Návrat bílého lva 13

Co to před chvílí mělo být? Ještě před hodinou dělal otec scény, že se mnou nebude v jedné místnosti, a teď mě tu objímá, a bije se do prsou, jak mě od malička vedl k tomu, abych se nebála jít za svými sny? Bylo mi z něj na zvracení. Musela jsem to jít někam vydýchat. Hiruzen se šel podívat, co dělají jeho rodiče a já se nenápadně vytratila ven, kde byl klid.
Vylezla jsem nahoru na skálu, do které byly vytesány obličeje Hokage a pokračovala do blízkého lesa. Ani jsem pořádně nevěděla, kam běžím, jenom jsem pořád pokračovala po lesní cestě, která se postupně zužovala, až z ní nezbylo víc, než pěšina.
Konečně jsem zastavila, zhluboka jsem vydýchávala dlouhý běh, a srovnávala si myšlenky v hlavě. Jak někdo může být takhle bezpáteřní? Jak někdo může takhle bezostyšně lhát, když celá vesnice ví, jak to bylo doopravdy? Kéž by mu za to Hokage-sama nařídil vykonat seppuku. Celé ty roky ponižování, a házení klacků pod nohy. Nechápu to, prostě to nechápu a nikdy nepochopím.
Najednou jsem si všimla, že za valem z keřů a stromů napravo ode mě se něco děje. Slyšela jsem nějaké rány, jako když kov naráží do dřeva. Našla jsem si v porostu díru, kterou bylo vidět na mýtinu, co se za ním rozprostírala, a podívala se, co se děje. Nebyl tam nikdo jiný než Hokageho syn, který vrhal shurikeny a kunaie proti terčům, které byly rozmístěny všude po okolních stromech.
Zrovna se připravoval na další sérii. Byla jsem z toho trochu zklamaná, čekala jsem, že přijde s nějakými zajímavými technikami hodu, které se používají pouze v jiných vesnicích, ale nic takového se nestalo, prostě jenom normálně házel nahodile po jednotlivých terčích, tu kunaiem, tu shurikenem, tu ve skoku, tu poslepu, maximálně přidal nějaké to salto, nebo otočku a sledovat to byla celkem dost nuda.
Potom se ale začalo dít něco divného. Začal koncentrovat čakru, a ta se kolem něj zformovala do podoby bílé aury. Tu potom, přenesl do kunaie, který držel v ruce. Bílý povlak, který se kolem kunaie vytvořil, nejdříve zmodral, a potom zčernal. V životě jsem takovou čakru neviděla, ale vypadala, že se formuje do podoby blesků. Přešlápla jsem si kousek doprava, abych líp viděla, ale v tom mi pod nohama hlasitě praskla větev. Kluk se otočil mým směrem.
„Co to má s očima?“ podivila jsem se, když se jeho podivné zorničky zabodly do těch mých.
„Co tady?… Do pr…!!!“ podíval se zpátky na kunai, který se mezitím rozpálil doběla a doslova mu vybouchl v ruce. Jeho úlomky se rozletěli do celého okolí a jeden z nich mě jenom těsně minul. Rozběhla jsem se směrem k nedalekému smrku, ke kterému exploze Hokageho syna odhodila. Je mrtvý!!! To alespoň byla moje první myšlenka, když jsem ho uviděla. Ležel tam nehybně zády opřený o strom, se střepinami zabodnutými po celém těle. Navíc celá pravá polovina těla byla těžce popálená, kromě ruky, která chyběla úplně, až na krátký pahýl vyčnívající z ramene, a její kusy se válely po celém okolí.
Ať už to bylo zápachem spáleného masa nebo pohledem na crčící krev, která se začala mísit se zemí, zvedl se mi žaludek. Jen tak tak jsem stihla popoběhnout pár kroků, abych nezvracela na jeho tělo. Celá jsem se rozklepala.
„Je mrtvej!!! Ku**a, on je mrtvej!!!“ znělo mi pořád v hlavě. Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem myslet, nemohla jsem nic. Čím dál víc jsem cítila, že ztrácím kontrolu nad svým tělem. Věděla jsem, že za chvíli omdlím.
Tu se kousek vedle mě ozval bolestivý vzdech… druhý… třetí… a další následovaly.
„On žije!!“ problesklo mi hlavou. „Sakra, co to děláš, Sien!“ ozvalo se ve mně v tu chvíli. „Jsi ninja, vždyť přece víš, co v takové situaci dělat.“ Zpomalila jsem dech a přebrala zpátky kontrolu nad svým tělem, potom jsem se vrátila zpět k raněnému.
Utrhla jsem rukáv ze svého kimona a obvázala s ním pahýl paže, abych alespoň částečně zastavila krvácení. Potom jsem z něj chtěla sundat zbytek jeho kimona a trika co měl pod ním, ale na několika místech bylo oblečení přiškvařené k jeho tělu, znovu se ozval můj žaludek, ale tentokrát jsem se dokázala ovládnout. Vzala jsem kunai co ležel kousek od nás, a odřezala oblečení, kolem seškvařených míst, potom jsem jeho cáry zahodila. Kůže pod ním byla zarudlá a plná puchýřů, kromě tkáně kolem míst, kde byly zapíchnuté úlomky kunaie, ta byla úplně černá.
Tohle nemůže přežít, pomyslela jsem si. „Ne!!! Dokud žije tak je naděje,“ ozval se znovu ten hlas uvnitř mě. Musím z něj dostat ty střepiny. Postupně jsem začala vytahovat jednu za druhou, krvácením v ranách jsem se nemusela zabývat, jelikož kousky kovu byly tak rozpálené, že je vypálily. Některé jsem nemohla vyndat, jelikož byli příliš hluboko, Na ty jsem použila jehlice, které až do teď drželi mé vlasy, s jejich pomocí se mi je podařilo vytáhnout. Nakonec jsem všechna popálená a poraněná místa obvázala cáry, které jsem natrhala z mého kimona.
„Ty jsi smrt?“ probodly mě opět ty podivné oči, když jsem dokončovala jeho ošetření.
To se mě trochu dotklo.
„Říká se, že je krásná, ale netušil jsem, že takhle,“ dodal.
Tím to trochu vylepšil. I když jsem ho neznala, měla jsem nepopsatelnou radost, že se probral k vědomí.
„Nejsem smrt. Naopak se tě před ní snažím zachránit,“ odpověděla jsem mu s úsměvem.
„Teď tě musím dostat do nemocnice,“ řekla jsem mu, když jsem dokončila jeho ošetření.
V tom jeho levá ruka chytila tu mou. „Nemocnici ne,“ řekl chladně.
„Musíš tam, jinak zemřeš,“ nechápala jsem jeho obavy.
„Neboj, on mě uzdraví,“ pokračoval stejným tónem.
Nejspíš byl v šoku.
„Nikdo tady není,“ snažila jsem se ho přesvědčit.
„Ale je! To že ho nevidíš, neznamená, že tady není,“ mluvil klidně.
„Mluvíš z cesty. Prostě tě odvedu do nemocnice a hotovo!“ odmítala jsem se s ním o tom bavit.
„Sundej ten obvaz!“ pokynul hlavou směrem k pahýlu své ruky.
„Nemůžu, to bys vykrvácel!“ zamítla jsem to.
Jenom zavrtěl hlavou a svou zdravou rukou si provizorní obvaz serval.
„Co to děláš?!“ Chtěla jsem ho zastavit, ale nestihla jsem to. Okamžitě jsem začala obvaz přidělávat zpět, když v tom jsem si všimla, že je rána zahojená dokonce mi přišlo, že snad ruka začala i dorůstat.
„Vidíš, říkal jsem ti to,“ zasmál se bolestivě, když viděl můj jemně řečeno udivený výraz.
„Kdo jsi?“ vypadlo ze mě nakonec.
„Jsem Klose,“ odpověděl. „Podal bych ti pravici, ale to bych jí nejdříve musel najít,“ pokusil se mě rozesmát. Nechápala jsem to, ještě před chvílí jsem nevěřila, že je možné, aby přežil, a teď se se mnou baví, jako kdyby se mu nic nestalo. I jeho popáleniny se začaly hojit.
„A kdo jsi ty?“ zeptal se mě.
„Co se tady stalo?“ vykřikl kousek za mnou neznámý hlas. Když jsem se otočila, stáli tam dva muži. Ten, co mluvil, byl Uchiha Kagami a vedle něj muž s dlouhými hnědými vlasy, kterého jsem neznala.
„Kagami-sensei, Hyrado-nichan! Trochu se mi zvrtla jedna technika. Jak jste mě našli?“
„Poslal nás tvůj otec. Vycítil velký výkyv tvé čakry, a přišlo mu, že s tebou není něco v pořádku. Co tě to napadlo? Trénovat takhle nebezpečnou techniku sám hluboko v lesích!“ pokáral ho Hnědovlasý muž, když začal prohlížet jeho rány.
„Jak vidíš tak jsem sám nebyl,“ ukázal raněný na mě.
Pohledy obou jouninů se zaměřili mým směrem.
„Měl bych jí vymazat paměť. Viděla toho až moc,“ řekl po chvíli Uchiha. Přičemž se v jeho očích objevil sharingan.
„Přestaň ji děsit, Kagami. Je z tátova týmu, ta nic neřekne,“ uklidňoval svého společníka Hyrada. „To tys ho ošetřila?“ zeptal se mě.
„Ano,“ odpověděla jsem nejistě.
„Dobrá práce, možná jsi mu zachránila život,“ pochválil mě. „Kde jsi se tohle naučila?“ pokračoval ve vyptávání.
„Ve škole, na kurzu první pomoci.“
Jounin se zamyslel.
„Stav se za mnou zítra odpoledne v nemocnici. Na recepci řekni, že tě čeká Senju Hyrada. To co jsi tu viděla, nesmíš nikdy nikomu říct! Ani rodině, ani nelepším přátelům, prostě se to nikdy nestalo. Jasný!?“
Přikývla jsem.
„Teď už se o něj postaráme, můžeš jít domů,“ propustil mě.
Nechápala jsem, co to všechno znamená, ale poděkovala jsem a chtěla odejít.
„Tak to ani náhodou,“ zastavil mě Kagami-sama. „Podívej se, jak vypadá, to jí rovnou můžeme pověsit kolem krku ceduli: „Zeptej se mě, co jsem dělala dnes v noci,“ narazil na moje roztrhané oblečení, a fakt, že jsem byla celá od krve.
„Půjdeš teď se mnou,“ pronesl.
„Kagami…“ chtěl mu do toho vstoupit Hyrada.
„Nepleť se do toho Hyrado,“ zavrčel na něj Uchiha „Jsi tady, aby ses postaral o Kloseho, tak to taky udělej a odnes ho domů“ vypadal strašidelně.
„Co se týká tebe! U mě doma se umyješ, a potom ti seženeme nějaké šaty a historku, proč jsi odešla z oslavy, a už se na ní nevrátila,“ hypnotizoval mě svým sharinganem.
Druhý z ninjů zatím zvedl Hokageho syna, a chtěl s ním odejít.
„Počkej chvíli nichan,“ zastavil ho raněný. „Jak se jmenuješ? Chci vědět jméno své zachránkyně.“ Podíval se na mě.
„Jsem… víš co?“ napadlo mě. „Dnešek se vlastně nikdy nestal, takže jsme se vlastně nikdy nepotkali, což znamená, že bys neměl znát mé jméno. Až se uzdravíš, najdi si mě, a řeknu ti ho.“ Usmála jsem se na něj.
„A jak tě najdu, když neznám tvé jméno?“ vyptával se.
„Konoha není tak velká, a syna Hokageho taková maličkost určitě nezastaví,“ odpověděla jsem
„Tak dobře, prozatím ti budu říkat třeba…“ Podíval se na zbytky z mého kimona. „Třeba Sakuro,“ opětoval mi úsměv.

…

„Když jsem viděl, v jakém stavu Hyrada přinesl Kloseho, okamžitě jsem oslavu ukončil. Naštěstí už se tak jako tak chýlila ke konci, takže to nebylo až tak podezřelé.
S bratrem a Idarym, jsme seděli v obýváku na sedačce, a čekali na zprávy, zatímco Hyrada nahoře Kloseho ošetřoval. Byl jsem ještě pořád trochu v šoku. Popáleniny druhého a třetího stupně, utržená ruka, tělo prošpikované bodnými ranami. Už jsem viděl spoustu lidí v takovém stavu, a žádný z nich se nedožil dalších několika minut. Od chvíle co Klose odešel z oslavy, jsem sledoval jeho čakru, když potom najednou z ničeho nic zmizela, dostal jsem strach z nejhoršího. Jak se mohl takhle zřídit?
Po chvíli přišli z kuchyně Asuma s Mito. Vyšší z dvojice nesl v jedné ruce tác s panáky a v druhé lahev s nějakou pálenkou.
„Myslíš, že je dobrý nápad teď chlastat?“ pokáral Yamanaka Sarutobiho.
„Myslíš, že je lepší tu sedět a utápět se v myšlenkách na nejhorší?“ odpověděl Asuma. Potom zuby vytáhl z lahve korkový špunt a vyplivl ho na prosklený oválný stolek uprostřed sezení skládajícího se ze dvou sedaček a dvou křesel. „To se radši ožeru jako prase,“. Demonstrativně se z lahve napil. „Podle mě jsou zprávy, které by člověk neměl slyšet střízlivej,“ dodal, podávajíce mi lahev. Chvilku jsem váhal, potom jsem ji od něj vzal a napil se taky. Skleničky nikdo z nás nepotřeboval. Lahev jsme prostě nechali kolovat dokola.
„Na zdraví Malého lva!“ pronesl Asuma když se mu lahev opět vrátila. „No myslím, že jedna flaška nám stačit nebude,“ doplnil, když zjistil, že se mu lahev vrátila ze dvou třetin prázdná.
„Jak jsi to mohl dopustit, Tobiramo?!“ obořila se na mě z ničeho nic Mito. „Věděl jsi, kam jde, a nechal si ho jít samotného, měl si ho zastavit,“ syčela na mě naštvaně.
„Tobirama za nic nemůže, lásko,“ uklidňoval jí bratr. „Klose už je plnohodnotný shinobi, sám zodpovídá za své chování,“ bránil mě.
„Jak můžeš něco takového říct? Vždyť je to ještě dítě!“ podívala se nevěřícně na svého manžela.
„Mito mi jeho letech…“ začal Asuma.
„Já vím, vy v jeho letech jste o život bojovali každý den, taky jste jeden větší magor než druhej,“ zpražila nelítostným pohledem vůdce klanu Sarutobi a vytrhla mu z rukou zbytek pálenky. „Nezaložili jste Listovou právě proto, aby děti jako on nemuseli dělat to co vy?“ Dopila zbytek lahve.
„Mito, přeháníš, podle toho co víme, tak to byla nehoda, která se mohla stát klidně, i kdyby s ním byl kdokoliv z nás.“ Uklidňoval jsem ji.
Její vražedný pohled se obrátil proti mně.
„Neboj, Mito, bude v pořádku. Tím jsem si jistý,“ zapojil se do debaty Idary
„Možná bych mohl být taky, kdybys mi říkal všechno,“ zaměřil jsem pro změnu já svůj naštvaný pohled na něj.
„Říkám ti všechno důležité,“ bránil se.
„Takže to, že se pokusili zavraždit mého syna, důležité není?“
V místnosti se rozhostilo ticho.
„Kdo ti to řekl?“ Zeptal se vážným hlasem.
„Sám Klose.“
„Tobiramo, tohle není vhodná doba ani místo,“ umírňoval mě bratr.
„Tys to věděl?“ překvapilo mě.
„Ano,“ přiznal bratr.
„Kdo všechno to ví?“ podíval jsem se zpět na Idaryho.
„Kromě nás, také Kagami a Shikaharu.“
„Jak jste mi to mohli neříct? Jsem Hokage!! Co víc, jsem jeho otec, sakra!!!“
„Právě! Jsi Hokage, A! Jeho otec,“ konstatoval Idary
„Já to nechápu, Hashiramo, o co jde?“ ptala se zmateně Mito.
„Jde o to, Mito, že v Oblačné se Kloseho pokusili zavraždit a tvému manželovi a ostatním to nepřišlo jako dost důležitá informace, aby to řekli Hokagemu. Co dalšího nepodstatného ještě nevím? Nejsme náhodou s někým ve válce?“ zuřil jsem.
„Jenom jsme dělali svojí práci. Ty sám si Hashiramovi neříkal spoustu věcí, když byl Hokage,“ postavil se mi velitel Anbu.
„To bylo něco jiného, Hashirama byl a je neřízená střela,“ smetl jsem argument ze stolu.
„Vyvolal jsi Devítiocasého uprostřed vesnice!“ křičel na mě. „Tobiramo, nechci tě soudit, sám nevím, jak bych se na tvém místě zachoval, ale mým úkolem je chránit vesnici před všemi hrozbami, i když je tou hrozbou sám Hokage, a potom co jsi udělal před dvěma lety, se nedalo spolehnout na to, že se zachováš rozumě. Tak když mi tohle přišlo na stůl, kontaktoval jsem nejdříve Kagamiho a Shikahara, abychom vymysleli, jak ti to co nejlépe podat, ale nakonec jsme se rozhodli, že ti to radši neřekneme. Hashirama s Asumou se k tomu připletli náhodou.“
„Počkej! Já o tom dneska slyším poprvé,“ zarazil ho druhý jmenovaný.
„Neslyšíš, jenom si byl tak na šrot, že si to jsi to do druhého dne zapomněl, za což jsme byli všichni rádi,“ opravil ho Idary. „Hashirama ti to chtěl říct, ale nakonec jsme ho přesvědčili, ať to nedělá,“ obrátil se zpět na mě.
„Řekni sám, bratře, jak bys reagoval, kdybychom ti před rokem a půl řekli, že se Kloseho pokusili zavraždit.“
„Našel bych zabijáka, zjistil, kdo ho najal, a potom po něm šel.“
„A kdybys od něj zjistil, že to byl rozkaz ze shora, že ho možná poslal sám Raikage. Jak by ses zachoval? Jako Hokage, nebo jako Kloseho otec?“ tlačil na mě šéf Anbu.
Tahle informace mi vyrazila dech. V tu chvíli jsem nevěděl jsem co odpovědět, ani Co bych vlastně udělal? Cítil jsem jenom obrovský vztek na všechny kolem mě, Jak mě mohli takhle zradit? Vždycky jsem zájmy vesnice stavěl na první místo, a místo důvěry se mnou zacházejí jako s nekompetentním hlupákem. V tu chvíli jsem měl sto chutí Idaryho okamžitě odvolat.
Naštěstí se zrovna v tu chvíli ozvaly na schodech kroky Hyrady. Potom už mě zajímalo jenom jedno.
„Jak mu je?“ předběhla mě s otázkou Mito.
„No...“ začal Hyrada „Přežije, ale zřídil se teda parádně,“ konstatoval.
…
V noci jsem nespal. Celou jsem ji strávil v Kloseho pokoji a čekal, jestli se probere z umělého spánku, do kterého ho uvedl Hyrada. Věděl jsem, že bych se měl před nadcházejícím jednáním prospat, ale taky jsem si byl jistý, že bych vzhledem k situaci stejně neusnul. Moji postel místo mě využil Hyrada, aby byl pro jistotu na blízku, i když podle toho co jsem slyšel a potom i viděl, nejspíš už nebudou jeho služby potřeba.
Kloseho regenerační schopnosti jsou úžasné. Čakra schopná léčit tělesná zranění je velmi vzácná. Vlastně jediný člověk, u kterého jsem viděl tuhle schopnost v akci, je můj bratr. Podobné schopnosti prý získávají i jinchuriky, když jsou do nich zapečetěni démoni, a díky Shishimu je získal i Klose. Během noci postupně mizela všechna jeho zranění, a dokonce mu znova narostla jeho pravá ruka.
„Nevím, jestli mě slyšíš Shishi, ale děkuji ti. Děkuji ti, že chráníš mého syna, nevím, co bych si bez něj počal,“ pronesl jsem, když už bylo jasné, že Klose vyjde ze svého večerního incidentu bez škrábnutí. Odpovědi se mi nedostalo, ale já ji ani nečekal.
Asi ve tři ráno se v pokoji zjevil Hashirama.
„Jestli jsi mi přišel říct, abych si šel lehnout, tak se nenamáhej,“ zastavil jsem ho, ještě než něco řekl.
„Neboj, vím, že bys teď neusnul, ani kdybys chtěl. Mě to taky nejde,“ posadil se do křesla v rohu pokoje.
„Od kdy ty trpíš nespavosti?“ podivil jsem se.
„Čas lidi mění,“ pokrčil rameny „Zestárl jsem a změkl. Přemýšlím o věcech, které mi dříve byli ukradené, a mám strach z těch, kterým jsem se dříve smál. Jo, a taky by jsi už vážně měl vyměnit matrace v pokoji pro hosty, jestli chceš, aby se z nich ještě ráno lidi zvedli.“
„Zapíšu si to na seznam,“ zamručel jsem. „Tak proč jsi tady?“
„Přišel jsem ti pomoct,“ řekl důležitě.
„S čím?“ zpozorněl jsem.
„S přípravou na zítřek přece,“ ukázal mi desky, které si nesl v podpaží.
„Víš snad ještě něco, co jste mi s jste mi měli říct, a neřekli?“ řekl jsem podezíravě.
„O ničem nevím,“ pokrčil rameny.
„Zatracený Idary,“ ulevil jsem si.
„Nebuď na něj naštvaný. Je mi líto, že jsme ti nic neřekli, ale mysleli jsme to dobře,“ omlouval se.
„A víš, k čemu mi to je?“ zavrčel jsem.
„Měli jsme o tebe starost,“ ignoroval mou podrážděnost. „Od Momoiny smrti jsi, skoro nejedl a nespal, a neustále jsi jenom pracoval a odmítal jakoukoliv pomoc. Jenom jsme chtěli, aby toho na tebe nebylo moc. Báli jsme se, že překročíš své limity a vyhoříš, a to bylo to poslední, co by vesnice potřebovala. Proto jsme udělali rozhodnutí, že ti naložíme jenom tolik, kolik sneseš,“ vysvětloval mi.
„Upřímně, co jste si mysleli, že udělám?“
„V nejhorším? Že vypovíš smlouvy a budeš chtít přivést Kloseho zpět do vesnice.“
„Tak by se žádný rozumný člověk nezachoval.“
„To ne, ale starostlivý otec v zármutku ano.“
„Myslíš, že bych kvůli tomu začal válku?“
„Já ne.“
„Tak kdo?“ tlačil jsem na bratra.
„Ten kdo, vždy počítá s tím nejhorším.“
„Kagami!“ vystřelilo ze mě.
„To tys ho naučil takhle myslet,“
„Takže za to můžu já?“ zasyčel jsem.
„Svým způsobem jo,“ zasmál se. „Ale neměj o něm zlé mínění. Jenom jsme nechtěli ztratit toho nejlepšího.“
„Teď mi jenom mažeš med kolem pusy.“
„Tak ho slízni, než přiletí včely,“ znova se zasmál.
„Tak mi teda řekni co bych měl dělat,“ řekl jsem už méně naštvaně.
„No… pro začátek by jsi mohl vyslechnout, co ti chci říct.“
„O co jde?“
„O Muua. Ty jsi si toho nevšiml, jelikož jsi měl plnou hlavu Kloseho, ale hned jak dorazil, něco mi na něm nehrálo. Od tvého syna vím, že šli jinou trasou, než cestuje Tsuchikage obvykle, aby se vyhnuli všem potenciálně nebezpečným místům. Navíc i dole u brány celou dobu těkal očima, jako kdyby čekal, že se na něj každou chvíli někdo vrhne. Vůbec nevnímal, co jsi mu říkal, což mi potvrdila jeho nulová reakce, na můj, mimochodem velmi dobrý, vtip. Dokonce i na oslavu si s sebou vzal ochranku. A já se ptám, pokud je tu někdo, nebo něco tak strašlivého, že se toho bojí někdo jako Muu, neměli bychom se toho bát taky?“ ukončil svůj monolog.
Když o tom bratr mluvil, uvědomil jsem si, že má možná pravdu, Tsuchikage byl opravdu celý den roztěkaný, Na oslavě byl jenom chvíli, a v podstatě nepromluvil, i z oficiálního přivítání zmizel, jak nejrychleji mohl.
„Za prvé, ten vtip byl strašnej,“ promluvil jsem po chvíli. „Za druhé kladeš správné otázky, ale špatnému člověku. Nevím proč je takový, ale může to být také jenom přehnaná opatrnost kvůli smrti Rinneho. Ale uznávám, že to je divné. Každopádně bychom teď měli být na pozoru, pokusím se zítra něco zjistit, ale pochybuji, že se mi Muu svěří.“ Ukončil jsem naší debatu.
„Zdá se mi to, nebo Klose má o jednu ruku víc, než když ho přinesli?“ zeptal se, udiveně s pohledem na Kloseho postel.
„Jak už jsem říkal, Shishi dělá svou práci dobře,“ podíval jsem se stejným směrem. „A nejenom on, poděkuj za mě té dívce, co mu pomohla.“
„Jmenuje se Sien.“
„Já vím. Sien Senju. Jablko nemohlo dopadnout dál od stromu.“
„I křivý, rozeklaný strom může rodit sladká jablka.“
„To je taky jediný důvod, proč ho zatím nepokácím.“
„Tak co s ním uděláš? Myslím Hyrakua. dnešek mu nemůže jenom tak projít, na to mám svou žačku až moc rád.“
Po dnešním představení, jsem chtěl Hirakua nemilosrdně vyhodit pro ztrátu důvěry. Což by znamenalo vystavit obrovské hanbě nejenom jej, ale také celou jeho rodinu, té jsem ale ublížit nechtěl. Opravdový ninja by v takové situaci spáchal seppuku, ale pochybuji, že by toho zoufalce něco takového napadlo. Nakonec jsem vymyslel něco lepšího.
„No, když je to teď takový propagátor Kunoichi, myslím, že bychom toho měli využít, a poskytnout ho Raikagemu, jako konzultanta na tuto problematiku. Chtějí přece začít s náborem dívek nebo ne?“ usmál jsem se na bratra.
Bratr se začal hlasitě smát, po chvíli si to ale uvědomil a svůj projev ztišil. Klose ale v klidu dál spal.
„No tak ten se zblázní, až to zjistí?“ řekl, když se konečně přestal chechtat. „Mám k tomu jenom jednu otázku. Raikagemu se mstíš za co?“
…
Budík mě vzbudil nemilosrdně už v šest ráno, což byl obvyklý čas, kdy vstávám, abych stihla sraz s týmem na tréninkovém hřišti. Když jsem se pozdravila s cizí holkou, co na mě vykoukla z koupelnového zrcadla, začala jsem přemýšlet nad tím, jestli se včerejšek vážně stal, nebo jestli to byl jenom šílený sen. Nakonec jsem se rozhodla, že asi nebyl. Když jsem odházela, pořád ještě všichni spali, i přesto ale na jídelním stole ležela taška s jídlem pro tři lidi. A na ní lístek s nápisem „Dobrou chuť mé nejmilovanější holčičce,“ psaný matčiným písmem.
Na místě srazu už čekal Danzou. S Hiruzenem jsme přišli v podstatě současně. Potom nám nezbylo, než počkat na Hashiramu-senseie, vlastně teda na jeho klon, jelikož on sám chodil na naše ranní srazy zřídka kdy.
Naší dnešní misi bylo úkolem zajistit zásobování ninjů na několika stanovištích v blízkém okolí vesnice. Což v praxi znamenalo, že jsme jim celé ráno a dopoledne, roznášeli jídlo a někdy i vybavení. Takže další nudná, a bezvýznamná mise, kterou by mohl obstarat kdokoliv bez jakýchkoliv speciálních dovedností. Jedinou výhodou bylo, že potom co jsme všechno roznesli, nám speciální jonin co měl na starosti proviant, schoval tři porce oběda navíc.
Po obědě, který nebyl špatný, ale ani nijak zvlášť dobrý, jsme dostali rozchod, s tím, že jsme se v 15:00 měli sejít ke společnému odpolednímu tréninku. Kluci šli napřed, podívat se, jak trénují ostatní, a já vyrazila rovnou do nemocnice.
Postarší žena na recepci mi oznámila, že Vedoucímu lékařovi Hyradovi-sama začíná služba až za půl hodiny, přičemž si postěžovala, jak je to možné, že o mně nic neví, a že už ji nebaví, jak jí z toho tady kdejaký doktůrek dělá holubník. Nakonec ale souhlasila, že na něj můžu počkat před jeho pracovnou v prvním patře.
Čekala jsem jenom chvíli. Asi po deseti minutách se na chodbě objevil také Hyrada-sama, který mě hned pozval do své kanceláře.
„Tak jak jsi se vyspala?“ řekl, když jsme si každý sedli z jedné strany jeho pracovního stolu.
„Dobře,“ zalhala jsem.
„Nelži mi,“ řekl přísně.
„Dobře, tak teda strašně, dlouho jsem nemohla usnout a musela jsem stávat brzo ráno kvůli misi.“
„Nespavost je po takovém zážitku normální. Za to může adrenalin, také jsi ještě mohla být trochu v šoku,“ vysvětloval mi.
„Co Kagami? Nevystrašil tě moc?“ pokračoval ve výslechu.
„Nejdříve jsem se ho trochu bála.“ Strašně moc. Když jsme zůstali sami, myslela jsem si, že se z toho lesa už nedostanu živá. „Ale nakonec na ke mně byl celkem milý.“ Nebyl. Pořád mi rozkazoval, a neustále mi opakoval, že trestem za vyzrazení přísně tajné informace je smrt. Když jsem mu vyprávěla, co se stalo, měla jsem pocit, že mě jeho sharingan spálí na popel. Nakonec mi řekl, že mám zůstat u verze s naštváním na otce, přičemž šaty jsem si roztrhala při svém nočním tréninku v lese. Potom, když jsem se u něj doma umyla, dal mi staré nepadnoucí kimono, které mi ještě ke všemu bylo velké, a vyhodil mě ven.
„O tom dost pochybuji, ale za svůj strach se stydět nemusíš. Když na to přijde, dokáže Kagami vyděsit i ty nejotrlejší shinobi. Takže mu to moc nezazlívej, jenom si tě testoval,“ uklidňoval mě, když viděl, že při pomyšlení na Uchihu se celá klepu. Tak to by mě zajímalo, jestli jsem testem prošla, problesklo mi hlavou. „Ve skutečnosti je ti stejně jako já, vděčný, že jsi Klosemu pomohla,“ usmál se na mě mile. „Mimochodem, je to příjemný pocit vědět, že jsi někomu zachránila život, že?“
„Na jednu stranu jsem hrozně šťastná, že se mi to podařilo, na druhou pořád vlastně nechápu, co se včera stalo a nemůžu o tom přestat přemýšlet. Když jsem ho po tom výbuchu viděla, přísahala bych, že byl už mrtvý,“ Odpověla jsem nechapavě.
„Víš...“ zarazil se. „ Kloseho čakra je velice unikátní, a má vlastnosti, o kterých se obyčejným shinobi ani nezdá.“
„Stejně jako váš otec?“
„Přesně tak. Takové vysvětlení ti prozatím bude muset stačit,“
„Ale…“ chtěla jsem se dál vyptávat.
„Řekl jsem dost!“ zastavil mě důrazně. „Teď proč jsem tě sem pozval,“ změnil téma. „Musím uznat, že na laika jsi odvedla dost dobrou práci, ale! Na druhou stranu pořád nedostatečnou,“ pokračoval přísným tónem. „Než jsi obvázala jeho tělo, nevyčistila jsi jeho rány pořádně, takže kdyby se to samé stalo na nepřátelském území, kam bych za vámi nemohl dostat, mohla by se do nich dostat infekce. A kdyby ho nezabila ona, tak ty dva úlomky kunaie co jsi nechala v jeho těle, by to určitě dokázaly,“ káral mě, Jeho slova se mě dost dotkly. Proč mi tohle říká? To mi chce dokázat, že jsem ve skutečnosti nikomu nepomohla? Najednou mi bylo zase na nic.
„Hlavu vzhůru!“ povzbudil mě. „Neříkám to proto, že bych tě chtěl ponižovat, nebo znechucovat, ale jako medičce se ti tyhle věci prostě nebudou moci stávat, Ber to jako naší první společnou lekci.“
„Cože?!!!“ vykulila jsem oči.
„Už jsem to probral s otcem, tvým mistrem. Tvůj bojový výcvik povede dál on, ale k tomu ti přibude ještě výcvik medika, o který se postarám já,“ ignoroval můj výlev. „Samozřejmě pokud s tím souhlasíš,“ usmál se na mě.
Nemohla jsem tomu uvěřit… Já a medik?
„Souhlasím… Velmi ráda souhlasím, Hyrado-sama,“ odpověděla jsem nadšeně.
„V tom případě mi ode dneška říkej Hyrado-sensei,“ smál se na mě můj nový mistr.