Romantika
Ino a Sai
„Tak to bylo..."
Kapitán Yamato zvedl oči od sukovité podlahy zahradní verandy, kde jim paní Yamanaková připravila posezení. Bylo teplé, slunečné ráno, a Shikamaru tu mohl svobodně kouřit. V keramickém popelníku s ornamentálním vzorem už doutnaly tři nedopalky a Hokageho poradce k nim vzápětí přidal čtvrtý.
Sedělo jich tu pět, včetně paní Yamankové, která ovšem každou chvíli odcházela s nádobím a nosila další; někdy z vlastní iniciativy, jindy ji někdo požádal.
Díval se na ni, jeho oči byly chladné, bez zájmu. Po bolesti nebylo ani stopy. Sakura si založila ruce na prsou. Zamračila se. Chvilku si navzájem dívali do očí. Itachi se po chvilce odvrátil a zahleděl se do stropu.
Sakura vzala kalíšek s vodou a pomalu se roztřesenými kroky přibližovala k Itachimu. „Jenom klid, není ve stavu, ve kterém by ti mohl ublížit!“ okřikla se v duchu. Klekla si k němu, snažila se dýchat pravidelně, ale třas jí nechtěl opustit.
„Přinesla jsem ti vodu. Měl by ses napít,“ natáhla ruku s kalíškem k němu.
Sakura s klením vylezla z postele, znovu se s hlasitým zívnutím protáhla. Kolébavým krokem došla do koupelny, napustila si do dlaní ledovou vodu a chrstla si ji do obličeje. Podívala se na sebe do zrcadla. Pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy, vlasy jí trčely do všech stran, vypadala fakt příšerně. Ještěže dneska pracuje v nemocnici a neuvidí Sasukeho s Narutem, propadla by se hanbou, kdyby ji takhle viděli. Vzala si hřeben a sčesala si vlasy do krátkého culíku. Pak si vyčistila zuby a vyšla ven z koupelny.
Seděl jsem ve své Kanceláři v budově Hokageho a prodíral se hromadou všemožných listin. Do Chuuninské zkoušky zbývalo méně než čtrnáct dní a přípravy na ni vrcholily. Bylo potřeba vydat všemožné rozkazy, povolení a dočasná nařízení, aby vše proběhlo pokud možno bez problémů. Navíc Klosemu jeho tréninky přestávali stačit a čím dál víc se mě snažil přesvědčit, abych mu svěřil nějakou misi, takže jsem neměl klid ani doma. A co bylo nejhorší.
Jednání mezi Kage začalo přesně v jedenáct v jednací síní budovy Hokageho. Nejdříve jsme mezi sebou přivítali Druhého Tsuchikageho a zapálili vonnou tyčinku za jeho předchůdce. Pozorně jsem Muua pozoroval a nebyl jsem sám. Zdálo se, že také ostatní Kage byli znepokojeni jeho chováním.
„Nyní bych rád přistoupil k věcné části jednání. Doufám, že dopadnou k spokojenosti všech pěti národů,“ začal Shikaharu, který byl moderátorem zasedání. „Je zvykem tuto část zahájit shrnutím pokroků ve výcviku Shishi Kloseho.“
Seděl na houpačce, vzpomínal na jeho životní lásku, už jsou to dva roky, co se to všechno stalo, po tváři mu stékala slza, miloval ji a zároveň nenáviděl za to, že ho zradila. V ruce svíral kunai, už to takhle dál nejde, jen jedno malé bodnutí a bude po všem...
Před dvěma roky...
Co to před chvílí mělo být? Ještě před hodinou dělal otec scény, že se mnou nebude v jedné místnosti, a teď mě tu objímá, a bije se do prsou, jak mě od malička vedl k tomu, abych se nebála jít za svými sny? Bylo mi z něj na zvracení. Musela jsem to jít někam vydýchat. Hiruzen se šel podívat, co dělají jeho rodiče a já se nenápadně vytratila ven, kde byl klid.
Cesta z tréninku byla dost ponurá. Nikomu z nás nebylo do řeči. Před chvílí jsme viděli souboj opravdových top ninjů, kteří ve všem překonávají naší úroveň. Normálně si takové souboje vždy užíváme a bavíme se, jaké úžasné techniky jsme viděli a jaké bychom se chtěli naučit. Tentokrát to ale bylo jiné. Danzou byl bez sebe vzteky, a ani já to jen tak nedostanu z hlavy, dokonce i Hiruzen vypadal zaraženě.
Přivítání tsuchikageho proběhlo bez problémů. Jménem vesnice jsem mu pogratuloval ke zvolení a prohodili jsme pár zdvořilostních frází. To přivítání s Klosem bylo o něco rozpačitější. Nešlo ani tak o to, o čem jsme mluvili, na veřejnosti bylo přípustné pouze formální přivítání, ale dříve byla z jeho chování cítit radost, že mě vidí, ale teď v něm byla pouze chladná zdvořilost, nic víc. Jako kdybychom byli dva cizí lidé, kteří nemají nic společného.
Chcete, aby som písala o láske? Mám vám vysvetliť, čo pre mňa znamená Valentýn? Aby som pravdu povedala, dlho som o tom neuvažovala ... Mám skôr rada zbrane a ninja techniky, ani pekné oblečenie mi nie je cudzie, ale zamilovanosť? O nej by vám snáď mohli porozprávať iní. Pravda, jeden príbeh by tu možno bol - napoly zabudnutý a celkom určite nepodstatný - taký príbeh, ktorý hodnotíme povrchne ako jeden z mnohých, ale ktorý nás v skutočnosti zasiahne omnoho viac, ako sme si schopní pripustiť.
„Jsem nikdo.“
„Tak proč se někým nestaneš?“
„Copak nevíš, že pro nás je to nemožné?“
„Ale je, v dnešní den je všechno možné.“
„Prosím tě, čímpak je dnešní den od těch ostatních tak výjimečný?“
„Je přeci svatý Valentýn, svátek zamilovaných.“
„Láska, je jen další cit, který jsem nikdy nepoznala.“
„Možná je čas to napravit.“
„Není a už nikdy nebude.“
„Ale bude, o to se já postarám.“
„Nemám o to zájem, copak to nechápeš?“
Mito vypadala téměř stejně jako normálně. Kdyby nebylo červených liščích očí a démonického hlasu, nebylo by poznat, že její tělo ovládá devítiocasý.
„Musím přiznat, že jsi mi nechyběl Kyuubi,“ odpověděl na pozdrav Hashirma. „Jsi asi nejhorší společník ze všech ocasých démonů,“ doplnil.
„Nejsem takový slaboch jako Nibi, abych skákal, jak lidé pískají,“ kasal se démon.
„Zvláštní, když jsme se viděli naposledy, přesně tohle jsi dělal,“ provokoval monstrum Hashirama.
Dívám se na měsíc, jak si líně pluje po noční obloze poseté zářícími hvězdami. Jeho svit je dnes tak jasný a překrásný. Opřu se rukama o dřevěnou podlahu, nastavím mu svoji tvář a nechám jeho stříbřité paprsky dopadat, přitom si představuji, jak mě láskyplně laská.
Sním o tom jak společně plujeme po nebi a díváme se dolů na zem a zvědavě nakukujeme do oken, co lidé dělají. Smutně si povzdechnu, když si uvědomím, že to vše je jen můj sen, má představivost, kterou bych chtěla, aby byla skutečná.
„Chtěla bych mít kousek nebe.“
„K čemu ti bude?“
„Já nevím.“
„Proč ho teda chceš?“
„Copak nevidíš jak je překrásné?“
„Vidím jen modrou plochu s bílými cákanci. Nic úžasného.“
„To je tím, že nejsi romantik.“
„Ty snad jo?“
„Ano jsem, copak to není poznat už na první pohled?“
„Ne to teda není, spíš to vypadá, že jsi také jedla ty houby, co jsme našli před dvěma dny.“
„Já vám říkala, ať je nejíte, ale vy ne, že se vám nic nemůže stát.“
Dědička klanu Hyuuga seděla na kraji zahrady, schovaná ve stínu stromu, nohy měla přitažené k hrdlu. Kývala se ze strany na stranu, jako kdyby to byl zlý sen.
Ruce měla celé modré, od modřin a škrábanců způsobené tvrdým tréninkem. V hlavě si nechtěla přiznat, že je něco spatně. Přece šlo jen o tvrdý trénink nic víc... že ano?
Hinata spolu s otcem pátrali, kdo ještě by měl smlouvu se žábami, jenže po třech dnech marného pátrání mezi všemi shinobi Konohy a přilehlých vesnic, museli odvolat pátrání. Nikdo takový se už v Konoze nenacházel, pouze jeden, ovšem ten žil v Suně. Byl však už tak stár, že mu paměť nesloužila a svoji smlouvu někam odložil. Dokonce už nebyl schopen vytvořit jakoukoli pečeť. Slepá ulička.
Když se včera společně vrátili z mise, neměl už náladu na nic. Prostě jen zalehl do postele a usnul. Na rozdíl od něj se hnědovlasá dívka pustila do práce. Právě kvůli misi neměla vůbec čas na přípravu, zbývalo jí už jen málo času. Její jedinou záchranou bylo, že černovlasý mladík v klidu pochrupkávál o dvě místnosti dál. Tak fajn, tohle zvládne!
Bylo pozdní odpoledne a Ibiki se chystal opustit svoji kancelář. Už týden nebyl ve své kůži, pořádně se nesoustředil, nervózně přešlapoval po chodbách a jakmile mu nějaký nešťastník zkřížil cestu, dostal v lepším případě práci navíc a v tom horším okusil Ibikiho hněv.
Napodruhé se mu povedlo obléci jeho plášť. Vykročil ke dveřím, ale na poslední chvíli se vrátil ke stolu a začal jej zuřivě prohrabovat. Hned na to se vrhl ke kartotéce a vytahoval jednu složku za druhou, prolistoval je a odhodil za sebe. Byl skoro u posledního šuplíku, když vešel Inoichi. Pobaveně sledoval svého přítele, který zoufale obracel svoji kancelář vzhůru nohama. Nakonec se mu ho zželelo.
Sasuke se na blonďáka vyřítil abnormální rychlostí, které ohromila všechny, jenž jejich souboji přihlíželi. Jenže Naruta ne. Vždy měl pohotové reflexy, ale za dobu jeho tréninku, je posunul na úplně novou úroveň, která se téměř vyrovnala i Sharinganu. Mohl se Sasukemu bez větší námahy vyhnout, ale místo toho, se rozhodl porovnat síly. Vydechl, zklidnil svou mysl a také se na protivníka vyřítil s vytasenou katanou. Díky ohromné rychlosti obou ninjů, se čepele jejich zbraní střetly téměř okamžitě. Jejich síla byla neuvěřitelná.
[hide=NECHOĎTE BEZ TOHTO ČÍTAŤ!Boh Vás opatruj, ak mi niekto napíše v PM, kedy bude ďalší diel, muhaha 
]Zdravím Vás všetkých! Tento diel som mala napísaný už koncom novembra, ale vydávam až po dlhej dobe. A bude aj posledným vydaným.
Vysvetlím...
