Návrat bílého lva 12

Cesta z tréninku byla dost ponurá. Nikomu z nás nebylo do řeči. Před chvílí jsme viděli souboj opravdových top ninjů, kteří ve všem překonávají naší úroveň. Normálně si takové souboje vždy užíváme a bavíme se, jaké úžasné techniky jsme viděli a jaké bychom se chtěli naučit. Tentokrát to ale bylo jiné. Danzou byl bez sebe vzteky, a ani já to jen tak nedostanu z hlavy, dokonce i Hiruzen vypadal zaraženě.
Problém byl v tom, že jeden z těchto silných ninjů je stejně starý jako my. Vždycky jsem si myslela, že Hiruzen je největší génius v naší generaci, vždyť hravě překoná sílu kdejakého dospělého, ale pro tohohle kluka by nejspíš ani on nebyl rovným soupeřem. Říkám si, jestli bychom alespoň my všichni tři dohromady pro něj byli výzvou. Jestli si vedle Hiruzena připadám jako neschopná, tak vedle Hokageho syna mám pocit, že ani nejsem ninja. Až se to dozví otec, bude to voda na jeho mlýn, nebude mluvit o ničem jiném, než o tom super nadaném mladém Senju, za kterého se na rozdíl od jiných členů nemusí klan stydět. Jako kdybych ho slyšela.
Cesta se mi zdála delší než obvykle, ale nakonec jsme došli na křižovatku u samoobsluhy, na které se naše cesty domů rozchází.
„Tak zase zítra,“ řekla jsem sklesle. „Ne, počkat, vlastně večer. Jdete taky na tu oslavu k hokagemu, ne?“ opravila jsem se.
„Jojo,“ odpověděl nepřítomně Hiruzen.
„Já ne!“ oba dva jsme se otočili za Danzouovým naštvaným hlasem. „Jenom by mě to zdržovalo od tréninku a vám dvěma bych doporučoval, abyste si taky ujasnili priority, jinak na zkoušce budeme vypadat jako šašci. A to si nemůže dovolit nikdo z nás,“ podíval se na mě přísně. „Čau,“ dodal, když už odcházel směrem k domovu.
„Co si o sobě sakra myslíš,“ chtěla jsem na něj zakřičet, ale Hiruzen mě předběhl.
„Danzou, starej se o svůj trénink a my se postaráme zase o ten náš. Jestli máš pochybnosti o mé připravenosti, rád tě o ní kdykoliv přesvědčím,“ promluvil ostře, až mě to překvapilo. Většinou všechno zlehčuje, ale tentokrát ani on neměl náladu na Danzouovi kecy.
Danzou se na chvíli zastavil „Zítra ve stejnou dobu na tréninkovém hřišti?“ zeptal se už normálním hlasem.
„Ráno tam jsme tam jak na koni,“ odpověděl Hiruzen.
„Co má za problém?“ řekla jsem naštvaně, když náš kamarád odešel.
„Má to teď těžký,“ uklidňoval mě přátelský Sarutobi.
„To já taky a nekopu kolem sebe,“ řekla jsem uraženě.
„To je jiné,“ odporoval mi.
„A v čem?“ nedalo mi to.
„To ti nemůžu říct, a už vůbec ne takhle na ulici,“ bránil se,
„Tak půjdeme někam, kde bude soukromí,“ byla jsem zvědavá.
„Zveš mě snad na rande?“ usmál se lišácky.
„Blbečku!“ praštila jsem ho do ramene.
„Jau! Vždyť to byl jenom vtip,“ zasmál se bolestivě.
„Příště si ho nech od cesty,“ zpražila jsem ho smrtícím pohledem.
„Dobře, tak se uvidíme večer u hokageho?“ zeptal se mě, mnouce si při tom postižené místo
„Jasně,“ potrvrdila jsem už zase s úsměvem. Potom jsme se rozloučili a oba se rozběhli domů.
…
Když jsem Mito poprosil, aby mi pomohla s přípravami na Kloseho příjezd, nenapadlo mě, že se při té příležitosti také sama jmenuje novou paní domu. Většinou s bratrem v těchhle věcech nesouhlasím, ale tentokrát s ním jsem za jedno, Mito se nám zbláznila. Kromě toho že nechala přestěhovat snad všechen nábytek a nechala uvařit jídla, že by ho za měsíc nespořádal ani celý klan Akimichi, také rozbrečela květináře, který přivezl na výzdobu místo růží oranžových červené. Začínám chápat, proč z ní má Hashirama tak nahnáno. Proto když mi řekla, že si mám obléknout modré kimono s na zádech zlatou nití vyšitým stromem, na kterém byly místo listí jednotlivé znaky klanů a nad ním znak klanu Senju, vzal jsem ho i se zlatým páskem, co mi dala k němu a běžel se před ní schovat do pracovny.
Cestou tam jsem si všiml, že Klose sedí ve svém pokoji na posteli, v ruce drží knihu Staré mýty a legendy pěti velkých zemí a kouká na ni jako na svatý obrázek. Nevěnoval jsem tomu pozornost, ale když jsem se po půl hodině vracel, seděl pořád na tom samém místě a zíral na tu samou knihu. Zaklepal jsem tedy na futra otevřeného pokoje.
„Můžu vstoupit?“ zeptal jsem se
„Ano otče,“ odpověděl chlapec, ale pořád se nepřestával dívat na knihu.
„Co se děje?“ zeptal jsem se ho.
„Ale nic, otče,“ odpověděl tónem, nechci se s tebou bavit.
„Jsi si jistý.“
„Ano, otče,“ řekl stejným tónem.
Bylo to jako mluvit s kusem ledu.
„Klose, vím, že nejsem nijak zvlášť skvělý otec, ale chci, abys věděl, že udělám vše proto, aby tenhle dům byl zase tvým domovem. Jsem tvůj táta a vidím, že se snažíš uzavřít do sebe, z vlastní zkušenosti ti radím, nedělej to, možná se ti podaří na čas všechnu bolest odklidit z cesty, ale zůstane v tobě a vrátí se stejně intenzivní, jako předtím. Možná si myslíš, že vlastně nemáš ani komu se svěřit, ale od toho máš rodinu,“ snažil jsem se mu přiblížit.
„Hahaha!“zasmál se ironicky a konečně položil knihu vedle sebe. „A kde ta rodina byla posledních pět let, jediný, kdo se o mě zajímal, byla máma. A teď po takové době, kdy jsem vám byl úplně ukradený, mi tu vyprávíš o nějaké milující rodině, na kterou se můžu spolehnout? Myslíš si, že když mi tu sehrajete divadlo s nějakou oslavou, bude všechno jako dříve?! Myslíš si, že vám po tom všem ještě můžu věřit?“ vrčel na mě.
„Nemohli jsme k tobě, vždyť to víš. Musel si pryč, to jsme nemohli ovlivnit,“ bránil jsem se.
„Viděl jsem originály smluv o Shishim, všechny podmínky, včetně mého odvedení z Listové byly odhlasovány jednohlasně. Jednohlasně!!!“ křičel na mě. „Se strýcem jste se tomu ani nepokusili zabránit. Prostě jste mě prodali jako kus masa.“
„Myslíš si, že jsi byl jediný, koho to bolelo!!! To si vážně myslíš, že jsme si tady všichni řekli: „Tak fajn, je pryč, pojďme to oslavit.“? Bylo to pro nás těžké… strašně těžké, ale svět není tak jednoduchý, aby si každý mohl dělat, co chce. Každý kdo má moc, má také odpovědnost. A v tobě dřímá obrovská moc Klose. Kdybychom tenkrát s tvým strýcem nesouhlasili, tak byla válka. To bys chtěl?! Připadal bych ti potom jako lepší otec kdybych, kvůli tobě rozpoutal válku?!“ Neudržel jsem se a vyjel po něm. Neodpovídal, jen zarytě mlčel.
„Ty ale netušíš, čím jsem si musel projít,“ řekl po chvíli. „Ta samota, stesk, pocit, že každý kdo se na mě podívá, ve mě vidí jenom to monstrum, většina mých učitelů se ani nepokoušela naučit mé jméno a říkali mi prostě Shishi. SHISHI!! nesnáším to jméno, půlka v něm vidí boha, půlka nebezpečného démona, ale nikdo nevidí mě. V oblačné se mě dokonce jeden Jounin pokusil zabít!“
„Cože?! Jakto?! Kdy?! Jak?!“ vypadlo ze mě překvapeně několik slov.
„To nevím. V životě předtím jsem toho člověka neviděl, nic jsem mu neudělal, ale i přesto mi probodl srdce mečem,“ odpověděl.
„Jak jsem tam tak ležel a krvácel, měl jsem hrozný strach, volal jsem o pomoc, ale nikdo se o to ani nepokusil, nikdo nezavolal medika, všichni jenom stáli a zaujatě koukali, co se stane, jako kdyby to byl experiment. Kdybych ten den umřel, nikomu by to nevadilo, jenom by si mě odškrtli v kolonce nepovedených pokusů.“ Mluvil znechuceně. „Naštěstí mě ten den Shishi zachránil, a mně došlo, že to monstrum, které jsem pro tu všechnu bolest, co jsem kvůli němu musel snášet, nenáviděl, je asi tím jediným tvorem na světě, kterému na mě záleží. Není to ironie?“ řekl se sklopenou hlavou.
„To není pravda!“ odporoval jsem mu. „Mně na tobě záleží, Hashiramovi a Mito na tobě záleží, Dokonce i Asumovi a Kagamimu. A nejvíc ze všech na tobě vždy záleželo tvé matce, která tě milovala víc než svůj život! Obětovala svou duši aby ochránila tu tvou, a byla šťastná, že to může udělat. Možná mi nevěříš, ale podívej se do svého srdce, a zjistíš, že to je pravda,“ křičel jsem na něj, jako kdyby stál někde hrozně daleko. Vůbec na mě nereagoval. „Víš synu,“ řekl jsem už klidněji. „Být ochráncem neznamená jenom bojovat s těmi, kdo ohrožují, ty které miluješ, a za které máš zodpovědnost. Často to znamená také žít svůj život jako noční můru, aby ostatní měli šanci žít své sny. Mrzí mě všechno zlé, čím si musel projít, ale tvoje bolest koupila život v míru pro všechny lidi žijící v pěti velkých zemích. Nikdy ti za to nikdo nepoděkuje, ale doufám, že to jednou pochopíš, a uvědomíš si, že právě to znamená být hrdinou,“
„Potom už nechci být hrdinou,“ řekl polohlasem.
„Nikdo jím nechce být, když zjistí, co to obnáší, proto jich je tak málo,“
Chvíli bylo v pokoji ticho. Klose si vzal znovu do ruky tu samou starou knihu.
„Tak už mi řekni, co s tím máš,“ řekl jsem až prosebně. Neodpovídal. Jenom na ni pořád koukal.
„Dobře, nechám tě tedy s tvými myšlenkami,“ oznámil jsem zklamaně, otočil se ke dveřím a chtěl jít pryč.
„Tati, počkej!“ zastavil mě jeho hlas
„Než jsem odjel,“ začal. „ Tak mi máma a každý večer před spaním četla nějaký příběh. O bozích o hrdinech z dávných dob, o démonech, kteří kdysi dávno chodili po zemi. Z téhle knihy mi četla jako poslední, nestihli jsme ji dočíst, a tak noc předtím než jsem opustil vesnici, jí položila támhle,“ ukázal na noční stolek vedle postele. „A řekla mi, že se té knihy nedotkne, dokud se nevrátím, a že jí potom dočteme spolu. Úplně jsem na to zapomněl… ale když jsem vešel do tohohle pokoje… a uviděl jí na tom samém místě, na kterém jí máma před pěti lety nechala…“ z očí mu začaly téct slzy, snažil se je utřít, ale teklo jich pořád víc a víc. „Bylo to jako kdyby tu na chvíli byla. Přísahám, že jsem jí zase na vteřinu viděl, jak sedí na tomhle místě a čte z téhle knihy,“ vzlykal. „Ale hned zase byla pryč a zůstala tu jenom ta prokletá bichle,“ zahodil ji do rohu pokoje. „I přesto jsem si ale vzpomněl na všechno. Jak se o mě starala, jak zněl její smích, jak hřálo její objetí, Jak to bolelo, když umřela… a zase mi došlo, že už jí nikdy neuvidím,“ udělal pauzu, aby se pokusil prostěradlem postele zastavit proud slz, který mu mezitím stékal po tváři.

Nejradši bych si dal pár facek, když jsem to poslouchal, cítil jsem se strašně, po celé ty dva roky jsem se tak moc snažil zbavit svojí bolesti, že jsem vůbec nepomyslel na to, jak se cítí on. Byl jsem takový sobec. Po pohřbu jsem ho prostě poslal pryč a nechal ho, ať se s její smrtí vypořádá po svém. Srdce měl roztrhané na cáry a všechno co jsem mu dal já, byla samota. A do toho ještě ten pokus o vraždu. Musím si promluvit s Idarym, Nevěřím, že by se něco takového mohlo stát, a on o tom jako šéf Anbu nevěděl. Otázkou zůstává, proč mi to neřekl.
„Když tvoje matka zemřela,“ promluvil jsem po chvíli. „Myslel jsem, že to je konec. Vídal jsem jí v každém rohu tohoto domu, V kuchyni jak vaří jídlo, obýváku jak utírá prach, v ložnici jak stele postel. Nemohl jsem se podívat ani na konvici na čaj, aniž bych jí neviděl, jak ho nalévá. Noc po její smrti byla poslední, kterou jsem v tomto domě strávil až do té včerejší, a i teď mám rozestláno jenom v pracovně. Stejně jako ty jsem tu bolest pohřbil hluboko v sobě, a doufal, že už se nikdy nedostane ven, a stejně jako tobě mi to nepomohlo. Veškerou svou energii jsem vložil do práce a všechno ostatní pro mě přestalo existovat. Odstřihl jsem se od přátel, od rodiny, i od tebe, čehož teď velmi lituji. Prostě jsem se ti nedokázal podívat do očí a necítit vinu za to, že jsem nedokázal tvou matku zachránit. Dokážeš mi to odpustit?“ zeptal jsem se.
Klose se na mě podíval svýma zaslzenýma očima.
„V té knize je jedem příběh o Shishim,“ ukázal do rohu, kam jí před chvílí hodil. „Píše se v něm, že byl tak mocný, že dokázal zastrašit i samotnou smrt, a tak dokud byl na zemi, nepřišla si pro jedinou lidskou duši, aby ho nepobouřila. Když máma umírala, prosil jsem Shishiho, aby matku zachránil stejně jako lidi v tom příběhu, ale nebyl jsem dost silný, abych dokázal ovládnout takovou moc... Jestli by se tu měl někdo stydět, že jí nedokázal zachránit... pak jsem to já.“ Tentokrát už se rozbrečel na plno, slzám se přidaly také vzdechy a vzlykání. Emoce, které čekaly dva roky, se konečně probojovaly na povrch. Hlava mu spadla do dlaní, a svůj pláč se snažil schovat do teď už promáčeného prostěradla.
Sedl jsem si vedle něj a objal ho.
„Nemůžeš za to! Nemůžeš za to!“ šeptal jsem mu do ucha pořád dokola.
„Ale můžu! Sám jsi to řekl. Obětovala se kvůli mně,“ mumlal zpod prostěradla.
„Ne! Obětovala se kvůli nám všem. Věřila, že ty jsi ten, kdo udělá svět lepším. Kdo udělá lidstvo lepším, ne Shishi, ale ty, a já tomu věřím taky. Oba dva jsme věřili, že jednoho dne budeš silnější a lepší ochránce, než on. Proto umřela, a proto ty musíš jít dál,“ uklidňoval jsem ho.
Takhle jsme tam nějakou chvíli seděli. Klose vzlykal a já ho objímal a držel se, abych nezačal brečet taky. Potřeboval to ze sebe všechno dostat, osamělost, pocit že ho všichni ignorují, ztrátu matky, pokus o vraždu. Chtěl jsem tu bolest utišit. V tu chvíli bych vyměnil všechno za to, abych mohl vrátit čas, a být tu pro něj víc v dobách, kdy mě nejvíc potřeboval, taky se mi vybavila slova Shinigamiho. „Stačilo, abys jednou myslel jenom na to, co chce ona, a všechno mohlo být jinak,“ Tehdy jsem už svou chybu napravit nemohl, teď se pokusím o opak. Budu tu pro něj, a společně se přesto přeneseme.
„Být hrdinou, znamená žít život jako noční můru, aby ostatní měli šanci žít své sny,“ pronesl, když se konečně uklidnil. Podíval se na mě a čekal na mou reakci.
Přikývl jsem.
„V tom případě přísahám, že nedopustím, aby matčino hrdinství přišlo vniveč.“ Pronesl odhodlaně. „Pomůžeš mi s tím?“ podíval se opět na mě.
„Samozřejmě,“ souhlasil jsem. „Udělám z tebe ninju, jakého tenhle svět ještě neviděl,“ usmál jsem se.
„Dobře s čím začneme?“ pokračoval odhodlaně.
„Nejdřív ti přinesu nové prostěradlo,“ poukázal jsem na mokrý hadr v jeho ruce. Při pohledu na něj zčervenal. ase se styděl za to, že před někým brečel.
„Tati, prosím neříkej nikomu o tom, co se tu stalo,“ prosil mě.
„Neboj,“ uklidnil jsem ho. Přistoupil jsem k němu, že si z jeho ruky vezmu promáčený kus látky, když najednou… mi Klose z ničeho nic skočil do náručí a objal mě kolem hrudníku.
„Díky tati,“pronesl. Už hodně dlouho jsem necítil tak skvělý pocit, jako v tu chvíli.
„Klose! Už jsi připravený? Za chvíli začnou chodit … hosté,“ Volala Mito při příchodu do pokoje, ale zarazila se, když viděla, co se tam zrovna děje. „Tak jim když tak řeknu, ať počkají,“ usmála se.

…

„Ahoj,“ ozvalo se za mnou, zrovna když jsem ochutnával nějaké cukroví z dlouhého stolu, který se prohýbal pod nejrůznějšími delikatesami, od pečeného selete, přes salát z mořských plodů, až po dango.
Málem bych jí nepoznal, nalíčenou, učesanou a v krásném kimonu se vzorem květů Sakury, oblečenou Sien jsem myslím asi nikdy neviděl. Vlastně jí to moc slušelo. Nikdy jsem si pořádně nevšiml, jak hezká je.
„Ahoj,“ odpověděl jsem s vytřeštěnýma očima.
„Promiň mi to zpoždění, ale přípravy na večer mi zabraly víc času, než jsem myslela, a potom mě sem táta nechtěl pustit. Že se mnou nebude sedět u jednoho stolu na veřejnosti, načež se pohádali s mámou. No a jak vidíš, jsem tady.“ Zasmála se
„Nevadí, to čekání stálo za to. Sluší ti to,“ pochválil jsem jí.
„Díky, tobě taky,“ oplatila mi.
„Danzou se neukázal?“ zeptala se mě.
„Ne.“
„Tak ať se ten blázen třeba utrénuje k smrti,“ řekla trochu zle. Kdyby věděla co já, tak o něm takhle nemluví. Jenže ona to neví, takže pro ní je Danzou prostě jenom vztekloun, posedlý všem ukázat svou sílu, což někdy působí až komicky. Neví, že jeho máma od smrti jeho otce jenom od rána do večera nasává a utápí se v smutku. Neví, že od té doby se Danzou musí starat nejen o ní, ale také o dva mladší sourozence. Neví, že dneska nepřišel proto, že jeho rodina nebyla kvůli jejímu chování pozvána. Taky bych to nevěděl, kdyby mi to Hashirama-sensei neřekl, a nepožádal mě, abych na něj dohlédl, a to taky dělám.
„Tahle oslava je úžasná, co?“ vytrhla mě z myšlenek Sien. „Za pět minut co jsem tady, jsem potkala a pozdravila se s třemi z pěti kage, a několika vůdci klanů, není to úžasné,“ zářila.
„Asi jo,“ odpověděl jsem nepřítomně.
„Ja zapomněla, že mluvím s papalášským synkem, u vás jsou vlastně kage a důležití lidé z Konohy pečení vaření,“ Smála se mi.
„Ani ne. Táta moc na nějakou diplomacii není. Jenom se šéfem Anbu Yamanakou Idarym, a Hashiramou senseiem je jedna ruka, ale ty zná ještě z dob, kdy ještě nikdo netušil, že něco jako Listová bude někdy existovat, Takže se to nedá takhle brát. Navíc já s nimi v podstatě nepřijdu do kontaktu.“ Bránil jsem se neobraně.
„Z toho už se nevykroutíš, jsi papalášský synek a hotovo,“ provokovala mně Sien, kterou očividně bavilo, že si ze mě může dělat srandu.
„No tak dobře jsem,“ přiznal jsem. „Ale to bych se tak měl taky tak začít chovat,“ Nasadil jsem důležitý výraz. A začal se procházet tam a zpátky směšnou kolébavou chůzí. „Služko! Přines mi lahev toho nejlepšího ovocného moštu, co máte na skladě!“ rozkázal jsem Sien.
„Samozřejmě Hiruzene-sama,“ klaněla se mi
„Pro tebe Hiruzen-dono, ty nevychovaná č***o,“ opravil jsem jí. začala se hlasitě smát, a nejen proto co jsem řekl. Hned potom, co jsem dokončil větu, mi totiž na zátylku přistál pořádný pohlavek spolu s káravým. „Jak se to chováš, Hiruzne?!“ Náš rozhovor totiž přitáhl mou matku, a té se to co slyšela, moc nelíbilo. Zátáhla mě za rukáv mého slavnostního kimona a otočila si mě směrem k sobě.
„Uvědom si, kde jsi, tohle není tréninkové hřiště, ale slavnost, kterou pořádá sám hokage-sama. Jestli se hodláš chovat jako nevychovaná opice, tak se seber a jdi domů, tam alespoň nebudeš dělat ostudu. A ty bys taky mohla mít rozum Sien,“ zpražila nás oba.
„Omlouváme se,“ řekli jsme jednohlasně, společně s poklonou.
„Ať už se to neopakuje,“ pohrozila mi vztyčeným ukazováčkem.
„Taky jsi mě mohla varovat, že je za mnou,“ vyčítal jsem Sien, když máma odešla.
„Proč? Takhle to byla větší sranda, Hiruzene-dono,“ smála se mi.
„Ty jsi ale mrcha!“ zasyčel jsem na ní.
„A ty se divíš? Vždyť mluvíš s největší ostudou klanu Senju,“ mrkla na mě.
„No a zdá se, že já dneska zase vyhraju cenu pro nejostudnějšího Sarutobiho,“ postěžoval jsem si. Teda pokud mě táta ještě něčím nepřekoná, což by klidně mohl, pomyslel jsem si.
„Až ten titul párkrát obhájíš, můžeme se o něčem bavit,“ nenechala se rozhodit.
„Co tu blbnete?“ připojil se k nám Hashirama-sensei.
„Á, máma si vám stěžovala,“ řekl jsem dotčeně.
„Ne, jenom mi řekla, že bych vám měl zvýšit tréninkové dávky, protože máte až moc energie,“ mluvil a mezitím do sebe hodil tři panáky saké, které si pořád doléval z malé bíle keramické lahvičky, kterou si nesl v levé ruce. Nechápu, proč ho dospělí tak milují. Táta mi ho dal jednou ochutnat, a jediné co jsem z toho měl, bylo pálení v krku.
„Jenom jsme se bavili,“ uváděl jsem věci na pravou míru.
„To je v pořádku, ale nepřehánějte to. I sebemenší faux pas může mít diplomatickou dohru,“ usměrňoval nás vlídně. „Věřte mi mám s tím své zkušenosti,“ zasmál se. Potom se zeptal. „Mimochodem, už vás někdo seznámil s mým synovcem?“
„Ani ne,“ pronesla Sien.
„Dobře. Tak to musíme napravit,“ pokynul nám sensei, abychom ho následovali. Po chvíli hledání jsme ale zjistili, že nikde v místnosti není, mistr nás proto nechal u čokoládové fontány, a sám se vydal směrem k hokagemu, který stál kousek opodál v doprovodu ostatních kage a… Sienina otce?

…

Bohové dejte, ať ho nezabiju! V životě jsem neviděl přemoudřelejšího blba než je Senju Hiraku. Asi dvacet minut se snažil vnutit Kazakagemu své řešení problému se stále častějšími přepady karavan zejména v horských částech Země Větru, které komplikují obchod v zemi. Jeho „převratný“ plán spočíval v tom, že by součástí každé karavany byl utajený Ozbrojený doprovod ninjů, kteří by bandity pochytali a na místě potrestali. Na otázku, kde na to má písečná vzít, když každý den do země větru přijede asi 1000 karavan, a stejný počet odjíždí, Takže jejich vyzbrojení by stálo asi desetinásobek toho, co jsou ztráty z přepadů, odpověděl, že by na to feudální pán měl vypsat speciální daň, jelikož lid si přece rád připlatí za svou bezpečnost.
Navrhnout něco takového vůdci země, která má venkov tak chudý, že místní lidé okrádají karavany, aby měli alespoň nějaké jídlo, je jako léčit podvyživeného tím, že mu dáte projímadlo. Podle mých zpráv jsou totiž napadány opravdu, až na výjimky, pouze karavany s jídlem, což znamená, že místním už došli možnosti jak jinak uživit sebe a své rodiny. Navíc asi třetina přepadení se ve skutečnosti nejspíš nikdy nestala. Podle Anbu, je totiž docela běžné, že se vůdci karavany během cesty místních zželí a dá jim část nákladu zdarma, nebo prodá pod cenou. Když potom dorazí do Písečné, nahlásí přepadení, a Země Větru mu jako kompenzaci, za nedostatečnou bezpečnost „ukradený“ náklad zaplatí, jelikož je na dovozu potravin ze zahraničí závislá, a nemůže si dovolit, aby tam kupci přestali jezdit.
Zásadní problém Země Větru je v zastaralém způsobu distribuce potravin. Všechny jdou nejdřív do hlavního Města, kde se přerozdělují, a potom odtud vyrážejí do zbytku země karavany podle následujícího klíče, nejdříve zásobují velká města, potom menší města a až nakonec venkov. To je možné v zemích, které jsou potravinově soběstačné a dovezené zboží je v podstatě jenom pro zmlsané boháče, ale ne v zemi větru. Takhle se do pohraničních částí dostane jídlo v napůl poživatelném stavu, a neuvěřitelně předražené, jelikož dvakrát projelo skoro celou Zemi. Kazakage o tom podle mě ví, ale současná situace mu vyhovuje, jelikož, dokud budou lidé hladovět, budou se také bouřit a přepadat karavany, a dokud se budou lidé bouřit a přepadat karavany, Budou si bohatí najímat ninji, aby vzpoury potlačovali, a karavany chránily, a dokud si bohatí budou najímat ninji, bude Písečná prosperovat.
Když Kazekage slyšel Hirakuovu radu, plácl se do čela, zdvořile poděkoval a pokynul mu, že může odejít. Ten to ale nepochopil, a prohlásil, že pokud by se snad ještě některý, že ctěných Kage chtěl o něčem poradit, je jim plně k dispozici po celou dobu jejich návštěvy v Konoze.
Tenhle člověk oplývá ne až tak vzácnou kombinací arogance, hlouposti, konzervativnosti a zbabělosti. Co je ale na něm výjimečné, je v jakém množství se u něj všechny čtyři tyto vlastnosti sešly. Před pár lety jsem zjistil, že začal bít svou ženu, proto, že se mu postavila a zařídila jejich dceři studia na akademii. Jelikož jsem ho do té doby vůbec neznal,a měl jsem v tu dobu zrovna dobrou náladu, chtěl jsem na něj jít po dobrém, což ale byla chyba. Lidi jako on si totiž velmi často pletou vlídnost se slabostí. Začal mě napadat, a dokonce mi chtěl vyhrožovat, že se rada doví o tom, jak se vměšuji do záležitostí, které jsou mimo mojí pravomoc, čímž jsem z veškeré vlídnosti vystřízlivěl.
Vysvětlil jsem mu, že pokud má dostatek sil na to, aby mlátil svou ženu, je asi nedostatečně pracovně vytížený, proto bude vyslán na misi s cílem zapečetit osmiocasého, a to jako kapitán jednočlenného týmu. Najednou byla jeho suverénnost tatam. Začal se mi klanět a omlouvat. Odprosil mě na kolenou, že už se vícekrát své ženy nedotkne, a že si vždy vážil mě i mého bratra, a jakožto i výsady být členem toho nejvznešenějšího klanu na světě. V tu chvíli mi bylo zle z toho, že někdo takový může taky nosit jméno Senju. Vyhodil jsem ho z kanceláře s tím, že se jeho mise odloží do doby, než zase nabere dostatek sil a opět praští svou manželku. Takový člověk si ani nezaslouží abych ho nechal zabít. Od té doby se žádný podobný incident nestal.
A tahle krysa se tu teď snaží oslnit Kage názory, které se až podezřele podobají těm, co jsem asi před měsícem četl v jednom ne moc dobrém pamfletu. Když už krade myšlenky jiným, mohl si alespoň udělat tu práci, a zjistit zda za něco stojí.
„Bratře, kde je Klose? Nemůžu ho nikde najít,“ vytrhl mě z myšlenek Hashirama, který se k nám nečekaně připojil.
„Před chvílí odešel do svého pokoje, byl unavený z dlouhé cesty,“ odpověděl jsem. Ve skutečnosti spíše utekl, před všemi našimi hosty, kteří se na něj celý večer vrhali a vyptávali se ho, pořád na ty samé věci jako, jak se měl, co dělal, jak se těšil zpět do Konohy. Pokud na to člověk není zvyklý je to po chvíli dost ubíjející. Když se ho takhle začal vyptávat asi dvacátý člověk v řadě, bylo mi ho vážně líto. Po nějakém čase se mě zeptal, jestli už může jít do svého pokoje. Byť se to moc nehodilo, souhlasil jsem.
„Potřebuješ od něj něco,“ zeptal jsem se bratra.
„Ne, jenom jsem ho chtěl představit svému týmu, tedy aspoň tomu co z něj dorazilo,“ ukázal na dvě děti stojící opodál.
„No, mladý lev tu sice není, ale můžete je představit nám Hashiramo, jsem zvědavý, jak vypadají studenti slavného boha shinobi,“ zasmál se Mizukage.
Bratr pokynul těm dvěma aby se připojili. „Pánové, představuji vám Hiruzena Sarutobi a Sien Senju,“ představil je, oba se uctivě poklonili a pozdravili.
„Nevěděl jsem, že Listová začala mezi ninji přijímat ženy. Také o tom v oblačné uvažujeme,“ prohlásil Raikage.
„Sien je první Kunoichi v Listové, a nevede si vůbec špatně. Zbytek týmu se na ní může vždy spolehnout,“ vychvaloval Hashirama sou žačku.
„To je zajímavé. Rodiče na tebe musí být hrdí,“ pokračoval vysoký muž černé pleti.
„No…“ začala Sien.
„To tedy jsme,“ skočil jí do řeči Hiraku. A objal svou dceru kolem ramen.
„Vy jste její otec?“ zeptal se Kazekage nedůvěřivě.
„Ano, je to má krev,“ kasal se muž, který by ještě před minutou popřel, že nějakou dceru má.
„A co děvče to nemáš strach z boje s chlapci,“ vyptával se Raikage.
„Kluci by se měli bát boje se mnou,“ odpověděla bojovně.
Většina přítomných se začala smát. „Takováhle kuráž se mi líbí,“ prohlásil nakonec zástupce oblačné.