Romantika
Jako kdyby se čas zpomalil. Oba ninjové viděli, jak na sebe navzájem běží s jejich smrtícími technikami. Neměli ani čas přemýšlet. Každý pouze věděl to, že zrovna on chce vyhrát. Musí vyhrát.
Netrvalo ani tři vteřiny, než se sví bývalí přátelé střetli, ale jim se to zdálo jako celá věčnost. Na tuhle chvíli oba čekali. A konečně je tady.
(útržky z Nejiho vyprávění; neznámé datum)
[i]Před tou hroznou událostí, na kterou mám plno rozporuplných pocitů, a kteráž to mi změnila život od základů, jsem býval sebestředný pokrytec, sobec a ignorant, který nechtěl vidět nikoho jiného než jen sebe. Och, jaký jsem to býval slepý a hluchý blázen! Sudba asi moc dobře věděla, proč mě tak potrestala. Jen díky tomu jsem svět začal vidět ne očima, ale srdcem. Jaký to zvrat v mém životě. Ano, na jedné misi jsem byl moc blízko výbuchu, na kratičký děsivý okamžik jsem v plné síle Byakuganu pohlédl do toho záblesku. To byla moje největší chyba.
„Myslel jsem, že už nepřijdeš.“
„Promiň, že jsem tě nechala tak dlouho čekat, ale měla jsem jinou neodkladnou záležitost.“
„Dlouho, říkáš. Možná pro tebe. Mně to přijde jako věčnost.“ Sarkastický jako vždy.
„Odpusť si, prosím, to melodrama. Když se rozhlédnu kolem, je vidět, že ses při čekání na mě nenudil.“
„Menší zpestření v jinak nudném dni,“ i jeho hlas zněl nudně.
„Sto mrtvých na čtyřicet různých způsobů, a ty tomu říkáš menší zpestření?“ podivila se jeho společnice.
Kakashi chvíli vstřebával situaci. Celý svět jako by se náhle zastavil, i slzy se zastavily uprostřed pohybu. Snažil se domyslet si, co se tu odehrálo. Známky po boji byly patrné a Hiashiho mrtvá manželka jako důsledek zcela jasně hovořila o problémech. Nikdo se nechystal dát Kakashimu odpověď, tak se otočil pro radu k Ibikimu. Nestyděl se přiznat, když něco nevěděl, od toho měl přátele.
Dvě postavy stály nedaleko krámku, kde se potkaly. V okruhu deseti metrů měli volnou plochu pro svůj dávno očekávaný souboj. Pomalu se začali scházet lidé, ať už turisté, poutníci, či obyvatelé této vesničky. Nebylo jich tolik, kolik by bylo například v Konoze, ale i tak se ukázal slušný počet diváků. Ne že by Naruto nebo Sasuke stáli o pozornost, ale v zápalu akce to téměř ani nepostřehli.
„Na tohle jsem se tak moc těšil,“ prohlásila postava s havraními vlasy.
Flashback
Zprvu Narutovi připadalo neuvěřitelně těžké, ze dne na den opustit svou vesnici. Své přátelé, senseie i svou platonickou lásku. Prvních pár týdnů neustále uvažoval, zda se přeci jen nevrátit, ale to co se tehdy stalo zanechalo na jeho duši šrám, který přebil všechny ostatní emoce. Nechtěl se vrátit a ani nevěděl, zda vůbec mohl. To se ale změnilo ve chvíli, kdy se kvůli odpočinku zastavil ve vesnici, na kterou po cestě narazil.
Už téměř dva roky bezcílně bloudí po světě. Neví co hledá, ale ví, co ztratil. Navíc teď, když už je dávno po Akatsuki, organizaci, která v lidech vzbuzovala nepříjemný pocit, jen když slyšeli její jméno, nemá žádný vyšší cíl. Žádné emoce. Jen po světě bloudí ve svém černém plášti se znakem Uzumaki na ramenou a zadní straně, kapucí na hlavě a jeho milovanou katanou na zádech.
Svetlo spolu so synovým bľabotaním sa jej dostalo do uší a ona otvorila oči. Celé okolie nabralo zlatistý nádych pod ranným vianočným slnkom. Pretierajúc viečka sa prehodila z boku na chrbát, trochu v duchu nadávajúc na to, že je budená. Nemusím hovoriť, že ona a polonahý muž vedľa nej spali minimum. Sasuke sa pomrvil a keď sa po ňom obzrela ospalými očami si ju obzeral.
„Dobré vianočné ráno,“ uškerila sa na neho.
„Aj tebe, Tanaris.“
„Jsem tvé ženě podobná?“
Ta otázka přišla znenadání. Položil si hlavu na stranu a zahleděl se na ni. Nepohnula se, zírala do stropu a mlčela. Odvrátil tvář a zadíval se tam také.
„Proč se ptáš?“
Nic tam není. Jen praskliny a prach. JÁ jsem prasklina.
A TY jsi prach. Chceš? Hodíme se k sobě. My se totiž k sobě až moc hodíme.
„Jen tak. Že ti ji třeba připomínám.“
„Myslíš, že si ji tebou nahrazuju?“ odhadl. Zavrtěla hlavou; neviděl to, ale slyšel. Přikrývky zašustily. Vybrali si pokoj pro hosty, ve kterém od smrti manžela spávala. Nedotýkali se. Teď už to nebylo potřeba.
„Nagayáááá,“ zahulákal Kiba na celú obývačku, ktorá sa hýrila zvukmi.
Už před několika lety mi došlo, že mír mezi pěti velkými národy má asi takovou šanci na dlouhou životnost jako láhev saké ve stolu alkoholika. My ninjové jsme totiž od malička cvičeni k jedinému cíli, a to k boji. Co si pamatuji, tak odjakživa měl náš klan nějaké nepřátele, proti kterým jsme museli bojovat, a přátele, kterým jsme nemohli věřit, protože jak je známo, situace na bojišti se mění každým okamžikem, a tak se z přátel často stávali nepřátelé a naopak.
Mladý muž sa pretočil z boku na bok, lebo proste slnko. Nemal rád, že ho otravovalo presne vtedy, keď nemusel do práce. Nespokojne zavrčal a prudko sa posadil. Tvár si zložil do dlaní, lakte zapierajúc do kolien. Postavil sa a letmo sa prezrel v zrkadle vstavanej skrine. Krvavé vlasy mu odstávali na všetky strany. Nič nezvyčajné. Upravil si ich pár šikovnými pohybmi a šmátrajúc po tričku si uvedomil, že zdola počuje koledy. Ústa sa mu rozšírili do úsmevu.
„Ňo,“ Fuu sa zaprela o stôl s perom medzi prstami, „čo všetko máš vo zvyku jesť na sviatky?“
Gaara hodil na ňu trocha vyoraný úsmev: „No ja...“
„Nevieš?“ dvihla obočie s úsmevom, „ty si nikdy nevaril štedrú večeru, však?“
Úškrn sa mu dral na tvár, keď kýval hlavou.
„Fajn,“ zaškerila sa, „tak sa spraví zoznam.“
„Súhlasím.“
Byla to polední přestávka a její spánek ve stínu stromu, zatímco sám žvýkal poslední zbytky oběda a pozoroval její tmavé kruhy pod očima. Byl to ten klidný čas, kdy jste zvláštně spokojení, i kdyby jen trošku, maličkatou trošku, a necítíte svoje temný démony, nelítají kolem vás, protože kolem vás hrají cvrčci a řvou ptáci, protože obilí je zlatý, někde v dálce bučí krávy a chvíli není co dělat, vánek čechrá vlasy a nikdo zbytečně neplká. Přesně takový čas. Natáhl se pro bandasku vychlazeného mléka a řádně se napil. Vrátila se mu tady chuť k jídlu. Práce a slunce a její pohrdající, tvrdé oči, kterým byl ukradený, tohle všechno konečně po dlouhý době dávalo smysl.
Neznámy spacifikoval obe ruky Inuzuke, ktorá len márne kopala nohami. Niečo ju omráčilo a hlava jej bezvládne padla do vankúša. Tiché dupoty sa rozľahli po jej koberci, snažiac sa dvihnúť na ne oči, jej vyschlo v krku. Tmavých tmavých postáv bolo toľko, že zaplnili celú izbu. Chcela skričať, no jej hlasivky neboli schopné vydať zvuk. Osoba tlačiaca ju do postele ju dusila mocnými rukami pod uzlinami. Panika naprosto všetko pohltila, keď sa Segawa hrdelne rozplakal. Vtedy vyvinula, až nepochopiteľnú silu a s vreskotom odtlačila votrelca. Kde sú všetci?
Prítmie v známom bare pôsobilo ukľudňujúco. Kožené sedačky dodávali veľkej miestnosti plnej ľudí luxusný nádych. Bolo narvané. Čašníci behali tam a späť s plnými tácňami. Žena si bezmyšlienkovite obzerala okolie. Hlavu nemala prázdnu tak, ako výraz. Čo je so Sasukem? Jeho hlboké oči a tmavé vlasy mala pred očami namiesto skupinky jouninov popíjajúcich čaj. Prečo sa neukázal? I keď tomu neverila, mala v tom skutočne prsty Sakura? Alebo sa chystal za ňou, ale ona ho prepadla?
Pětatřicátý díl – Šlechetné úmysly
„Dám vědět, jakmile od pátracího týmu obdržím hlášení,“ ujišťoval nás Gaara u hlavního východu ze Suny, který fungoval na principu obrovského otvoru ve vesnici po obvodu obehnané pískovci, za nimiž se rozprostírala širá poušť.
„Díky, příteli,“ ocenil jeho zodpovědný přístup Naruto. Následovalo vřelé potřesení rukou.
