Návrat bílého lva 14

Jednání mezi Kage začalo přesně v jedenáct v jednací síní budovy Hokageho. Nejdříve jsme mezi sebou přivítali Druhého Tsuchikageho a zapálili vonnou tyčinku za jeho předchůdce. Pozorně jsem Muua pozoroval a nebyl jsem sám. Zdálo se, že také ostatní Kage byli znepokojeni jeho chováním.
„Nyní bych rád přistoupil k věcné části jednání. Doufám, že dopadnou k spokojenosti všech pěti národů,“ začal Shikaharu, který byl moderátorem zasedání. „Je zvykem tuto část zahájit shrnutím pokroků ve výcviku Shishi Kloseho.“
Všichni jsme se podívali směrem k Tsuchikagemu. Čekali jsme totiž, že si vezme slovo, aby nám podal zprávu o pokračování a ukončení výcviku, ten jen mlčel a čekal, dokud k němu nepřišel malinkatý ninja s velkým pihovatým nosem a nepošeptal mu něco do ucha. Poté konečně začal.
„Pokud budou ostatní Kage souhlasit, rád bych se ujal slova. Shishi k dnešnímu dni dokáže ovládat jutsu všech pěti elementů, z toho dva na vysoké úrovni, dva na střední a jeden na základní. Z nějakého důvodu totiž chlapec není schopen ovládnout složitější techniky větrného živlu, a to ani po použití Shishiho čakry. Naopak zejména jeho vodní techniky jsou vzhledem k jeho věku na výjimečně vysoké úrovni. Pracovali jsme u něj zejména na zvýšení výdrže, aby zvládal i dlouhé souboje, a pokročilé schopnosti maskování, a to jak jeho vzhledu, tak jeho čakry. Také se za pobyt u nás velmi zlepšil v používání technik živlu země,“ začal se zprávou.
„A co ovládání Shishiho čakry, jak jste pokročili s tím?" zeptal se nedočkavě Kazekage.
„To už je horší. Klose Shishiho čakru používat dokáže, ale pouze v omezeném množství. Zdá se, že jejímu rozsáhlejšímu užití mu brání limity jeho vlastního těla. I tak se ale jeho síla při jejím využití minimálně zdvojnásobí, nemluvě o regeneračních schopnostech. Navíc to vypadá, že jak chlapec roste a sílí, roste také množství démonovi čakry, které dokáže využít,“ odpověděl v celku klidně dotazovaný.
„A my pořád neznáme způsob, jak ho zničit,“ posteskl si Kazekage.
Trochu to ve mně cuklo. Nesnáším tohle téma, i když uznávám, že je potřeba ho řešit.
„Mluvte za sebe, Kazekage-sama. Konvenční pečetící techniky démon sice prorazí, věříme ale, že v případě nouze lze proti němu využít techniky prachu,“ odpověděl Muu.
„Věříte? Takže nevíte,“ přisadil si Raikage, který byl v tomto bodě vždy až podezřele sebevědomý. Jako kdyby si byl jistý, že právě on má v rukávu techniku či zbraň schopnou monstrum zastavit.
„Jediný způsob, jak se o tom přesvědčit, by bylo vyzkoušet to, ale potom už by žádný Shishi nebyl. A u nás se děti zabíjet nepokoušíme, Raikage-sama,“ vrátil úder zástupce Země Země.
„Dost pochybuji, že zrovna vy v tomhle máte nějaké hranice, Tsuchikage-sama,“ zavrčel na svůj protějšek vůdce Oblačné. Snad to ten blázen nechce vytahovat.
„Naznačujete snad něco, Raikage,“ postavil se muž připomínající spíše mumii než člověka.
To, že je Raikage horká hlava, každý ví, ale proč se tak jednoduše nechával Muu vyprovokovat, mi bylo záhadou.
„Bratře, kvůli tomu tu nejsme,“ vložil se do toho Akyra.
„Ticho, Akyro! Máme právo to vědět. Tsuchikage, jak to bylo se smrtí vašeho předchůdce? A nepokoušejte se nám lhát, víme toho dost na to, abychom si nenechali věšet bulíky na nos,“ nenechal se zastavit Raikage, a stejně jako před chvíli vůdce Kamenné se i on zvedl za židle.
Pohledy všech přítomných se obrátili na dva shinobi, se kterými lomcoval vztek. I když rysy obou tváří byli rozdílné, tak zpráva, kterou jejich pohledy vysílaly, byla jasná, že tito muži jsou odhodlaní stát si za svým až do konce.
„Do interních věcí mé vesnice vám nic není, Raikage. Já se vás také nevyptávám, jak jste pokročili s hledáním muže, který se pokusil zabít Shishiho,“ zasyčel Tsuchikage.
„Velectění pánové! Musím vás požádat, abyste se uklidnili,“ pokusil se mezi ně vstoupit Shikaharu. „Předmětem těchto jednání nemají a nesmějí být osobní spory. Důvěra je základním stavebním kamenem každého spojenectví. S ní stojí a také padá. Zapomněli jste snad, do jaké situace se dostalo pět národů, když si posledně přestali důvěřovat? Proto vás žádám, respektujte pravidla jednání, a dohody, které jste mezi sebou uzavřeli,“ uklidňoval oba Kage. Ti ale na jeho slova nereagovali.
„Shikaharu-san má pravdu. Nikdo z nás nebyl ani u jedné ze zmiňovaných událostí. Nechme proto jejich posouzení na vyšetřovacích týmech a nezávislých soudech,“ přidal se Mizukage. Jeho slova o nezávislých soudech mě pobavila.
Kazekage jako jediný spokojeně seděl ve svém křesle a pozoroval celou situaci, bylo jasné, že se mezi ty dva blázny nemá v plánu míchat, a dokonce to vypadalo, že se celou scénou dobře baví.
„Tak dost!“ došla mi nakonec trpělivost. „Tato místnost je určena k dialogu, ne k boji. To si vážně myslíte, že je hodno našich úřadů, abychom se tu navzájem obviňovali a pokřikovali na sebe jako malé uražené děti!? Raikage! Vaše prudkost už jednou málem způsobila válku, to jste se opravdu vůbec nepoučil? Tsuchikage! Vaše chování je podivné od té doby. co jste dorazil do Konohy, a pokud chcete naší důvěru, musíte odpovídat na naše otázky, ať jsou pro vás sebevíce nepříjemné. Jak říkal Shikaharu, pokud máme spolupracovat, musíme si věřit, pro mě za mě nám třeba řekněte, že to udělal prvního kuchař, ale něco nám říct musíte,“ vyzval jsem oba.
Následující minutu by se napětí v místnosti dalo krájet. Bylo zde takové ticho, že byl slyšet i řev dětí z nedalekého dětského hříště. Jako první povolil Raikage.
„Dobře, Tsuchikage, nechte si svá tajemství, ale říkám rovnou, že jste si mou důvěru nezískal,“ zavrčel nevrle na svůj protějšek z Kamenné a posadil se.
„Děkuji, Raikage-sama, že respektujete naše soukromí,“ zasyčel Tsuchikage a udělal to samé. „Chápu vaši nedůvěru, pánové, ale musíte pochopit, že toto je velmi delikátní situace, a jedná se čistě o věc mé vesnice, a ani já nemám právo bez svolení rady vyzrazovat přísně tajné informace. Mohu vás ale ubezpečit, že vše je pečlivě vyšetřováno, a pokud, opakuji pokud!!! Byla Tsuchikageho smrt způsobena cizím zaviněním, tak dotyčný neunikne trestu,“ prohlásil k nám všem.
"No, víc toho z vás asi nedostaneme," uchechtl se Kazekage.
„Děkuji, pánové, oba jste ukázali, jak velkými muži jste,“ pochválil je Nara, kterému se viditelně ulevilo. „Nyní bych se rád vrátil k tématu…“

…

Klose se z umělého spánku probral po třech dnech. A hned byl plný energie. Hodně se zajímal o sjezd Kage, zejména o to, jaký bude jeho další osud.
„S ostatními Kage jsme se zatím shodli na tom, že až do Chuninských zkoušek zůstaneš v Listové,“ řekl jsem mu, když se začal vyptávat.
„To je ale už za půl roku!“ skočil mi nešťastně do řeči.
„Ano, ale to není všechno, podařilo se mi prosadit, že po skončení zkoušky dostaneš své vlastní sídlo. Nebude to zadarmo, ale myslím, že dokážu ostatní Kage přemluvit k tomu, aby ti dovolili vybrat si místo tvého budoucího pobytu.“
„Takže budu moci zůstat v Konoze?“ zeptal se opatrně, jako kdyby se bál mé odpovědi.
„Pokud si to budeš přát,“ odpověděl jsem spokojeně.
„Ano!!!“ zaradoval se vítězně, až málem spadl ze své postele, ve které mu Hyrada nařídil ještě pár dní zůstat.
„To ale neznamená, že budeš mít méně povinností, pořád budeš dítětem pěti vesnic a Shishi Klosem, takže nejspíš budeš hodně cestovat a plnit mise, které ti Kage vyberou. Nikdy nebudeš obyčejným shinobi z Listové,“ klidnil jsem jeho nadšení.
„Potom ani netoužím. Hlavně že budu moci zůstat tady,“ řekl spokojeně.
Alespoň doufám, že se mi to podaří. Už dlouho jsem nezažil tolik nedůvěry a nevraživosti mezi jednotlivými Kage. Snad Chuninské zkoušky všem pomohou upustit trochu páry. Navíc Mizukage mi po jednání sdělil, že toto byl jeho poslední sjezd, jelikož ve své funkci končí. To znamená, že odejde nejumírněnější hlas ze všech. Můžu jenom doufat, že jeho nástupce nebude mít potřebu na příštím sjezdu demonstrovat svoji sílu.
„Tati?“ oslovil mě zase po chvíli. Když jsem četl zrovna zprávy o misích našich týmů.
„Ano?“ zamručel jsem nepřítomně.
„Víš, když mě Hyrada-nichan a Kagami-sensei našli v tom lese. Byla tam se mnou nějaká dívka?“ začal.
„Myslíš ta záhadná Sakura, jejíž jméno jsi opakoval ze spaní.“
Klose zrudl ve tváři. Hyrada mi říkal, že se Klosemu jeho zachránkyně zalíbila.
„T…To ne! To… jsi si vymyslel,“ vykoktal ze sebe.
„A jak bych jinak asi znal to jméno,“ trápil jsem ho.
„T…to je jedno! Pprrostě ne!“ bránilo se rudé rajče.
„Tak dobře,“ zasmál jsem se lehce.
„Každopádně nevěděl jsem, jestli jsem si jí nevymyslel,“ pokračoval, když se zase vzpamatoval. „A tati… Nevíš náhodou, jak se opravdu jmenuje?“
„Takhle to nefunguje, chlapče. Pokud vím, máš jí najít, a potom se dovíš její jméno. Takže se snaž a žádné podvody. Ber to třeba jako svou první misi v Konoze,“ pokrčil jsem nezaujatě rameny. Klidně bych mu Sienino jméno řekl, ale takhle ho alespoň na nějaký čas zabavím a nebude vymýšlet blbosti, při kterých by se mohl zabít.
„No jo,“ řekl zklamaně, a zavrtal se hluboko pod peřinu.

…
Od mé první schůzky s Hyradou-senseiem už uplynulo 14 dní a každý z nich byl dost náročný. Hned první mi můj nový sensei dal několik knih, které jsem měla co nejdříve přečíst, navíc kvůli blížící se Chuninské zkoušce byly naše tréninky s Hashiramou-senseiem čím dál náročnější. Takže mé dny vypadaly asi nějak takto, v sedm ráno na sraz, dopoledne plnění mise nebo trénink, oběd, odpolední trénink, večeře a potom čtení medických knížek, dokud jsem neusnula. Po několika takových dnech jsem se proklínala, že jsem na nabídku stát se lékařským ninjou kývla. Měla jsem pocit, že furt jenom čtu. Četla jsem po cestě na trénink, při jídle, během pauzy po obědě, a co už byl vrchol všeho, četla jsem dokonce i ve svých snech.
Alespoň že doma byl teď klid. Hokage-sama poslal otce na nějakou dlouhodobou misi mimo vesnici. Víc nám o tom otec neřekl, jelikož je to prý přísně tajné, ale mě to ani nezajímalo. Hlavně že vypadnul a já mohla konečně alespoň trochu dýchat. I tak jsem ale doma moc času netrávila. I když tam nebyl On, tak se jsem se tam necítila dobře, a myslím, že už ani nikdy nebudu. Většinu svého volného času jsem trávila, pokud jsem zrovna nečetla nějakou medickou knihu, s Hiruzenem a Danzouem. Mám totiž pocit, že to jsou jedni z mála lidí ve vesnici, co mě opravdu uznávají a berou takovou, jaká jsem. A i když je Danzou odtažitý a většinu času protivný až nesnesitelný, nikdy se nade mě nepovyšoval, a toho si na něm cením.
„Sien?“ promluvil na mě jednou při obědě v naší oblíbené restauraci Hiruzen.
„Hmm,“ vydala jsem nepřítomný zvuk.
„Nemyslíš, že to s tím studiem na medika bereš až moc vážně?“ snažil se mluvit uklidňujícím tónem.
„Co?“ zpozorněla jsem.
„No… jestli to s tím čtením nepřeháníš?“ nasadil starostlivý výraz.
„Neboj, zvládám to dobře, nemusíš se o mě bát,“ věnovala jsem mu rychlý úsměv, a vrátila se ke čtení.
„Já jenom,“ nenechal se odbít.
„Co zase!“ houkla jsem na něj otráveně zpoza knihy.
„Právě sis pocukrovala nudle a osolila čaj.“
Už zase? problesklo mi hlavou. Podobné věci se mi poslední dobou stávaly až příliš často, zapomínala jsem všude možně věci, často jsem byla duchem nepřítomná, a celkově jsem byla nějaká roztržitější. Položila jsem knížku vedle sebe na lavici, nechala hlavu spadnout do dlaní a promnula si unavené oči.
„Co blázníš? Hyrada-sama po tobě určitě nechce, aby ses stal medikem ze dne na den.“
„On ne, ale já jo.“
„Co?“ podíval se na mě nechápavě.
„Víš, jak dlouho trvá základní výcvik průměrného medika, Hiruzene?“
„Netuším. Tak rok?“
„Osmnáct měsíců, ale Chuninská zkouška je už za míň než půl roku. To znamená, že jestli na ní mám něco předvést, tak musím pořádně zabrat,“ řekla jsem odhodlaně.
„A proto se tak ničíš, a jsi na nás nepříjemná? Sien, ať si každý říká, co chce, ale ty jsi skvělý ninja. A na zkouškách zazáříš, ať už budeš medik nebo ne. Ale když se budeš takhle přetahovat, tak tě to zničí,“ promlouval mi do duše.
Jemu se to říká, pánovi, nikdy jsem nemusel tvrdě trénovat, protože mám talent, že by se na něm uživilo pět průměrných ninjů, pomyslela jsem si. Nejdříve jsem mu to chtěla vmést do tváře, ale hned jsem se zarazila. Co to dělám? Proč o něm takhle přemýšlím? Vždyť on za mojí špatnou náladu nemůže. Za ní může někdo jiný.

Když jsem se pár dní po incidentu dozvěděla od Hyrady-senseie, že už je Klose v pořádku. Těšila jsem se, až za mnou přijde, ne proto, že bych chtěla, aby mi děkoval, ale prostě jsem ho chtěla jenom vidět. Ale ani po čtrnácti dnech se neukázal, a to mě mrzelo a taky strašně štvalo. Myslela jsem… no, to je jedno co jsem si myslela. Důležité je, že jsem teď kvůli němu byla nepříjemná na své kamarády, za což jsem ho nenáviděla ještě víc. Hiruzen má možná pravdu, měla bych si dneska odpočinout, přece jenom mám volný den, mohla bych se jít projít do lesa, a třeba tam… Ne! Do žádnýho lesa nepůjdu.
„Hiruzene! Sien! Konečně jsem vás našel,“ vlétl do restaurace zadýchaný Danzou. „Tomu neuvěříš!... Tvůj táta …“ mezi slovy dělal kvůli dýchání pomlky.
„Co se stalo,“ zeptal se vystrašeně Sarutobi.
„Vyzval na souboj Kagamiho-senseie… A ten souhlasil.“
„Cože?!!! To už se úplně zbláznil? To přece nejde! Vždyť je už pět let v důchodu a Kagami patří k nejlepším ve vesnici. To musí být nějaká blbost,“ překřížil nakonec ruce přes prsa na znamení nesouhlasu.
„A proč bych si asi něco takového vymýšlel?“ naštval se Danzou. „Ať už tomu věříš nebo ne, za patnáct minut to začne na trénikovém hřišti. A já si to nenechám ujít,“ řekl a otočil se k odchodu.
V Hiruzenovi to chvíli bojovalo, ale nakonec zavrtěl hlavou a řekl. „Tak dobře, už běžím. Jenom počkej, než zaplatíme.“
„To je dobrý, běž, já si stejně ještě potřebuju něco přečíst, a potom to vezmu za nás za oba,“ pokusila jsem se o milý úsměv.
„Sien!“ řekl varovně Hiruzen a ukázal na znehodnocené jídlo přede mnou.
„Dobře, dorazím za vámi hned, jak zaplatím, ale stejně běžte napřed, ať vám neuteče začátek,“ ustoupila jsem.
„Hiruzene musíme jít, jinak to nestihneme,“ stepoval u vchodu Danzou.
„Tak dobře, tady máš peníze,“ položil přede mě pár bankovek. „Ale slib mi, že hned potom přijdeš.“
„Slibuju,“ usmála jsem se na něj, jak nejupřímněji jsem dokázala. Potom se konečně otočil a společně s Danzouem odešel. Je milé, jakou si Hiruzen dělá starost o všechny lidi kolem sebe. Byl to právě on, u koho jsem se dříve často schovávala, když mě otec v opilosti opakovaně vyhazoval z domu. Právě on mi vždycky poskytl jak přístřeší, tak morální podporu. Pamatuji si, že už na akademii se mě zastával před ostatními kluky, kteří se mi posmívali a uráželi mě kvůli tomu, že jsem podle nich na akademii neměla co dělat, a nikdy za to nic nechtěl. Ale on už je prostě takový.
Vyndala jsem si z batohu peněženku, a čekala, až přijde obsluha. Nejdříve jsem instinktivně sáhla po učebnici léčivých bylin, kterou jsem teď studovala, ale potom jsem to sama sobě zakázala a knihu uklidila. Pro dnešek už bylo učení dost.

Když jsem znovu zvedla hlavu, vyjekla jsem leknutím. Proti mně seděl modrooký bělovlasý chlapec v obyčejném hnědém, lněném kimonu. I když mě ty oči zarazily, hned jsem Hokageho syna poznala.
„Takže Sien, jo?“ smál se na mě vítězoslavně.
„Co tady děláš?“ vypadlo ze mě překvapeně.
„Plním misi, co jsi mi dala. Hledám záhadnou dívku, která mi nechtěla říct svoje jméno, protože jsme se vlastně nikdy neviděli.“
„Vše v pořádku?“ zeptal se znepokojeně číšník, kterého přilákal můj výkřik, dívaje se podezřívavě na Hokageho syna.
„Ano, v pořádku… Zaplatím vám,“ uklidnila jsem ho. Musela jsem se z toho překvapení chvíli vzpamatovávat. Zatím co on proti mně seděl, pozoroval mě svýma očima a bezstarostně se smál. Nevím, proč mi ten úsměv najednou strašně štval.
„Tak už jsi ho splnil a moje jméno znáš, tak můžeš zase jít,“ odpověděla jsem nevraživě. Proč to dělám? Vždyť jsem chtěla, aby přišel, nebo ne? Ne! Ať jde do háje, měl přijít dřív, teď už mě nezajímá. Zatvrdila jsem se.
Jeho úsměv zvadl.
„Myslel jsem, že jsi chtěla, abych tě našel,“ řekl nechápavě.
„Tak to jsi pochopil špatně. Naopak, neřekla jsem ti své jméno, abych od tebe měla klid a neměla kvůli tobě další problémy,“ zaútočila jsem na něj. „Teď mě omluv, mám moc práce,“ ukázala jsem na knihu, kterou jsem znovu vytáhla a začala v ní listovat.
„Tak dobře.“ Jeho hlas i výraz byly najednou mnohem chladnější. „Chtěl jsem ti jenom poděkovat, že jsi mi pomohla a omluvit se ti, za všechno co jsi musela kvůli mně podstoupit. Takže děkuju, co jsi pro mě udělala, ti nikdy nezapomenu. Omlouvám se hlavně za šok, který jsem ti asi způsobil. Už tě nebudu rušit,“ zvedl se. „Málem bych zapomněl. Tohle je pro tebe,“ položil přede mě nějaký balík obalený hnědým papírem a ovázaný konopným provazem. „Promiň, že to tak trvalo, ale krejčí musel nejdřív sehnat tu správnou látku,“ potom odešel. Část mě ho chtěla zastavit, ale neudělala jsem to. Byla jsem moc naštvaná.
„Ty jsi tak blbá,“ ozval se hlas v mojí hlavě. „Dva týdny ho vyhlížíš z okna, a když už se konečně objeví, tak ho vyženeš takovým způsobem, že by byl blázen, kdyby se za tebou ještě někdy stavil,“ hlodalo mě to uvnitř. Ticho! Přikázala jsem tomu hlasu. Muže si za to sám. „A čím, že ti sháněl dárek,“ pokračoval hlas uvnitř mě.
„Tím si mě nekoupí,“ řekla jsem si nakonec.
Chvilku jsem balík hypnotizovala, jako kdybych čekala, že mi sám řekne, co s ním mám dělat. Nejdříve mě napadlo ho vzít a vyhodit, ale to mi přišlo líto. Chci ho vůbec rozbalit? Položila jsem si otázku. Nakonec jsem vytáhla kunai a opatrně ho otevřela. Jeho obsah mi vyrazil dech. Bylo tam to samé kimono, co jsem měla ten večer na sobě. Tedy spíš než to samé by sedělo označení se stejným vzorem. Už na první pohled bylo vidět, že krejčí místo původní vlny použil hedvábný samet, takže látka byla mnohem lesklejší a příjemnější na dotek. Všechny barvy byly takové živější, a vzory reálnější, jako kdyby do něj autor zabudoval opravdové květiny. K honosnému kimonu byli také tři pásy na jeho ovázání, včetně okrasného obijime. Taková kimona měly jenom dámy z nejbohatších rodin ve vesnici, ani moje máma nic podobného neměla.
„Tohle přece nejde,“ zakroutila jsem hlavou.
Vyběhla jsem naproti líně se loudajícímu číšníkovi a v rychlosti po něm doslova hodila peníze. Potom jsem pokračovala ven. Rozhlížela jsem se, ale nikde jsem ho neviděla. Rozběhla jsem se tedy i s napůl otevřeným balíkem v rukou směrem k čtvrti klanu Senju, ale ani tam, ani nikde jinde ve vesnici nebyl. Asi po dvou hodinách jsem na hledání rezignovala, a vyčerpaně se zhroutila na lavičku v parku.
Proč mi tohle dal? Když někomu chcete poděkovat, tak mu dáte čokoládu, nebo ho pozvete na oběd, ale kimono v ceně asi tak čtyř měsíčních platů průměrného ninji. To je absolutně přehnané. To přece musí uznat každý. S touto myšlenkou jsem si na chvíli lehla na lavičku, a pozorovala nebe. Proč to udělal? Proč jenom nemohl přijít o pár dní dříve? Klidně s prázdnýma rukama. Potom jsem zavřela oči a představovala si, jak bych v tom kimonu asi vypadala. Co by asi řekla máma, kdyby mě v něm viděla? Jak by asi reagovali kluci? No Danzou by si asi ani nevšiml, že je na mně něco jiného, a kdyby jo, tak by nejspíš poznamenal něco o ninjovském kodexu a marnotratnosti. Hiruzen by mě pochválil, že mi to sluší a k tomu by přidal nějaký vtip. A co On, jak by asi reagoval? Stále více jsem se ponořovala do své fantazie, až dokud…

„Tak takhle si užíváš volna?“ štouchl mě jemně do ramene Hashirama-sensei, Asi jsem na nějaký čas usnula.
„Co?“ opověděla jsem rozespale.
„Že máš spát v noci, a ne když je takhle krásný den.“
„Jak jste mě tu našel?“ posadila jsem se a promnula jsem si oči.
„Kdo říká, že jsem tě hledal? Vyšli jsme si na odpolední procházku, a najednou co nevidím? Tebe jak tu spíš s balíkem pod hlavou.“
Opravdu pár metrů vedle senseie stála Mito-sama, kterou se za ruku držela malá blonďatá holčička.
„Lásko? Není to to kimono, co jsi nechávala šít pro Kloseho,“ zeptal se své ženy.
„Ano a ta dívka by ho neměla používat jako polštář, protože to není jen tak obyčejný kus hadru,“ pokárala mě.
„Takže Klose se konečně odhodlal a přišel za tebou,“ zaradoval se sensei.
„No… Ano,“ odpověděla jsem rozpačitě. „Mohli byste mu tohle vrátit?“ podala jsem mu balík. „Opravdu nechci být nezdvořilá, je nádherné, překrásné, ale právě proto takový dárek nemohu přijmout. Je to prostě moc.“
„Moc za záchranu života?“ Podivil se můj Mistr.
„Nedokážu to vysvětlit. Jediné, co vím, je, že kdybych to přijala, bylo by to špatně.“
„Chápu tě, ale tohle je jenom mezi vámi. Jestli mu to chceš vrátit, musíš přímo jemu.“
„No právě, já vůbec netuším, kde je,“ povzdechla jsem si. „Nevíte to náhodou, Hashiramo-sensei?“ Vzhlédla jsem k němu s nadějí.
„To nevím,“ pokrčil rameny. „Ale vím, kde bude večer…“ usmál se lišácky.

…
Blížila jsem se k místu, kde měl Klose trénovat společně s Kagamim-sama. Bylo to to samé místo, kde jsme se před čtrnácti dny poprvé setkali. Nechtělo se mi tam vracet, ale momentálně to byla jediná příležitost jak se s ním vidět. Jenom při vzpomínce na všechnu tu krev a zápach spáleného masa na mě znova přicházela slabost, nechápu, kde jsem v sobě tenkrát objevila sílu udělat to, co jsem nakonec udělala. Hyrada-sensei říká, že to prostě tak už někteří lidé mají v sobě. Dokážou odhodit svůj strach a překonat své vlastní limity, aby pomáhali ostatním. Proto si mě prý také vybral jako svou studentku, a proto ze mě prý bude výjimečný medik.
Byla jsem hrozně pyšná, když mi tohle řekl. Je to taky jeden z důvodů, proč na sobě tak dřu, chci, aby na mě mohl být pyšný. To je něco, co Hiruzen nemůže nikdy pochopit. Od malička ho každý chválí a říká mu, že z něj jednou bude výjimečný ninja. Se mnou to bylo přesně naopak. Už od akademie na mě polovina lidí ve vesnici kouká skrz prsty, nebo mě nebere vážně. Pro některá jsem narušením zavedených pořádků, pro jiné kuriozita na zpestření. Nejhorší byly ty pohledy, které říkaly, tohle je náš svět! Ty sem nepatříš! Stejně selžeš! Co na tom, že v manipulaci s čakrou jsem patřila k nejlepším. Když přišlo na fyzické testy a já je musela opakovat, pohledy ještě zintenzivněly. Akademii jsem nakonec absolvovala jako nadprůměrný student, což pro mě byla obrovská satisfakce.
Když si mě Hashirama-sensei vybral do týmu, byla to pro mě nesmírná pocta,a bylo mi úplně jedno, že jsem byla opět chápána jako protiváha ke géniovi z klanu Sarutobi. Věděla jsem totiž, že můžu být stejně dobrý ninja jako on. Jenomže čím déle jsme jimi byli, tím více mě toto přesvědčení opouštělo. S každým tréninkem se mi vzdaloval víc a víc. Až dokud jsem nepotkala Hyradu-senseie, který ve mně věří a považuje mě za výjimečnou. Doteď to pro mě bylo, jako kdybych sama plavala proti proudu, zatímco se Hiruzen projížděl se svými obdivovateli výletním parníkem, ve kterém občas přiložil pod kotlem. Ale Hyrada-sensei mi ukázal, že není třeba se utopit, jenom je potřeba najít jinou cestu, po které jsem schopná dorazit do cíle stejně rychle jako on.
Mezitím, co jsem přemýšlela, jsem doběhla k tomu místu. Nikdo tu ještě nebyl, přišla jsem tam o čtvrt hodiny dříve. Chtěla jsem si být jistá, že tu budu první. Bála jsem se totiž, že by mě jinak Kagami-sama ke Klosemu vůbec nepustil. I když to tu bylo uklizené, a po předchozí události tu nebyly žádné známky, tak mnou projelo nepříjemné mrazení. Nechápala jsem to. Proč Klose dobrovolně trénuje na místě, kde se dostal tak blízko smrti?
Přišla jsem znovu ke stromu, o který byl tenkrát opřený. Snažila jsem se najít alespoň nějaké stopy po výbuchu, ale nebylo tu nic, ani kapka krve, ani ohořelé větve, dokonce ani na místě, kde kunai explodoval, nic nebylo. Jako kdyby tu někdo vrátil čas.
Dlouho jsem tam čekat nemusela. Po chvíli jsem uslyšela kroky, a potom uviděla Hokageho syna, jak vchází na mýtinu s nějakým starým svitkem v ruce. Když mě uviděl, tak se zarazil.
„Co… Co tady děláš?“ zeptal se překvapeně.
„Ahoj,“ usmála jsem se rozpačitě. Najednou jsem nevěděla co říct. „Já… přišla jsem ti tohle vrátit,“ podávala jsem mu pečlivě zabalený balíček. Teď byl zase zaražený on. Chvilku na něj koukal, jako kdyby nevěděl, jak reagovat.
„Proč, je s tím něco špatně?“ zeptal se nakonec
„Ne.“
„Nelíbí se ti?“
„Je překrásné.“
„Tak proč mi ho vracíš?“
„Nemůžu takovýhle dárek přijmout, je to moc…“
„Moc co?“
„Prostě moc.“
„To nechápu.“
„Já vlastně taky ne. Jenom vím, že kdybych ho přijala, bylo by to špatně.“
„Tak ho vyhoď,“ pokrčil nakonec rameny, jako že ho to už nezajímá. I když bylo vidět, že je naštvaný.
„Zbláznil ses,“ vyjela jsem po něm.
„Je to jenom hadr,“ pokračoval v chladném nezaujatém tónu.
„A obraz je jenom kus plátna,“ odsekla jsem mu nasupeně.
„Nevím, co po mě chceš. Já ho nosit nebudu a nikomu jinému ho dát nechci. Je potom zbytečné, aby někde zabíralo místo. Zpátky si ho rozhodně nevezmu,“ vysvětloval mi. „Teď mě omluv mám moc práce,“ řekl a s mávnutím rukou se začal otáčet ke mně zády. Tím mě jenom ještě víc naštval.
Chytla jsem ho za rukáv jeho modrého kimona.
„Tak hele, nechovej se ke mně takhle.“
Přitáhl si mě k sobě.
„Nebo co?“ nasadil arogantní úsměv.
Chtěla jsem ho praštit. Ale jednu ruku mi držel a v druhé jsem držela balík, tak jsem ho s ním chtěla alespoň uhodit do hlavy, ale on ode mě včas odstoupil a vyhnul se mu.
„Holčička se chce prát?“ zajiskřily mu oči.
„Nejsem holčička, ale kunoichi z Listové,“ odhodila jsem balík a postavila se do bojového postavení.
„S holkama se neperu,“ prohlásil a začal se ke mně znovu otáčet zády.
„Co si o sobě myslíš,“ vystartovala jsem po něm a chtěla ho udeřit pěstí do hlavy, ale jednoduše se mi vyhnul a uklidil si svitek do náprsní kapsy. Chtěla jsem ho zasypat dalšími ránami, ale hned první zablokoval, chytil mě za rukáv a límec mého červeného kimona a rychlým chvatem mě hodil na bok pod své nohy, jednou nohou mi klekl na žebra druhou a na hlavu, přičemž pořád držel mojí pravou ruku.
„Proboha, který nýmand tě učil taijutsu?“ pronesl otráveně.
„První Hokage,“ vydala jsem ze sebe s námahou člověka, který se zrovna snaží pořádně nadechnout.
„Tak to jsi asi měla dávat lepší pozor, když mluvil o tom, abyste se nenechávali od nepřítele chytit,“ vysmíval se mi.
„Jdi do háje.“
„Bojovnost ti nechybí. Chceš pokračovat? Když jsem takovou chybu udělal já v Písečné, tak mi mistr zlomil zápěstí, nebo vykloubil rameno, abych věděl, že takové chyby se prostě nedělají. Navíc jsem musel pokračovat v tréninku. Víšm jaké to je bojovat s vykloubeným ramenem?“ uchopil mou ruku pevněji. „Hodně to bolí, máš rozostřené vidění a všechny tvoje pudy ti říkají, abys utekl. Ale to nemůžeš, a tak myslíš jenom na to, aby už byl konec.“ Mluvil ledově klidným hlasem. „Na druhou stranu, díky tomu jsem se naučil používat pečetě jednou rukou, takže jsem z toho nakonec ještě vytěžil,“ trpce se zasmál.

Měla jsem opravdový strach, v jeho hlasu nebyla ani kapka soucitu. Proč mi tohle říká, chce mě vyděsit, myslí si snad, že začnu brečet jako malá holka a prosit ho o slitování. Parchant, nechápu, jak jsem mohla chtít, aby za mnou tenhle arogantní id**t přišel. Je to jenom další namyšlenej fracek co, pro kterého jsem jenom parodie na ninju.
„Tak dělej! Na co ještě čekáš! Jestli si myslíš, že tě budu prosit o smilování, tak na to zapomeň. I s vykloubeným ramenem ti nakopu zadek,“ zasyčela jsem na něj. Vztek nakonec porazil strach.
Moje odpověď ho evidentně zarazila.
„Jsi blázen?“ řekl už zase normálním hlasem.
Jeho stisk nachvíli polevil. Toho jsem využila. Do volné ruky jsem vzala hrst hlíny, a hodila mu jí do tváře. On musel jednu ruku použít k ochraně očí, a díky tomu se mi podařilo uniknout z jeho sevření. Když jsem se zvedla, instinktivně jsem si začala ohmatávat rameno, čerstvě uvolněné ruky.
„Neboj, je celé,“ probodly mě už zase podivné oči usmívajícího se Kloseho.
„Tak to by stačilo,“ vyrušil nás hlas Hokageho-sama, který se objevil mezi námi společně s Kagamim-sama.
„Co tady děláš, Sien?“ zeptal se mě Uchiha.
„Přišla jsem vrátit kimono,“ uklonila jsem se Hokagemu. No jo, kimono! Uvědomila jsem si. Rychle jsem se rozeběhla k místu, kam jsem před chvílí hodila balík, a zkontrolovala ho, jestli je v pořádku.
„Ten starý kus hadru? Říkal jsem ti přece, ať si ho necháš,“ snažil se mě odbít Kagami-sama.
„Myslím, že myslí jiné kimono,“ opravil ho Tobirama-sama.
„Ano, to co mi daroval Klose.“
„Nech mě hádat, nechceš ho přijmout, protože ti to kazí dobrý pocit z toho, co jsi udělala."
„Ano… asi,“ vykoktala jsem po chvíli ze sebe.
„Tak to ti to řeknu asi takhle. To kimono mě stálo nemalé prostředky a je šité tobě na míru. Takže jestli mě nechceš naštvat, tak si ho necháš. K nezištnosti budeš mít ještě spoustu příležitostí jako ninja i jako medik. Vezmi to třeba jako prémii za všechno, co jsi udělala pro vesnici a v budoucnu ještě uděláš. A já ti slibuji, že příště až tě budu chtít nějak ocenit, neudělám to,“ vysvětloval mi.
„Ale Hokage-sama…“ chtěla jsem něco říct.
„Sien! To byl rozkaz,“ pokáral mě Kagami-sama.
„Ano, Kagami-sama,“ odpověděla jsem automaticky naučenou frází.
„Teď odejdi! Klose potřebuje trénovat a nechci, abys ho rozptylovala,“ pokynul mi Hokage-sama.
„Ano,“ uklonila jsem se.
„A Sien! S tím chycením má Klose pravdu. Příště by tě podobná hloupost mohla stát víc než jenom raněnou pýchu,“ pokáral mě na závěr.