Všude zmatek a křik… Po zemi se válejí mrtvá těla strážců brány… A ze vzduchu spadne cár černého pláště s rudými oblaky do písku…. Zvedne se prudká vichřice …´
„Nanoooo!!!! Haloo!“ slyšela jak na ní někdo volá. Prudce celá udýchaná se posadila.
„Naruto?“ podivila se dívka.

Co je to láska? A k čemu nám vůbec je? K čemu nám je zabývat se někým jiným než sám sebou? Není to zbytečný? Nejsou city svazující? K čemu nám vlastně je, že spolu dva třeba chodí?
On. Všechno se to točí kolem něj. Všichni ho mají rádi. I jejich sestra se pořád stará víc o něj, než o mně. Já ji miluju víc než svůj život. Já bych pro ni klidně zemřel. On ani neví co jsou city, co je láska. Ale ona si vybrala jeho. Nenávidím ho za to...

Tehdy to začalo krásným jarním dnem. Venku lítali motýli, cvrlikali ptáčci, a Konoha zažívala krásné slunečné dny. Z Akatsuki už nezbylo nic a Narutovi se splnil jeho životní sen stát se Hokagem a taky sen, žít se svou nejmilejší a nejbližší osobou, kterou kdy poznal, Hinatou. Ta zase byla asi nejšťastnějším člověkem na této planetě, protože se s Narutem konečně usadila a koupila společný byt a vroucně a nepřetržitě se milovali.

,,Dobré ráno miláčku‘‘ Řekla Hinata Narutovi, který právě vstal.

„Dokázali jsme to!!“ radovala se Kesidy a podívala se na Temari.
„AAAAA!!!!“ zakřičela, když ji uviděla. Temari měla břicho probodnuté katanou a krvácela. Temari povolila stisk Kesidyiny ruky a spadla na zem.
„POMOC!! POMOC!!“ křičela Kesidy na všechny strany. Po chvíli se před bránou objevil Shikamaru. Jakmile uviděl Temari rozběhl se k ní.
„Temari! Prober se, prosím. Podívej se na mě.. prosím, Temari!!“ křičel Shikamaru a podepřel jí hlavu.

,,A kdo je tohle?“ zeptal jsem se Naruta.
,,Tohle? To je předseda školní rady Hyuuga Neji, Hinatin bratranec.“ odpověděl jen tak.
,,Aha...“ kývl jsem. Ti dva přešli celou jídelnu a sedli si ke zbytku ke stolu pod okno.

„No tak! Proč tam nechceš jít?“ rozčiloval se Naruto.
„Já… Musím si něco vyjasnit,“ uhnula pohledem stříbrovlasá dívka.
„Ale to snad počká nebo ne?!“
„Naruto zavři tu nevymáchanou klapačku!“
To se ozvala Sakura a její krátký proslov provázela pořádná pěst. „Yoso, jestli musíš jít, nezabráníme ti v tom, ale vrať se, ano?“
„Hai,“ usmála se dívka a otočila se ke Konoze zády.
Pomalým krokem se vydala vstříc své cestě za pravdou.
Kakashi její odchod ustaraně sledoval.

Přátelství je pevné pouto
pro někoho velké sousto.
Někdo ho zahodí jen tak
jako nepotřebný šat.
Jiný ho marně hledá
a potom je jak myška šedá.
Nevíte proč to tak je?
Já ne! Proto táži se.
Přátelé si mají pomáhat
a ne do zad dýky zabodávat.

Přátelství se neztratí
jen se vetře do pozadí.
I srdce z ledu roztaje
při pohledu do kraje.
Když se přátelé rozejdou
city se rozervou
srdce krvácí a pláče
jako právě vylíhlé ptáče.
Tu jizvu nic nezhojí
snad jen ve vzájemném souboji.

Přátelství a láska jsou pouta věčná

„Shikamaru... neřeš to, prostě jdu na misi. Nic se mi nestane. A myslím, že by sme měli jít.“ řekla Temari ke Kesidy. Mlčky se rozběhli směrem od Suny.
Běžely už asi dvě hodiny, když se Kesidy ozvala:
„Myslím, že bych ti měly zavázat ruce, aby to vypadalo věrohodněji.“
„Jo, na to bych málem zapomněla.“ řekla Temari a nastavila jí ruce. Kesidy jí je zavázala a řekla:
„Bude to rychlejší, když použiju jedno jutsu.“ Temari ji už ale nevnímala. Myšlenky se jí zatoulaly k Shikamarovi:

A nakonec jsem si proti všem svým zásadám ještě sedla na zadek. Z vrchu na mě shlížela tvář našeho pana profesora českého jazyka a netvářila se příliš přívětivě. V ruce držel baterku a tou teď začal přejíždět po zbytku chatky, kteří byli také jako opaření. Pak se zase zadíval na mě. Chřípí se mu v nose chvělo a trvalo chvíli než promluvil.

Pomalu jsem kráčela po spletitých chodbách základny. Snad tam bude. Přemýšlela jsem o svém chování. Měla jsem se chovat lépe, ale v tu chvílí jsem se prostě tak zachovala. Jsem hloupá, měla bych to brát vážně a ne dělat z toho holubník.
„Ona se chová tak, jak je naučená.“ Slyšela jsem rozezlený hlas Yamata.
„Nepatří sem,“ ozval se klidný hlas Kakashiho-senpaie. „Je jiná než ostatní, neváží si toho. Nesmíš dávat city před práci, to si pamatuj Yamato.“

Za chvíli se už hnali lesem.
„Na hranicích se Zemí Vody byly spatřeni dva týpci v oblečení Akatsuki, jeden z nich prý nesl nějakého chlápka. Máme zjistit o co jde.“ Otočil se Jaden na Nano a hned zase do předu. Jeho chování se trochu změnilo…
Nano si všimla, že se na něj Nami trochu smutně podívala a sklopila hlavu.
/Co jim je?/ podívala se na ty dva. Dorovnala se na dívčinu úroveň.
„Nami?“ dívka se na ní podívala.
„Hm… všechno v pořádku?“ podívala se na Jadena a zpět na ní.
Nami se netvářila moc vesele.

Musim se omluvit za menší spoždění nějak sem nestíhal to přepsat do počítače, takže je to tady až dneska ještě jednou: sumimasen.

Uf, byla jsem tak unavená! Pohodlně jsme se usadila na pohovku a zavřela oči. Téměř jsme necítila nohy a únava mi narážela snad do každého kousku těla.
Strašně se mi chtělo spát, ale moc dobře jsem věděla, že si takový luxus nemůžu dovolit. Ne teď. Měla jsme toho tolik na přemýšlení!

Omlouvám se za tak velký zdržení, ale vážně jsem neměl čas... tak ale konečně je to tady :)

Slunce právě vystoupilo na obzor a vzduch se pomalu oteploval. Na nebi nebyl jediný mráček a od dnešního dne se očekávalo veliké horko. Všude však zatím vládlo ticho. Konoha stále spala, bude trvat ještě asi dvě hodiny, než se jako každý den probudí.

Bylo, nebylo… Za sedmero horami a za sedmero doly stál stánek s nakládanými okurkami. A prodavač to měl všude sakra daleko a zakřičel: „Tohle mělo být sakra o Narutovi, ne?!“
Jako na zavolání tam přiběhl hyperaktivní blonďák a povídá: „Ramen, prosím.“
„Ramen nemáme či co to chceš, jdi do okurkového pole a tam jez okurky!“
Blonďák se tedy sebral a vyrazil na okurky.
Ale před tím si nahlas zanadával…
„Sakra, já si ten ramen asi dneska nedám!“
V tom se z ničeho nic objeví krtek a začmuchá.
„Ramen, naozaj som počul ramen?“

VRZUÍ…
Tichým pokojem se ozývá husí kůži nahánějící zvuk, jak dřevěnými hůlkami, umístěnými mezi prsty pravé ruky, jezdíš po dně již prázdné, porcelánové misky od rámenu. Druhou rukou si podpíráš těžkou hlavu a hledíš do prázdna, vlastně do zdi.

Sotva jsme vešli, začlo zvonit. Všichni si sedli na svá místa ale já jsem zůstal stát. Učitel vešel do třídy a hned mě zavolal před tabuli.
,,Tak, tohle je Sasuke Uchiha, který k nám přestoupil z jiné střední školy.“ pronesl vážným hlasem a postrčil si brýle blíž ke kořeni nosu.
,,Štěstí že ne z vejšky...“ zasmál se Naruto a mrkl na mě.
,,Zase perlíte, co Uzumaki? Abych taky nezaperlil a nevyzkoušel vás. Tak Sasuke, řekněte nám o sobě něco, prosím.“ vyzval mě učitel.

Nikdy jsem netušil, že přejít na jinou školu udělá takový zlom v mém životě. Nic už není, jak bývalo dřív. Má to ale jednu výhodu...dívku mých snů, která konečně začala tušit, že existuji. Asi bych měl ale začít od začátku...

_____________o tři měsíce dřív___________

Čekal tu už docela dlouho… vlastně ho to už přestávalo bavit.
„Dobře, vím, že to byl můj nápad, ale je hrozně unavující čekat tady…“ přemítal.
„Neboj, už se blíží,“ ozval se mu najednou v hlavě známý hlas.
Postavě v černém plášti, stojící už nějakou chvíli nedaleko města Drasu, se na obličeji objevil arogantní úsměv.
„Ještě pořád mi hodláš číst myšlenky, když o to nestojím, Midori?“ odvětil.

Další díl je tu....
Díl-2

„A kolik ti vlastně je?“ zeptal se Jiraiya Noriko asi v půlce cesty do Listové.
„No skoro třináct.“ odpověděla Noriko po chvilce váhání.
„Hmm...“ zamyslel se Jiraiya. „... takže budeš asi genin ne?“
„Ne nejsem genin... Jsem už chuunin. Chuunínské zkoušky jsem složila už v jedenácti.“
„Aha. To jseš asi dobrá A nevíš kdo na vás zaútočil?“
„Nevím. Ale hned jak to zjistím tak pomstím své rodiče.“ řekla velmi rozhodně