Jsem jaká jsem!

Dlouhá historie tohoto příběhu...

POZOR! Spoiler!

Jednou jsem narazila na krásný obrázek dívky, tak jsem si ho upravila, dodala nadpis Jsem jaká jsem! a tím to skončilo. Asi dva týdny mi obrázek ležel v počítači, ale jednou (konkrétně u ségry v jednu hodinu v noci) mě napadl příběh a rozhodla jsem se ho napsat z pohledu Sasukeho mámy-Uchihy Mikoto. Ještě jsem nenašla povídku o ní, tak jsem si ji napsala sama. Připomínám, je to úplně vymyšlený a vůbec se mi to nelíbí, protože moje obraty...no nepovedly se :)

Dnes by asi nikdo nevěřil, že jsi býval romantik, bavič a miláček davu. Ne, dnes ne. Když se dívám na naše syny, jsem hrdá i sklíčená matka. Itachi je tak silný, génius klanu, ale tak brzy odrostl... A Sasuke, tolik se snaží dojít tvého uznání a ty mu nic neřekneš. Ano, sklíčená ze ztráty Itachiho a přitom hrdá na Sasukeho.
Už je to dlouho od doby, kdy jsme se poprvé setkali. Já tady byla nová a ty nejhezčí kluk ve vesnici. Vlastně ses mi ze začátku ani nelíbil, byls nafoukaný frajírek z Uchiha klanu. Ale čas pomalu ubíhal a já začala měnit názor. Sice jsme se moc nevídali, a možná jsem spolu ještě nemluvili, ale začal jsi mi být sympatický. Když jsi tenkrát pomohl mé babičce s nákupem, věřila jsem, že nejsi nafoukaný.
Vyrostli jsme, už dávno jsem si nehrála s panenkami a ty už jsi dávno vyrostl ze svých snů o životě shinobi. Změnili jsme se. Fyzicky i psychicky, ale hlavně psychicky. Měl jsi za sebou hodně misí, hodně zabíjení a krve a dostalo se ti té pocty pracovat v instituci, která příslušela tvému klanu, v policii Listové. Já jsem zabíjení nepoznala, ale znala jsem těžkou práci a moje drsné ruce to jenom dosvědčovaly. Ale dělala jsem to ráda. Pracovala jsem na farmě a ty v elitní jednotce policie. Vlastně jsme se k sobě ani nehodili. Tak jak jsme se tedy potkali?
Když policie řešila smrt mého otce, utěšoval jsi mě, že se to vyřeší. Jako vždy jsi měl pravdu. Případ se vyřešil a tys mě představil svým rodičům. Nebyli z toho nadšení, chápala jsem to - dcera farmáře a elitní shinobi z Uchiha klanu. Ale tenkrát sis postavil hlavu a prosadil svou. Pamatuji se, jak jsi se s nimi dohadoval, jak jsi prosil a vyhrožoval a pak zazněla ta osudová věta.
„Jsem jaká jsem!“ prohlásila jsem na celý pokoj, ale hned se svých slov zděsila. Udiveně sis mě prohlížel, určitě by ses divil, že si to ještě pamatuju, ale nešlo to zapomenout. Ta věta: "Jsem jaká jsem," se mi vryla do paměti a já doufám, že i naše děti ji někdy vysloví. Vysloví s čistým svědomím a přesvědčením, bez strachu či studu a budou se za ni bít. Tak jako jsme se bili my.