Skryté má zůstat skryté a nebo ne? 033: Proč?

Venku nebylo zrovna hezky. Reina proto strávila celé dopoledne v obýváku. Buď četla nebo psala. Pokusila se i odreagovat kreslením, ale pořád kreslila jeho. Všechny pokreslené papíry vzala a hodila je do koše.
„Proč já mám zase takovou náladu.“ Zaklela.
„Hele, to my nevíme.“ Pokrčil rameny Hidan. Reina se na něj s úsměvem ve tváři otočila.
„Já se tě, ale neptala Hidánku.“ Mrkla na něj. Hidan se na ní užasle. Chtěl jí něco odpovědět rovnou od plic, ale zadíval se jí očí a nemohl mít žádnou námitku, a proto sklapl pusu.
„Já se nudím…“ vzdychla Reina a unaveně se protáhla.
„No a?“ odvětil Sasori, který právě zprovoznil loutku, která byla trochu pochroumaná z poslední mise.
„No b.“ kývla hlavou a hned chytila záchvat smíchu. „Jen tak se ptám jestli nechcete o něčem debatovat nebo jen si povídat a tak.“ Rozmáchla rukama. Omylem tedy sejmula Deidaru, ale tomu se okamžitě omluvila.
„No pokud přestaneš máchat rukama.“ Pokrčil rameny Sasori a provokativně se usmál.
„Co bych pro tebe neudělala.“ Mrkla na něj. Sasori se zazubil a nechal loutku loutkou.
„O čem chceš mluvit?“ zeptal se Kisame, který se též zapojil do debaty.
„Já nevím…něco vyberte…“ pokrčila rameny. „Cokoliv. Jen se nechci nudit.“
„Umění…“ zašklebil se Deidara. Reina jen protočila oči v sloup a poslouchala hádku Sasoriho a Deidary.
„Umění je výbuch.“ Pravil Deidara.
„Umění není výbuch ale loutky.“ Kývl hlavou Sasori.
„Musíte se hádat?“ podívala se po nich znuděně Reina. „Nudíte mě.“
„Ne.“ Zavrtěli hlavou naráz. Potom se po sobě vražedně podívali. Reina protočila oči v sloup a dál si četla. Protože poslouchat jejich hádky jí nebavilo.
„Myslel jsem, že si chceš povídat.“ Podíval se po ní udiveně Hidan.
„Taky že ano, ale s vámi to nejde.“ Pokrčila rameny.
„A to jako proč?“ podíval se na ní.
„Jen se hádáte. Poslouchejte se taky chvíli.“ Zavrtěla hlavou. „S vámi si povídat prostě nejde.“
„My se nehádáme.“ Bránil se Deidara. „My si jen vyměňujeme názory.“ Sasori pokýval hlavou.
„Tak ne no.“ Ušklíbla se. „Vždyť je to jedno…S vámi se o normálních věcech nedá mluvit.“ Zamumlala. „Znáte vůbec slovo zodpovědnost? Asi ne co?“
„Já náhodou jo. Maminka mi říkala, že mám být zodpovědný.“ Ušklíbl se Deidara.
„No jo a tys maminku neposlechl viď?“ zašklebila se na něj Reina.
„Ne, neposlouchám nikoho takže ani maminku.“ Zasmál se.
„No a to je ta chyba, kdybys býval maminku poslouchal nemusel bys být zlý.“ Mrkla na něj.
„Já jsem zlý?“ dělal nechápavého Deidara. Reina kývla hlavou.

I když se snažila být nezávislá nevedlo se jí to. Pořád přemýšlela nad tím co by se stalo, kdyby zůstala v deštné. Měla tam šťastné vzpomínky. Bylo to nejkrásnější období celého jejího života. Ale nemohla to srovnávat s obdobím, kdy byla s Itachim. Proč? Ptala se pokaždé když na něj myslela. Trápil jí tím. Její život s ním nabral jiný směr a on jí opustí. Měla by ho nenávidět, ale to ona nedokázala. Dokázala to leda tak říct. A to jen potichu. Začali jí pálit oči, proto rychle zamrkala. Nechtěla aby viděli, že pláče.
„Děje se něco?“ ozval se Deidara.
„Ne, nic.“ Zavrtěla hlavou a pokusila se o úsměv. Vyšel z toho však nějaký úšklebek.
„No tak nám aspoň nelži.“ Podíval se jí do očí Kisame.
„Promiňte…Nechci o tom mluvit.“ Pousmála se. „Nevadí vám to?“
„Ne to je dobrý.“ Usmál se Sasori. „Až o tom budeš chtít mluvit, promluvíme si.“
„Děkuji.“ Špitla. „Jste vážně moc milý.“
„Neděkuj nám. My to pro tebe děláme rádi.“ Usmáli se.
„Jsem ráda, že tu s vámi můžu být.“ Usmála se. „Mám vás ráda kamarádi. Půjdu si lehnout.“ Kývla hlavou a vydala se do pokoje.

Vešla do pokoje. Itachi seděl na posteli a koukal do zdi.
„Chci jít spát.“ Zamumlala.
„No tak jdi no.“ Pokrčil rameny.
„Pokud dovolíš tohle je i můj pokoj a byl bys tak neuvěřitelně hodný a nechal mě tu samotnou?“
„Klidně.“ Pokrčil rameny a vyšel z pokoje ani se na ní nepodíval. Vadilo jí na něm to, že byl chladný. Jako by spolu nic nezažili. Rozčílilo jí to. Odešla do koupelny spáchat očistu. Osprchovala se, umyla si obličej, rozčesala si vlasy a i když bylo něco kolem čtvrté hodiny odpoledne usnula. Když usnula Itachi se potichu vkradl a posadil se na židli vedle postele. Jen seděl a díval se na ní. Reina na sobě ucítila něčí pohled a proto otevřela oči. Itachi to zpozoroval a tak se otočil aby nezjistila, že ji celou dobu upřeně sleduje.
„Děje se něco?“ zamumlala rozespale.
„Ne, mělo by?“ zeptal se jí. „Spi dál…“
„Už nemůžu spát.“ Zavrtěla hlavou.
„Tvůj problém.“ Pokrčil rameny.
„Proč jsi na mě takový?“ podívala se mu do očí. Ucukl.
„To je jedno…“ otočil se k ní zády.
„Pro tebe, ale ne pro mě.“ Zamumlala. „Co jsem ti udělala?“
„Tys to stále nepochopila Re?“ prohlásil tvrdě. „Nerozumíme si…“
„Jak jen to můžeš říct? Byly jsme spolu pět měsíců…“ povzdechla. „Nebylo to snad kvůli dětem viď že ne.“ Prosebně se mu podívala do očí. Tentokrát neucukl. Z jeho očí se nedalo nic vyčíst.
„Na tohle ti nedokážu odpovědět…“ zavrtěl hlavou.
„Jak nedokážeš?!“
„Nevyznám se sám v sobě…“
„Jsi zbabělec! Nedokážeš mi říct pravdu do očí.“ Sykla na něj.
„Tohle si myslíš?“ upřeně se na ní díval.
„Jo to teda myslím.“ Odsekla mu. „Chci být sama.“
„No a co? Je to i můj pokoj!“
„Můj! Tys dříve bydlel na pokoji s Kisamem.“
„Taky že budu i teď. Sbohem.“
„Jdi si! Nepotřebuji tě!“
„Já tebe taky ne!“
„Vypadni!“
„Taky že už jdu!“
„Nevypadá to tak.“
„Nerozčiluj mě!“
„Já tě rozčiluju?“
„Jo!“
„A jak prosím tě?“
„Nebudu se s tebou bavit.“ Vyštěkl a vyšel z pokoje. Reina se za ním udiveně dívala. Nechápala proč se s ním začala hádat. Nevěděla proč to udělala, ale už jí to bylo jedno. Nechtěla být ta jediná, která se vždycky omluví. Měla svou hlavu a proto se rozhodla, že pokud se bude chtít usmířit bude to muset být on, kdo se omluví.
„Hej!“ ozvalo se u dveří. Reina natočila hlavu a uviděla Uchihu.
„Co chceš?“ zeptala se ho znuděně.
„Své věci.“ Odvětil.
„Máš je ve skříni.“ Povzdechla si. „Potřebuješ mě ještě na něco?“
„Už ne..a děkuji.“ Zašeptal a vytratil se z místnosti. Reina se na něj s úsměvem podívala.
„Nemáš zač.“ Ve dveřích se na ní otočil a po dlouhé době se na ní zase usmál. Byla šťastná, ale i smutná. Co to mělo být? Chce aby byli jenom přáteli nebo i něco víc? Nevyznala se v něm.A to ji trápilo. Usadila se do tureckého sedu na posteli a zavřela oči. Chtěla být na chvíli sama.