Špatné rozhodnutí? Kdo ví... 05

Ve chvíli, kdy Megumi vstoupila do pokoje se na ní svalilo čísi tělo.
„Sakra,“ zaklelo tělo.
„Shiko! Co to proboha vyvádíš?“ vykřikla léčitelka, zatímco odváděla Shiku do postele.
„Snažím se rozchodit tu nohu,“ procedila dívka skrze zuby. Co bych jiného asi mohla dělat?
„Máš odpočívat,“ řekla dívce podrážděně Megumi a urovnala jí polštáře.
Shika si všimla, že se Megumi zlobí. Ale to se ona zlobila taky.
„Jsem odpočatá. To ty mě tady stále držíš a nedovolíš mi se rozpohybovat. Trocha pohybu vše napraví. Ale to ne. Stále mě držíš v posteli a já jsem strašně ztuhlá a rozlámaná.“
„Jsi ztuhlá a rozlámaná, protože tvá zranění nejsou v pořádku a ty jim ani nedovolíš, tím svým neustálým odmítáním mé péče, aby se dala pořádně do pořádku.“ Megumi cítila, jak v ní roste vztek. Ta holka mě jednou přivede do hrobu.
Shika se otočila a nakvašeně se dívala z okna. Nejsem v pořádku. To je furt dokola. Za okny opět svítilo sluníčko. Já přeci jsem… Jsem tvoje jediná naděje. Musím být v pořádku. Já musím…
„Pomoz mi, prosím,“ vydala ze sebe trochu přiškrceně.
„Je mi líto děvče, ale udělala jsem, všechno co se dalo. Víc už neumím. Odkud jsi, jsi neprozradila.“
Dívka si skousla spodní ret. V očích se jí opět objevily slzy. Někde v její hlavě věděla, že není v pořádku. Nikdy by si to ale nepřiznala. Bála se, že by si definitivně zavřela dveře, na které se přinutila myslet jako na otevřené. Jsem tvoje jediná naděje. Lhal?
„Nemůžeme tě tam tedy dopravit,“ dopověděla Megumi s povzdechem. Nevyznám se v tobě, Shiko. V jednu chvíli vypadáš odhodlaně, v druhé roníš slzy. Jindy jsi milá, vzápětí kolem sebe sekáš jazykem. Musela jsi prožít něco opravdu ošklivého.
„Ty to nechápeš, Megumi-san.“
„Ne, to opravdu nechápu,“ zavrtěla hlavou.
Dívka se na ní dívala a netušila, co říct.
„Nechápu, proč se snažíš za každou cenu dostat pryč, když víš, že ti tu nic nehrozí. Hlavně, tvoje zranění už mohla dávno být zhojená natolik, abys ses mohla jakž takž volně pohybovat.“
„Já…“
Dveře se s prásknutím otevřely a dovnitř se přiřítil hubený vysoký muž.
„Megumi-sama! Jsou tu nějací muži a ptají se po té dívce!“ vyhrkl a kývl směrem k posteli.
Megumi se rychle podívala po dívce, která se začala nekontrolovatelně třást. V jejím obličeji se zračila čistá hrůza.
Hadí oči… Nepřirozeně bílý obličej… Slizký odporný úsměv… Chlapec… Zná ho… Černé střapaté vlasy… Rudé oči… Krvavě rudé oči… Strach… Krev… Bolest… Chlad… Zima… Prázdná cela… Bezmoc… Zoufalství… Míhající se světlo svíčky… Chladné černé oči… Beznaděj… Ne! Všechno se rozplývá…
Kruci, omdlela.
„Postarej se o ni!“ štěkla na muže. „Jdu si s nimi promluvit.“
„Hai.“
Muž uhnul Megumi, která se s ustaraným výrazem ve tváři prohnala kolem něj.
Jestli jsou to oni… Zaťala ruce v pěst a odhodlaně šla vstříc neznámým, kterým se její vesnice určitě ubrání.

Do očí ji proniklo nepříjemné světlo, které ji vehnalo slzy do očí. Zamrkala. Co se to stalo? Proč zase nevím…
„Takže už jsi vzhůru?“ ozval se napravo od ní příjemný chlapecký hlas.
Ten hlas znám. uvědomila si.
Ucítila, jak se postel na jedné straně propadla, jak si na ni kdosi sedl. Světlo nad ní potemnělo.
„Že ti to trvalo.“
Přinutila se znovu otevřít oči. Nad ní se křenil mladý, asi čtrnáctiletý chlapec s rozježenými hnědými vlasy a s pro jeho rodinu charakteristickými fialovými znameními na tvářích.
„Kibo,“ vydechla šťastně.
Na postel vedle její hlavy něco dopadlo.
„Ňaf!“
„Akamaru,“ usmála se. „Ty malej uličníku. Ty jsi tu taky.“
Podrbala psíka za ušima. Psík slastně zavrčel.
Otočila se zpět na Kibu.
„Kde se tu bereš?“
„Nic tě nenapadá?“ odpověděl otázkou a zamyšleně si ji prohlížel.
Shika se zamračila. Jak, nic mě nenapadá? Co tím chce říct?
Hlavou jí prolétla vzpomínka: „Megumi-sama…“
Opět ji do kleští sevřel ledový chlad panického strachu.
„Shiko, uklidni se.“
Kiba se vyplašeně díval na dívku, které se třásla a v očích se jí zračila hrůza. Megumi nás upozornila na její stav. Tohle jsem ale nečekal. Co mám dělat?
Jedno ho napadlo. Udělal tu jedinou prostou věc, kterou v tu chvíli udělat mohl – dívku objal.
„To bude dobré, Shiko. Jsi v bezpečí. Jsem tu já a Akamaru,“ mumlal jí potichu do vlasů. „Je tu také se mnou jednotka ANBU. Nebo spíš, já jsem tu s nimi. Tsunade po tobě vyhlásila pátrání. Poslala mě s nimi. Naštěstí nepršelo a i když byla tvoje pachová stopa slabá, podařilo se nám tě najít. Odvedeme tě zpátky domů – do Konohy.
Shika to poslouchala a od srdce se jí začalo šířit teplo. Takže mě hledali. Našli mě. A půjdu domů.
„Jsem moc ráda, že tu jsi,“ zašeptala.
„Já jsem moc rád, že jsem tě našel živou.“
Dovnitř nakoukla Megumi.
„Jsi plná překvapení, děvče. Tohle bych do tebe nikdy neřekla.“
Shika zaznamenala lehce vyčítavý tón a nervózně se zavrtěla.
„Všechny věci, které jsi měla, jsou v té truhle támhle,“ ukázala do rohu. „Jsou čisté a vyspravené.“ S tím dveře opět zavřela.
Shika se podívala na truhlu. Celou dobu se snažím dostat ven. Žádám je, aby mi donesli moje věci. A přitom je mám přímo pod nosem.
„Mám ti ty věci podat?“ vytrhl ji z přemýšlení Kibův hlas.
„Jo, buď tak hodný.“
Chlapec vstal začal se přehrabovat v truhle. Za chvíli před ní položil její věci: Kalhoty, tričko a boty.
„Čelenku jsem nenašel,“ pokrčil omluvně rameny.
„Ani se nedivím. Tu jsem už dávno někde ztratila.“ Vlastně ani nevím, kdy jsem ji měla naposledy.
Odhrnula peřinu a chystala se, že si přes hlavu přetáhne košili.
„Ehm, Kibo?“ oslovila chlapce, který jen zdánlivě nevěděl, kam s očima. Přitom se významně podívala očima ke dveřím.
„Hah, jasně,“ zasmál se a namířil si to ven z pokoje.
„A Akamaru si vem s sebou,“ křikla za ním dívka.
„I Akamaru?“ protáhl Kiba zklamaně.
„I Akamaru.“
Kiba se zatvářil ještě zklamaněji, ale Akamaru si zavolal. Psík zklamaně, stejně jako před tím jeho pán, opustil místnost.
To tak, hochu. pomyslila si Shika, když se převlékala. Aby ti pak Akamaru pověděl, co jsi sám neviděl.
Oblékání trvalo déle, než předpokládala. Byť zraněná místa nebolela, byla více či méně nepohyblivá. Nevíce se natrápila s nohou.
Převlékání, jak si překvapně uvědomila, ji dost vyčerpalo. Megumi měla pravdu. Cestu domů bych nikdy sama nezvládla. Ruce automaticky zastrčila do kapes a v jedné narazila na kus látky. Vytáhla ji a pořádně se na ni podívala. Byl to modrý čtverec, na jehož jedné straně byl vyveden vějíř, jehož spodní část byla bílá a horní červená – znak Uchiha klanu. Pod ním bylo napsáno: Nezapomeň.
Shika se zhrouceně posadila na postel. Nevzpomínám si, že bych to byla od něj dostala. Musel mi to do kapsy dát, když mě nechali v tom lese. Otočila se a pohlédla z okna, kde se v dáli rýsovaly obrysy místa, kde málem zemřela. Nezapomeň. To bylo jedno z posledních slov, která jsem od něj slyšela.
Ve vzpomínkách se opět ponořila do chladné cely osvětlené mihotavým světlem svíčky.

FLASCHBACK

Byla jí zima a měla strach. Toužila být daleko odsud. Pryč od něj.
Udělal jí zvláštní nabídku a ona nějakou dobu přemýšlela. Jakou, to netušila. Nejspíš asi utekl den nebo noc, protože včera říkal zítra. pomyslela si zatímco její rty říkaly: „Ano, přijímám.“
Jeho tvář se téměř nezměnila, avšak koutky jeho úst se nadzdvihly ve spokojeném úsměvu. Zvedl svíčku a nachystal se k odchodu.
Duše Shiky ho prosila, ať tam tu svíčku nechá. Ten kousek světla a tepla v tom nekonečném chladu cely. V té nekonečné tmě beznaděje. Nahlas však nic neřekla.
S rukou na klice se ještě otočil a v cele se naposledy rozezněl jeho chladný hlas, prost všech emocí.
„Nezapomeň, Shiko. Až se příště opět setkáme, zůstaneš navždy se mnou.“
Cela se ponořila do tmy.

KONEC FLASCHBACKU

Nezapomeň, navždy se mnou.
Ještě před chvílí jí v srdci hřála radost, že tu jsou její přátelé, kteří jí ochrání. Cítila novou naději, že bude vše v pořádku. Teď na ní tvrdá realita dopadla svou plnou vahou znovu.
Podívala se na les. Potkáme… Se mnou…
Tělem jí začal tepat pocit, který stále nabýval na síle. Navždy… Nezapomeň…
Strach a nejistota ustupovaly, zatlačovány tím novým pocitem – odhodláním.
„Ne Sasuke. Nezapomenu. A víš proč?“ šeptala do ticha pokoje. „Protože na sobě zapracuji. Odedneška mi začne jeden dlouhý trénink. Až se příště znovu potkáme, budeš mě muset buď zabít nebo nechat jít.“
V ruce stiskla pevně šátek se znakem Uchiha klanu.
„Protože jinak, Sasuke,“ odmlčela se, „zabiji já tebe.“

O několik set kilometrů dál seděl černovlasý chlapec ve větvích stromu a v ruce třímal čelenku se znakem Konohy. V jednom rohu byla jemně škrábnutá. Pokud byl jeho úsudek správný, způsobila to jeho katana.
Pevně stiskl čelenku v ruce.
„Nezapomeň na to, co jsem ti řekl,“ zašeptal do ticha kolem sebe. „Protože jednou, ať chceš nebo nechceš, Shiko,“ odmlčel se, „budeš má.“